Do Evropy se rozšířila válka. Ví to politická elita?

Islámský stát působí na představivost, vyvoláváním strachu ovlivňuje mentalitu a jeho ukazování poprav hraničí s pornografií. Co se ještě musí stát, aby francouzská politická elita pochopila, že se honí za přeludem?

Video ukazuje popravu čtyř mužů. foto: Printscreen iDNES.cz

Video ukazuje popravu čtyř mužů.

Pro živořící, před válkami prchající obyvatele Asie a Afriky se Evropa jeví jako nové eldorádo. Statisíce lidí se vydávají na cestu, pochodují v hustých řadách, překračují hranice, a nikdo z nich si neklade otázku, kde bude tolik lidí bydlet či kde v Evropě najdou práci.

V devadesátých letech 20. století byl počet uprchlíků ve světě odhadován na 17 milionů. Dnešní globální stěhování národů se pohybuje v řádu stamilionů. Počet obyvatel Afriky vzrostl za jediné století ze sto milionů na miliardu a existují výpočty, podle nichž se toto číslo do roku 2050 zdvojnásobí.

Fotografie dítěte

Od začátku roku jsme si již zvykli, že v televizním zpravodajství dostávají prostor krátké informace o lidech připlouvajících na člunech po Středozemním moři, z nichž mnozí, včetně dětí, cestou zahynou. Jejich osud nevzbuzoval zvláštní soucit. Ať si to Itálie vyřeší, jak dovede.

Fotografie dítěte se stala prostředkem manipulace, a to nikoliv poprvé v historii světových médií

Na podzim ale média zveřejnila fotografii tělíčka tříletého dítěte ležícího v písku na pobřeží. Fotka utonulého Aylana lidmi otřásla. Není nic děsivějšího než smrt dítěte. Nastalo vybičování citů a soucit nabral iracionálních rozměrů. Fotografii zveřejnily, především v anglosaských zemích, všechny významné světové listy počínaje deníkem New York Times.

Nastal však i určitý chaos. Objevila se totiž další fotografie, na které leželo dítě mezi kameny na skalnatém pobřeží, kam ho údajně vyvrhlo moře, nicméně někteří, většinou fotografové, měli za to, že mrtvé tělo bude „vypadat lépe“ na písečné pláži, s nekonečnou mořskou masou v pozadí.

Fotografie dítěte se stala prostředkem manipulace, a to nikoliv poprvé v historii světových médií. Experti odhalili, že jde o inscenovanou fotografii, a proto ji například Huffington Post i několik větších francouzských listů odmítly zveřejnit.

Vystupňovaná iracionalita

Iracionalita se vystupňovala, když chlapcův otec, Abdalláh Kurdí, jako rozený orientální pohádkář vylíčil několik různých verzí příběhu útěku. V Damašku pracoval jako holič a před boji uprchl do Kobani, města svého dětství, kde již několik let Kurdové bojují proti Islámskému státu, ale raději volí útěk.

V Turecku pak jednoho rána a navzdory silnému vlnobití nastupuje spolu se svou ženou a dětmi ve věku tří a pěti let za částku čtyři tisíce eur do gumového člunu. Přeplněný člun s několika desítkami lidí se převrhne, Abdalláh vidí, jak jeho žena i děti umírají ve vlnách.

Iracionalita se vystupňovala, když chlapcův otec, Abdalláh Kurdí, jako rozený orientální pohádkář vylíčil několik různých verzí příběhu útěku

Můžou za to všichni – bouře, Kanada (do které se chtěl dostat), pobřežní stráž, moře –, jedině on nikoli, přeživší otec, který dal všanc život celé své rodiny. Může za to i záchranná vesta, přestože po ní pobřežní hlídka nenalezla ani stopy a v Turecku se prý takové malé záchranné vesty ani neprodávají.

Později tři jeho spolucestující agentuře Reuters prozradí, že člun řídil právě Kurdí, který cestu organizoval, přestože až do té doby v podstatě v životě neviděl moře. Ať už tomu bylo jakkoliv, mašinerie se dala do pohybu: smrt malého Aylaha se stala celosvětovou aférou.

