Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Devět etap na cestě k dekonstrukci rodiny a pojetí muže a ženy

  11:27
Stoupenci návrhu – Aliance pro rodinu –, aby manželství jako svazek muže a ženy bylo zakotvené Ústavou, uspořádali mezinárodní seminář na téma Proč potřebujeme ústavní definici manželství. Vystoupil na něm i právník a sociální pracovník Jan Petr Kosinka, jehož projev celý zveřejňujeme.

Rodina. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky se 4. dubna konal mezinárodní seminář Aliance pro rodinu. Jejím hlavním cílem je dosáhnout společenské, kulturní, sociální a legislativní podpory a respektu pro rodinu založenou na manželství muže a ženy, která tvoří základní buňku společnosti a na níž závisí dobro jednotlivců, rodin, dětí, seniorů i celková prosperita společnosti a její budoucnost.

Na semináři na téma Proč potřebujeme ústavní definici manželství vystoupil i právník a sociální pracovník Jan Petr Kosinka, jehož projev celý zveřejňujeme. (Titulek a některé mezititulky jsou redakční,)

Dobré odpoledne!

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení hosté, loni v říjnu jsem na veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně přednesl hlavní teze příspěvku, který jsem nazval Bojem za „rovnost“ k nové diskriminaci. Protože nebyl čas při veřejném slyšení přednést celý text, zveřejnil jsem jej na portálu Česká pozice.

Nyní jsem byl organizátory tohoto semináře vyzván, abych svůj příspěvek přednesl v celém rozsahu. Když jsem se připravoval na tento seminář, řekl jsem si, že pro posluchače bude zajímavý nejen výčet kazuistik, na které se zaměřoval můj předchozí příspěvek a jejichž seznam se bohužel za pouhých šest měsíců opět značně rozrostl, ale především zdůraznění souvislostí a příčin, které nemusejí být na první pohled zřejmé.

Můj předchozí příspěvek měl dvě hlavní teze – prosazování LGBT agendy má zásadní dopad na svobodu ostatních lidí a těch, kterých se uvažované změny negativně dotknou, bude pravděpodobně mnohem více než těch, jimž mají pomoci –, a i nyní předkládám dvě stěžejní teze.

Dvě teze

První teze říká, že nejde o izolovanou úpravu právního institutu manželství rozšířením okruhu subjektů, kteří jej mohou uzavřít. Druhá teze poukazuje na progredující charakter této agendy. Na závěr k těmto dvěma tezím uvedu paralely mezi nástupem komunismu u nás po druhé světové válce a prosazováním LGBT agendy.

V současnosti leží na stole soubor navrhovaných změn práva, které ve svém komplexním důsledku zásadním způsobem nově definují nejen rodinu, nýbrž i pojem, a tedy identitu muže, ženy, otce a matky i posílí ingerenci veřejné moci do soukromí občanů

K prvnímu bodu je třeba zdůraznit, že nečelíme pouze snaze o takzvané manželství pro všechny, ale v současnosti leží na stole soubor navrhovaných změn práva, které ve svém komplexním důsledku zásadním způsobem nově definují nejen rodinu, nýbrž i pojem, a tedy identitu muže, ženy, otce a matky i posílí ingerenci veřejné moci do soukromí občanů.

Nelze totiž nevidět, že jak v teorii genderových aktivistů, tak v praxi států, které dospěly v politice genderového mainstreamingu a aplikaci agendy LGBTI+ lobby nejdál, existují etapy či postupné kroky, které více či méně následují za sebou, přičemž jedna etapa podmiňuje a někdy i vyvolává návaznost další etapy, takže spíše jde o postupná stadia jednoho procesu dekonstrukce rodiny a pojetí muže a ženy.

Identifikoval jsem devět etap, přičemž jde pouze o instrumentální kategorie, které navíc nemusejí v realitě sledovat moje pořadí (ani v ČR tomu tak nebylo), často se prolínají či v některém státě může i některá etapa chybět.

První etapa: Antidiskriminační zákonodárství

Stejně jako všechna zla, začíná i toto dobrým, nebo alespoň líbivým úmyslem – vyrovnat nespravedlivou diskriminaci sexuálních menšin. Záhy se však od vyrovnávání nespravedlivé diskriminace, například v zaměstnání, přechází k vyrovnávání rozdílů, které však musejí být zachované, protože principem rovného zacházení je, že se stejnými je třeba zacházet stejně a s nestejnými různě.

Je sice zjevné, že ve schopnosti zplodit dítě nejsou homosexuální a heterosexuální páry stejné, navzdory tomu LGBTI+ lobby vyvíjí enormní tlak, aby se i v této otázce zacházelo s odlišnými páry stejně

Je sice zjevné, že ve schopnosti zplodit dítě nejsou homosexuální a heterosexuální páry stejné, navzdory tomu LGBTI+ lobby (tuto politiku však nepodporují všechny osoby s menšinovou sexuální orientací) vyvíjí enormní tlak, aby se i v této otázce zacházelo s odlišnými páry stejně.

