Díky hudbě se stáváme lidmi. Nějak muzicírují všechny lidské kultury

Kniha Etnomuzikologie amerického hudebního vědce Timothyho Rice uvádí do oboru, který stáčí svůj původní zájem o cizokrajné rytmy a zpěvy ke stále pestřejší variaci hudeb v postmoderním světě.

Hudba je v Mexiku všudypřítomná foto: Mexikopedie

Hudba je v Mexiku všudypřítomná

Američan Paul Berliner se kromě jazzu zabývá africkou hudbou. A jako správný etnolog, respektive přímo etnomuzikolog, vyráží do světa na terénní výzkumy. „Jeho“ lokalitou se stalo Zimbabwe – v polovině 20. století zvané Jižní Rhodesie – a „jeho“ etnikem byli tamní Šonové. Zaujala ho totiž šonská hudba, ve které hrál důležitou roli zvláštní nástroj mbira, což je věc s 23 připevněnými kovovými lamelami, na které se prsty drnká. To pak rozezvučí destičku a tykvovitý rezonátor. Experti by řekli, že jde o „lamelofon“.

Amerického etnologa Paula Berlinera zajímalo, jakými prsty se na mbiru hraje, jak, kdy, proč, jak přesně se která klapka jmenuje a tak dále. Byl asi hodně zvědavý. Načež časem zjišťoval, že jeho dobře míněné vyzvídání – aby ve své chystané knize světu sdělil, jak dovední tito lidé ve hře na jedinečný instrument jsou a jak krásně jim to v Africe zvučí – nebylo Šonům příjemné.

Berlinera zajímalo, jakými prsty se na mbiru hraje, jak, kdy, proč, jak přesně se která klapka jmenuje a tak dále. Byl asi hodně zvědavý. Načež časem zjišťoval, že jeho dobře míněné vyzvídání – aby ve své chystané knize světu sdělil, jak dovední tito lidé ve hře na jedinečný instrument jsou a jak krásně jim to v Africe zvučí – nebylo Šonům příjemné.

„Při řadě příležitostí se Berliner (hudebníka) Bandambiry ptal na systém pojmenovávání jednotlivých lamel mbiry a pokaždé dostal protichůdné a neúplné informace. Teprve po několika návštěvách (během pár let) mu Bandambira, přesvědčený konečně o Berlinerově upřímnosti, sdělil správná jména všech lamel mbiry. Až tehdy etnomuzikolog zjistil, že cíleně dostával zavádějící informace, jež měly prověřit vážnost jeho zájmu a udělit mu důležitou lekci o privilegované povaze poznání kultur.

Totiž že toto poznání tu jednoduše není volně k dispozici, aby bylo vzato cizími etnomuzikology zamýšlejícími je přihodit na hromadu ve skladišti poznání, jak lidstvo dělá hudbu,“ píše americký hudební vědec Timothy Rice v knize Etnomuzikologie. Velmi krátký úvod (původně anglicky), která si důsledně všímá i etických dimenzí výzkumu při hledání myriád cest, jak lidé „dělají hudbu“.

Zavádějící „roubování“

Hudba, ať ji definujeme či „konceptualizujeme“ jakkoli, je kulturní univerzálií. Muziku totiž znaly a provozovaly všechny společnosti, které kdy vědci poznali; nějak těší a stimuluje všechny lidské bytosti, byť může být velmi, velmi rozličná. Co je to hudba? Jeden z britských antropologických slovníků ji definuje jako „smysluplně tříbený zvuk, který je odlišitelný od jazyka, byť jsou si příbuzné“.

Pradávný řecký pojem mousiké zahrnoval ctnostná umění – poezii, akustiku, etiku i matematiku – a ukazuje, jak zavádějící může být „roubování“ našich konceptů na zvuky, písně a zpěvy jiných národů. Pro někoho libé zvuky řehtaček, chřestidel, bubnů a kvílení mohou jiným znít jako čirá kakofonie... A právě nezměrná pestrost „hudeb“ zajímá experty, tedy etnomuzikology.

Už starořecký filozof Aristotelés (384–322 před naším letopočtem) líčil, že zachytit povahu hudby slovy není snadné a anglický zakladatel moderní antropologické vědy o kultuře Edward Burnett Tylor (1832–1917) řadil hudbu mezi „umění příjemná k žití“. Četné kultury spojují hudbu s rituály – muzika patří k výchově dětí či k iniciacím do věkových stupňů. Někde se s ní léčí nemoci a neduhy; takoví Navahové měli pro medicinmany a zpěváky magických písní stejné slovo – hatli.

