Disent nebyl žádné ghetto

Listopad 1989 je událostí, od níž se odvíjí doba, ve které žijeme. Jak názory disidentů ovlivnily následujících 25 let a co z těchto idejí přetrvalo do dneška? A co vše vlastně disent představovalo? Při vědomí několika omezení a nejistot se ČESKÁ POZICE pokusila o systematičtější vymezení.

Petr Koura 17.11.2014
Václav Havel - symbol předlistopadového disentu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Václav Havel - symbol předlistopadového disentu. | foto: archivMAFRA
Václav Havel - symbol předlistopadového disentu.

K protikomunistické opozici se hlásí značná část dnešní politické i kulturní elity. Jak ale dnes disent interpretovat? Byla to monolitní skupina, jež usilovala o svržení normalizačního režimu? Či „zbyteční mučedníci“, protože se komunistický režim nakonec zhroutil sám? Nebo je disent natolik názorově rozmlžený, že si v něm dokáže „své“ najít komunistický poslanec i katolický aktivista? Nebyl disent jedním z posledních projevů „národní jednoty“?

Chartu 77, jež je dnes považovaná za rámec disentu, podepsalo do listopadu 1989 necelých dva tisíce lidí různého ideového zaměření – od exkomunistů a trockistů přes socialisty, liberály a křesťany až po konzervativce či ideově nevyhraněné. Toto názorové rozpětí se pak odráželo v institutu mluvčích, kteří byli každoročně vždy tři a často zastupovali hlavní názorové proudy v Chartě 77 – křesťanský, reformně komunistický a nezávislou kulturní obec.

Disent však zdaleka nebyla pouze Charta 77. Patřila do něj i široká škála iniciativ představovaných lidmi, kteří se znali a neměli problém být v několika z nich zároveň – vše se přelévalo, nic nebylo stálé. Všichni se však shodovali, že komunismus v jeho reálně socialistické formě je nepřijatelný, a současně vedli ostré spory, například zda dělat politiku či antipolitiku. A jak se zachovat, až to „jednou praskne“.

Jednotící osobností disentu byl bezesporu Václav Havel. A právě on dokázal výstižně popsat zlom, který v opozičním hnutí nastal na sklonku osmdesátých let.

Havlův esej

Zhruba měsíc a týden před „začátkem konce“ komunistického režimu v Československu napsal Václav Havel esej Hodina mezi zkrachovancem a politikem. Věnoval se v něm fenoménu, který řada československých občanů sledovala s velkým zaujetím – vzniku nezávislých protirežimních iniciativ. Nejznámější představitel opozice probouzení občanské společnosti po mnoha letech normalizační letargie uvítal, ale zároveň členy iniciativ nabádal k realismu, odpovědnosti a v neposlední řadě i k pokoře. Obával se totiž, že by mohly zklamat naděje, jež do nich občané vkládají.

„Zdá se, že skončil čas čehosi, co bych pro stručnost, čistě pracovně, nepřesně a ošklivě nazval ‚klasická disidence‘. Myslím tím dlouhou dobu, kdy jediným vskutku svobodným občanským hlasem, který tu zazníval, byl hlas onoho poměrně malého a v očích mnoha spoluobčanů poněkud sebevražedného společenství lidí, kteří se rozhodli říkat nahlas pravdu bez ohledu na všechny následky, jež jim to přinášelo. Toto společenství se sice těšilo sympatiím určité části veřejnosti, byly to však sympatie pečlivě skrývané, protože málokdo byl ochoten riskovat příchod týchž sankcí, které se rozhodli riskovat ‚disidenti‘,“ napsal Havel v eseji.

A dodával: „Nezávislé iniciativy a nezávislá kultura už dávno nežijí v onom přísně paralelním světě odděleném tlustou zdí od života společnosti jako celku; nepobýváme už zkrátka v žádném ghettu“.

Spíše sjednocující platforma

V tomto ohledu je nutné dát Havlovi za pravdu. Opoziční hnutí v říjnu 1989 již dávno nepředstavovala pouze Charta 77, byť si zachovávala dominantní postavení. Nezávislé iniciativy vytvářely nejen pestrou paletu politických názorů, ale i různých přístupů k vládnoucímu komunistickému režimu – od pravice po levici a od vážně míněného politického programu po recesistické happeningy.

