Donald Trump je symptomem krize elit

Republikánský kandidát na prezidenta Donlad Trump je populista a oportunista, ale podmínky a zázemí pro témata, jichž se chopil, existují v USA již delší dobu. Otázkou pak je, o kolik by byl horším prezidentem než Barack Obama či George W. Bush mladší s jejich zkušenostmi a příslušností k establishmentu.

Jeden z kandidátů na prezidenta Donald Trump | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jeden z kandidátů na prezidenta Donald Trump | foto: ČTK
Jeden z kandidátů na prezidenta Donald Trump

Úspěch Donalda Trumpa v republikánských primárkách jako by potvrzoval předsudek mnoha Evropanů, že Američané jsou hloupí. Jeho vzestup má však příčinu, již lze vidět i v Evropě – je symptomem krize elit, a to nejen Republikánské strany. Proto vítězí a pravděpodobně se stane kandidátem republikánů na prezidenta USA.

Neexistuje žádná definice elit a establishmentu, ale v podstatě jde o lidi a instituce, jež mají moc, peníze a vliv. Konsensem elit po studené válce byla podpora globalizace, volného trhu, otevřených hranic, šíření demokracie, imigrace, politické korektnosti a multikulturalismu, přičemž republikáni a demokrati měli ohledně těchto témat odlišné priority. Tento konsensus se však neměnil, ať už byli u moci první nebo druzí.

Odcizování establishmentu

Establishment se svými postoji začal odcizovat lidem označovaným za americkou střední třídu, bělošské pracující nebo mlčící většinu, přičemž tuto skupinu nelze přesně definovat. Jejími příslušníky jsou převážně běloši ze středních a nižších tříd z předměstských či venkovských oblastí, kteří se považují (nikoli neprávem) za základní obyvatele USA a věří v Boha, výjimečnost své země, tvrdou práci a individualismus. Jsou patrioty a zastánci armády a policie a ctí instituce a americké symboly.

Establishment se svými postoji začal odcizovat lidem označovaným za americkou střední třídu, bělošské pracující nebo mlčící většinu, přičemž tuto skupinu nelze přesně definovat

Nedůvěřují současnému establishmentu a stále více i vládě, korporacím, odborům, akademické sféře a dokonce stranám, jež volí, a shodují se se zesnulým spoluzakladatelem poválečného amerického konzervativního hnutí Williamem F. Buckleym 1925–2008), že by bylo lepší, kdyby vládlo prvních sto lidí v telefonním seznamu než harvardský profesorský sbor.

Vadí jim politická korektnost, která stanovuje jediný správný názor, nutí jednat v souladu s ním v profesním i osobním životě a brání nejen svobodě slova, ale i jejich zájmům. Odmítají protěžování etnických a sexuálních menšin, protože mají pocit dvojího metru. Nechápou pozitivní diskriminaci menšin, protože žádné privilegium pro bělochy neznají. Jsou frustrování, protože o každou menšinu se politici zajímají více než o ně, přičemž jejich životní úroveň v lepším případě stagnuje.

Nárůst nejistoty

Podle této mlčící většiny nátlaková mezinárodní aktivistická organizace Black Lives Matter prosazuje zájmy jedné rasové skupiny, jak by si běloši nikdy nemohli dovolit. Nechápe ani hysterii okolo Michaela Browna, černocha zastřeleného policistou ve Fergusonu v srpnu 2014 v sebeobraně a je unavená z používání rasového hlediska a z institucionalizace rasismu bílé většiny.

Zatímco elity byly spokojené s hospodářským růstem, ekonomickou efektivitou a odstraňováním obchodních bariér, příslušníci bělošské pracující třídy čelili nárůstu nejistoty a nákladů, stagnaci příjmů a úbytku práce v průmyslu

Příslušníci bělošské pracující třídy nejsou bohatí ani chudí. Přejí si pokračování programů zdravotního a sociálního zabezpečení Medicare a Social Security, protože si je díky svým daním zaslouží. Odmítají navyšovánísociálních benefitů a přerozdělování chudým na vlastní úkor. Ekonomicky doplatili na globalizaci, deindustrializaci, masovou imigraci a nejnověji také na zákon o zdravotního pojištění Obamacare, kterýv březnu 2010 podepsal Barack Obama.

