Ceska Pozice

Dovoz zemního plynu je bezpečnější než jaderné palivo z Ruska

Úspěšná a rozsáhlá diverzifikace dodavatelů zemního plynu do Česka je podmínkou strategických úvah o rozvoji českého plynárenství v každé verzi energetické politiky.

Plynovod Nord Stream II. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Plynovod Nord Stream II.

Až dosud se zdá, že hlavním tématem mezinárodních plynárenských sporů v Evropě je dostavba plynovodu Nord Stream 2 pod hladinou Baltského moře. Zbývá jej dobudovat přibližně 160 kilometrů v norských teritoriálních vodách – čím kratší vzdálenost, tím ostřejší ekonomické sankce USA. Česká vláda v minulosti také s tímto projektem prostřednictvím ministerstva zahraničí nesouhlasila. Ve sporu se používají proti sobě především dva argumenty.

USA, vůdčí země NATO, se obávají, že vyšší závislost Evropy na ruském plynu zhoršuje její bezpečnost. Nepřátelské zastavení ruských dodávek plynu však Evropskou unii nezasáhne rovnoměrně – totální výpadek zaznamená Česko, Slovensko, Maďarsko, významně bude zasaženo Rakousko, o něco méně Německo. Ostatní země, Francie, Velká Británie či Itálie, nebudou mít větší potíže.

Ohroženy jsou tedy především Německo a některé bývalé satelity Sovětského svazu. Polsko, Pobaltí a nově i Chorvatsko již zprovoznily terminály pro příjem LNG (zkapalněného zemního plynu), takže se dopady možné nepřátelské odstávky dodávek ruského plynu významně omezí. Polsko se v blízké budoucnosti chystá zcela zastavit jeho odběr.

Protiargumentem je, že sankce USA vůči Ruské federaci jsou vedeny ekonomickými cíli – snahou dostat do Evropy co nejvíce vlastního plynu LNG, především z ložisek využívajících frakování. Ani tento argument sice nelze vyloučit, ale je to spíš vítaný vedlejší efekt než hlavní smysl amerického odporu k plynovodu Nord Stream 2.

Nord Stream 2

Existují dva důvody pro vybudování Nord Streamu 2. Prvním jsou hegemonistické snahy Ruska – exportní plynovody po výstavbě plynovodu z Turecka přes Bulharsko a Maďarsko do rakouského Baumgartenu a systém plynovodů Nord Stream, Opal a Eugal vytvoří uzavřený okruh. Výhodou okružních plynovodů je, že území uvnitř něj může být z technického hlediska lépe a bezpečněji zásobované; umožňují však také kterékoli odběrové místo odpojit, aniž by to ovlivnilo ostatní dodávky, čímž se systémová výhoda mění ve strategickou nevýhodu.

Není pravdou, že plynovod Nord Stream 2 má do EU přinést víc ruského plynu. Jeho hlavním, a Německem podporovaným smyslem je přímé propojení Ruska a Německa – proto jej Polsko v minulosti označilo za „projekt Molotov-Ribbentrop“.

Není pravdou, že plynovod Nord Stream 2 má do EU přinést víc ruského plynu. Jeho hlavním, a Německem podporovaným smyslem je přímé propojení Ruska a Německa – proto jej Polsko v minulosti označilo za „projekt Molotov-Ribbentrop“. Jde téměř výlučně o změnu původních exportních tras přes Ukrajinu, Slovensko, Českou republiku a (po sjednocení Německa) přes Polsko a Bělorusko do nových plynovodů Nord Stream; tranzitní role v tomto formátu zůstane pouze ČR.

Druhým důvodem je ruská politika využívající tradičně nižších cen plynu Německu, a částečně i Rakousku, k prosazení svých záměrů. Nejde jen o zvýšení závislosti těchto zemí, ale i o podporu projektu „ruského kola“, jež se bez zokruhování ruské exportní sítě plynovodů neobejde. Pro ty, kdo se zaklínají cenovou soutěží a energetickou burzou, dodávám, že stále platí eskalační koeficienty z původních mezistátních kontraktů.

Vášnivé diskuse o dostavbě soustavy plynovodů Nord Stream přitom zakrývají řadu nových příležitostí, které v poslední době v evropském plynárenství vznikají. Nejde o nové soubory rozsáhlých, investičně náročných projektů, ale o využití existujících a nově provozovaných plynárenských zařízení v Evropě. V podstatě jde o systémovou rekonfiguraci přepravního systému, aby splňoval pravidla volného energetického trhu a zaručoval vyšší bezpečnost Evropy.