Na Západě tento vývoj vede ke vzniku specializovaných institucí (například Komisí pro rovnost, které často mají sankční pravomoc – administrativní nebo kvasisoudní na nižší úrovni), jež si tuto problematiku atrahují na sebe, přičemž tyto kauzy rozhodují angažovaní a „správně“ vyškolení lidé. U nás naštěstí veřejný ochránce práv, jemuž je antidiskriminační problematika svěřena (zákon 198/2009 Sb.), nemá přímou nařizovací pravomoc. I zde však lze pozorovat znepokojivé tendence.

Například již v roce 2007 (pouze rok po schválení registrovaného partnerství, které mělo být údajně posledním požadavkem LGBT) vznikla na Úřadu vlády při Radě vlády pro menšiny Analýza situace LGBTI menšiny v České republice, která naznačuje, že by stát měl vyvíjet tlak na církve, aby přijaly homosexuální chování jako legitimní. Lze se v ní mimo jiné dočíst:

Nyní leží ve sněmovně tisk č. 424, novela zákona 198/2009 Sb. o rovném zacházení, která by uzákonila veřejné žaloby, jež by mohly podávat právnické osoby proti komukoliv, koho by považovaly za podezřelého z diskriminačního jednání. Zároveň se navrhuje rozšířit okruh diskriminačních sporů, u kterých by se uplatnil institut přesunu důkazního břemene, na všechny spory podle antidiskriminačního zákona.

„V rámci připravovaného antidiskriminačního zákona existuje výjimka pro církve a náboženské společnosti, které mají z interních důvodů právo v pracovněprávních vztazích uplatňovat rozdílné zacházení s osobami i v souvislosti s jejich sexuální orientací. Otázkou je, zda se tím nedává církvím a náboženským společnostem příliš velký prostor k homofobnímu jednání… Příslušná ministerstva by měla věnovat pozornost způsobu, jakým jsou připravováni ke své práci budoucí učitelé, vychovatelé a kněží.“

Proč by měl stát zasahovat do přípravy kněží, což je v rozporu nejen s principem autonomie církví, ale i náboženské svobody? Podobně v roce 2009 eurokomisař Vladimír Špidla na dotaz, zda je možná výjimka z antidiskriminačního zákonodárství, odpověděl, že žádné výjimky nejsou přípustné. Ve Švédsku či Velké Británii se autority nechaly slyšet, že i církve je třeba donutit, aby poskytovaly sňatky pro stejnopohlavní páry. Stejný záměr vyplývá i z uniklých e-mailů Hillary Clintonové.

Nyní leží ve sněmovně tisk č. 424, novela zákona 198/2009 Sb. o rovném zacházení, která by uzákonila veřejné žaloby (actio popularis), jež by mohly podávat právnické osoby (v praxi zejména angažované neziskové organizace) proti komukoliv, koho by považovaly za podezřelého z diskriminačního jednání. Zároveň se navrhuje rozšířit okruh diskriminačních sporů, u kterých by se uplatnil institut přesunu důkazního břemene, na všechny spory podle antidiskriminačního zákona.

Druhá etapa: Rozvoj specializovaných institucí

V další etapě se vytvářejí předpoklady pro vznik „poptávky“, čili pronikání této ideologie a jejich proponentů do médií, školství, justice; vznikají specializované katedry na vysokých školách, jež produkují absolventy gender studies, kteří budou potřebovat v budoucnu uplatnění – vzniká a posiluje lobby a nastává „dlouhý pochod institucemi“.

Jedna věc je svobodně diskutovat o dané otázce a argumentovat pro a proti a jiná vztahovat se k ní z pozice (údajně lidského) práva a bezpráví

Za největší riziko v této etapě považuji justiční aktivismus, jímž se mění zásadní civilizační hodnoty na základě rozhodnutí několika soudců nejvyšších nebo ústavních soudů (například manželství pro homosexuály v Rakousku) často za nezájmu nebo mlčení většiny obyvatel s opačným názorem, někdy dokonce proti explicitně vyjádřené vůli voličů (několik států v USA).

Závažnější je, že justicizací politiky se omezuje svobodný prostor pro její tvorbu. Jedna věc je svobodně diskutovat o dané otázce a argumentovat pro a proti a jiná vztahovat se k ní z pozice (údajně lidského) práva a bezpráví (odlišný názor je postaven mimo právo).

Třetí a čtvrtá etapa: Registrované partnerství a manželství homosexuálů

Třetí etapou je schválení registrovaného partnerství – u nás v roce 2006, přičemž do současnosti registrované partnerství uzavřelo necelých tři tisíce párů, z nichž mnozí nejsou občany České republiky – tuto možnost využívají často Poláci, Ukrajinci a další cizinci. Čtvrtou etapou je manželství pro homosexuály s nebo bez adopce dětí, v níž se nyní nacházíme. V Poslanecké sněmovně se projednává sněmovní tisk č. 201, který by měl rozšířit manželství i na osoby stejného pohlaví včetně adopce dětí.