Globalizace přinesla růst bohatství, ale doprovázela ji deregulace finančních trhů a obrovský nárůst spekulativních obchodů. Zatímco elity byly spokojené s hospodářským růstem, ekonomickou efektivitou a odstraňováním obchodních bariér, příslušníci bělošské pracující třídy čelili nárůstu nejistoty a nákladů, stagnaci příjmů a úbytku práce v průmyslu.

Pracovní místa

Podle zvláštní komise Senátu reálné náklady na bydlení vzrostly o 97, na zdravotní péči o 50 a na vzdělávání o 80 procent. Od sedmdesátých let však reálné příjmy většiny Američanů v podstatě stagnují. Příjem průměrné domácnosti očištěný o inflaci je dokonce nižší než před 16 lety. Naopak reálné příjmy jednoho procenta nejbohatších narostly o 156 procent. Rozdíl v platech vrcholných exekutivních a řadových zaměstnanců je nejvyšší v historii.

USA sice překonaly finanční krizi z let 2008 a 2009, ale podstatná část jejich občanů nikoliv – nová pracovní místa sice vznikají, ale nezískávají je

Bohatství se v uplynulých letech přesunovalo k nejbohatším a za prezidenta Obamy bylo dokončeno stlačení střední třídy „odspodu“. Neokonzervativní novinář David Frum ve svém článku v měsíčníku The Atlantic k tomu uvádí, že Obamacaremá do roku 2020 odčerpat 500 miliard dolarů z Medicare, přičemž se jimi má financovat zdravotní péče pro nepojištěné včetně imigrantů.

Podle Fruma navíc od roku 2007 klesl počet pracujících bílých Američanů v produktivním věku o 1,5 milionu, přičemž práci získaly dva miliony imigrantů. USA sice překonaly finanční krizi z let 2008 a 2009, ale podstatná část jejich občanů nikoliv – nová pracovní místa sice vznikají, ale nezískávají je. Imigrace může být prospěšná pro ekonomiku, zejména pro korporace a zaměstnavatele nekvalifikovaných lidí, ale nikoli především pro málo a středně kvalifikované pracovníky.

Příslušníci bělošské pracující třídy

Imigrace nemá jen ekonomický dopad. Spolu s útokem pokrokové levice na duchovní hodnoty středostavovských Američanů, rozvírajícími se příjmovými nůžkami a nástupem zájmových skupin vyvolává obavy o identitu a budoucí charakter země. Radost mnohých, že USA ztratí bílou většinu okolo roku 2050, příslušníci bělošské pracující třídy rozhodně nesdílejí. Nelze se proto divit, že se domnívají, že se jich nikdo nezastává.

Kulturní identita příslušníků bělošské pracující třídy je vysmívaná, jejich ekonomické zájmy přehlížené a pozice centra politického života ohrožená mimo jiné měnící se etnickou strukturou společnosti v důsledku imigrantů

Jejich kulturní identita je vysmívaná, ekonomické zájmy přehlížené a pozice centra politického života ohrožená mimo jiné měnící se etnickou strukturou společnosti v důsledku imigrantů. Cítí, že jejich Amerika prohrává a že pro ně bývala lepší. Mají pocit, že jim byla ukradena, a chtějí ji vrátit.

Britský historik Niall Ferguson upozorňuje, že podobný pocit vládl v USA na přelomu 19. a 20. století, přičemž se tato doba také nesla ve znamení volného trhu, globalizace, imigrace a sociální nejistoty. A pokud to USA zvládly tehdy, pak to zvládnou i dnes. Je však třeba dodat, že se ve dvacátých letech 20. století uzavřely, aby se konsolidovaly. Přišla vysoká cla a omezení imigrace, což trvalo 40 let.

Tehdejší elity byly moudré, protože do jisté míry vyslyšely nespokojenost Američanů, přestože možná měly jiné představy. Dnešní elity si nechtějí nechat svůj vysněný cíl ničím překazit a nadále jej prosazují.

