Dostaneme padesát let klidu, jak si přál Masaryk?

Ledacos jsme nevěděli, ale že naše demokracie získá tak nevábný odér, nás nenapadlo.

V pátek 17. listopadu 1989 nechal Jakešův režim zmasakrovat demonstrující studenty i náhodné kolemjdoucí na Národní třídě v Praze dlouhými bílými pendreky policejních těžkooděnců. foto: © ČTKČeská pozice

V pátek 17. listopadu 1989 nechal Jakešův režim zmasakrovat demonstrující studenty i náhodné kolemjdoucí na Národní třídě v Praze dlouhými bílými pendreky policejních těžkooděnců.

V diářích máme datum 17. listopad vytištěno červeně, protože je to Den boje za svobodu a demokracii. Dne 17. listopadu 1989 se z pražského Albertova vydal studentský průvod, úřadům ohlášený jako pietní akt u příležitosti 50. výročí jiného 17. listopadu.

Toho v roce 1939, kdy nacističtí okupanti údajně na tři roky uzavřeli české vysoké školy, popravili deset studentských vůdců a 1100 studentů uvěznili v koncentračním táboře odvetou za národní protiokupační demonstrace 28. října 1939 a manifestační pohřeb Jana Opletala 15. listopadu v Praze. Studenta, jenž byl spolu s dělníkem Václavem Sedláčkem 28. října smrtelně postřelen. Ještě během války byl v Londýně 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva a Jakešův režim mohl v roce 1989 studentům vzpomínkový průvod jen těžko zakázat.   

Sametová

Je symbolické, že v říjnu a listopadu 1939 se demonstrovalo za návrat svobody a demokracie a 17. listopadu 1989 za totéž. Pietní akt se už na Albertově změnil v protest proti komunistickému režimu a stal se masovým, jak se průvod blížil do centra Prahy. Zdejší soudruzi byli tehdy vyděšeni komatem spřátelených režimů v sousedním Polsku a Maďarsku a zejména nedávným pádem berlínské zdi.

Znervózněn těmito okolnostmi, nechal Jakešův režim demonstrující studenty i náhodné kolemjdoucí na Národní třídě zmasakrovat dlouhými bílými pendreky policejních těžkooděnců. To bylo v pátek. Než se však nejvyšší soudruzi vrátili z víkendu na Orlíku, v Praze se ustavilo Občanské fórum (OF) a na jeho výzvy pak večer co večer zaplňovaly česká náměstí statisíce demonstrantů žádajících svobodu a demokracii.

Je symbolické, že v říjnu a listopadu 1939 se demonstrovalo za návrat svobody a demokracie a 17. listopadu 1989 za totéž

Ochromený režim se už neodvážil zasáhnout silou, generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš 24. listopadu odstoupil a poté, co 10. prosince jmenoval Čalfovu vládu, abdikoval i prezident Gustáv Husák, jehož 30. prosince vystřídal donedávna „vězeň svědomí“ Václav Havel. Byl to převrat pokojnou cestou, ve světě pokřtěný na „sametovou revoluci“.

Mnoho iluzí

Někteří míní, že byla až příliš „sametová“. Že tehdy mělo OF dát na radikály ve svých řadách a zorganizovat již v únoru 1990 svobodné volby, v nichž by komunisté vypadli z parlamentu a novou vládu by býval nemusel vést jeden z nich, Marián Čalfa. Prostě že se nemělo s komunisty vyjednávat, poněvadž pak nebylo možné KSČ zakázat.

Je to však ahistorické, čili naší dnešní zkušeností zpětně nazíraná realita listopadu 1989. Tehdy jsme měli za sebou 41 let komunistického a šest let nacistického totalitního režimu. Jak se „dělá“ a jak funguje skutečná demokracie, vědělo pár seniorů-pamětníků, ale v řadách OF a Veřejnosti proti násilí z osobní zkušenosti nikdo. V lepším případě, třeba profesor Zdeněk Jičínský, měli někteří praktické zkušenosti z Dubčekova pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ z let 1968 až 1969, s nímž skoncovala sovětská vojenská okupace.

