Dočkáme se soudní standardizace nejlepšího vědomí a svědomí?

V diskusi o případu Tluchoř-Fuksa-Šnajdr je třeba oddělit fakta od pocitů a dojmů.

„Rebelové“ (zleva) Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř, kteří „zobchodovali“ svůj poslanecký mandát. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Rebelové“ (zleva) Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř, kteří „zobchodovali“ svůj poslanecký mandát. | foto: © ČTK, Wikipedia, montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice
„Rebelové“ (zleva) Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř, kteří „zobchodovali“ svůj poslanecký mandát.

Všichni máme nyní trochu času zamýšlet se nad skutkovým dějem, který tvoří jednu část aféry posledních dní, a tak se pustím do jedné úvahy.

V obvinění bývalých poslanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra se praví, že (tehdy) pojali společný úmysl opatřit si neoprávněný prospěch tím, že se vzdají mandátu, aby tím „vytvořili reálnou možnost“ vládě a vládním poslancům prosadit zákony, s nimiž vláda spojila hlasování o důvěře. Tím neoprávněným prospěchem mělo být získání členství ve statutárních orgánech nebo managementu společností se státní účastí.

Trestný čin přijetí úplatku, který měl tímto nastat, je definován „obstaráním věci obecného zájmu“, což v tomto případě je konkretizováno odvoláním na ústavní články 23/3 a 26. Ty obsahují poslanecký slib, jímž se poslanci zavázali vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí, a to osobně, aniž by přitom byli vázáni nějakými příkazy.

Shrnuto, poslanci se slibem zavázali obstarávat věc veřejného zájmu, totiž vykonávat své mandáty, a to osobně, bez vnějších vlivů, podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí. A policisté a státní zástupci mají za to, že složením mandátu (případně ještě ve spojení s příslibem budoucího zaměstnání) poslanci tento slib porušili, a to dokonce tak, že se dostali do kolize s trestním zákoníkem, neboť se tím dopustili zneužití pravomocí úřední osoby a přijetí úplatku.

Pozoruhodné přitom je, že v současné době není trestně stíhán nikdo, kdo by ty úplatné poslance uplácel (což připomíná zenbuddhistický koan o tleskání jednou rukou). A tak budeme s napětím očekávat, zda bude podána obžaloba a zda ji přijme soud. Dojde-li k tomu, budeme opět s napětím očekávat, jak soud průkazně zjistí „nejlepší vědomí a svědomí“ dotyčných poslanců, aby s ním konfrontoval jejich skutky, a vyvodil z toho trestněprávní důsledky!

Etický kodex britského parlamentu

Odstoupivší poslanci pouze „vytvořili reálnou možnost“, aniž by mohli jakkoliv garantovat způsob, jak se jejich nástupci zachovajíŠéfredaktor časopisu Listy Václav Žák v související polemice cituje etický kodex britských zákonodárců: „Přijetí úplatku členem parlamentu s cílem ovlivnění jeho jednání, ať platbou, náhradou, nebo odměnou v souvislosti s podporou, nebo odmítnutím podpory nějakého zákona, návrhu nebo jiné věci projednávané ve sněmovně či jakémkoli výboru sněmovny, je v rozporu se zákonem.“

Je to jistě silný argument, nicméně má jedno slabé místo. Týká se totiž výkonu mandátu. Jistě, vzdání se mandátu lze také považovat za jeho výkon, nicméně každému je hned jasné, že jde o případ mezní, protože neopakovatelný. Nadto má pouze nepřímý vztah k projednávaným záležitostem, což přesně zmiňuje i sdělení obvinění: odstoupivší poslanci pouze „vytvořili reálnou možnost“, aniž by mohli jakkoliv garantovat způsob, jak se jejich nástupci zachovají.

Jde vůbec o tento případ?