Strana bohatých

Politicky příslušníci bělošské pracující třídy patří k demokratům, republikánům, nezávislým i k nevoličům. Historicky byli součástí voličské koalice demokratů vytvořené ve třicátých letech 20. století prezidentem Franklinem D. Rooseveltem (1882–1945). Od konce šedesátých let, kdy demokraté začali přebírat témata Nové levice, jako jsou práva sexuálních, etnických a rasových menšin, politickou korektnost či multikulturalismus, se však částečně přesunuli k republikánům. Demokratickou stranu totiž přestali považovat za obhájkyni svých hodnot.

Podle příslušníků bělošské pracující třídy Republikánská strana vzdala kulturní válku za americké hodnoty a stala se stranou bohatých, kteří si snižují daně, vyvážejí práci do třetího světa a do USA přivádějí prostřednictvím imigrace levnější pracovní sílu

Část jich získal v sedmdesátých letech prezident Richard Nixon (1913–1994) v rámci svého oslovení mlčící většiny, jež byla znechucená protiválečnými a antiamerickými protesty studentů a ústupky establishmentu jejich požadavkům. Podobné se podařilo v osmdesátých letech prezidentu Ronaldu Reaganovi (1911–2004) – takzvaní Reaganovi demokrati. Není žádnou náhodou, že Reagan a Nixon dosáhli jedna z nejdrtivějších vítězství v historii – zvítězili ve 49 z 50 amerických států.

Současné vedení republikánů a jejich program nejen neoslovují k demokratům tíhnoucí příslušníky bělošské pracující třídy, ale se i odcizují vlastní voličské základně. Zatímco většina této mlčící většiny si nepřeje škrty v Medicare ani v Social Security a chce omezit imigraci, vedení republikánů přeje škrtům a snaží se přilákat hispánce měkkým postojem k imigraci.

Podle příslušníků bělošské pracující třídy Republikánská strana vzdala kulturní válku za americké hodnoty a stala se stranou bohatých, kteří si snižují daně, vyvážejí práci do třetího světa a do USA přivádějí prostřednictvím imigrace levnější pracovní sílu. Strana, jež obhajovala hodnoty většiny, se začala starat o ekonomický prospěch několika jedinců.

Tea Party

Jednou z reakcí frustrované republikánské voličské základny byla Tea Party. Její stoupenci byli považovaní za libertariány, kteří odmítají státní zásahy. Studie harvardské politoložky Thedy Skocpolové však ukázala, že nejsou proti vládě a státním zásahům, ale proti jejich obsahu. Tea Party nenapadala sociální programy a přerozdělování z pozic minimálního státu, ale protože nesouhlasila se způsobem přerozdělování.

Tea Party nenapadala sociální programy a přerozdělování z pozic minimálního státu, ale protože nesouhlasila se způsobem přerozdělování

Odmítala Obamacare především proto, že odčerpává finance z Medicare ve prospěch nepojištěných. Stoupence Tea Party sjednocoval odmítavý postoj k prezidentu Obamovi, imigraci a establishmentu. Tyto tři faktory totiž ztělesňovaly nezasloužené politické, ekonomické a společenské přerozdělování.

Zmíněný David Frum zmiňuje i rozkol mezi republikánskou voličskou základnou a elitou, jež jej ignorovala. Po vzniku Tea Party byl v roce 2012 Mitt Romney prvním republikánským kandidátem na prezidenta. Jeho program – daňové a rozpočtové škrty, deregulace, volný trh a neokonzervativní zahraniční politika – byl z hlediska Republikánské strany tradiční. Romney však prohrál, přestože podpora Baracka Obamy oproti roku 2008 výrazně poklesla a pro republikány byl nejhorším prezidentem v historii.

AntiObama

Elity a velcí sponzoři Republikánské strany nevyhodnotili Romneyho porážku jako svou neschopnost oslovit vlastní základnu a z širšího hlediska příslušníky bělošské pracující třídy. Ty netrápila světová deregulace obchodu či nedostatek demokracie na Blízkém východě, ale málo pracovních míst, sociální nejistota, obava z přerozdělování pod vedením prezidenta Obamy a především imigrace.