Změna přenosu

Takové změny konfigurace přenosového systému plynu umožňují především tyto kroky: v prvé řadě rozhodnutí německého energetického regulátora, že plynovod Eugal mezi německým Greifswaldem a ČR bude provozován podle schválených (a v Evropě platných) zásad unbundlingu – k plynovodu bude volný přístup obchodníků za regulovanou cenu přepravy a zahájení provozu terminálu LNG na chorvatském ostrově Krk a plynovodu TAP z Ázerbájdžánu přes Turecko do Evropy. Již dnes odtud teče plyn potrubím TANAP až do Itálie.

V podstatě jde o původní evropský projekt Nabucco, který vznikl před více než 20 lety. Chybí z něj pouze část do střední Evropy. Při této konfiguraci evropské plynovodní sítě je reálné propojit sever a jih Evropy soustavou, která nebude zcela závislá na přepravě ruského plynu, ale umožní volnou obchodní soutěž se zapojením terminálů LNG.

Aktuální stav evropské plynárenské soustavy dálkových plynovodů

Evropské plynovody.

Podklad: mapa EUROGAS

Provoz, svobodný přístup k využití a cena přepravy plynovody v EU jsou předmětem státní regulace. Plynovody na území EU jsou kontrolované státními regulačními orgány v souladu se zásadami volného trhu se zemním plynem daného směrnicí Evropského parlamentu a rady č. 2009/73/ES.

Výjimku tvoří plynovody plynovodu OPAL (25 procent kapacity blokováno Gazpromem), Net4Gas (celá exportní kapacita blokována Gazpromem) a Eustream (celá exportní kapacita blokována Gazpromem s výjimkou kapacit pro přenos plynu Česku a Chorvatsku). Polsko již původní smlouvu Gazpromu o blokaci přepravní kapacity vypovědělo (plynovod Jamal).

Zelený systém

Evropská unie dnes získává plyn (tradiční těžba a potrubní přeprava) z Norska, Nizozemska, Alžíru a z Ázerbájdžánu, těží jej i Velká Británie. Ruský plyn kryje zhruba pětinu spotřeby EU, značná množství plynu jsou dodávaná do Turecka. Celková dodávka ruského plynu do členských států EU se pohybuje okolo 114 miliard metrů krychlovýchročně.

Návrh Zeleného systému plynovodů vychází jednak z původních projektů severojižního propojovacího plynovodu, jednak využívá dostavby LNG terminálu Wilhelmshaven v Německu a přímé propojení na norské plynovody

Rychle rostoucím zdrojem plynu pro Evropu jsou terminály LNG, které by jako kapacitně rostoucí a plošně dispergovaný zdroj byly v případě nouze schopné pokrývat s Norskem a Alžírskem značnou část jeho evropské spotřeby. Zásobování terminálů LNG je vysoce diverzifikované – lze dovážet z Norska, Alžírska, zemí Blízkého východu nebo z USA. Vůči standardně těženému plynu z evropských, alžírských či ruských nalezišť je LNG cenově konkurenceschopný.

Uvedená mapa evropských dálkových plynovodů je hustá, tudíž nepřehledná. Bez detailní znalosti jejich fungování nejsou nová řešení zásobování střední Evropy plynem zřetelná, přestože se po nejnovějších změnách soustavy šance na vyšší bezpečnost dodávek plynu zvýšila. Následující mapa je výřezem z předchozí – oblast mezi Polskem s Německem po Balkán a Itálii.

Plynovody pro střední Evropu – Zelený systém plynovodů

Plynovody ve střední Evropě.

Návrh Zeleného systému plynovodů vychází jednak z původních projektů severojižního propojovacího plynovodu, které byly počátkem devadesátých let stěžejním projektem zemí takzvané Hexagonály. Předpokladem byla výstavba polského terminálu LNG Svinoústí a chorvatského na ostrově Krk. Oba jsou dnes v provozu. Jednak využívá dostavby LNG terminálu Wilhelmshaven v Německu a přímé propojení na norské plynovody.

