Dohráno. Zbývá už jen Řekům poděkovat.

Řecké volby signalizují konec jedné evropské politické epochy – sociálního státu a střídání u moci konzervativních a socialistických stran.

foto: © ČESKÁ POZICE, Petr UrbanČeská pozice

Evropský parlament by měl aspoň jednou ukázat pružnost a akceschopnost a vydat směrnici: „Lukas Papadimos a řecké politické strany se zasloužili o návrat zdravého rozumu, prohlédnutí a správné fungování Evropské měnové unie.“ Abychom takový návrh ospravedlnili, musíme se vrátit o jedenáct let zpět. 

Řecko přistoupilo k Evropské měnové unii (EMU) 1. ledna 2001, aniž by však splňovalo Maastrichtská kritéria. Například co se týká zadluženosti, deficitu státního rozpočtu či inflace. A postrádalo také společenské a ekonomické instituce, které z hlediska práva a pořádku garantují fungování moderního státu – třeba věrohodný katastr nemovitostí a zápisy v něm, daňový systém schopný vyměřit a vybírat daně správně a včas, transparentní investiční prostředí či vládu zajišťující chod ekonomiky.

To vše bylo opomenuto, banalizováno a překrouceno. Eurozóna si přála hospodářský růst, a proto potlačila obezřetnost, odpovědnost i zdravý rozum. Chtění však hrálo hlavní roli i u Řeků. Tvůrci EMU chtěli udržet euro navzdory nesourodosti jejích členských zemí, a aniž by je kontrolovali, což se nyní po třinácti letech od vzniku eurozóny 1. ledna 1999 snaží upachtěně napravit.

Řekové se zase chtěli na nepřiznávaných úskalích a nedostatcích eura pragmaticky a neidealisticky přiživit a co nejvíc využít jejich potenciál. Nebyl to ani jejich omyl, ani nepochopení, ani nedorozumění. Chtěli se úmyslně a účelově stát černým pasažérem v nesourodém uskupení. A až nedávno otevřeně přiznali, že jejich přistoupení k eurozóně nebylo standardní – s jiným způsobem stanoveným měnovým kurzem.

Role Lukase Papadimose

Zatímco prvních jedenáct členských zemí vstupovalo do eurozóny s měnovými kurzy zcela srovnávanými se skutečností, drachma do ní byla vpuštěna, ačkoli její kurz byl umělý a stanoven mnoho měsíců před vstupem Řecka do EMU. Tím vznikl dostatečný prostor pro spekulace, přičemž není přijatelné dnešní tvrzení Řeků, že byly nevědomé, neúmyslné a nešťastné.

Renomované světové investiční banky pomáhaly Lukasi Papadimosovi získat sofistikované techniky ze své tvůrčí dílny, aby zastíracími metodami prosadil Řecko do EMU

Od začátku až do současnosti se totiž tohoto řeckého jednání účastnil stejný muž – do včerejška, neděle 13. května, předseda vlády Lukas Papadimos. Byl přítomen u falšování a fixlování Řecka, aby se dostalo do EMU, aniž by splňovalo Maastrichtská kritéria. A patřil i k nejvlivnějším lidem, protože byl v letech 1994 až 2002 guvernérem řecké centrální banky a hlavním tvůrcem připojení Řecka k eurozóně.

Renomované světové investiční banky, zejména Goldman Sachs, pomáhaly Papadimosovi získat sofistikované techniky i derivátové instrumenty ze své tvůrčí dílny, aby zastíracími metodami prosadil Řecko do EMU. Ještě v roce 2002 odešel do vrcholného postu v Evropské centrální bance (ECB), aby z ní kromě jiného možná mohl sledovat pokračování svého jednání. V roce 2010 se pak stal ekonomickým poradcem tehdejšího řeckého socialistického premiéra Jorgose Papandrea.