Úspěch Donalda Trumpa i Teda Cruze ukazuje, že republikánská voličská základna si nepřeje republikánského Obamu, ale republikánského antiObamu

Za hlavní příčinu Romneyho neúspěchu byl považován odpor republikánů k imigraci a za cestu do Bílého domu zisk dostatečného počtu hispánských hlasů. Tento posun od protiimigračního k proimigračnímu postoji vyvrcholil návrhem na legalizaci dvanácti milionů nelegálních imigrantů, jejž podal gang osmi, komise Kongresu pro imigrační reformu složená z demokratů i republikánů.

Proti tomuto návrhu však republikánská voličská základna vystoupila natolik razantně, že o křeslo kongresmana přišlo několik předních republikánů a nikdy se o něm nehlasovalo. Nakonec jej zavrhli i jeho navrhovatelé – mezi nimi Marco Rubio, dnes už odstoupivší hlavní kandidát republikánské elity na prezidenta. Vedení republikánů hispánce nezískalo, zato si odcizilo vlastní voličskou základnu.

Syn kubánských přistěhovalců Rubio měl být dle vedení strany její novou tváří, republikánským Obamou. Úspěch Donalda Trumpa i Teda Cruze však ukazuje, že republikánská voličská základna si nepřeje republikánského Obamu, ale republikánského antiObamu.

Politická nekorektnost

Za situace, kdy u příslušníků bělošské pracující třídy sílí pocit, že je zrazují multikulturní demokraté i plutokratičtí republikáni, přichází Donald Trump. Ten se považuje za antiestablishmentového kandidáta, který odmítá politiku republikánských elit – od sociální až po zahraniční.

Trumpovy politicky nekorektní výroky dělají radost jeho příznivcům a heslo „udělejme Ameriku opět velkou“ stejně jako časté odkazy na staré dobré časy odrážejí jejich pocity

Trump kritizuje volný trh a globalizaci, nekontrolovatelnou imigraci, amnestii pro nelegální imigranty, vliv Wall Street, velké sponzory volebních kampaní, škrty v Social Security a Medicare, nedostatek pracovních míst, politickou korektnost a drahé zahraniční vojenské intervence. Jádrem jeho poselství je ekonomický nacionalismus America First (Amerika na prvním místě) a odmítání establishmentu, který obviňuje z ekonomického, politického a společenského úpadku USA.

Trump je hlasem americké střední třídy, jejíž nejistota se proměnila ve frustraci, a reakcí příslušníků bělošské pracující třídy. Trumpovy politicky nekorektní výroky dělají radost jeho příznivcům a heslo „udělejme Ameriku opět velkou“ stejně jako časté odkazy na staré dobré časy odrážejí jejich pocity.

Trump se nebojí aktivistů ani novinářů, kteří pořádají kampaně proti těm, kdo se odchýlí od politicky korektních názorů. To jeho sympatizantům imponuje, protože si do něho mohou projektovat vlastní touhu vystoupit proti politické korektnosti. Trump jim vrací důstojnost a pocit, že za ně někdo mluví. Přináší naději na změnu, ať je jakákoliv. Ztělesňuje postoj a emoci.

Nová voličská koalice

Trump se snaží vytvořit novou voličskou koalici. A sází na to, že na ekonomický nacionalismus odmítající imigraci i deindustrializaci v důsledku volného trh uslyší voliči jak republikánů, tak demokratů. Americká média včetně deníků, jako je Washington Post či New York Times, stále častěji zveřejňují články o motivacích Trumpových stoupenců a kdo mezi ně patří.

Trump se snaží vytvořit novou voličskou koalici. A sází na to, že na ekonomický nacionalismus odmítající imigraci i deindustrializaci v důsledku volného trh uslyší voliči jak republikánů, tak demokratů.

Kromě „očekávaných“ jsou mezi nimi voliči demokratů, nevoliči, byznysmeni, ženy, příslušní menšin i imigranti z dřívějších generací, kteří jsou rozzlobení, protože museli tvrdě pracovat na své asimilaci, zatímco ti dnešní nikoli. Jejich podporu Trumpovi spojuje touha po změně a vyčištění Washingtonu. K frustrované, establishmentem pohrdající a ekonomicky nejisté střední třídě z celého politického spektra hodlá Trump připojit tradiční voliče republikánů znechucené směřováním USA za prezidenta Obamy.