Charta 77 v té době představovala spíše sjednocující platformu opozičního hnutí než jeho zastřešující organizaci, podpis jejího prohlášení z 1. ledna 1977 znamenal pro řadu pozdějších aktérů nezávislých iniciativ vstup mezi „nepřátele státu“ a první krok do opozičního prostředí. V letech 1988 a 1989 podepsalo Chartu více lidí než za předchozích devět let.

Zakladatelé Charty trvali i na sklonku osmdesátých let na jejím apolitickém charakteru a názorovém pluralismu a odmítali ji transformovat v organizaci s konkrétním politickým programem, jež by usilovala o participaci na politické moci. Nejen řadoví signatáři, ale i její čelní představitelé se vedle činnosti Charty zároveň podíleli i na zakládání nezávislých iniciativ.

Někteří z nich působili i v několika iniciativách zároveň. Chartu 77 v roce 1988 reprezentovali navenek jako mluvčí historik a „osmašedesátník“ Miloš Hájek, filosof Bohumír Janát a mladý aktivista Stanislav Devátý, v následujícím roce je vystřídali exkomunista Tomáš Hradílek, psycholožka Dana Němcová a samizdatový novinář Alexandr Vondra.

Vznik politických stran

Jednu z opozičních skupin mimo Chartu 77 představovala Demokratická iniciativa (DI). U jejího zrodu stáli například někteří lidé z okruhu časopisu Tvář z šedesátých let – Bohumil Doležal, Emanuel Mandler a Karel Štindl.

Tato skupina dala o sobě vědět již v září 1987, kdy její členové odeslali poslancům Federálního shromáždění dopis, ve kterém upozorňovali na každodenní problémy života v normalizačním Československu a požadovali demokratizaci systému včetně amnestie pro politické vězně či svobodné zkoumání minulosti. Vedle představitelů DI podepsali dopis také Václav Havel, Petr Pithart, ale i Herberta a Anna Masarykovy, vnučky prvního československého prezidenta.

Demokratická iniciativa měla slovy Bohumila Doležala „napomáhat přechodu od komunistické diktatury k otevřené demokratické společnosti“ a její členové se podíleli na organizaci protirežimních manifestací 28. října 1988 či 21. srpna 1989.

Dne 11. listopadu 1989 požádalo vedení DI ministerstvo vnitra o registraci politické strany nazvané Československá demokratická iniciativa a v přiloženém programu mimo jiné požadovalo vypsání demokratických voleb, vypracování nové ústavy a zavedení tržního hospodářství. Strana byla zaregistrována až počátkem roku 1990, v červnu téhož roku se transformovala v Liberálně demokratickou stranu.

Dvě signatářské iniciativy

Další iniciativu, která deklarovala snahu o založení politické organizace, představovalo Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Jeho hlavním iniciátorem byl signatář Charty 77 sociolog Rudolf Battěk, zakládajícím programovým dokumentem se pak stal manifest Demokracii pro všechny, který podepsalo 126 signatářů. Požadoval obnovu právního státu a soukromého vlastnictví nebo svobodu náboženského vyznání.

Ustavující kongres HOS sice ukončila Státní bezpečnost, ale tato organizace patřila k nejdůležitějším nezávislým iniciativám – spoluorganizovala kupříkladu první povolenou protirežimní demonstraci dne 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí v Praze a svým programem oslovila i lidi mimo Chartu 77.

Třetí iniciativou, na jejímž založení se podíleli „staří“ signatáři Charty 77, představoval Klub za socialistickou přestavbu – Obroda. Ten byl založen na přelomu let 1988 a 1989 a hlásil se k reformám sovětského vůdce Michaila Gorbačova. Obrodu tvořili takřka výhradně lidé vyloučení na začátku normalizace z Komunistické strany Československa (KSČ), takzvaní „osmašedesátníci“. Jejich program nepředstavoval absolutní změnu vládnoucího režimu, ale jeho postupnou liberalizaci, návaznost na takzvané pražské jaro a směřování ke „správnému“ socialismu.

K čelným představitelům Obrody patřili vedle mluvčího Charty 77 Miloše Hájka historikové Václav Kural, Antonín Benčík a Vojtěch Mencl. Řada členů Obrody se za druhé světové války účastnila protinacistického odboje.