Díky aktivismu Ústavního soudu máme uznáno homosexuální rodičovství se zahraničním prvkem a bylo zrušeno původní ustanovení zákona o registrovaném partnerství, které bránilo osobě v registrovaném partnerství osvojit si dítě. Zkušenosti ze zahraničí říkají, že v této etapě nastává pronásledování odpůrců a disidentů.

Díky aktivismu Ústavního soudu máme uznáno homosexuální rodičovství se zahraničním prvkem a bylo zrušeno původní ustanovení zákona o registrovaném partnerství, které bránilo osobě v registrovaném partnerství osvojit si dítě. Zkušenosti ze zahraničí říkají, že v této etapě nastává pronásledování odpůrců a disidentů. Na podzim jsem zmínil případ Kim Davisové, úřednice z USA, která odmítla vydávat manželské licence stejnopohlavním párům, za což byla soudně stíhaná a nakonec uvězněna „za pohrdání soudem“.

Rovněž jsem zmínil případ Felixe Ngoleho, studenta sociální práce na Univerzitě v Sheffieldu, který v roce 2015 umístil na svou soukromou facebookovou stránku komentáře s odkazem na biblické citáty na podporu Davisové, v důsledku čehož byl vyloučen ze studia. Ngole se obrátil na soud, který sice uznal, že byla omezena jeho práva vyjadřování, ale z důvodu „prevence, protože by tento post mohli číst lidé, kteří by jej mohli považovat za neslučitelný s étosem daného oboru“.

Ngoleho právo na svobodu vyznání dle tvrzení právních zástupců Univerzity v Sheffieldu, jimž dal soud za pravdu, údajně nebylo porušeno, protože předmětem sporu nebylo jeho vnitřní přesvědčení, nýbrž vyjádření vnitřního přesvědčení. Nepřipomíná to nedávnou vládnoucí moc, která říkala, že „v soukromí si můžete myslet, co chcete, ale běda, když to budete říkat někde navenek“?

Ngoleho právo na svobodu vyznání dle tvrzení právních zástupců Univerzity v Sheffieldu, jimž dal soud za pravdu, údajně nebylo porušeno, protože předmětem sporu nebylo jeho vnitřní přesvědčení, nýbrž vyjádření vnitřního přesvědčení. Nepřipomíná to nedávnou vládnoucí moc, která říkala, že „v soukromí si můžete myslet, co chcete, ale běda, když to budete říkat někde navenek“?

Pozitivní zpráva přišla z Velké Británie následující den po podzimním veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně. Nejvyšší soud přiznal právo na výhradu svědomí manželům Danielovi a Amy McArthurovým, provozovatelům pekárny Ashers Bakery v Belfastu, kteří odmítli upéct dort s nápisem Support Gay Marriage (podporujte homosexuální manželství), protože je to proti jejich svědomí.

Soudní spory však trvaly čtyři roky a přišly na 500 tisíc liber (15 milionů korun), z nichž polovinu zaplatili daňoví poplatníci a polovinu vybraly katolické charity. Podobné rozhodnutí vynesl v polovině roku 2018 Nejvyšší soud Norského království.

Pátá etapa: Změna pohlaví

Pátou etapou je změna pohlaví bez chirurgické operace. Oponenti namítají, že s projednávaným zákonem nesouvisí. Nikoli. Dokonce jde o další lež LGBTI+ lobby. Za prvé, registrované partnerství je poslední požadavek; za druhé, manželství gayů a leseb nikomu neublíží; za třetí, sexuální orientace je vrozená a zároveň požadavek na opakované změny v průběhu života; za čtvrté, podstatou manželství je vzájemná „láska“ dvou osob (přitom láska sourozenců či dětí a rodičů není důvodem k uzavření manželství, není tedy jen „jedna láska“, jak tvrdí protagonisté kampaně Jsme fér).

Například doktorka Horáková v televizní debatě na FTV Prima navozuje dojem, že v případě jejich požadavku jde pouze o drobné rozšíření definice manželství, a o nic dalšího neusilují. Pravdou je, že jak v teorii genderových aktivistů, tak v praxi zemí na západ od nás se ukazuje, že požadavky na změnu pohlaví s problematikou manželství pro všechny úzce souvisejí.

Pravdou je, že jak v teorii genderových aktivistů, tak v praxi zemí na západ od nás se ukazuje, že požadavky na změnu pohlaví s problematikou manželství pro všechny úzce souvisejí

Například Jack Phillips se stal obětí nejprve v roce 2012 homosexuálních aktivistů, protože jim odmítl upéct dort na „svatbu“, a v průběhu nekonečných soudních pří, ve kterých posléze přišel prakticky o veškerý svůj svatební byznys, byl dokonce po určitou dobu přinucen Komisí pro občanská práva (CRC) státu Colorado podávat zprávy, že jeho byznys ani zaměstnance neovlivňují jeho „homofobními“ názory.

U Nejvyššího soudu státu Colorado zvítězil až v roce 2018 (v té době již byl zastupován advokáty Alliance Defending Freedom, ADF). Nicméně již v roce 2017 byl opět „navštíven“, tentokrát transsexuálními aktivisty, a spor se opakoval. Nakonec jej ukončilo až rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v roce 2019, který žalobu podporovanou CRC odmítl, nikoliv však z důvodu (potvrzení) práva na výhradu svědomí, nýbrž proto, že shledal, že CRC žaloval Phillipse z „nenávisti k náboženství“.