Výsledky dosavadních republikánských primárek ukazují, že Trumpovo poselství funguje. Podporují ho voliči ze všech republikánských skupin a přilákal i řadu nevoličů či voličů demokratů. Má úspěch u evangelikálních republikánů navzdory kladnému postoji k plánovanému rodičovství a dvěma rozvodům i u umírněných a liberálních republikánů, přestože má vyhraněné názory. O konzervativní republikány se dělí s Tedem Cruzem, který je rovněž antiestablishmentovým kandidátem.

Ve prospěch Donalda Trumpa hovoří i na primárky nevídaná návštěvnost jeho předvolebních shromáždění, rekordní volební účast či obrovská sledovanost republikánských televizních diskusí.

Hillary Clintonová

Pokud republikáni nominují Trumpa za svého prezidentského kandidáta, může porazit nejpravděpodobnějšího kandidáta demokratů Hillary Clintonovou a stát se prezidentem USA? Zdá se, že Trump je pro Clintonovou ideální protivník, a to i podle některých republikánů, například stratéga Karla Rova.

Předpokládá se, že Clintonová získá nezávislé voliče a možná i řadu umírněných republikánů, které Trump odrazuje či přímo znechucuje. Nebudou ji však volit, protože mají stejné názory, ale jako menší zlo.

Předpokládá se, že Clintonová získá nezávislé voliče a možná i řadu umírněných republikánů, které Trump odrazuje či přímo znechucuje. Nebudou ji však volit, protože mají stejné názory, ale jako menší zlo. Trumpova vyhraněnost a prezentace tuto domněnku potvrzují. Průzkumy ukazují, že by Clintonová bez problémů Trumpa porazila.

Totéž naznačuje i negativní hodnocení Trumpa okolo 60 procent, Clintonová s 52 procenty si však nevede o mnoho lépe. Průzkumy prováděné několik měsíců před volbami ale mají malou vypovídací hodnotu. Odepisovat Trumpa je proto předčasné.

Trump je možná pro Clintonovou ideální protikandidát, což však platí i opačně. Clintonová má mnoho politických neúspěchů a skandálů, které Trump využije – neúspěšná zdravotnická reforma v devadesátých letech, utajování skandálu s jejího manžela se stážistkou Monikou Lewinskou, podpora vojenských zásahů v Iráku a Libyi, financování nadace Clintonových, události v Benghází či používání soukromého e-mailu k posílání tajných informací. Clintonová nabízí mnoho materiálu a navíc je politicky neúspěšná a nedůvěryhodná.

Úspěšný podnikatel

Ve prospěch Trumpa hrají i výborné vztahy Clintonové s globální bankovní společností Goldman Sachs a Wall Street či to, že její manžel podepsal v postu prezidenta USA dohodu NAFTA, což se zřejmě stane terčem Trumpových útoků. Clintonová symbolizuje establishment a jeho názory v době, kdy se stal synonymem pro selhání, odtržení od reality a pro mnoho Američanů i nadávkou.

Trump se prezentuje jako úspěšný podnikatel, který nezávisí na velkých penězích, není součástí establishmentu a říká, co si myslí

Trump se prezentuje jako úspěšný podnikatel, který nezávisí na velkých penězích, není součástí establishmentu a říká, co si myslí. Clintonovou se bude zřejmě snažit popisovat jako neúspěšnou političku spojenou s Wall Street a ztělesnění establishmentu, který jedná proti zájmům obyčejných Američanů.

Trumpovou hlavní zbraní je opačný názor, než mají volební stratégové a političtí analytici Demokratické i Republikánské strany, podle nějž je klíčem k vítězství v prezidentských volbách zisk hlasů menšin. Přitom však zapomněli na bílou většinu. Trump hodlá vybudovat voličskou koalici na příslušnících bělošské pracující třídy, kteří se cítí dlouhodobě opomíjení a jejichž oslovení může být cestou k vítězství.

Michigan, Pensylvánie, Ohio a Wisconsin

Podle novinářů Zacha Cartera a Ryana Grima ze zpravodajského serveru Huffington Post se Trump musí zaměřit na horní středozápad (oblast kolem velkých jezer), konkrétně na takzvaný Rust Belt, tedy státy Michigan, Pensylvánie, Ohio a Wisconsin, v nichž žije více bělochů, než je 62procentní americký průměr – v případě Wisconsinu 82 procent. Toto bývalé průmyslové centrum USA totiž zasáhla deindustrializace a její negativní následky nejvíce.