Plynovod z ČR přes Rakousko do Itálie (tečkovaná čára) byl zakreslen do podkladové mapy organizace EUROGAS sdružující evropské plynárenské společnosti. Do návrhu systému byl zařazen jako doplňkový, přičemž žádné detailnější informace o projektovém záměru se nepodařilo zjistit.

Role LNG terminálů

Zelený systém plynovodů využívá i rozhodnutí německého regulátora o volném přístupu k plynovodu Eugal. Vzhledem k tomu, že regulovaná síť evropských plynovodů má i regulovanou, tedy státním orgánem určovanou cenu, neměla by se opakovat situace, kdy byly do ČR zastaveny dodávky norského plynu, protože německý majitel potrubí svévolně „vyšrouboval“ přepravní tarif natolik, že se stal dovoz plynu z Norska kvůli vysokým přepravním nákladům neekonomický.

Faktem je, že to bylo pod tlakem Rusů, kteří potřebovali volnou kapacitu plynovodu pro přepravu svého plynu z tehdy budovaného plynovodu Nord Stream 1 na jih. Zařazení „zelených plynovodů“ do evropské plynárenské sítě nepředstavuje její dezagregaci, ale pouze nejjednodušší trasu pro záměr účinně diverzifikovat dodávky plynu do zemí střední Evropy. Vzniká tím obranný „gas–wall“ pro tuto evropskou část. Lze využít jak přímých dodávek norského plynu tak, jak jsme jej využívali dříve.

Posílení odpařovacích a skladovacích kapacit LNG terminálů Wilhelmshaven, Svinústí a Krk pak umožňuje výraznou diverzifikaci importem plynu z Alžírska, zemí Blízkého východu a z USA. Touto cestou lze významně posílit jakýkoliv přírůstek evropské poptávky po plynu, aniž by bylo nutné zvyšovat závislost EU na dovozu ruského plynu nad současných 114 miliard metrů krychlových ročně.

Soustava umožňuje přístup k plynu z Norska i ostatním středoevropským členským zemím EU. Posílení odpařovacích a skladovacích kapacit LNG terminálů Wilhelmshaven, Svinústí a Krk pak umožňuje výraznou diverzifikaci importem plynu z Alžírska, zemí Blízkého východu a z USA. Touto cestou lze významně posílit jakýkoliv přírůstek evropské poptávky po plynu, aniž by bylo nutné zvyšovat závislost EU na dovozu ruského plynu nad současných 114 miliard metrů krychlových ročně.

Schopnost Ruska zneužít svého významného podílu na evropském trhu s plynem v rámci imperiální politiky se v minulosti dvakrát prokázala – odstávkou dodávek pro baltské země v době jejich národní emancipace (1991) a zastavením přepravy plynu přes Ukrajinu, které pocítila celá Evropa (2009). Mezi další nástroje patří především oslabování evropské soudržnosti, například hybridní válka či iniciace „spontánních vystoupení lidu“.

Tyto ruské metody nejsou nové – odehrávaly se od konce studené války, dnes jsou pouze košatější. V poslední době se zdá, že nové sankce USA ohledně projektu Nord Stream 2 začaly fungovat, proto jeho výstavba nebude dokončena.

Ekologické cíle Evropy

Problémem zůstává budoucí míra přijatelnosti spotřeby zemního plynu z hlediska ekologických cílů Evropy. Provoz a rozvoj jaderných elektráren zajišťujících pouze základní výkon je s ohledem na stále nevyřešený konec palivového cyklu eticky i historicky nepřijatelný. Z hlediska objemu produkce oxidu uhličitého při spalování uhlí – a neustálý růst ceny emisních povolenek – je ukončení jeho těžby a spalování velmi blízko. Tím se objevuje otázka, čím a jak ho co nejefektivněji nahradit.

Smysl mají maximálně decentralizované elektrárny využívající paroplynový cyklus. Nahradit současné uhelné elektrárny o velkém výkonu plynovou je nesmysl – decentralizace představuje významné snižování ztrát elektřiny při dálkové přepravě. Paroplynová elektrárna je pružnějším výrobním zdrojem než elektrárny uhelné i vodní. Dokáže krýt jak základní, tak regulační či špičkový výkon.

Rostoucí ceny emisních povolenek znamenají jejich zvýšení až nad konkurenceschopnost. Kompletní rekonstrukce teplárny na využití zemního plynu je investičně mimořádně náročná – znamená vybudovat nový systém spalovacích turbín na plynový pohon spojených s generátory elektrické energie a kromě administrativní budovy zbytek původní teplárny odstranit.