Podobné to bylo s veřejností. Občané na náměstích skandovali nejen Havlovo, ale i Dubčekovo jméno. Jen málu osvícených bylo hned po listopadu jasné, že vracet se tam, kde Alexander Dubček skončil, je nesmysl a že perspektivní je pouze rychlá kapitalistická transformace a systém parlamentní demokracie spočívající v soutěži politických stran. Navíc lidé byli plní iluzí. Každý den padala minulá tabu a málokdo si uměl představit, co je uskutečnitelné hned, co za deset let a co možná nikdy.

Masarykovo přání

Doba euforie časem pominula. Slováci se rozhodli jít od 1. ledna 1993 vlastní cestou. Ještě předtím zvítězila ve volbách díky perfektní kampani postavené na kuponové privatizaci ODS a z parlamentu naopak vypadlo Občanské hnutí (OH), prezidentu Havlovi blízká odnož někdejšího OF. Politické kyvadlo v zemi se vychýlilo doprava, vůle ke kompromisu, vlastní právě OH, se začala vytrácet.

Přirozená úcta k právu, k tomu, že dohoda stvrzená třeba jen podáním ruky platí, cit pro to, co lze a co už nikoli, tehdy u nás byly a stále jsou značně nevyvinuté

Velká privatizace, jejímž guru byl premiér Václav Klaus a „nosičem“ ODS, kulminovala tak rychlým tempem, že právníky o hodně předběhla. Proto chyběly některé zákony. Leč liberální ideologové v čele s Klausem ujišťovali, že to nevadí, poněvadž případné nedostatky opraví volná ruka trhu, respektování svobody jednotlivce a minimum regulačních zásahů státu. Rozkrádání a krachy firem včetně těch náležejících k „rodinnému stříbru“, rychlokvašení zbohatlíci či první případy tunelování, náznaky korupce a také propojování politiky s byznysem však naznačovaly, že skalní liberálové jsou přílišnými optimisty.

Přirozená úcta k právu, k tomu, že dohoda stvrzená třeba jen podáním ruky platí, cit pro to, co lze a co už nikoli, tehdy u nás byly a stále jsou značně nevyvinuté. Tomu se po 47 letech totalitních režimů ani nelze divit! Masaryk si přál pro první republiku 50 let klidu, aby demokraticky dozrála. Měla jich fakticky k dispozici tak patnáct. Než České republice bude padesát, nestálo by za úvahu jisté bariéry, jinde nepřekročitelné samozřejmě, přece jen vytyčit pár zákony?

Otravná rutina

Do padesátky naší republice hodně zbývá, a proto není nic ztraceno. Navíc se nám, jak přehledně, ale poněkud „konzumně“ ilustrovala středeční MF Dnes, v průměru vede lépe než za minulého režimu. Hůř jsme však na tom v kategoriích nematerialistických.

S volnou hrou ekonomických sil přišla ještě volnější politická kultura zřetelná nejen z trapností ve Sněmovně, ale až na výjimky z nekvalitních politických elit. Soutěž politických stran, která se u nás v minulém desetiletí ještě alespoň snažila o konkurenci idejí a osobností, zdegenerovala do otravné rutiny. Ta stranám sice stačí k vládě nad státem, ale hlavy, neřku-li srdce lidí jim nezíská.

Před 22 lety byla většina národa hrdá na tuto zemi a plná naděje v její i svou lepší budoucnost. Dnes je to jiné. Lidé jsou stále více otrávení, demotivovaní a náchylní sednout na lep radikálním „spasitelům“. Ledacos jsme v listopadu 1989 nevěděli, ale že naše politická demokracie získá tak nevábný odér, nás nenapadlo.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.

Počet příspěvků: 1, poslední 17.11.2011 08:44 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.