Odůvodnění většinového stanoviska Nejvyššího soudu napsal soudce Anthony Kennedy (liberál), který se tímto argumentačním úskokem vyhnul tomu, aby konzervativní většina Nejvyššího soudu mohla potvrdit právo na výhradu svědomí v podobných kauzách. Nedávno přišla z USA zpráva, že coloradská Komise pro rovnost se nevzdala a podala na Phillipse již třetí žalobu za několik let.

Bez chirurgické operace

Bohužel se nás tento problém týká mnohem víc, jak ukazují teorie našich oponentů nebo zkušenosti z mnoha západních zemí. Evropský soud pro lidská práva ve věci A. P., Garcon a Nicot proti Francii judikoval povinnost států přiznat transosobám lidské právo změnit pohlaví bez chirurgické operace – jako součást práva na respektování rodinného a soukromého života podle článku 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Evropský soud pro lidská práva ve věci A. P., Garcon a Nicot proti Francii judikoval povinnost států přiznat transosobám lidské právo změnit pohlaví bez chirurgické operace – jako součást práva na respektování rodinného a soukromého života podle článku 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Naše ministerstvo spravedlnosti nelenilo a již za ministra Roberta Pelikána začalo připravovat návrh příslušné novely. Je to smutné, nicméně zajímavé čtení. Ještě zajímavější je, že jedno z připomínkových míst navrhovalo kompromis – zachování pojmu pohlaví jako kategorie nezměnitelné bez chirurgické operace a vedle toho zavedení pojmu gender, který by bylo možné změnit prohlášením na matrice bez ohledu na biologickou stránku, jak to chtějí aktivisté LGBTI+ lobby.

Tento kompromis však zástupci Trans-parent odmítli, protože nesplňuje jejich požadavky. Tato organizace údajně zastupuje zájmy transosob v ČR, podstatné však je, že je členem aliance Jsme fér (je uváděná na jejich webových stránkách). Pokud tedy doktorka Horáková navozuje dojem či dokonce tvrdí, že jim nejde o nic jiného než o změnu manželství a zároveň člen aliance odmítá kompromis ohledně paralelního používání pojmu pohlaví a gender a prosazuje pouze své vidění světa, pak veřejně neříká (celou) pravdu.

To, že jde o dva odlišné zákony, na věci nic nemění, protože salámová metoda je jejich hlavním modem operandi. Faktem však je, že jsou to stále titíž lidé a aktivisté LGBTI+ – není náhodou, že zkratka obsahuje kromě L a G i písmeno T.

Radikální návrh

Tento návrh, který nyní projednává ministerstvo spravedlnosti za ohlušujícího ticha většiny našich investigativních a angažovaných novinářů, je pozoruhodný ještě z několika důvodů. Především je mimořádně radikální – původní návrh předpokládal, že změnit pohlaví by mohly již děti od 12 let, přičemž do 15 let se souhlasem rodiče (pouze jednoho rodiče, nikoliv obou rodičů), nyní se uvažuje o posunutí hranice na 15. rok.

Podmínkou pro změnu identity by nebylo ukončení a vypořádání předchozího manželství, jako je tomu u chirurgické změny, a dokonce ani skutečnost, že žena je například těhotná. To vyvolává neuvěřitelné, až absurdní situace v občanském právu, právu sociálního zabezpečení i pracovním právu.

Změna by se prováděla na matrice – například ve Francii je rozhodování svěřeno soudu na úrovni našeho krajského – a na základě vyjádření lékaře, nikoliv však znaleckého posudku. Podmínkou pro změnu identity by nebylo ukončení a vypořádání předchozího manželství, jako je tomu u chirurgické změny, a dokonce ani skutečnost, že žena je například těhotná.

To vyvolává neuvěřitelné, až absurdní situace v občanském právu, právu sociálního zabezpečení i pracovním právu, jako je popření principu, že matkou je žena, která dítě porodila, a nato navázání některých dávek (peněžitá pomoc v mateřství), ochrana zvláštních pracovních podmínek žen například těhotných či kojících.

I tato otázka se rychle vyvíjí. Dobrou zprávou je, že český Nejvyšší správní soud odmítl aplikovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), ale věc pravděpodobně bude pokračovat u Ústavního soudu, respektive ESLP, jenž nyní projednává další případ, tentokrát z Německa – O. H. a G. M. proti Německu. Není mi však známo, že by se ČR na rozdíl například od Slovenska rozhodla v tomto sporu intervenovat na straně Německa, ačkoliv toto rozhodnutí může mít vliv i na další státy Rady Evropy.

Pokud se ohledně manželství homosexuálů zdá, že nepotřebujeme definici manželství jako svazku muže a ženy v Ústavě a vystačíme si s nedefinovaným stavem jako dosud, pak v důsledku těchto připravovaných změn je definice nezbytná, má-li se zabránit šílenství. Hrozí totiž, že dítě sice počne matka, ale porodí ho muž, nebo se v průběhu života dítěte z matky i opakovaně stane otec, z manžela manželka nebo někdo jiný.