Aktivace mladé generace

Na konci osmdesátých let se významným způsobem aktivizovala mladá generace. „Snažili jsme se tehdy navštívit známé chartisty, kteří měli zkušenosti, a ptali jsme se jich, co vlastně v téhle situaci můžeme udělat pro to, aby se to tu změnilo. Tehdy nám řada z nich říkala: ‚Vy mladí nemusíte jenom vstupovat do Charty, měli byste prostě zkusit dělat vlastní aktivity, zakládat nějaké nezávislé iniciativy, zkoušet dělat nějaké akce‘,“ vzpomíná Hana Marvanová.

Ta spolu se svými přáteli Tomášem Dvořákem, Janem Chudomelem, Jáchymem Kaplanem a Jiřím Pavlíčkem založila na jaře 1988 Nezávislé mírové sdružení – Iniciativu za demilitarizaci společnosti (NMS). Zakládající akt iniciativy představovalo prohlášení, jež bylo zveřejněno 16. dubna 1988.

A stejně jako v případě Charty 77 se k tomuto „volnému společenství lidí, kterým není lhostejná budoucnost lidstva a vlastního národa“ připojovali další členové signováním tohoto dokumentu. Prohlášení se věnovalo záležitosti, jež zaměstnávala prakticky každého mladého muže tehdejšího Československa – základní vojenské službě. Příslušníci NMS označili její výkon za nedůstojný a požadovali zavedení institutu náhradní civilní služby.

Na založení NMS reagovali zpočátku představitelé oficiálních mírových organizací pozitivně a signatáře prohlášení přijali, ti se však záhy dostali do konfliktu s režimem, když 21. srpna 1988 vystoupili na demonstraci na Václavském náměstí a rozšiřovali zde své dokumenty. V říjnu 1988 pak byli někteří představitelé NMS zatčeni a obviněni z výtržnictví a pobuřování, Tomáš Dvořák a Hana Marvanová pak byli v březnu 1989 odsouzeni k podmíněným trestům a strávili několik měsíců ve vyšetřovací vazbě.

Jejich uvěznění vyvolalo na konci roku 1988 ustanovení další nezávislé iniciativy – Mírového klubu Johna Lennona. Jeho zakladatelé Otakar Veverka, Stanislav Penc a Heřman Chromý se podíleli na organizování neformálních pietních shromáždění u takzvané Lennonovy zdi na pražské Kampě, počátkem roku 1989 se pak účastnila akcí souvisejících s uctěním památky Jana Palacha.

Trochu recese

Nepřehlédnutelnou opoziční iniciativu představovaly České děti okolo Petra Placáka. Ten byl též autorem manifestu Českých dětí z května 1988 a hlásil se k monarchii a „posvátným hodnotám“ s ní spojeným. České děti si také přály obnovit řeholní řády a kláštery jako „základové kameny evropské civilizace“ a navrátit majetek církvi. I když v závěru manifestu bylo řečeno, že nejde o politický program, „ale o ty nejzákladnější, a proto nám posvátné normy života“, komunistický režim napadal České děti jako stoupence feudalismu a označil je za „nezákonnou skupinu“.

České děti rozšiřovaly nejen protirežimní letáky, ale podílely se i na organizaci veřejných manifestací u příležitosti historických výročí, jako byl 21. srpen nebo 28. říjen, klíčovou úlohu sehrály během připomínky oběti Jana Palacha v lednu 1989 a následných demonstrací.

Specifickou protirežimní skupinou byla Společnost za veselejší současnost (SVS). Založila ji 1. května 1989 herečka Barbora Štěpánová společně s Lubošem Rychvalským a Petrem Paynem za účelem „odlehčení“ nejen protirežimních aktivit, ale i vztahů mezi jednotlivými opozičními skupinami.

Určující aktivitou SVS se stala akce „Běh ulicí Politických vězňů za svobodu politických vězňů“, která probíhala každodenně až do listopadu 1989. Účastníci při ní vhazovali do poštovní schránky pohlednice adresované politickým vězňům. I další aktivity SVS měly značně recesistický nádech, jako například happening „Pořád jste u vesla vy, chvilku budeme u vesla my“, při kterém členové společnosti rozvinuli protirežimní hesla na lodičkách uprostřed Vltavy.

Společnost za veselejší současnost však zorganizovala i pietní shromáždění k uctění obětí čínského „stabilizování společnosti“ na náměstí Nebeského klidu v Pekingu.

