Dluhový doping evropskou krizi nevyřeší

Takzvaná krize eura ve skutečnosti nebyla krizí eura jako měny. Ani ji v první řadě nezpůsobily špatné veřejné finance. Současné evropské hospodářské oživení je ale stále slabé a neduživé. Krize, o které se někteří domnívají, že již skončila, může být jen začátkem dlouhodobé stagnace.

Pavel Kohout 3.5.2014
Euro, krize | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Euro, krize | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Euro, krize

Zlepšuje se stav evropské ekonomiky? Je už po krizi? Byla hospodářská politika Evropy úspěšná? Nechme stranou obligátní údaje o hrubém domácím produktu a podívejme se na konkrétní čísla. Podle březnových údajů se výrazně zlepšil prodej automobilů ve většině evropských zemí. Prodalo se o 10,6 procent více vozidel než v březnu 2013.

Trh konečně obživl i v jihoevropských státech postižených dlouhou recesí, včetně například Portugalska, Řecka nebo Španělska. V Portugalsku se prodává dokonce o 47 procent více aut než před rokem. V Polsku o 41 procent! Daří se i Velké Británii, Maďarsku a České republice, kde prodeje vzrostly zhruba o pětinu. To je nepochybně dobrá zpráva pro český průmysl. Jen několik trhů vykazuje pokles, například Rakousko. Největší trh, Německo, posílil o 5,4 procenta. Kdo tedy chce hledat příčiny mírného zlepšení české ekonomiky, ať se podívá na automobilový průmysl a uvidí je.

Radost ze skvělých čísel ovšem poněkud uzemňuje dlouhodobý vývoj. Prodeje aut v Evropě ani zdaleka dosud nedosáhly předkrizových hodnot. Drží se na úrovni odpovídající zhruba roku 1994. Ale to nemusí být ještě žádná katastrofa – pouze číslo odpovídající dlouhodobému normálu vyspělého trhu, jakým EU v oblasti automobilového průmyslu nepochybně je. Filozofickou otázku, zda je vskutku nutné kupovat nový vůz každé dva nebo tři roky, tentokrát vynechejme.

Optimismus

Podívejme se na jiný netradiční indikátor stavu a výhledu ekonomiky. Sociální síť LinkedIn je zaměřena na profesionální kontakty a komunikaci. Odtud není daleko k myšlence využít ji k analytickým účelům. Ze 14 tisíc „business leaders“, kteří na síti jsou, lze udělat již pěkné statistické šetření. A co říká toto šetření?

Nejoptimističtější jsou momentálně Britové, z nichž 75 procent vidí příznivě domácí ekonomiku a 71 procent ekonomiku světovou. Následují Nizozemci (68 procent domácího optimismu a 71 procent světového), následují kupodivu Španělé (59 procent vidí šanci, že jejich země se konečně dostává z dlouhé recese) a Švédové (52 procent vidí svoji zemi příznivě). Tím se klub evropských optimistů uzavírá. Skeptičtější Němci vidí svoji ekonomiku příznivě jen z poloviny, Francouzi pouze z jedné pětiny!

Optimismus ohledně ekonomických vyhlídek Evropy tedy sice existuje, ale není zdaleka univerzální.  V Británii na krizi už dávno zapomněli. Španělé se teprve těší, že se z ní konečně dostanou. Francouzů se zatím tolik nedotkla, ale o to větší obavy z budoucnosti mají. A Němci střízlivě váží klady i zápory.

Zápory

Záporů není v EU málo. To, že například Španělsko trpí chronickou nezaměstnaností, je známá věc, ale že 16,3 procenta všech zaměstnanců funguje na částečný úvazek, je nepříjemnou novinkou. (V roce 2007 to bylo jen 11,1 procenta.) Finsko bylo donedávna dáváno za vzor dobře spravované makroekonomiky, kam členové bývalé Národní ekonomické rady vlády (NERV) jezdívali na zkušenou.

Dnes víme, že výběr Finska jako modelového příkladu byl omyl. Výdaje tohoto státu naduřely v roce 2013 na neuvěřitelných 58,5 procenta HDP. Přitom ekonomika je stále hluboce pod úrovní z roku 2007, nezaměstnanost nechce klesat a státní dluh patrně během roku 2014 přesáhne „magickou“ hranici 60 procent HDP.

Dále je tu Slovinsko, které je sice malé, ale má značný modelový význam. Je totiž demonstrační ukázkou nezvládnutého přijetí eura. Slovinské banky, podniky i domácnosti využily nízkých úrokových sazeb a začaly řádit jako parta adolescentů v samoobslužném baru. Výsledkem byla pořádná úvěrová „opice“ následovaná pořádnou kocovinou – ztrátové projekty, platebně neschopné domácnosti, špatné úvěry.

To vše se promítlo do veřejného dluhu ve výši 72,7 procenta HDP při rozpočtovém schodku 14,7 procenta HDP. Bylo třeba zachránit krachující banky; nezištná pomoc z Bruselu se ovšem nekonala. Slovinci však nebyli jediným evropským národem, který se poprvé ve své historii dostal k neomezenému objemu levných úvěrům a nezvládl to.