V poněkud horší situaci jsou teplárny spalující uhlí. Rostoucí ceny emisních povolenek znamenají jejich zvýšení až nad konkurenceschopnost. Kompletní rekonstrukce teplárny na využití zemního plynu je investičně mimořádně náročná – znamená vybudovat nový systém spalovacích turbín na plynový pohon spojených s generátory elektrické energie a kromě administrativní budovy zbytek původní teplárny odstranit.

Představa pouhé změny primárního paliva při zachování parních kotlů a zbytku teplárny patří k ekologickým i ekonomickým nočním můrám, a proto s ní nelze počítat. Paroplynový cyklus má sice výrazně vyšší účinnost než tradiční výroba tepla z uhlí, ale z hlediska šetrnosti k životnímu prostředí je to málo, neboť je nezbytné odečíst teplo zmařené při dopravě a rozvodu. I zde je tedy nutná decentralizace, a to až na úroveň blokových či objektových plynových kotelen.

Ve většině případů měly by být použité malé a střední kogenerace nebo trigenerace. Pro spotřebitele tepla a teplé vody to bude ve srovnání s „plynovou teplárnou“ znamenat značnou úsporu nákladů. Možnost rozsáhlejšího použití zemního plynu je ovšem podmíněna zárukou dostatečné bezpečnosti a plynulosti jeho dodávky. Proto ta pasáž o návrhu Zeleného systému plynovodů.

Klíč k úspěchu

Námitky některých politiků, že zvýšení importu ruského plynu je z bezpečnostního hlediska a ve vazbě na Rusko riskantní, by měla doplnit námitka vůči jaderným elektrárnám či jejich další výstavbě, kde jsme zcela závislí na dovozu jaderného paliva z Ruska. Pokusy o použití amerického paliva od firmy Westinghouse v Jaderné elektrárně Temelín nebyly prý – dle ČEZ – příliš úspěšné, proto přešla na původní ruské palivo. Ruská firma TVEL tudíž dnes zprostředkovaně kontroluje více než pětinu výroby elektřiny v ČR.

Všechny předchozí úvahy směřovaly k odpovědi na otázku: Zůstane zemní plyn nadále respektovaným – a snad i preferovaným – palivem v bezemisní době, či bude jako uhlovodík zavržen a proklet? Z globálního hlediska se zdá jisté, že rychlý ústup těžby uhlí a jeho energetické spotřeby je nutné nahradit – jadernými elektrárnami to nejde kvůli jejich funkci a jiné stabilizované palivo k dispozici není.

Českou energetickou politiku je třeba založit na kombinaci obnovitelných a netradičních zdrojů energie, vodních elektráren a zemního plynu a na postupném odstavení uhelných i jaderných elektráren a tepláren. Klíčem k úspěchu netradičních a obnovitelných zdrojů energie jsou ovšem velkokapacitní bateriová úložiště akumulující elektrickou energii, když svítí a věje.

Pokud bych mohl formulovat energetickou politiku ČR, založil bych ji na kombinaci obnovitelných a netradičních zdrojů energie, vodních elektráren a zemního plynu. Uhelné i jaderné elektrárny a teplárny bych postupně odstavil. Klíčem k úspěchu netradičních a obnovitelných zdrojů energie jsou ovšem velkokapacitní bateriová úložiště akumulující elektrickou energii, když svítí a věje. Výstavba nových větrných elektráren je žádoucí; ostatně, líbí se mi víc než sloupy velmi vysokého napětí.

Kapacitně výkonná bateriová úložiště eliminují provozní nejistotu vycházející ze stochastického vývoje počasí. Zemní plyn by nadále sloužil k vytápění – náhrada atmosférických kotlů kondenzačními doplněná o dostatečnou tepelnou izolaci objektů vede k jeho poloviční spotřebě.

Navíc z hlediska exhalací produkuje kondenzační kotel minimální množství oxidu uhličitého. Shrnuto, i současný objem zemního plynu spotřebovávaného v ČR pro vytápění by měl nejen dlouhodobě stačit, ale díky úsporám i pokrýt spotřebu uhelných zařízení pro vytápění objektů.