Probouzení občanské společnosti

V souvislosti se vznikem nezávislých iniciativ narostlo v posledních dvou letech komunistické diktatury pronásledování opozičních aktivistů, což se promítlo do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Ten byl personálně úzce propojen s Chartou 77 a upozorňoval na konkrétní případy politické perzekuce. Zatímco v roce 1987 vydal VONS 117 sdělení, v příštím již 251 a v posledním roce vlády KSČ dokonce 1125.

Probouzení občanské společnosti našlo svůj výraz také v podepisování petic. Prohlášení za náboženské svobody, iniciované na konci roku 1987 katolickým aktivistou Augustinem Navrátilem, podepsalo více než půl milionu lidí, pod petici Několik vět připojilo od léta 1989 svůj podpis asi 40 tisíc signatářů.

Reflexe a odpovědnost

Je přirozené si trochu pietně – dušičkově listopadově – připomínat, co byl disent, co chtěl a o čem přemýšlel. Listopad 1989 je totiž událostí, od níž se odvíjí doba, ve které žijeme. Proto se k němu aspoň myšlenkově vracíme a pokoušíme se jej definovat. A máme důvod se k tomuto datu vracet. Žijeme přece ve svobodnější společnosti, než byla ta minulá.

Zároveň je ale 25. výročí příležitostí pro reflexi, a to nejen disentu, ale celého polistopadového vývoje. Co všechno se z myšlenek disentu a ideálů sametové revoluce naplnilo? Některé dokumenty z této doby se dnes zdají aktuální. Například zmiňovaný Havlův esej o nezávislých iniciativách, ve kterém se lze mimo jiné dočíst:

„Odpovědnost máme vždy jen jednu; jako nejponižovanější vězňové či společenští vyděděnci i jako eventuální mluvčí národní vůle se musíme řídit týmž a jediným svědomím; počínat si jinak by znamenalo plivnout nejen na vlastní minulost, ale i na všechny své šance. Vždycky jsem byl přesvědčen a dodnes si myslím, že zdrojem všech krizových jevů, jimiž jsme obklopeni, je mravní krize společnosti a že žádnou z našich krizí – od ekonomické přes politickou po ekologickou – nelze vyřešit jinak než překonáním této krize mravní, totiž překonáním oné ďábelské ideologie sobecké sebepéče a lidské i občanské rezignace, kterou je naše společnost systematicky a tak dlouho infikována.“

Mapa československého disentu

Výběr opozičních sdružení a iniciativ podle redakce České pozice, které aktivně vystupovaly na konci 80. let 20. století.

Lze jej těžko škatulkovat, katalogizovat, nevyhneme se zjednodušením – československý disent byl totiž především společenstvím lidí, kteří často na formality nedbali, scházeli se tu více, tu méně neorganizovaně, přátelsky; „lidé disentu“ navíc byli často sympatizanty více iniciativ najednou, a bylo proto někdy nemožné poznat, za jaké sdružení ten který člověk právě hovořil nebo podepsal petici.
LN se v den 25. výročí konce komunistického systému v Československu přesto o systematičtější vymezení pokusily – při vědomí několika omezení a nejistot:

  1. Předkládaný výčet iniciativ si rozhodně neklade nárok na úplnost. Zmiňujeme ta sdružení, která se nám zdají nejpodstatnější, ale jsme si dobře vědomi, že existovala i řada jiných (například spíše recesistická Společnost za veselejší současnost se svými běhy ulicí Politických vězňů); nejsme dogmatici, naším cílem nebylo kanonizovat některá sdružení a nechat v zapomnění jiná, jen přinést základní přehled.
  2. Uvádíme pouze ta sdružení, která byla „živá“ na konci 80. let 20. století, jde nám tedy o postihnutí tváře disentu v okamžiku dějinného zvratu – v čase konce komunismu a začátku demokracie.
  3. Jsme si vědomi, že Charta 77 čněla nad všemi sdruženími, její podpis byl často vstupenkou do disentu (i když disident se nemusí rovnat chartista – například Ján Čarnogurský byl disidentem, ale Chartu 77 nepodepsal). Ve výčtu ale Chartu 77 nevyvyšujeme, uvádíme ji jako jednu z řady.
  4. Mezi „sdružení“ jsme se rozhodli zahrnout i něco z principu tak nestrukturalizovatelného, jako je underground. Domníváme se však, že bez tohoto fenoménu by na mapě československého disentu cosi podstatného chybělo.

