Dočká se Evropa svého řezníka? Díl druhý, realističtější.

Co Evropa neslyšela, ale potřebovala by slyšet od Nicolase Sarkozyho a Angely Merkelové?

Pro skutečné rozhodování vskutku zbývá jen tato dvojka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pro skutečné rozhodování vskutku zbývá jen tato dvojka. | foto: © ReutersČeská pozice
Pro skutečné rozhodování vskutku zbývá jen tato dvojka.

Mrazivě ironický komentář k úterní tiskové konferenci Nicolase Sarkozyho a Angely Merkelové vyvolal otázku směrem k autorovi: A co tedy, pane Studýnko, měly hlavy Německa a Francie říci, co Evropa potřebuje slyšet? Zde je odpověď.

Výstup z úterního summitu dvou nejvlivnějších a nejmocnějších kontinentálních lídrů, spolkové kancléřky Angely Merkelové a prezidenta Nicolase Sarkozyho, vlastně nepřekvapil. Byl jalový, zůstává nevyužitelný k jakýmkoliv seriózním úvahám o cestách skutečného řešení krizí. Těch je několik: krize evropské měny, krize integračního seskupení, krize důvěry a sebedůvěry.

Evropa však musí slyšet především pravdivou situační zprávu. Evropské hospodářské společenství se úspěšně vytvářelo od roku 1958. V posledním desetiletí se prosadila nekritická snaha o gigantismus mocenský, státní, evropský a ambiciózně historický. Nyní se spirálovitě řítí do samozničení. Stačilo se zastavit u fáze, kterou Britové (i to jsou Evropané) nazývali Common Market. To bylo optimum dosažitelné pro trvalou prosperitu sjednocené Evropy.

Vypasení občinové louky

Takovou dostřednou spirálu již absolvovala světová ekonomika ve třicátých letech – v podobě krize po ztrátě směnitelnosti měn za zlato a konkurenčních devalvacích namířených proti všem. Politika se nazývala „Beggar thy neighbour policy“. Popisovala ji ekonomka Joan Robinsonová: Pojednává o vydírání a využívání práce a prosperity sousedů ku prospěchu nečinných nebo neschopných členů komunity.

Občinová louka, společná a k dispozici všem členům komunity, je spásána přednostně, teprve potom se využívají individuální vlastní zdroje členů

Nic objevného. Již Platón a Aristotelés to znali jako „tragédii občiny“. Občinová louka, společná a k dispozici všem členům komunity, je spásána přednostně, teprve potom se využívají individuální vlastní zdroje členů. Výsledkem je kompletní spasení a zničení občinové louky. A přesně tak od okamžiku nahrazení Evropského hospodářského společenství Evropskou unií a zejména od vzniku „občinové měny“ eura to vypadá i s perspektivou pokusů jménem EU a Evropská měnové unie. Blíží se celkovému vypasení zdrojů a zkáze občiny.

Kdo zbývá? Jen tihle dva.

Zmínění státníci na tiskovce řekli, že největším přínosem EU je nejúspěšnější pokus o evropský mír. Mají naprostou pravdu. Toto dílo však již vykonali jejich političtí předchůdci, začali před skoro šedesáti lety a dokončili je před léty dvaceti. Od té doby jde už jen o moudro starého Platóna a Aristotela. Tragédii občiny. Oba antičtí géniové ovšem netušili, že se dá takováto tragédie urychlit existencí měny bez vnitřní hodnoty a navíc ještě měny společné všem občinám.

Ta věc s tím mírem je opravdu gigantická připomínka ne tak dávné minulosti dnešnímu rozháranému světu. Francie a Německo jsou pro mír v Evropě opravdu jádrové země. K vyřčení zmíněného výroku by bylo bývalo lepší, kdyby se státníci sešli někde v prostoru vymezeném městem Verdun, Maginotovou linií a na východě městem Štrasburk (ne však v budovách Evropského parlamentu). Římská smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství byla pořádným kusem kladného přičinění o klid a mír v Evropě.

Evropští, chceme-li eurounijní, lídři dneška jsou skutečně pouze Merkelová a Sarkozy. Brit zachovává „splendid isolation“ a má na ni plný nárok svým dosavadním jednání podle „common sense“. Kdo zbývá? Itálie? Itálie je Itálií se všemi peripetiemi účastí, neúčastí, přeběhnutí tam i zpátky, nekonáním a čekáním (viz postoje v obou světových válkách, v současnosti manévrování kolem Libye). A především je Itálií v „tomto poněkud nešťastném“ přístupu ke členství a plnění členských povinností v EU a Evropské měnové unii. Člověk si nemůže nevzpomenout na slavné filmy režiséra Maria Monicelliho Amici miei – Moji přátelé. Postava hraběte Mascettiho: „Oni chtějí, abych byl užitečný, ale já nechci být užitečný, nikdy jsem nebyl.“ Rodinné jmění promrhal, jakýkoliv byznys kvůli zadlužení zmařil, ale žil – carpe diem. Tak ovšem zašel už starý Řím.

Pro skutečné rozhodování vskutku zbývá jen tato dvojka – Německo a Francie. Musí se dohodnout na cestě k přežití evropského hospodářského prostoru. A nikoli se odvolávat na summit 21. července, který tragédii řecké občiny jen rozprostřel na celou EU.

Zbytečná generace

Nutno je žít v reálu a exkluzivní informace o stavu společnosti sdělovat veřejnosti natvrdo. Tyto informace znějí: S  euroměnovým zadluženostním kamenem na noze to nepůjde. Nepůjde to s měnou, která se od počátku nepovedla. A odpovědní to věděli! Nelze vymýšlet eurovlády, když elementární skutečná vůle ke spojení klíčové fiskální politiky nepanuje ani mezi zmíněnými velmocemi.