Totéž se stalo – s drtivými důsledky – také Irům a Španělům. Do jisté míry i finančně zkušeným národům, jakými jsou Britové a Nizozemci. Je vlastně obtížné uvést členskou zemi EU, jež by v letech 2007 a 2008 nedostala nějakou formu úvěrové horečky.

České hospodářství – odnikud nikam

Vzpomeňme na naši nedávnou finanční historii. Během sedmi tučných let – 2002 až 2008 včetně – objem úvěrů na bydlení vzrostl více než sedminásobně, což odpovídá růstu v míře 33 procent ročně. V kombinaci s růstem státního dluhu během konjunktury – učebnicový makroekonomický hřích, za který jednou něčí duše skončí v pekle – šlo o dva natolik obrovské motory, že i ekonomika špatně řízeného státu, jako je Česko, musela růst.

Růst skončil zároveň se světovou hospodářskou recesí. Od té doby se česká ekonomika potácí. Přitom jsme ani neměli skutečnou finanční krizi – banky pouze zabrzdily úvěrový růst na míru běžnou v normálních zemích za normálních okolností. Český hospodářský mechanismus je ovšem v natolik neradostném stavu, že potřebuje mnoho úvěrového „paliva“ jen proto, aby necouval.

Velikost české ekonomiky vyjádřená v nominálních eurech stále ještě nedosáhla hodnoty z roku 2008. Zatímco polská ekonomika (ve stejném vyjádření) překonala recesi z roku 2009 a od té doby utěšeně rostla, české hospodářství jde odnikud nikam.

Úvěrová deflace

Konec úvěrového dopingu na konci roku 2008 byl ostatně všeobecným problémem pro evropské ekonomiky. Ve skutečnosti takzvaná krize eura nebyla krizí eura jako měny. Strašení „rozpadem“ nebo „zánikem“ eura nebylo nikdy opodstatněné ani na moment. Ani na malou chvíli. Z eurozóny nelze vyloučit členskou zemi za žádných okolností. Žádná členská země ani nechtěla vystoupit, neboť riziko opuštění eura by bylo ohromné.

Krizi eurozóny ani v první řadě nezpůsobily špatné veřejné finance – s jedinou výjimkou Řecka. Mimochodem, po „záchraně“ činil řecký dluh 175,1 procenta HDP v roce 2013. O 17,9 procentních bodů více než v předchozím roce. Lépe zkrachovat, než se nechat zachraňovat „trojkou“ – Evropskou komisí, Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou centrální bankou. Naprosto vážně.

Ve většině členských zemí EU hlavní ekonomické problémy způsobil neuvážený růst bankovních úvěrů a poté zamrznutí nebo alespoň zpomalení jejich tvorby. Pro pokles objemu úvěrů existuje termín „úvěrová deflace“. A tento typ deflace v rámci EU skutečně probíhá. Objem úvěrů nefinančním podnikům v eurozóně poklesl v únoru 2014 meziročně o 2,9 procenta. Ve srovnání s únorem roku 2009 jde o 10,6procentní pokles.

U úvěrů domácnostem (což jsou převážně hypotéky) je úvěrová deflace méně patrná. Evropa však byla zvyklá z předchozích sedmi tučných let (do roku 2009) na téměř šestiprocentní roční růst úvěrů domácností.

Hospodářský růst v nedohlednu

Nastala-li úvěrová deflace, není divu, že následovala deflace cenová. Pokles poptávky má za následek pokles cen, což je ekonomie na úrovni prvního týdne prvního semestru prvního ročníku. Jenomže cenová deflace budí Pavlovovy podmíněné reflexy u určité části ekonomů a centrálních bankéřů, kteří byli vzděláni pomocí zastaralých učebnic chybně interpretujících velkou depresi ve třicátých letech.

Obávají se, že pokles cen bude mít za následek odkládání spotřebitelské poptávky. (Velmi logické: „Mámo, mají kuřata o deset procent levnější, co tomu říkáš?“ „Táto, počkáme, za měsíc budou levnější o 20 procent. Mezitím si v lese nakopeme nějaké kořínky.“)

Modernější literatura (například sborník Deflation: Current and Historical Perspectives, autoři Richard Burdekin a Pierre Siklos) již deflaci nehodnotí stejně školometsky jednoznačně: „Rozlišujeme mezi dobrou a špatnou deflací. V prvním případě klesající ceny mohou být způsobeny rychlejším růstem agregátní nabídky (například v důsledku technického pokroku) oproti agregátní poptávce. V druhém případě, pokles agregátní poptávky převýší jakýkoli růst agregátní nabídky. To byl případ velké deprese během let 1929 až 1933.“

Současná Evropa zaznamenává pozoruhodnou kombinaci deflace prvního druhu, deflace druhého druhu a inflace. Zlý typ deflace prožívá Španělsko, Řecko a Kypr. Příznivou cenovou deflaci pak například Slovensko, a kdyby nebylo nešťastného omylu „machrů“ na Příkopech, mohlo ji mít i Česko.

Je to ovšem úvěrová deflace, která je podstatná. Její trvání má za následek, že evropské hospodářské oživení, které nepochybně probíhá, je slabé a neduživé. Dokud bude evropský hospodářský růst odkázán jen na dluhový doping, nikdy se pořádně nevzchopí. Krize, o které se někteří domnívají, že již skončila, může být jen začátkem dlouhodobé stagnace.