Václav Žák celkem v souladu s obecnou náladou píše, že poslanec nemůže zobchodovat svůj postoj k projednávaným záležitostem za osobní výhodu, protože by mu hrozilo trestní stíhání. Nálada je však chabý argument, a tvrzení je proto dost obecné, až vágní. Naskýtají se čtyři otázky:

  • První – o jaký konkrétní postoj k jaké konkrétní záležitosti jde, když poslanec „vyklidí pole“? Muselo by to být něco ukrutně konkrétního, za co by mu mohlo hrozit trestní stíhání! Zde se naopak poslanci vzdali možnosti konkrétního postoje k jakékoliv konkrétní záležitosti, projednávané ve sněmovně.
  • Druhá – co bylo v tomto případě onou osobní výhodou? V jednom případě reálně nic (jmenování kohosi známého do funkce), v druhém a třetím případě standardní odměna ve standardní pozici (standardní proto, že stejná – a doposud nerozporovaná – jako u jejich předchůdců). Kvalifikační předpoklady byly dodrženy, ať si o tom Pavel Komár, náměstek vrchního státního zástupce v Olomouci, myslí, co chce. A on si skutečně myslí, co chce: „Bývalí poslanci získali honorovaná místa ve státních podnicích bez ohledu na to, zda pro ně měli kvalifikaci, nebo ne. Šlo o přímou odměnu za vzdání se mandátu. A když někdo takovýmto způsobem získá funkci, v níž si může za rok vydělat milion, je to v principu stejné, jako když poslanec dostane na ruku milion jako odměnu za nějaké hlasování.“ Blbé je, že takovouto řeč bychom mohli – bez důkazů, respektive v rozporu s důkazy – vést například i o státním zástupci Komárovi. Abychom však pana státního zástupce takových svévolných a nepodložených řečí uchránili, nebudeme respektovat ani ty jeho.
  • Třetí – za jaký skutkový děj by mělo poslancům hrozit trestní stíhání? Podle jaké trestněprávní kvalifikace? A ještě vtipný dodatek – za jaký skutkový děj by mělo hrozit trestní stíhání exposlancům? Ani toto Václav Žák nespecifikuje.
  • Čtvrtá – co má tedy výrok Václava Žáka společného s diskutovanou aférou? Je pouze volně položen podél, aniž by byly styčné body natvrdo doloženy. Jde spíše jen o pocity, které se snadněji přenesou přes existující rozdíly.
Je mandát trestem?

Je potřeba oddělit fakta od dojmů. Odsudky (ex)poslanců z korupčního jednání jako by předpokládaly, že se později vyjeví ještě něco, co podezření o korupci posílí nebo dokáže. Jednání o budoucím uplatnění poslance poté, co složí mandát, je totiž opravdu dost slabé. Nicméně ve sdělení obvinění nic víc uvedeno není, žádné nezdaněné peníze bokem, žádné zlaté cihličky. Skutečností oproti tomu je, že jeden exposlanec nemá žádnou trafiku, a druzí dva nastoupili na pozice, které pro ně nebyly speciálně vytvořeny, ale byly předtím za stejných podmínek obsazeny, aniž to budilo nějakou extra pozornost.

Proto se začínají objevovat podpůrné výklady o tom, že onou „výhodou“ může být vlastně téměř cokoliv. Nedostáváme se tak až k absurdnímu pojetí, že by k definici výhody byl použit bonmot „prodělek je taky kšeft“?

Pak by z toho všeho ale vyplynulo, že výhodou je už pouhé vzdání se poslaneckého mandátu. Samotný výkon mandátu by tedy logicky výhodou být nemohl. Poslancování by pak bylo snad až jaksi za trest. Přístup některých poslanců by tomu odpovídal, i s tím, že si to ale nenechají líbit, a zlost si vybíjejí na nás. To by pak vysvětlovalo, proč to tady vypadá tak, jak to vypadá.

Počet příspěvků: 22, poslední 11.7.2013 12:48 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.