Vítezství...

Politici a veřejné osobnosti se navzájem pranýřují a volají k odpovědnosti. Christiane Taubiraová, ministryně spravedlnosti Francie (neschopná integrovat ani dosavadní přistěhovalce), kterou až do té doby nezajímali uprchlíci přebývající u plotu ve Ventimiglii – koneckonců bylo léto a na skalnatém italském pobřeží jim téměř nic nechybělo – a jež léta přehlížela peklo zvané calaiská džungle, se nechala unést poetickými oxymórony: chlapcovo mrtvé tělo „pozvedá naši duši do výšin hvězd moře“.

Většina v Evropě žijících mladých muslimů považuje džihád za normu a nenajde se „prchající“ dítě, které by do kamer a fotoaparátů neukazovalo V symbolizující vítězství. Jaké vítězství tím ale mají na mysli?

Všichni se pustili do zběsilého zpytování svědomí. Britský premiér David Cameron formuluje obvinění: chlapcova smrt je hanbou Evropy. A co bylo oním olejem přilitým do ohně před tragickou chlapcovou smrtí? To, když se německá kancléřka Angela Merkelová odhodlala k fatálnímu kroku a ve svém nepochopitelném sentimentalismu učinila historické rozhodnutí, když do Německa pozvala „syrské uprchlíky“. Z přijetí nespočetného množství uprchlíků učinila povinnost Evropy, s odvoláním na její svědomí.

Jakou cenu však má soucit, když všichni kromě politické elity vědí, že většina v Evropě žijících mladých muslimů považuje džihád za normu a nenajde se „prchající“ dítě, které by do kamer a fotoaparátů neukazovalo V symbolizující vítězství. Jaké vítězství tím ale mají na mysli?Kdo chce vítězit a nad kým?

Jako zabíjení much

V pátek 13. listopadu pak začalo další dějství: krvavé snímky ze zkoordinovaných pařížských útoků spláchly fotografie milých „syrských“ uprchlíků a nevinných malých dětí, které jejich rodiče v horku k zalknutí zvedají vysoko nad hlavu, případně vrhají po policistech. Nešlo o žádnou akci „osamělých vlků“, jak média líčila předchozí atentáty. Tentokrát útočili vycvičení a dobře vyzbrojení bojovníci, chladnokrevně a velmi profesionálně.

Jak vypověděli někteří přeživší, útočníci byli klidní, mluvili francouzsky, tvářili se chladně, jako kdyby zabíjeli mouchy

Vysoký počet střel (do zásobníku kalašniku se vejde 30 nábojů) i jejich přesnost svědčí o tom, že bojovníci netrénovali někde v polích na zapadlém francouzském venkově střelbou na plechovky od piva, ani na některé ze sportovních střelnic v okolí Paříže – absolvovali seriózní vojenský výcvik. Jak vypověděli někteří přeživší, útočníci byli klidní, mluvili francouzsky, tvářili se chladně, jako kdyby zabíjeli mouchy.

Pachatelé byli identifikováni a jejich identita vzbudila rozpaky – Ahmed Almuhamed jako by byl jedním z oněch milých mladých mužů pozvaných Angelou Merkelovou, který připlul se syrským pasem po moři do Řecka. Poté projel Slovinsko a Rakouska, až ho konečně přivítaly potleskem a květinami plavovlasé německé dívky.

Nezdar integračních koncepcí

O dalším pachateli se média zmiňovala jako o Francouzovi. Syn alžírských přistěhovalců Omar Ismail Mostefai stejně jako Merah, vrah francouzských vojáků a atentátník z židovské školy v Toulouse, bratři Kouachiové, pachatelé masakru v redakci týdeníku Charlie Hebdo, nebo Coulibaly, který vraždil v košer obchodě, byli ve Francii narozenými dětmi přistěhovalců, které žily na malém francouzském městě, učily se na francouzských školách a chodily do mešit postavených za peníze francouzských daňových poplatníků a z darů ze Saúdské Arábie.