Ochrana klimatu

Posílena by však měla být role plynu pro výrobu elektřiny, přesněji kombinované výroby elektřiny a tepla, případně chladu (trigenerace). Rozsahem univerzálnosti použití ve všech režimech spotřeby nemají paroplynové cykly konkurenci. Pokud by svět směřoval k totální elektrifikaci (sem náleží i výroba vodíku), delší dobu bude nezbytné ke krytí regulačního a špičkového výkonu používat lokání paroplynové jednotky s kondenzací spalin.

Není rozsáhlé použití zemního plynu společně s dominancí obnovitelných zdrojů energie v rozporu s mezinárodními závazky na ochranu klimatu a zastavení globálního oteplování, které ČR přijala!? Nikoli. Pařížská úmluva se totiž netýká zákazů, ale vyváženosti a kompenzace.

Krotil bych však nadšení „dráteníků“ – závislost globální spotřeby na jediném nositeli energie nese strategická rizika. Počátkem padesátých let 20. století jsme bydleli v bytě s ústředním topením, ale často nebylo čím topit – řešením byla tradiční kamna. I proto jsem velmi skeptický k návrhům vytápět elektřinou. Toto vytápění má totiž dvě nevýhody – u dodávek elektřiny prudce vzroste rozdíl mezi odběry „minimálního a maximálního dne“, letního s nejnižší a zimního s maximální spotřebou.

Maximální den určuje strukturu výrobních zdrojů elektrické energie a jejich kapacitu a charakter – plus rezervní výkon. Platí ovšem, že čím vyšší instalovaný výkon, tím nižší jeho využití „v ostatním čase“. Z toho vyplývá, že využití netradičních a obnovitelných zdrojů energie a rozsáhlé bateriové špejchary mohou hrát při výrobě elektrické energie významnou roli, pouze bude-li pro vytápění masivně používán zemní plyn, a to v té nejúspornější (termicky nejúčinnější) podobě objektových nebo sídlištních topných zařízení.

Není však rozsáhlé použití zemního plynu společně s dominancí obnovitelných zdrojů energie v rozporu s mezinárodními závazky na ochranu klimatu a zastavení globálního oteplování, které ČR přijala!? Nikoli. Pařížská úmluva se totiž netýká zákazů, ale vyváženosti a kompenzace.

Česká energetická politika

Emise oxidu uhličitéhopři spalování zemního plynu jsou dnes díky růstu účinnosti a kondenzačním technologiím managementu spalin velice redukované. Toto množství produkce nežádoucího znečištění bude možné kompenzovat výsadbou zeleně v rozsahu redukujícím existující i budoucí produkci bublinek ze sodovky…

Ti, kteří se s problematickými výsledky snaží nově definovat energetickou politiku ČR, by si měli aspoň ve třech variantách vytvořit křivku očekávaného vývoje konečné spotřeby energií do roku 2050 – pro začátek stačí elektřina a plyn. A vzít si od Českého statistického úřadu prognózu vývoje velikosti a struktury populace – opět do poloviny století.

Těm, kteří se s problematickými výsledky snaží nově definovat energetickou politiku ČR, pak doporučuji, aby si aspoň ve třech variantách vytvořili křivku očekávaného vývoje konečné spotřeby energií do roku 2050 – pro začátek stačí elektřina a plyn. A také aby si vzali od Českého statistického úřadu prognózu vývoje velikosti a struktury populace – opět do poloviny století.

K tomu by měli přidat ve stejném časovém intervalu pokles kupní síly kvůli růstu podílu osob mimo pracovní proces – v posledních letech prognózy by důchodců měli tvořit zhruba 50 procent obyvatel. Odečtou-li pokles průmyslové spotřeby energií vlivem „průmyslu 3D“, dospějí k číslům, která ukazují, že lze postupně odstavit jaderné elektrárny (a tím snížit přímou závislost na Rusku) a rychleji odstranit uhelné elektrárny i teplárny. Navzdory tomu se ČR nestane čistým importérem elektrické energie.

O tom, že zemní plyn je bezpečnější, na Rusku méně závislý způsob importu, jsem se již zmínil. A poznámka na konec: úspěšná a rozsáhlá diverzifikace dodavatelů zemního plynu (nejen) pro Českou republiku je zásadní podmínkou strategických úvah o rozvoji českého plynárenství v jakékoliv verzi energetické politiky.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.