Například v kauze Lautsi vs. Itálie nejprve malý senát ESLP rozhodl pro zákaz křížů ve školách, aby po intervenci zhruba deseti států Rady Evropy rozhodnutí radikálně změnil. Nebo na kauzu D. H. vs. ČR, kde rozhodnutí velkého senátu ESLP za velmi pochybné argumentace ČR prakticky vnutilo zrušení zvláštních škol a odstartovalo proces inkluze.

Pokud se ohledně manželství homosexuálů zdá, že nepotřebujeme definici manželství jako svazku muže a ženy v Ústavě a vystačíme si s nedefinovaným stavem jako dosud, pak v důsledku těchto připravovaných změn je definice nezbytná, má-li se zabránit šílenství. Hrozí totiž, že dítě sice počne matka, ale porodí ho muž, nebo se v průběhu života dítěte z matky i opakovaně stane otec, z manžela manželka nebo někdo jiný (k tomu šestá etapa).

Jen by se mělo do ústavní definice doplnit, co se myslí pojmem muž a žena, protože v kontextu těchto teorií a aktuálních praxí na Západě přestanou být jasné.

Šestá etapa: Pluralita pohlavní (genderové) identity

Jak jsem naznačil, přijetí genderové teorie v praxi vyvolá útok na binární pojímání člověka jako muže a ženy. V tom je vedle elastické terminologie jedno z největších nebezpečí Istanbulské úmluvy, která jako první dokument takové mezinárodní právní sily (u nás má přednost před zákony) zavádí pojem gender, který nejen umožňuje, nýbrž z důvodové zprávy vyplývá, že předpokládá vykládat tento pojem nebinárně.

Podobně i důvodová zpráva k připravovanému zákonu o změně identity bez chirurgické přeměny hovoří o „fluidní identitě“. Zajímavé je, že předchozí etapa připravuje prostor pro další „pokrok“, o němž aktivisté LGBTI+ rádi hovoří, ale nikdy neprozradí, kde se má zastavit, a co je skutečným cílem této revoluce, protože o nic jiného než o revoluci nejde. Zajímavé také je, že u nás je proti tomuto zákonu i předseda české sexuologické společnosti.

Odpůrci rušení manželství jako exkluzivního svazku muže a ženy již delší dobu upozorňují, že důsledkem bude ztráta smysluplnosti omezování manželství pouze na dvě osoby. Tento názor bývá zástupci LGBTI+ agendy negován, až zesměšňován. Nicméně faktem je, že logika je neúprosná a empirie obvykle následuje.

Odpůrci rušení manželství jako exkluzivního svazku muže a ženy již delší dobu upozorňují, že důsledkem bude ztráta smysluplnosti omezování manželství pouze na dvě osoby. Tento názor bývá zástupci LGBTI+ agendy negován, až zesměšňován. Nicméně faktem je, že logika je neúprosná a empirie obvykle následuje – v Kolumbii už zavedli pluralitní manželství, které se neomezuje pouze na dvě osoby.

Mimochodem, slovenský Parlament na konci března odmítl Istanbulskou úmluvu ratifikovat, podobně dříve bulharský Ústavní soud prohlásil, že není v souladu s Ústavou. Zdá se, že podobně to bude v Maďarsku, Lotyšsku a v Litvě, neratifikovaly ji rovněž Velká Británie, Lichtenštejnsko, Lucembursko, celkem dvanáct států Rady Evropy a další dva jí vůbec nepodepsaly, takže není pravda, jak sugerují některá média, že neratifikací bychom zůstali s Ruskem a Ázerbájdžánem.

Sedmá etapa: Přísnější postihy disidentů

Následuje pronásledování, respektive zpřísňování postihů pro disidenty a oponenty nového politického pořádku. Pronásledování lze rozlišit na měkké, kam lze zahrnout diskreditaci, dehonestaci, manipulaci s fakty, a tvrdé, kam patří vyhazování ze studia či zaměstnání, profesní likvidace, pokuty, vězení…

Počet proskribovaných vědců, akademiků, politiků a dalších veřejně činných osob rychle roste. Cambridgeská univerzita, na níž se i za „temného“ středověku konaly ostré disputace, zrušila hostování asi nejpopulárnějšímu současnému psychiatrovi Jordanu Petersonovi, protože porušil kodex politické korektnosti, kterou vnucují západnímu myšlení levicoví ideologové.

K první skupině uvedu několik příkladů z poslední doby, jež se týkají nás. Například v článku v Mladé frontě Dnes z 29. března Americká krajní pravice financuje kampaně v Evropě, prosazuje svoje zájmy se lze dočíst i věty, za které by se nemuselo stydět ani normalizační Rudé právo: „Je hluboce znepokojivé vidět americké krajně pravicové miliardáře, jak se snaží exportovat svoji nenávist do Evropy...“

Tento článek je pozoruhodný z několika důvodů. Především jsou odpůrci homosexuálních sňatků označováni za „krajně pravicové nenávistníky“, kteří mají vazbu na Trumpovu administrativu, což je považované za negativní, přičemž mezi instituce je zahrnuta i Alliance Defending Freedom, která se podílí na podpoře tohoto semináře. Pozoruhodné také je, že informace, z nichž článek čerpá, poskytla organizace Open Democracy, kterou financuje americký miliardář George Soros.