Pokud by Trump vedle tradičních republikánských států zvítězil i v Michiganu, Pensylvánii, Ohiu a Wisconsinu, nemusely by ho zajímat swing states, v nichž často hrají roli hlasy hispánců

Zach Carter a Ryan Grim připomínají, že v roce 2012 Obama zvítězil kromě tradičních demokratických států v několika swing states, tedy těch, které mají historicky vyrovnanou podporu obyvatel ve volbě politických zástupců Demokratické a Republikánské strany, jako je Florida, Nevada či Colorado. Pokud by však přišel o čtyři státy Rust Belt, prezidentem by se nestal. Republikánský kandidát Mitt Romney, jehož investiční společnost Bain Capital nemilosrdně propouštěla právě v této oblasti, v ní byl v roce 2012 bez šance.

Trump v těchto státech může uspět, protože jejich bělošská populace slyší na jeho heslo „udělejme Ameriku opět velkou“, útoky na dohodu NAFTA, kritiku establishmentu a na obhajobu Social Security a Medicare. Pokud by však vedle tradičních republikánských států zvítězil i ve čtyřech státech Rust Belt, nemusely by ho zajímat swing states, v nichž často hrají roli hlasy hispánců.

Možnost sblížení

Podmínkou Trumpova vítězství ve volbách je, aby ho, pokud získá nominaci na prezidenta, podpořila celá Republikánská strana. Významní neokonzervativci to však odmítají a například Robert Kagan prohlásil, že bude volit Hillary Clintonovou. S přibývajícími Trumpovými delegáty roste počet představitelů této strany, kteří ho podporují – například floridský guvernér Rick Scott, nepřímo bývalý starosta New Yorku Rudy Giuliani či šedá eminence republikánů Rupert Murdoch.

Navzdory všem sporům lze spíše očekávat sblížení Trumpa s republikány – představa, že by poprvé od dvacátých let 20. století mohli ovládnout Senát, Sněmovnu reprezentantů i post prezidenta pro ně bude příliš lákavá

Bude-li Trump v primárních volbách nadále vítězit, lze očekávat posilování tohoto trendu. Pro mnoho republikánů je sice v podstatě nepřijatelný, ale představa dalších čtyř let vlády demokratů ještě nepřijatelnější. Řadu z nich navíc zláká, že by mohl přinést novou republikánskou většinu.

Případný republikánský kandidát Trump si nakonec bude muset vybrat tým z republikánů a z lidí, kteří jsou s nimi spříznění. Navzdory všem sporům proto lze spíše očekávat sblížení Trumpa s republikány – představa, že by poprvé od dvacátých let 20. století mohli ovládnout Senát, Sněmovnu reprezentantů i post prezidenta pro ně bude příliš lákavá.

Globální versus lokální

Trump je nepochybně populista a oportunista, ale podmínky a zázemí pro témata, jichž se chopil, existují v USA již delší dobu. Je kritizován, že cílí na frustrované, ale ti jsou stejně reální jako jejich obavy, přičemž tato jejich frustrace nezmizí odstavením jejího ztělesnění v podobě Donalda Trumpa. Naopak poroste, bude-li nadále opomíjená a potlačovaná.

Americké elity se stejně jako evropské staly globální, zatímco příslušníci bělošské pracující třídy zůstali lokální

Trumpův vzestup odhalil krizi republikánských elit a jejich odtržení od voličské základny. V širším smyslu pak amerických elit, které se stejně jako evropské staly globální, zatímco příslušníci bělošské pracující třídy zůstali lokální. A frustruje je zrada a opovržení vlastních elit a to, že nehájí jejich zájmy.

Trump má řadu předpokladů, aby nebyl dobrým prezidentem. Otázkou, kterou si kladou minimálně jeho stoupenci, pak je, o kolik by byl horší prezident než Barack Obama či George W. Bush mladší s jejich zkušenostmi a příslušností k establishmentu.