Charta 77

  • Byla jakýmsi deštníkem disentu, směsí všemožných ideových proudů, které se sjednotily na minimálním programu – lze-li o programu vůbec mluvit. V Chartě bychom našli všechno: radikální trockisty i pevně věřící křesťany, kteří spolu alespoň tehdy dokázali smysluplně diskutovat.
  • „Program“ byl od roku 1977 až do konce komunistické moci týž – de facto antipolitický. Prohlášení z ledna 1977 přineslo tuto definici: „Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.“
  • Komunistické straně se prohlášením – explicitně odkazujícím za Závěrečný akt helsinské konference (1975) – nevyhlašoval boj ani nic podobného (Charta nezamýšlela stát se alternativním mocenským centrem), ale „dialog“ – Charta chtěla dokumentovat případy porušování lidských práv, navrhovat řešení či předkládat obecnější návrhy na nápravu; chtěla být prostředníkem, korektivem moci.
  • Charta vydávala dokumenty (dnes existuje jejich reprezentativní edice) a základní modus vivendi spočíval v existenci třech mluvčích, kteří dokumenty podepisovali. Prvními třemi (mluvčí se každý rok měnili) byli Jan Patočka, Václav Havel a Jiří Hájek.
  • O smysl Charty 77 se vedl od počátku spor. Už hluboko v 70. letech napsal například Petr Pithart známou kritiku vnitřní nedemokratičnosti Charty Bedra některých. Kriticky reflektoval některé aspekty Charty (mravní radikalismus) v téže době i Ludvík Vaculík v Poznámkách o statečnosti. Později Chartu někteří kritizovali za její trvání na nevyhraněnosti, antipolitice (typicky lidé kolem Emanuela Mandlera, který sám Chartu právě pro nesouhlas s jejím vymezením nepodepsal – později založili Demokratickou iniciativu).
  • Stojí za zmínku, že Charta 77 byla více méně česká záležitost. V první várce podpisů (do listopadu 1977 ji podepsaly necelé dva tisíce lidí) byly jednotky Slováků (Jan Mlynárik nebo Dominik Tatarka) a ani později počet slovenských signatářů příliš nenarůstal.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

  • Založilo jej sedmnáct členů Charty 77 v dubnu 1979. V provolání se o smyslu činnosti VONS psalo: „Cílem tohoto výboru je sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní a justiční svévole…“
  • VONS se svého poslání – sledování zvůle moci – pečlivě držel. Snad nejkompletnější představu o jeho práci lze nalézt ve zpravodajích Informace o Chartě 77; v nich pravidelně upozorňoval ve svých „sděleních“ (do počátku prosince 1989 jich vyšlo 1120!) o vývoji jednotlivých trestněprávních kauz, které se týkaly lidí z disentu – o domovních prohlídkách, o uvalení vazby, o propuštění, o soudu...
  • Vedle informační činnosti VONS reálně pomáhal perzekvovaným při zajištění právního zastoupení nebo zprostředkovával finanční (i jinou) pomoc.
  • Lidé z VONS se i sami kvůli své činnosti stali oběťmi justiční zvůle. Obecně známý je soudní proces se šesti jeho členy z roku 1979 (Petr Uhl, Václav Havel, Otta Bednářová, Václav Benda, Dana Němcová a Jiří Dienstbier).
  • Z dalších lidí, kteří podepsali zakladatelské prohlášení VONS, jmenujme například Annu Šabatovou, Rudolfa Battěka, Jana Tesaře nebo Václava Malého. Později se na činnosti VONS významně podíleli také Petruška Šustrová a Zbyněk Hejda.

Jazzová sekce

  • Má hlubokou historii, ne vždy disidentskou. Na přelomu 70. a 80. let působila oficiálně jako součást Svazu hudebníků ČSR (od roku 1978 byla členem Mezinárodní jazzové federace).
  • V roce 1984 byl ale Svaz hudebníků zrušen, zejména kvůli aktivitám – ne vždy hudebním – Jazzové sekce (ale i Sekce mladé hudby); známé je například vydání Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále, z hudebních aktivit lze zmínit pořádání Pražských jazzových dnů. V lednu 1985 soud zamítl odvolání proti zrušení Svazu hudebníků, a právě v tuto chvíli se aktivity Jazzové sekce staly opozičními – protože začaly být nelegální.
  • Už v roce 1985 došlo k domovním prohlídkám u lidí z vedení sekce a k následnému trestnímu stíhání – její předseda Karel Srp byl odsouzen k 16 měsícům nepodmíněně. Postiženi byli i další: Vladimír Kouřil, Joska Skalník nebo Čestmír Huňát.
  • O Jazzové sekci dnes existuje bohatá literatura, i pamětnická. Za zmínku stojí text Vladimíra Kouřila Jazzová sekce v čase a nečase: 1971 – 1987.