Dalším příkladem je publikace Evropského parlamentního fóra pro populaci a rozvoj, v níž se o oponentech LGBTI+ agendy píše jako o „náboženských extrémistech“ či „reakcionářích“. Dokonce je v ní jmenováno 27 předních oponentů LGBTI+ agendy v Evropě – mezi nimi například zde přítomná Ludovine de la Rochéreová, v Česku dobře známá Gabrille Kubyová či bývalý eurokomisař Ján Figeľ.

Počet proskribovaných vědců, akademiků, politiků a dalších veřejně činných osob rychle roste. Cambridgeská univerzita, na níž se i za „temného“ středověku konaly ostré disputace, zrušila hostování asi nejpopulárnějšímu současnému psychiatrovi Jordanu Petersonovi, protože porušil kodex politické korektnosti, kterou vnucují západnímu myšlení levicoví ideologové.

Vylučování z debaty

V podobném duchu se nese i likvidace Rogera Scrutona. A právě od tohoto dnes zřejmě nejvýznamnějšího britského žijícího filozofa, který v sedmdesátých letech pořádal v ČR bytové semináře pro nonkonformní myslitele, zaznělo varování: „My v Británii vstupujeme do nebezpečného stavu společnosti, ve kterém přímé vyslovení úsudků protiřečících – anebo jen zdánlivě protiřečícím – úzkoprsému souboru pravověrných názorů okamžitě trestá skupina samozvaných členů jakýchsi hlídek bdělosti.“

Nepřekvapuje, že jsou vylučovány z debaty, byť třeba provokativní (či snad neakcetovatelné) názory a jejich nositelé. Ustupování tomuto mediálnímu i jinému nátlaku však jen posiluje novodobé inkvizitory.

Nepřekvapuje tedy, že jsou vylučovány z debaty, byť třeba provokativní (či snad neakcetovatelné) názory a jejich nositelé. Ustupování tomuto mediálnímu i jinému nátlaku však jen posiluje novodobé inkvizitory. Proto, byť bychom asi s některými kontroverzními názory nesouhlasili, svobodě slova neprospívá ani například zrušení semináře v Poslanecké sněmovně 5. dubna, na němž měl vystoupit Tommy Robinson.

Považuji za nebezpečné, jsou-li některé názory nebo osoby zakazované, a na jejich potlačení je používán nátlak státních orgánů, jako je policie, velvyslanec Velké Británie či poslanci, i bojkot soukromých společností – zrušení účtu na Twitteru nebo plateb na PayPal, omezení umisťování videí na Youtube a Facebook –, aniž by bylo prokázáno, že šlo o něco nezákonného.

Pokud o vině a trestu, navíc svobody politického projevu, začnou místo soudů rozhodovat bojkoty soukromých společností, dokonce na doživotí, jsme na nedobré cestě do třicátých let 20. století v Německu. K tomuto nálepkování a omezování svobodné debaty slouží stále více i projevy, jako je „hate speech“ nebo „homofobie“. Přičemž je třeba zdůraznit, že v materiálech LGBTI+ aktivistů je za první stupeň „homofobie“ považována i „heteronormativita“.

Pokud o vině a trestu, navíc svobody politického projevu, začnou místo soudů rozhodovat bojkoty soukromých společností, dokonce na doživotí, jsme na nedobré cestě do třicátých let 20. století v Německu. K tomuto nálepkování a omezování svobodné debaty slouží stále více i projevy, jako je „hate speech“ nebo „homofobie“.

V tomto smyslu je za „homofoba“ považován každý, kdo se domnívá, že existuje normální heterosexuální orientace (vedle ní jsou i jiné), bez ohledu na to, jak tolerantní k ostatním sexuálním orientacím dotyčný je. Podobně je považován za „transfóba“ ten, kdo nesouhlasí se změnou pohlaví pouze prohlášením na matrice. S tím jsou spojené provokace genderových aktivistů, o nichž by mohl vyprávět zmíněný cukrář Phillips a další. Tím jsem se dostal k tvrdému pronásledování jako u Davisové, Ngoleho či manželů McArhurových.

Osmá a devátá etapa: Spory o praktické věci a odebírání dětí rodičům

Následují spory o praktické věci, například o veřejné záchodky pro třetí (a další) pohlaví, možnost používat veřejné záchodky příslušného pohlaví transosobami s odlišným pohlavím, ale deklarovaně stejným genderem, službu těchto osob v armádě, účast transsexuálních mužů v ženských sportovních kategoriích, rušení označení „matka“ a „otec“ a jejich náhrada pojmy rodič „A“ a rodič „B“, respektive rodič „1“ a rodič „2“, jak je tomu ve Španělsku, Francii nebo Itálii, kde však vicepremiér Matteo Salvini slíbil, že je zruší.

