Díky Bohu za Jana Husa. Velikána naší historie.

Odkaz, jejž největší osobnost českého národa zanechala současné generaci trpící naprostou relativizací hodnot, spočívá v tom, že pravda, pro kterou před 600 lety zemřel, nemůže nikdy zahynout.

Jan Hus foto: http://www.husmuzeum.cz/Reprofoto

Jan Hus

Pocházím sice z rodiny vycházející z kořenů židovských a katolických, ale žil jsem až do svých 35 let jako nevěřící. Postavu Jana Husa jsem znal pouze z dějepisu. Byl pro mne hrdinou, ale nerozuměl jsem jeho skutečnému poslání ani odkazu. Láskyplný a milosrdný Bůh však změnil můj život.

Podobně jako Jan Hus a miliony dalších jsem si i já zamiloval Pána Ježíše Krista nade vše. Každodenním studiem Božího slova jsem směl v Ježíši Kristu rozpoznat zaslíbeného Mesiáše, který měl přijít v určený čas, aby vysvobodil člověka z moci hříchu, zla, smrti a samotného ďábla, který stojí v pozadí každého zla.

Naděje

V Bibli je napsáno: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (List Efezským 6,12). Ježíš Kristus zvítězil nad ďáblem definitivně a jednou provždy, když na kříži Golgoty dokončil své dílo smíření a vykoupení člověka.

Ježíš řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ Touto nadějí žil Jan Hus a touto nadějí smíme žít i my dnes.

Rádoby náboženská elita v Ježíšově době zinscenovala ukřižování svého Zachránce. Jak neuvěřitelná absurdita! Avšak jejich sobectví, pýcha a falešná ctižádost je přivedly k tomu, že se stali vykonavateli ďáblovy vůle. Smrt však nemohla Ježíše udržet v hrobě. Jeho vzkříšení přineslo naději a jistotu spasení lidem všech generací, kteří tento dar Boží milosti svými životními postoji přijímají.

Ježíš řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu“ (Zjevení Janovo 1,17.18). Touto nadějí žil Jan Hus a touto nadějí smíme žít i my dnes. Ježíš zvítězil a ďáblovi se krátí čas. „Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá“ (Zjevení Janovo 12,12).

Na Boží straně

V tomto velikém Božím díle spasení a záchrany člověka probíhají stále souboje o věčné osudy každého z nás. Věčný život nebo věčné „bezživotí“. Bůh udělal vše pro to, aby každý z nás mohl být zachráněn. Ďábel si přeje pravý opak. Stát neochvějně na Boží straně vyvolávalo ve všech dobách hněv nepřítele a jemu poddajných lidí. „Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat…“ (Evangelium Janovo 15,20).

Lucifer kdysi sám ztroskotal na své touze být jako Bůh. Jako stvoření se chtěl měřit se svým Stvořitelem. Stejně svedl do hříchu i první lidi. Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Genesis 3,4.5).

Stát neochvějně na Boží straně vyvolávalo ve všech dobách hněv nepřítele a jemu poddajných lidí

A stejně svádí lidi ve všech generacích. V každém falešném náboženství jsou obsaženy tyto prvky. Boží plán je však jiný. „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2. List Petrův 3,9).

Bůh nabízí východisko z hříchu pro každého člověka. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Evangelium Janovo 3,16).

Univerzitní píle

Evangelium do Čech proniklo již v 9. století. Bible byla přeložena do jazyka lidu a v tomto jazyce se konaly také bohoslužby. Již před Husem se našli v Čechách ti, kdo veřejně odsuzovali zkaženost církve a všeobecný úpadek. Jejich působení vzbudilo velkou pozornost. Vyvolalo však také strach církevních hodnostářů, a tak začalo pronásledování učedníků evangelia, které v některých případech vyústilo v popravy.

Na univerzitě na sebe Hus upozornil svou pílí i výbornými studijními výsledky

Jan Hus brzy přišel o svého otce. Jeho chudá a zbožná maminka ho doprovázela na cestě do Prahy, kde měl Jan studovat na univerzitě. Společně poklekli a matka pro něho vyprosila požehnání od nebeského Otce. Na univerzitě na sebe Hus upozornil svou pílí i výbornými studijními výsledky.

Následně se stal knězem, dostal se ke královskému dvoru a stal se také profesorem a později i rektorem univerzity, která mu poskytla vzdělání. Během několika let se skromný stipendista stal pýchou své země a jeho jméno znali v celé Evropě, kde tou dobou soupeřili různí papežové v „křesťanském“ duchu o svou moc.

Přikázání Písma

Jan Hus neúnavně káral zlořády církve a dovolával se přitom Božího slova. V téže době dva cizinci z Anglie vystavili na veřejném místě dva obrazy. Jeden představoval pokorného Stvořitele celého vesmíru, Ježíše Krista, jak na oslici se svými chudě oblečenými a bosými učedníky vjíždí do Jeruzaléma, a druhý okázalý papežský průvod se skvostnými rouchy papeže i církevních hodnostářů.