Společnost přátel USA

  • Přípravný výbor SPUSA vznikl v květnu 1987 v několika městech naráz: Gottwaldově, Lipníku nad Bečvou, Ostravě, Brně a Praze. Společnost žádala o oficiální registraci, byla jí však zamítnuta.
  • Účel sdružení vyplývá už z názvu: šlo o lidi, kteří měli rádi USA; pořádali slavnosti při příležitosti amerických státních svátků, besedy, literární nebo filmové večery, při nichž se mluvilo o americké společnosti a kultuře.
  • Konstitutivní prohlášení SPUSA bylo de facto apolitické, jádrem byla tato část: „Ovšem hlavní důvod, proč vytváříme naše Společenství, je zcela současný. Domníváme se, že krize našeho světa, hrozící katastrofou, je hlavně krizí důvěry. V šedesátých letech instalovaly Spojené státy a SSSR tzv. horkou linku, aby nedošlo ke katastrofě pro nějaké nechtěné nedorozumění. My se však domníváme, že mír je příliš křehká a drahocenná věc, než aby se svěřila vládám a diplomacii. A proto vytváříme Společenství ne jako podnik stranící té či oné doktríně, ale jako linku důvěry mezi americkými a československými občany.“
  • Sdružení bylo nepočetné, čítalo něco málo přes čtyři desítky členů. Z organizátorů jmenujme Stanislava Devátého, Petra Bartoše, Pavla Jungmanna či Bedřicha Koutného. Z jeho činnosti stojí za zmínku iniciace petice za propuštění katolického aktivisty Augustina Navrátila z psychiatrické léčebny (1988).

Demokratická iniciativa

  • Poprvé veřejně vystoupila v září 1987. Padesát československých občanů tehdy zaslalo poslancům Federálního shromáždění dopis, ve kterém žádali amnestii pro politické vězně, možnost vzniku nezávislých organizací, zrušení kádrového řízení, objektivní média – obecně žádali demokratizaci společnosti. Dopis podepsali i „nečlenové“ Demokratické iniciativy (Václav Havel nebo Petr Pithart), ale i vnučky T. G. Masaryka Herberta Masaryková a Anna Masaryková – ne náhodou, iniciativa dala návrh na obnovu Masarykovy společnosti, Masarykova ústavu nebo prosazovala, aby začalo vycházet souborné Masarykovo knižní dílo.
  • Iniciativa byla obecně političtější formu opozice než Charta 77 a pokoušela se oponovat komunistickému systému i legislativně: navrhovala například změnu trestního zákona – dokonce se obrátila (spolu s Nezávislým mírovým sdružením) i na generálního tajemníka Miloše Jakeše s výzvou, aby se v trestním zákoně přestaly uplatňovat „gumové“ (politicky zneužitelné) paragrafy.
  • Členů Demokratické iniciativy byly asi dvě stovky, nejčastěji jsou s ní spojováni Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Miroslav Štengl nebo Martin Litomiský.
  • Sdružení vydávalo časopisy Glosář a Pohled spotřebitele. O registraci jako politická strana Československá demokratická iniciativa požádalo 11. listopadu 1989.

Nezávislé mírové sdružení

  • Nezávislé mírové sdružení – iniciativa za demilitarizaci společnosti vzniklo 16. dubna 1988. V zakládacím manifestu se dočteme: „Život v míru je základním právem člověka. Odstranění zbraní však skutečný mír nezajistí, ani nezaručí jeho trvalost. Je úkolem každého národa vytvářet vnitřní předpoklady pro to, aby mohl stav beze zbraní zvládnout, a na tomto úkolu spolupracovat všichni občané.“
  • Jádrem činnosti sdružení byla armáda, zejména ve dvojím smyslu: prosazovalo snížení dvouleté vojenské služby a snažilo se o prosazení práva odmítnout „vojnu“ a možnost nastoupit náhradní vojenskou službu. V jednom z dokumentů si NMS postěžovalo: „S těmito konkrétními návrhy jsme se obrátili na československé státní orgány, nedostalo se nám však zatím žádné odezvy.“
  • Lidé z NMS se ale neomezovali jen na otázky vojenství (i když k nim organizovali veřejné ankety a i jinak byli známí zejména díky nim): pořádali například nezávislou manifestaci k 28. říjnu 1988 i 1989 nebo v srpnu 1988 sepsali petici za stažení sovětských vojsk z Československa.
  • Sdružení mělo kolem sto dvaceti sympatizantů. Z představitelů jmenujme Hanu Marvanovou, Tomáše Dvořáka, Tomáše Tvarohu, Radka Zemana, Miloše Zemana nebo Jana Chudomela.