V Kanadě již mají i rodiče „C“ v důsledku surogátního mateřství, lépe řečeno obchodu s náhradním mateřstvím, a uvažuje se i o dalších písmenech abecedy. Vrcholem je pronásledování homosexuálů, těch, kteří s agendou LGBTI+ lobby nesouhlasí, všichni, kteří například usilují o změnu své sexuální orientace, kritizují tuto lobby – o jednom případu napsala Lucie Sulovská v Echu24 a jsou i další. Revoluce začíná požírat své děti i jiným způsobem.

Konflikt homosexuálních představitelů LGBTI+ a transgenderových zástupců této lobby je spíše důsledkem jejich některých odlišných antropologických východisek. Ukazuje se, že jednota homosexualistů a transgenderistů je jen politickým kalkulem kvůli spolupráci na dekonstrukci přirozeného uspořádání rodiny, a proto lze předpokládat, že dříve, nebo později skončí.

Když bývalá česko-americká tenistka Martina Navrátilová nesouhlasila s tím, aby transgenderoví sportovci mohli soutěžit v ženských sportovních kategoriích, byla vyloučena z LGBTI+ sportovní asociace Athlete Aly. Tento konflikt homosexuálních představitelů LGBTI+ a transgenderových zástupců této lobby je spíše důsledkem jejich některých odlišných antropologických východisek.

Například homosexuální aktivisté tvrdí, že sexuální orientace je vrozená a nelze ji změnit, a proto se snaží zakazovat byť dobrovolné pokusy o její změnu. Transgenderová teorie zase vychází z přesvědčení o možnosti měnit svou orientaci, protože je pouze sociálním konstruktem. Ukazuje se, že jednota homosexualistů a transgenderistů je jen politickým kalkulem kvůli spolupráci na dekonstrukci přirozeného uspořádání rodiny, a proto lze předpokládat, že dříve, nebo později skončí.

Devátou etapu by šlo charakterizovat tvrzení katolického kněze Petra Piťhy „vaše rodiny budou roztrženy“. Mám sice výhrady k některým výrokům z jeho kázání na svátek svatého Václava, zejména o „táborech pracovního charakteru“, ale v médiích se mnohokrát zesměšňované tvrzení o roztržení rodin se, byť v omezeném počtu, objevuje, například v USA (stát Ohio), kde o něm referovalo konzervativní médium a liberální web.

Předpoklady svobodné společnosti

Těchto případů neustále přibývá. Jak je však možné, že skupinka (transsexuálů je okolo 0,01 procenta) se dokáže prosadit, respektive vnutit své vidění světa celé společnosti, například akceptaci změny genderové identity a vytlačení pojmu pohlaví pojmem gender či náhradu pojmu matka a otec pojmy rodič A, rodič B?

To, co jsem nazval šílenstvím, nesvědčí ani tolik o síle této lobby jako o neuvěřitelné slabosti identity většinové společnosti a o zapomnění hodnot, z nichž vyrostla. Ještě důležitější je, že ideologické pozadí těchto teorií má totalitární sklony a útočí na svobodu disidentů. V tom vidím podobnost s ideologií bolševismu, byť jeho metody, záměry i cíle byly jiné.

Umlčování a vylučování radikálních kritiků nastupující totality je prvním stadiem kapitulace před ní. Pavel Tigrid v článku v týdeníku Obzory v lednu 1946 vytyčuje tři předpoklady svobodné společnosti: volnost projevu; výkon spravedlnosti a nezávislost justice; a svobodné volby.

Na začátku jsem na závěr slíbil historickou doušku. Nedávno se mi do ruky dostala téměř všechna čísla časopisu Obzory, který vycházel v letech 1945 až 1948 a politicky měl blízko k Lidové straně. Lze v nich docela dobře identifikovat nastupující totalitu i snahu jí čelit či se s ní dohodnout, respektive bláhové naděje na kompromis.

Připomenu redakční text z ledna 1946 – pravděpodobně od Pavla Tigrida, který byl až do léta toho roku jedním ze dvou šéfredaktorů časopisu, následně byl za přílišnou kritiku vyhozen z ministerstva zahraničí v čele s Janem Masarykem a od července 1946 není uváděn ani jako šéfredaktor Obzorů.

V té době byla vyhozena z Lidové strany i Helena Koželuhová, která odmítala politiku appeasementu vůči komunistům, a bylo jí vyčítáno, že překračuje rámec politiky Národní fronty. Umlčování a vylučování radikálních kritiků nastupující totality je prvním stadiem kapitulace před ní. Tigrid v článku vytyčuje tři předpoklady svobodné společnosti: volnost projevu; výkon spravedlnosti a nezávislost justice; a svobodné volby.

Nárůst hysterie

Tato kritéria použiji na současnou situaci u nás i na Západě. O útocích na svobodu projevu, vylučování, ostrakizaci, nálepkování a dehonestace oponentů a všech, kdo nepapouškují mantry neomarxistů a liberálních demokratů, ve skutečnosti radikálních revolucionářů, zejména na Západě, ale v poslední době i u nás – například výzva homosexuálního aktivisty a profesora Martina C. Putny ve veřejnoprávním Českém rozhlase, aby bylo zakázáno vysílání FTV Prima, TV Barrandov a vydávání Parlamentních listů –, jsem se již zmínil.