Přiznané falšování

Byl to však právě premiér Papandreu, který na podzim 2009 „překvapivě“ přiznal mnohá řecká falšování nejen před vstupem své země do eurozóny, ale i v době, kdy Řecko bylo její členskou zemí. Papandreu oznámil Evropské unii i eurozóně všechny machinace včetně finančních prostředků, jež Řekové nevytvořili, ani si je nezasloužili, ale navzdory tomu téměř deset let čerpali a odsávali z EMU i ze světových trhů, a předložil problém k řešení „Evropanům“.

Ti věřili, že euro nemůže padnout, protože se za ně zaručuje EMU, a nyní se tvrdí, že i EU včetně Česka. Dle nich řecké dluhy přinášely „umělý“ blahobyt Řekům i zisky světovým a řeckým bankám, jež je obsluhovaly. K odpovědnosti za ně se však nechtěla přihlásit ani EMU, ani EU, ani Mezinárodní měnový fond (MMF), ani Řekové. Kdyby byl tento problém řešen před dvěma roky, byl by dnes menší a zvladatelnější. V té době to bylo první vítězství Řecka nad plněním daných slibů a nad pravidly EMU.

EMU a EU odsunuly bankrot a především neochotu Řeků zabývat se jejich falšováním dluhů do pozadí a následně je zúřadovaly

EMU a EU však odsunuly bankrot a především neochotu Řeků zabývat se jejich falšováním dluhů do pozadí a následně je zúřadovaly. V květnu 2010 se pak vrcholní politici EMU a EU rozhodli tento problém utlumit, nepřiznat a počkat. Vytvořili Evropský fond finanční stability (EFSF), který disponoval několika set miliardami eur na „řešení krize zadluženosti“ špatně hospodařících členských zemí EMU, přičemž právě Řecko bylo záminkou k jeho vzniku. A to z něj okamžitě dostalo 110 miliard eur. To Řecku umožnilo další dva roky zvyšovat své dluhy, k nimž se však dnes žádná řecká politická strana nezná.

Další nekrytá směnka

Pro další podporu si pak zalobboval až do neděle 13. května premiér Papadimos, jenž však řecké problémy díky svým funkcím a 15letému falšování také způsobil. A jeho lobbování bylo úspěšné. Alibisté z EU, ECB i MMF navzdory ztrátě vlastní důstojnosti provedli mnoho úhybných manévrů, aby letos na konci března mohli Řecku schválit druhý „balíček“ finanční pomoci ve výši 130 miliard eur. Řekové z nich začali okamžitě čerpat a své problémy dočasně vyřešili.

Jen několik dnů poté však premiér Papadimos vystavil Evropě a světu další nekrytou směnku na přibližně stejnou částku. To už však cudnost a plachost Evropy vzaly za své. Totéž však platí o řeckém premiérovi. Začal hovořit o „velkém ohrožení eurozóny“ a neochotě své země dodržet slíbená řešení a pracně vyjednané dohody, nikoli však o řeckých dluzích a životu nad poměry.

Po parlamentních volbách 6. května žádná řecká politická strana nebyla schopná ani ochotná podílet se na vládě, která by se přihlásila k daným slibům. Nejnovější pokus vytvořit řeckou vládu v režii prezidenta Karolose Papuliase dopoledne v neděli 13. května Papadimos odmítl, a tím i gentlemansky převzít odpovědnost.

Dluhy se mají splácet

Smlouvy se mají plnit a dluhy splácet. S touto dlouhodobou zkušeností se nakonec seznámili i „revolucionáři“, jako byli ruští bolševici. Jimi zpočátku odmítnuté carské dluhopisy začalo sovětské Rusko splácet v osmdesátých letech minulého století. I Německo splatilo reparace za první světovou válku, za něž se ve dvacátých letech zaručilo dluhopisy. V roce 1931 je však odmítlo nadále splácet. Spolková republika Německo doplatila zbytek nedávno –30. září 2010 – k 20. výročí znovusjednocení Německa. Kvůli pořádku a důvěře ve světě.