České děti

  • Zakládací manifest pochází z května 1988. Jeho jádrem byly více méně dvě na sebe navazující teze: české království trvá, a proto požadujeme návrat monarchy – krále.
  • I z toho je zřejmé, že sdružení kolem Petra Placáka, Jáchyma Topola nebo Ivana Jirouse si pohrávalo s prvky mystifikace, recese, nadsázky (lze je do jisté míry připodobnit k polské Pomerančové alternativě). Časopis Českých dětí (Koruna, vyšla tři čísla v roce 1989) je dobrou poznávací značkou: na úvodním listě je vyobrazen český lev a nad ním v půlkruhu tři slova: Bůh, král a otčina…
  • České děti dělali i „vážné“ věci: spolupořádali známou, protože úřady povolenou manifestaci ke dni lidských práv na Škroupově náměstí v Praze (10. prosince 1988). Připravily také pietní akt při příležitosti výročí upálení Jana Palacha v lednu 1989. Petr Placák, který chtěl při té příležitosti položit věnce k hrobu sv. Václava, byl odsouzen k podmínce.
  • Rudé právo o sdružení v roce 1989 napsalo: „Vznik tzv. Českých dětí byl inspirován ,chartou‘ stejně jako v případě dalších nezákonných skupin v průběhu minulého roku. Jejími členy jsou převážně mladší osoby se středoškolským vzděláním…“

Hnutí za občanskou svobodu

  • Vzniklo v říjnu 1988. Jeho desetistránkový manifest Demokracie pro všechny ve zkratce pravil, že dozrál čas na politickou práci (oproti apolitické Chartě 77); podepsalo jej 126 lidí (k 1. lednu 1989 mělo hnutí 300 členů). Konkrétně bychom v dokumentu našli snahu po vytvoření nezávislých odborů, po obnovení soukromého podnikání nebo nesouhlas s vedoucí úlohou komunistické strany.
  • V prozatímním koordinačním výboru vzniklém v listopadu 1988 zasedli například Rudolf Battěk (hlavní iniciátor), Ján Čarnogurský, Ladislav Lis, Jaroslav Šabata nebo Jan Kozlík.
  • Hnutí sice nemělo na růžích ustláno (první kongres ukončil příchod StB), nicméně v jednom ohledu je dost podstatné: pokusilo se vytvořit pevnější struktury a přenést opoziční činnost i mimo velká města.
  • HOS se spolupodílelo na první povolené nezávislé demonstraci, která se konala 10. prosince 1988 na pražském Škroupově náměstí.
  • Sdružení vydávalo od prosince 1988 revue pro nezávislou politiku Alternativa a od února 1989 vlastní zpravodaj.

Sdružení katolických laiků – Pokoj na zemi

  • Československý disent byl i disentem křesťanů, jak evangelíků (Miloš Rejchrt, Ladislav Hejdánek či Svatopluk Karásek), tak katolíků (Ján Čarnogurský, Augustin Navrátil či Václav Benda).
  • Křesťané v disentu byli více méně „stavovsky“ neinstitucionalizovaní, mnohdy součástí Charty, v níž se podíleli na opozičních aktivitách. Měli ale potenciál oslovit československou veřejnost – petici Augustina Navrátila, později internovaného komunistickou mocí v psychiatrické léčebně, za náboženskou svobodu podepsalo kolem půl milionu osob.
  • Jedno společenství nicméně zmiňme: Sdružení katolických laiků – Pokoj na zemi. Vzniklo 22. října 1988 z iniciativy Augustina Navrátila (podepsaného za olomouckou diecézi) a Radomíra Malého (za brněnskou diecézi). Na programovém dokumentu byl žehnající přípis Františka kardinála Tomáška – i na tom je vidět, že křesťanská obec dokázala spojit disent a oficiální hodnostáře.
  • Za hlavní cíle si sdružení předsevzalo podporovat v roce 1987 vyhlášené desetiletí duchovní obnovy a dialog mezi ideologicky odlišnými skupinami obyvatel Československa a chtělo napomoci vyřešit mnoho let neřešené věci mezi státem a katolickou církví, zejména obsazení vakantních diecézí. Řešit chtělo ale i otázku svobody víry v komunistickém Československu – explicitně odkazovalo na Navrátilovu petici za náboženskou svobodu.
  • Kromě Navrátila a Malého se ve sdružení aktivně pohybovali například Pavel Záleský nebo Jiří Škoda.