Pradávný řecký pojem mousiké zahrnoval ctnostná umění – poezii, akustiku, etiku i matematiku – a ukazuje, jak zavádějící může být „roubování“ našich konceptů na zvuky, písně a zpěvy jiných národů. Pro někoho libé zvuky řehtaček, chřestidel, bubnů a kvílení mohou jiným znít jako čirá kakofonie... A právě nezměrná pestrost „hudeb“ zajímá experty, tedy etnomuzikology.

Jedním z prominentních je Timothy Rice, jenž více než 30 let působil na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a stal se i prezidentem neziskové organizace Center for World Music. Kdysi se nadchl pro balkánskou hudbu, zejména v Bulharsku, kde se učil s tamními mistry hrát i na gaidy (dudy), takže v roce 2016 obdržel za přínos studiu bulharského folkloru a též za jeho čilou popularizaci čestný doktorát Sofijské univerzity svatého Klimenta Ochridského.

Důležité hudební myšlení a činnost

Celoživotní zkušenosti – praktika i teoretika oboru – Rice shrnuje v útlé, ale užitečné knize: „Etnomuzikologie je vědou o tom, proč a jak jsou lidé muzikální... Tato definice předpokládá, že všichni lidé – tedy nejen ti, kterým říkáme hudebníci – jsou do nějaké míry muzikální a že muzikalita neboli hudebnost (schopnost hudbu dělat a chápat) podstatně určuje naši lidskost a představuje jeden ze základních kamenů lidské zkušenosti vůbec.

Hudební myšlení a hudební činnost mohou být pro naše lidské pobývání ve světě právě tak důležité jako schopnost mluvit a rozumět řeči. Etnomuzikologové by řekli, že hudbu potřebujeme, abychom byli plně lidmi.

Hudební myšlení a hudební činnost mohou být pro naše lidské pobývání ve světě právě tak důležité jako schopnost mluvit a rozumět řeči. Etnomuzikologové by řekli, že hudbu potřebujeme, abychom byli plně lidmi.“ Svou knihu rozdělil do devíti kapitol – po definici oboru a jeho záběru se věnuje historii disciplíny (se vztahy k hudební vědě či folkloristice), výzkumům, obecné podstatě hudby, hudbě v kultuře a kulturách, individuálním hudebníkům, psaní „hudebních dějin“ a konečně i postavení etnomuzikologie v současném světě a tomu, jak současní odborníci pracují.

Ač se kniha na přebalu pyšní atraktivním přídomkem „první úvod do etnomuzikologie v češtině“, je to tak jen zčásti. Prvním uceleným a systematickým uvedením jistě je, nicméně dobovou roli sehrály v tuzemsku nejméně dva etnomuzikologické počiny. Za prvé, již v osmdesátých letech populární kniha Hudba přírodních národů z roku 1981 znovu vydaná roku 1996 částečně i v nákladu s CD nosičem hudby Austrálců z Arnhemské země.

V ní se Zdeněk Justoň věnoval mimo jiné slavnostem koroborí či pygmejskému obřadu molimo, kdy drobní Mbutiové museli na tajném místě vyzvednout magické trumpety (molimo), napojit je namočením do vody, schovat ženy a děti do chýší a každý večer – i dva měsíce – na ně u ohňů hrát, zpívat a imitovat řev pralesa: leopardů či slonů. „Zvuky reprezentovaly zároveň síly života i smrti. Mladíci seděli u ohně s trubačem, dospělými i starci a společně pěli,“ popisoval pralesní ruch britsko-americký etnograf Colin Turnbull (1924–1994).

Shrnutí podstatného

A za druhé, řadu neoficiálních úvodů do oboru či reedic drobnějších skript připravila Zuzana Jurková, která nejen na Univerzitě Karlově vyučovala (mimoevropskou) etnomuzikologii s řadou ukázek nativní hudby a zvučících gamelanů, sitárů, dydžerydů, papuánských bubnů nebo japonských fléten šakuhači.

Již před 25 lety rozdávala studentům mimo jiné xeroxované překlady prací Bruno Nettla (1930–2020), pražského rodáka a etnomuzikologa studujícího hudbu indiánů Černonožců či jižní Indie, který letos v lednu zemřel. Jurková, jež připravila třeba metodické materiály pro výuku etnické hudby na základních a středních školách (2001), je také recenzentkou Riceovy knihy.