Do Sýrie odjíždějící mladí „Francouzi“ a počet obrácení na islámskou víru jen dokazují nezdar integračních koncepcí

I Ismail se stejně jako ostatní potloukal po náměstích rozrůstající se paralelní společnosti, v předměstských čtvrtích a maloměstech, v nichž ještě v šedesátých a sedmdesátých letech žili francouzští dělníci a obyčejní lidé, kteří o sobotách pořádali pouliční bály, zatímco po zbytek dnů pracovali a vychovávali své děti, dokud nebyli vypuzeni.

Pak však dostalo bezcílné potloukání Ismaila a jeho druhů nový smysl – od imámů, samozvaných duchovních vůdců při mešitách, a od svých vězeňských guru se dozvěděli, že mají poslání, že mohou žít „hrdinským“ životem... a zemřít slavnou smrtí. Do Sýrie odjíždějící mladí „Francouzi“ a počet obrácení na islámskou víru jen dokazují nezdar integračních koncepcí.

Trosky Palmýry

Málokdo si až dosud všiml, že Islámský stát působí na představivost, pracuje se symboly. Symbolický byl i jeden z jeho prvních medializovaných činů, když povalil hraniční kameny na pomezí Sýrie a Iráku, pro západního člověka naprosto nepochopitelně, uprostřed pouště. Šlo však o vědomou likvidaci hranice vytyčené v roce 1916 Brity a Francouzi. (Stejně nepochopitelně, ale podle velmi promyšlené pomyslné mapy postupuje z hlediska západního člověka v Africe Boko Haram.)

V troskách Palmýry se skrývá symbol Západu – v arabském světě představuje bránu do Evropy a každá exploze tuto bránu proráží

Mnozí nechápou, proč tak metodicky ničí Palmýru, když je tolik jiných míst, která by se dala vyhodit do vzduchu – proč právě toto město ruin u zasmušilých arabských hradů pod horami z písku, které se před návštěvníkem zjevuje jako nádherná vidina uprostřed pouště. Jenže i v troskách Palmýry se skrývá symbol Západu – v arabském světě představuje bránu do Evropy a každá exploze tuto bránu proráží.

Symbolická byla také volba míst pro atentáty 13. listopadu, neboť v sobě nese poselství. V desátém a jedenáctém obvodě žijí obyčejní lidé mnoha různých etnik a útoky byly zaměřeny na kulturní projevy západní civilizace, jako je sport či hudba, a na oblíbená místa společenského života – restaurace a bary.

Marné upozorňování

Islámský stát působí vědomě, používá moderní informační technologie a vyvoláváním strachu ovlivňuje mentalitu. Podle francouzského politologa Gillese Kepela hraničí ukazování poprav s pornografií – vyvolává v člověku perverzní touhu sledovat „zaslouženou“ smrt druhých. Zinscenované a naaranžované obrazy mají vsugerovat očistu – pravověrní očišťují svět.

Na zneklidňující procesy na francouzských školách a předměstích upozorňovali filozofové, učitelé i odborníci z oblasti demografie a společenských věd mnoho let

Na zneklidňující procesy na francouzských školách a předměstích upozorňovali filozofové, učitelé i odborníci z oblasti demografie a společenských věd mnoho let. Práce Alaina Finkielkrauta, Gillese Kepela či nedávno kniha Erika Zemmoura Le Suicide français (Francouzská sebevražda) se sociografickou citlivostí a přesností mapovaly znaky předpovídající neblahou budoucnost.

„Číst Zemmoura není třeba!“ krčil lehkovážně rameny francouzský premiér Manuel Valls. Teď, po tragédii, omílá politická elita to samé co předtím: o republice, integračních snahách, přijímání a svobodě. Najdou se mezi nimi dokonce takoví, kteří v pařížském krvavém masakru spatřují „slábnutí“ Islámského státu...

Co se ještě musí stát, aby francouzská politická elita pochopila, že se honí za přeludem? Válka se rozšířila do Evropy. Je možné, že to ještě neví?