Po parlamentních volbách 6. května žádná řecká politická strana nebyla schopná ani ochotná podílet se na vládě, která by se přihlásila k daným slibům

V dvouleté poziční guerillové válce jádra EU s nezodpovědnými Řeky zvítězili Řekové dva nula, poprvé v roce 2009, podruhé letos. Identita eura a odpovědnost za tuto měnu však zůstaly jen na papíře. Peníze půjčené Řekům jsou utracené, a nikdo je nehodlá splatit. I z dlouhodobého hlediska zvítězili Řekové – a navíc banky. Využili a zneužili totiž nedostatky spojené s chtěním eura.

Řekové a jejich vůdčí politici však zaslouží poděkovat, protože bez nich by se na patu EMU nic nezměnilo. Díky své historické zkušenosti a znalosti finančních technik bez skrupulí ukázali, co by jiným méně zdatným trvalo mnohem déle: euro kvůli historickým problémům v dosavadní formě nemůže nadále fungovat.

Nezvratný evropský trend

Končí však nejen euro, ale i jedna evropská politická epocha. Nedávné řecké volby a i ty další zřejmě v červnu to jen potvrzují. Končí kyvadlové vládnutí pravo-středo-levých stran. Řecký volič dal červenou kartu tradiční, ale již nefunkční partajokracii. A posunul k moci dosud „nenamočené“ strany z okrajů politického spektra – zprava i zleva. Ty se však k odpovědnosti za minulost nehlásí. Stejně jako ve své době bolševici a nacisté.

Jde o nezvratný evropský trend. Střídání u moci mírně konzervativních a jen ve vzpomínkách socialistických stran končí. A ze střednědobého hlediska tomu nezabrání ani účelové koalice a opoziční smlouvy, protože obě uskupení populisticky uplácela lid sociálním státem. Přestává totiž být čím uplácet. Zadlužování budoucích generací dosáhlo své meze a další už není možné.

Mezinárodní banky prý jsou na nové zavedení drachmy i s jeho dopadem ve formě ztráty aktiv dobře připravené

Uprázdněný prostor však začínají vyplňovat ještě populističtější sliby extremních stran, jež se necítí být vázané žádnými mezinárodními ekonomickými závazky. Odpovědnost za dějiny berou pouze ex nunc – jen odteď – a veškeré závazky z minulosti odmítají.

Banky jsou na drachmu připravené

Na řeckém spáleništi však o to lépe vyraší nová tráva. Nebude sice zcela vyčištěné, ale volné ano. Oběma dosud dominantním středovým stranám se vládu sestavit nepodařilo a nezvládla to ani radikálně levicová SYRIZA. A vůdce řeckých socialistů (PASOK) Evangelos Venizelos o nemožnosti sestavit vládu prohlásil: „Odmítnutí plánu (řešení zadluženosti – pozn. red.) je důsledkem hlasování řeckého lidu ve volbách. Ten odmítl podmínky půjčky a žádná vláda nemá právo je prosazovat.“ Od Venizelose je to však pokrytecké a neseriózní prohlášení. Vlády řeckých socialistů i konzervativců si totiž mnoho desítek let myslely, že toto právo mají.

Mezinárodní banky však prý jsou na nové zavedení drachmy i s jeho dopadem ve formě ztráty aktiv dobře připravené a některé z nich dokonce operace s drachmou nikdy neopustily. To je dobrá zpráva. Koneckonců zodpovídají se svým majitelům, a nikoli „pouhému“ bezejmennému a manipulovatelnému voliči.

Vyhrůžky, že na tento vývoj ještě víc doplatí zbytek eurozóny, však jsou jen účelové a mají zastrašit. Dějiny totiž již eurozónu odsoudily k transformaci v normálně odpovědnou měnovou instituci. A to díky Řecku.