Přínosem Riceovy knihy je shrnutí „toho podstatného“ – včetně představení klíčových aktérů dějin etnomuzikologie, jako byl první filozof středověku Boëthius (480–524/525), pak německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) či rakouský etnomuzikolog Erich von Hornbostel (1877–1935) s německým muzikologem Curtem Sachsem (1881–1959), kteří rozdělili hudební nástroje do čtyř skupin, jak se v nich tóny rodí.

Práci svědčí pečlivý překlad Víta Zdrálka z Ústavu hudební vědy FF UK, držitele Bolzanovy ceny za disertační práci o hudbě v Jihoafrické republice. V poznámkách dovysvětluje odborné pojmy či specifika. Škoda jen, že kniha nenabízí k poslechu doprovodné CD, například z vybraných nahrávek, jež před takřka sto lety shromáždil Karel Čapek a vydalo je v sadě šesti disků Náprstkovo muzeum (1999).

Přínosem knihy je shrnutí „toho podstatného“ – včetně představení klíčových aktérů dějin etnomuzikologie, jako byl první filozof středověku Boëthius (480–524/525), pak německý filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803) či rakouský etnomuzikolog Erich von Hornbostel (1877–1935) s německým muzikologem Curtem Sachsem (1881–1959), kteří rozdělili hudební nástroje do čtyř skupin, jak se v nich tóny rodí. Ať tedy mluvíme o asmatských bicích, etiopských lyrách (bagana), indiánských klapačkách či tibetských trubkách (rag-dung), lze je kategorizovat.

Vyzdvihnout zde zaslouží nizozemský autor pojmu etno-muzikologie Jaap Kunst (1891–1960)), dále americký etnomuzikolog Mantle Hood (1918–2005) nebo americký kulturní antropolog Alan Merriam (1923–1980), jenž vydal knihu The Anthropology of Music (1964), čímž odstartoval novou éru antropologických výzkumů hudby s vytyčením tuctu témat a oblastí zkoumání, například sdílených kulturních představ o hudbě, učení se hudbě, kompozici, studiu písňových textů, estetice či funkcím hudby.

Nenásilné rady

V Riceově knize je pozoruhodná pasáž věnovaná terénnímu výzkumu. Rice adeptům oboru nenásilně radí, jak si vybírat oblast bádání, téma, jak vést rozhovory, jak nahrávat zvuky a jak respektovat nativní aktéry a jejich „jiné“ pohledy na svět. Citovanou klasikou je výzkum švýcarsko-francouzského etnomuzikologa Huga Zempy na Šalomounových ostrovech u lidu ’Are’are, kteří hráli komplexní melodie na bambusové Panovy flétny.

V Riceově knize je pozoruhodná pasáž věnovaná terénnímu výzkumu. Rice adeptům oboru nenásilně radí, jak si vybírat oblast bádání, téma, jak vést rozhovory, jak nahrávat zvuky a jak respektovat nativní aktéry a jejich „jiné“ pohledy na svět.

Zemp u nich „odhalil nejpropracovanější systém popisné hudební terminologie (hudební teorie), který byl kdy u lidí bez dlouhé tradice znalosti písma a gramotnosti objeven. ’Are’areové rozlišovali dvě velikosti intervalů mezi sousedními výškami, kterým říkali,velký bambus‘ a,malý bambus‘. Toto rozlišení je zhruba analogické rozdílu mezi malou a velkou sekundou v evropské hudební teorii,“ uvádí Rice, že tato Zempova studie se koncem sedmdesátých let stala pro muzikology „zjevením“. Ale doby se mění.

Preliterární společnosti kvapem mizí a širá globalizace postupuje, takže závěrečné kapitoly příručky se věnují inovativnímu výzkumu hudebních stylů, komunit, etice nakládání s nahrávkami nativní hudby (kauza kapely Deep Forest s upřením autorských práv i honorářů domorodým autorům) nebo počinu americké etnomuzikoložky Wandy Bryantové.

Ta ze stovek nahrávek světové etnické hudby vytvořila novou „hudební kulturu“ k obřadům modrých mimozemšťanů Na’vi v Cameronově 3D velkofilmu Avatar. I proto Rice mladým zájemcům na konci vzkazuje: „Etnomuzikologové budou mít vždy dostatek práce.“

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.