Situace v naší justici je relativně dobrá, na Západě však značnou část hřiště ovládají uvedené Komise pro rovnost a podobné instituce, které šikanují a stíhají každého, kdo nastupující ideologii odporuje. Hysterie a presumpce viny spíše narůstá, než opadá.

Situace v naší justici je relativně dobrá, na Západě však značnou část hřiště ovládají uvedené Komise pro rovnost a podobné instituce, které šikanují a stíhají každého, kdo nastupující ideologii odporuje. Ve vrcholných postech jsou sice zatím největší výstřelky korigované, ale i několikaleté právní bitvy ničí oběti nové inkvizice. Hysterie a presumpce viny (i u údajných provinění starých desítky let) spíše narůstá, než opadá.

Například kampaň Me Too, kauzy sexuálního zneužívání církevními a dalšími představiteli, vyhledávání provinění veřejně činných osob, když byly v pubertě, jako při schvalování Bretta Kavanaugh na soudce Nejvyššího soudu USA, zmíněný soudní aktivismus, snaha prosadit veřejnou žalobu i v ČR, která dodá nevládním organizacím další politické trumfy, rozšiřování obráceného důkazního břemene či pokusy omezit advokátní mlčenlivost či zpovědní tajemství jako v Irsku a Austrálii.

Svobodné volby jsou dosud nedotknutelné, ale když naprostá většina médií včetně veřejnoprávních placených z daní všech podporuje jeden názor a některé citlivé otázky jsou podporované i z veřejných peněz – referenda o vstupu do EU či kampaně Jsme fér na rozdíl od kampaně za manželství muže a ženy –, lze o férové soutěži pochybovat.

Nová totalita

Je symptomatické, že nová totalita přichází i prostřednictvím matení pojmů, lží a polopravd. Tigrid ve svém článku kritizuje komunistické manipulace s pojmy, jako je lidová demokracie, svoboda či lidská práva, která jsou naplňována jiným obsahem, než jim lidé přisuzují.

K uvedeným Tigridovým kritériím k zachování svobodného politického režimu je třeba doplnit, že titul textu zněl O veřejném matení pojmů – redakční článek Obzorů z 26. ledna 1946. Je symptomatické, že nová totalita přichází i prostřednictvím matení pojmů, lží a polopravd. Tigrid ve svém článku kritizuje komunistické manipulace s pojmy, jako je lidová demokracie, svoboda či lidská práva, která jsou naplňována jiným obsahem, než jim lidé přisuzují.

O totalitních manipulacích s jazykem v podobě newspeaku pojednal George Orwell či německý filozof Josef Pieper v díle (v anglickém překladu) Abuse of Language Abuse of Power (Zneužití jazyka zneužití moci). Zbystřeme proto pozornost, když někdo začne zavádět vágní a podivné pojmy, jako je pluralita pohlaví či genderů, nebo tvrdí „maličkost“, že se dítě „vyskytne“ v homosexuálním vztahu. Žádné dítě se ještě v homosexuálním vztahu „nevyskytlo“, vždy má dva biologické rodiče, otce a matku, nikoliv rodiče A B, strejdu ani zkumavku…

Poučení z Třetí republiky zní: strany Národní fronty se vykastrovaly, protože akceptovaly Smlouvu o československo-sovětském přátelství a orientaci na Sovětský svaz, a domnívaly se, že je možné „uhrát“ kompromis s bolševiky, ačkoliv se v té době desítky let vědělo, jakou mají teorii a praxi tam, kde jsou u moci.

Je třeba ústavní definice manželství jako muže a ženy, jak je zakotvena v ústavách ostatních států Visegrádské čtyřky. Je totiž jedinou hrází, kterou se dosud nikdo nepokusil prolomit.

Demokratické strany však samy vylučovaly ze svých řad lidi, kteří vstřícnost ke komunistům a omezování svobody kritizovali. Proto byly nejprve zakázané všechny pravicové strany kvůli údajné inklinaci k fašismu, pak zlikvidovaní všichni radikální kritici ve středových stranách v rámci Národní fronty – například Pavel Tigrid nebo Helena Koželuhová v Lidové straně, ale lidovci nebyli nejhorší – a nakonec nebylo dost lidí, kteří by svobodu proti nastupující totalitě bránili. Žádný appeasement žádné zlo nezastavil.

Proto je třeba ústavní definice manželství jako muže a ženy, jak je zakotvena v ústavách ostatních států Visegrádské čtyřky. Je totiž jedinou hrází, kterou se dosud nikdo nepokusil prolomit. Na závěr shrnuji: známe teorii oponentů i situaci v zemích, kde „zítra znamená včera“. Snad nenaletíme na jejich lži jako v roce 1946, kdy se v Československé republice na dlouhých 44 let konaly poslední svobodné volby.

Děkuji za pozornost.