Československý helsinský výbor

  • Šlo o specializované sdružení: výbor vznikl 5. listopadu 1988 na podnět International Helsinki Federation a Helsinki Watch a chtěl přispívat k dodržování zásad, ke kterým se československý stát zavázal v Závěrečném aktu helsinské konference.
  • Za dobu své existence vydal zhruba sedm set stanovisek k jednotlivým kauzám. V zakládacím prohlášení zdůrazňoval legální rámec své existence: „Doufáme, že naše iniciativa, rozvíjená v plném souladu s čs. právním řádem i s mezinárodními úvazky přijatými příslušnými ústavními orgány, bude správně pochopena a obecně prospěšná.“
  • Československý helsinský výbor měl pár desítek členů (některé prameny uvádějí třicet, v knihovně Libri prohibiti lze dohledat, že zakládající výbor měl členů dvacet), jeho předsedou byl Jiří Hájek. Dalšími aktivisty byli Ladislav Lis, Zdeněk Jičínský či Milan Machovec.

Obroda

  • Klub za socialistickou přestavbu – Obroda vzniká na podzim 1988, v únoru 1989 se pokouší o legalizaci. Jeho členy byly vesměs bývalý „osmašedesátníci“, lidé po srpnu 1968 postižení čistkami v KSČ (vyloučení); jmenujme například jednoho z mluvčích Charty 77 Miloše Hájka, historiky Václava Kurala, Antonína Benčíka či Vojtěcha Mencla.
  • Významotvornými událostmi pro obrodu byly: 1. Pražské jaro, kdy se „progresivním silám v KSČ podařilo zatlačit konzervativní živly do defenzívy, postavit se do čela obrodného procesu (…) Socialismus získával lidskou tvář.“ (Z dokumentu Programové teze klubu Obroda.) 2. Přestavba Michaila Gorbačova. Lidé z Obrody doufali, že „zápas o demokracii a o skutečnou, nikoliv jen předstíranou přestavbu, se stane osou politického vývoje v budoucnosti.“ (Z téhož dokumentu.)
  • Pro KSČ byla tato socialistická iniciativa, ne tak radikální jako jiné, paradoxně větším strašákem – svými programovými tezemi se totiž ucházela o důvěru identických lidí jako KSČ (hlásila se k socialismu – byť tomu „správnému“), navíc měla v zádech aureolu roku 1968.

Underground

  • Underground je samozřejmě a priori antiinstitucionální prostor. V Československu lze mluvit o dvou guru undergroundu 70. a 80. let: Egonu Bondym a Martinu Jirousovi, a o jednom významném místě schůzek: o Ječné ulici, v níž bydlela rodina Němců – především lze vyzdvihnout „mámu undergroundu“ Danu Němcovou.
  • Pro underground, de facto kontrakulturu (viz text amerického teoretika Theodora Rozsaka), je symbolická Bondyho věta: Nechci mít nic s establishmentem, naštěstí establishment nechce mít nic společného se mnou.
  • Z významotvorných textů, které vznikly v době normalizace, stojí za zmínku Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození nebo Bondyho Invalidní sourozenci.
  • Underground ale nebyla jen kultura, intelektuální diskuse a Praha, jak ukázal Jan Pelc v románu …a bude hůř, naturalistické, už v emigraci vzniklé knize o alkoholu, drogách a těžkém životě mladých na severu Čech. Ne náhodou – protože ukazovala jiný, zdevastovaný underground – se o knize rozproudila v samizdatovém undergroundovém časopisu Vokno (ale nejen v něm) velká debata: přispěl do ní třeba Egon Bondy či Václav Havel; v zahraničí psal polemické texty o undergroundu Ivan Sviták nebo Rio Preisner.
  • V kontextu normalizačního Československa lze v undergroundu rozlišovat první a druhou generaci, která vznikala kolem samizdatové Revolver revue (založena v roce 1985).