Navrhovaní lídři jsou jen starou stereotypní byrokratickou garniturou, která dokazuje, že již nic již nedokáže, jako že nic nedokázala

Na té tiskové konferenci zazněl novinářský dotaz: Dojde k propojení francouzské a německé fiskální sféry včetně spojení národních ministerstev financí? Na ta slova zavládly takové rozpaky obou politiků, že by se daly krájet. A stejně rozpačité to bude na navrhované eurovládní úrovni. Navrhovaní lídři jsou jen starou stereotypní byrokratickou garniturou, která dokazuje, že již nic již nedokáže, jako že nic nedokázala. „Ancien régime.“

Generace západoevropských „osmašedesátníků“ –  revolucionářů, neomarxistů a maoistů převlečených do úřednických obleků a zelených plášťů – nemůže vyřešit šlamastiku, do které sama Evropu přivedla. Nelze budovat Evropu větší a ještě větší, až bude největší na celém světě. Nebude. Evropa byla vždy diversifikovaná ve státní a národní celky. Tehdy fungovala. Do stejného těsného svazku nelze zahrnout Balkán včetně Řecka s Irskem a Iberským poloostrovem. Tohle prostě nefunguje na bruselský povel. A takové jednoznačné povely ve skutečnosti ani neexistují.

Příklad? Kampaň okolo takzvané Evropské ústavy skončila referendovým NE ve Francii, Nizozemsku a Irsku. Posléze bylo Irsko na druhý pokus přinuceno souhlasit s udržením výhod plynoucích s členství v EU a Evropské měnové unii. A jednostranně tyto výhody více než bohatě zneužilo v dnešní dluhové krizi.

Jsou i jiné ambice. Ambice supercentrálních bankéřů a jejich Evropské centrální banky. Ale ECB není ekvivalent amerického Fedu. Fed je centrální bankou suverénní federace, která vznikala jako federace od roku 1776 na zelené louce. Pokud se žene do bankrotu unijní stát Kalifornie, je to jeho problém – i když měna dolar  –  je společná pro federaci i státy. To však není případ EU. Za společný se považuje jen úspěch, naopak prohospodaření bohatství je sirotkem a přistrkuje se zodpovědnějším k plnému proplacení.

Nebádejme proto ani nad eurodluhopisy – jen rozmělňují již rozmělněné a vyžírající občinovou louku. Není divu, že tyto dluhopisy podporuje řecký premiér Papandreu a Italové či Španělé.

Věk diktátorů, nebo manažerů?

V kritických dobách si staří Řekové ustanovili k řešení krizí svého tyrana, staří Římané diktátora. Tehdy to nebyly pejorativní termíny.

Malovat pochybnou vizi nového centrálního velení, což navrhl summit, není cesta z problému. Krizové řízení nutno teprve předvést. A s krizovými manažery, profesionálními a dost možná i najatými. V kritických dobách si staří Řekové ustanovili k řešení krizí svého tyrana, staří Římané diktátora. Tehdy to nebyly pejorativní termíny. Řekové se tyrana mohli zbavit ostrakizmem, Římané pak diktátora dýkou. To jsou evropské tradice starověku. V novověku už k odstranění diktátorů musely proběhnout války, světové i studené. Ne, tudy cesta nevede.

Nevede ani přes kluby a think-tanky moudrých (leč nezodpovídajících se) stále diskutujících jedinců, kteří si hlavně vylepšují svoje CV, aby mohli aspirovat na eurokomisaře, předsedy vlád a prezidenty. Evropa by asi měla přejít na řízení profesionálním najatým a sobě nic nenalhávajícím manažerský týmem s definovanými cíli a odpovědností. Tedy k The European Union Inc.

Manažerský tým nechť nesídlí v Bruselu ani v Lucemburku ani ve Štrasburku. Ať je umístěn třeba na Guernsey. Je to dost blízko všady a moderní komunikace umožní cokoli.

A pozor na velká slova

Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy mají právo říkat světu jak dál s problémem EU. Mají dokonce i historickou povinnost a šanci tak činit. Nikoli Herman van Rompuy, nikoli hraběnka Ashtonová, nikoli Manuel Barroso. Ti už šanci měli. Také, prosím, nepoužívat velká slova: Marshallův plán byl řešením pro válkou zničenou Evropu, obnovou. Taktéž Mezinárodní měnový fond. Hovořit však o Marshallově plánu pro Řecko a o Evropském měnovém fondu, to jen prohlubuje destrukci bývalých evropských měn.

„Situace se stává neúnosnou. Činitelé se snaží získat čas, ale čas jim utíká. Krize rychle spěje k vyvrcholení,“ napsal minulý pátek George Soros. Tento machr ví dobře, o čem mluví – sám stačil libru sterlingů poměrně nedávno přivést svými operacemi téměř ke kolapsu.

Šéf světové banky Robert Zoellick zase říká, že se některé země eurozóny přesouvají „od dramatu k traumatu“. I Zoellick ví, o čem mluví. Jde o to, aby země, které si to vykoledovaly, byly odděleny, aby si to v rámci svých obnovených oddělených měn fiskálně a monetárně řešily samy. Evropa nemusí dopadnout jak kdysi církev reverenda Jonese v Guayaně – hromadnou sebevraždou.

Tedy stále to řecké: „Zde je Rhodos, zde předveďte umění doskočit!“. A třeba v Berlíně, Paříži a na normanském ostrově Guernsey v průlivu La Manche ve městě Saint Peter Port. Tam je klid a blízko kamkoli – do londýnské City, Bruselu, Paříže a konečně i do Frankfurtu a Berlína.