Hus ve svých kázáních nabízel lidem zásadu, že svědomí se má řídit přikázáními Písma pochopenými rozumem

Nikdo nemohl přehlédnout toto kázání beze slov i jeho morální poselství. Husa přivedlo ke hlubšímu studiu bible a Viklefových spisů. To byl začátek cesty, jejíž pozemský konec se pro Jana Husa nacházel v Kostnici před 600 lety.

Hus ve svých kázáních nabízel lidem zásadu, že svědomí se má řídit přikázáními Písma pochopenými rozumem. Bůh promlouvající k člověku skrze bibli je jediným neomylným vůdcem, nikoliv církev promlouvající tehdy prostřednictvím častokrát bezbožných kněží, kteří zneužívali svou zákonnou moc k nezákonným cílům.

Pomíjivé a nepomíjivé

Jan Hus věděl, že mu v Kostnici reálně hrozí riziko smrti navzdory císařovu ochrannému listu. Přesto jako věrný křesťan nezaváhal a vydal se bránit pravdu. Vědom si hodnoty života a ceny vykoupení v Ježíši Kristu dokázal až do krajnosti rozlišit pomíjivé od nepomíjivého. Opakovaně měl možnost odvolat a zachránit se od kruté smrti na hranici.

Když koncil Husa naposledy vyzval, aby se rozhodl, reformátor potvrdil své dřívější prohlášení. Pak upřel pronikavý pohled na panovníka, který hanebně porušil své slovo, a prohlásil: „Rozhodl jsem se z vlastní svobodné vůle přijít před tento koncil s ochranným průvodním listem zde přítomného císaře.“ Zikmund zrudl, když se zraky celého shromáždění obrátily na něho.

Vědom si hodnoty života a ceny vykoupení v Ježíši Kristu dokázal Hus až do krajnosti rozlišit pomíjivé od nepomíjivého

Následoval obřad, kdy Husovi vrazi ho zbavili kněžství. Znovu byl vyzván, aby odvolal. „S jakou tváří bych hleděl na nebesa? Jak bych mohl pohledět do tváře těm mnoha lidem, kterým jsem kázal čisté evangelium? Ne, cením si jejich spásy více než tohoto ubohého těla, určeného nyní k smrti.“

A stejně jako Pána Ježíše Krista ho samotným ďáblem vedení nejvyšší náboženští představitelé své doby vydali světské moci k vykonání popravy. Když vzplály kolem něho plameny, začal zpívat: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ A zpíval, dokud jeho hlas nebyl umlčen navždy.

Poprava

Husova životní pouť skončila, ale pravda, pro kterou zemřel, nemůže nikdy zahynout. Jeho příklad víry a vytrvalosti povzbudil jiné, aby pevně stáli za pravdou a bránili ji navzdory hrozbě mučení a smrti. Jeho poprava ukázala celému světu proradnost a krutost Říma. Nepřátelé pravdy nevědomě prospěli tomu, co se snažili zničit.

Husova poprava ukázala celému světu proradnost a krutost Říma. Nepřátelé pravdy nevědomě prospěli tomu, co se snažili zničit

I dnes lidé po celém světě znají Jana Husa. Turisté přijíždějí do Betlémské kaple i do Kostnice, aby navštívili místa, kudy kráčely dějiny velkého sporu mezi dobrem a zlem. V osobě Jana Husa se projevil čistý křesťanský charakter – nesobeckost, pokora a sebeobětavá láska, která zahání strach. „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1. List Janův 4,18).

Proto je i pro mne Jan Hus největší osobností dějin českého národa. Jaký je jeho odkaz pro současnou generaci trpící naprostou relativizací hodnot? V Česku sice již 25 let požíváme přednosti náboženské svobody a svobody svědomí, ale bylo by nezodpovědně naivní se domnívat, že je vyhráno. Právě naopak.

Opravdové křesťanství

Bible předvídá, že náboženské pronásledování přijde znovu. V tom je falešné náboženství nebezpečnější a krutější než ateismus. Poskytuje falešné naděje, vykresluje Boha v ďábelských vlastnostech a vnucuje člověku pod hrozbou trestů uctívání falešných bohů. Každý z nás má však svobodu volby a dar úsudku, aby nepadl do těchto ďábelských nástrah. Boží doporučení je jednoduché:

Opravdové křesťanství je vždy i o osobní statečnosti. Sílu nám k takovým postojům dává vždy Bůh. V něm není střídání světla a stínů.

„Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám“ (List Jakubův 4,7). „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ,lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře…“ (1. List Petrův 5,8.9).

Opravdové křesťanství je vždy i o osobní statečnosti. Sílu nám k takovým postojům dává vždy Bůh. V něm není střídání světla a stínů. „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Epištola Židům 13,8). Proto je odkaz věrného Božího služebníka Jana Husa tak důležitý i pro dnešní generaci lidí nejen v Česku. Díky Bohu za tohoto velikána naší historie.