Děti by měly mít prostor „provětrávat“, co pro ně smrt rodiče znamená

Učitelka Tereza Gafna Váňová v rozhovoru popisuje, jak se vyrovnává s rolí mladé vdovy a jak umírání probírat s dětmi ve škole. A říká: „Velká část problémů v dnešní společnosti kolem smrti vychází z anonymity. Dříve se všichni znali a věděli, kde někdo zemřel. Sdíleli to a uměli si pomoci.“

Lucie Fialová 15.6.2021

Tereza Gafna Váňová, učitelka na Lauderových školách. foto: Kateřina Lánská

Tereza Gafna Váňová, učitelka na Lauderových školách.

Učitelka na Lauderových školách Tereza Gafna Váňová se svými žáky často mluví o smrti, zdůrazňuje jim význam truchlení a radí, jak se zachovat ke kamarádovi, který ztratil někoho blízkého. Tyto otázky musela řešit i se svými dvěma dcerami, když jim před necelými třemi lety zemřel táta a jí manžel.

„Řekla jsem holkám, jak k tomu došlo, vzala jsem je na to místo, i na pohřeb. A neuspěchaly jsme truchlení – dle židovské tradice jsme tím strávily plných sedm dní. Hodně jsme si o jejich tátovi povídaly a dodnes si představujeme, co by na kterou situaci řekl a co by mu udělalo radost. To nám všem třem, myslím, dost pomáhá,“ popisuje v rozhovoru.

LIDOVÉ NOVINY: Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste se dozvěděla o smrti svého muže?

Měli jsme s manželem domluveno, kde chceme být pohřbení – tomu se lidé často smějí, ale je fajn, když v tom vypjatém okamžiku nemusíte složitě přemýšlet, co by asi chtěl. Po tom, co zemřel můj muž, jsem si o tom promluvila i se svými rodiči a také jsme se dohodli, kdo by si vzal moje děti, pokud by se něco stalo se mnou.

VÁŇOVÁ: Byla jsem ve škole, byl pátek. Objevila jsem dva nepřijaté hovory od mužovy sestry. Pokaždé když mi volala, hned mi problesklo hlavou, že se Mošemu něco stalo, byl to velký divoch a filuta. Musím si tohle přestat vždycky myslet, říkala jsem si ten den. Zavolala jsem jí nazpátek a ona mi řekla, že Moše měl nehodu a zemřel. Byl vinař a otrávil se oxidem uhličitým, který se ve vysoké koncentraci uvolňuje, když kvasí červené víno.

LIDOVÉ NOVINY: Dá se popsat, jak jste se v tu chvíli cítila?

VÁŇOVÁ: Těžko. Celý život jsem měla strach, že se mu něco stane, vzhledem k té jeho divoké povaze. I tak to byl šok. Byla jsem otupělá, nevěděla jsem, co mám dělat. Jako první jsem to šla říct panu řediteli, což je můj blízký kamarád a byl to i blízký kamarád mého muže. A zavolala jsem na židovskou obec, jíž jsme členové, jestli můžou zařídit pohřeb.

Měli jsme s manželem domluveno, kde chceme být pohřbení – tomu se lidé často smějí, ale je fajn, když v tom vypjatém okamžiku nemusíte složitě přemýšlet, co by asi chtěl. Po tom, co zemřel můj muž, jsem si o tom promluvila i se svými rodiči a také jsme se dohodli, kdo by si vzal moje děti, pokud by se něco stalo se mnou.

LIDOVÉ NOVINY: Vašim dcerám bylo v době manželovy smrti osm a šest let. Jak jste jim to řekla?

Když jsem vyslovila, že táta zemřel, mladší dcera se rozplakala, ale po chvíli řekla, že láska je silnější než smrt. To jsme si často opakovali, a nakonec jsme to Mošemu nechali napsat na náhrobek.

VÁŇOVÁ: Chtěla jsem jim to říct co nejdřív, ale v klidu, doma. Takže jsem je vyzvedla ve škole a jely jsme taxíkem domů, doprovázela nás jedna moje kolegyně. Když jsme přišly domů, řekla jsem, že jim musím povědět něco hodně smutného. Když jsem vyslovila, že táta zemřel, mladší dcera se rozplakala, ale po chvíli řekla, že láska je silnější než smrt. To jsme si často opakovali, a nakonec jsme to Mošemu nechali napsat na náhrobek.

LIDOVÉ NOVINY: Než jste to dcerám řekla, přemýšlela jste, jak to uděláte? Je nějaký správný nebo doporučovaný způsob, jak takovou věc sdělit?

VÁŇOVÁ: Rozhodně jsem věděla, že jim nesmím v ničem lhát. Intuitivně cítím, že upřímnost je ve vztahu k dětem vždycky dobré řešení. Řekla jsem jim, jak táta umřel, později jsme se tam byly i podívat. Samozřejmě šly na Mošeho pohřeb – vím, že i tohle někdy lidé zvažují. Když jsem tam potom sledovala, jak jedna z dcer organizuje, jak mají příchozí sypat písek na rakev, přišlo mi to zdravé.

Vzpomínám si, že když jsme v den manželovy smrti čekaly u nás v domě na výtah a já jsem se chystala, že až dojdeme do bytu, tak jim to povím, napadlo mě: Tohle je posledních pět minut jejich dětství, od té doby bude všechno jinak. Ale nakonec to tak, myslím, nebylo.

LIDOVÉ NOVINY: Nepřišly žádné propady?

Intuitivně cítím, že upřímnost je ve vztahu k dětem vždycky dobré řešení. Řekla jsem jim, jak táta umřel, později jsme se tam byly i podívat. Vzpomínám si, že když jsme v den manželovy smrti čekaly u nás v domě na výtah a já jsem se chystala, že až dojdeme do bytu, tak jim to povím, napadlo mě: Tohle je posledních pět minut jejich dětství, od té doby bude všechno jinak. Ale nakonec to tak, myslím, nebylo.

VÁŇOVÁ: Zatím ne. V první chvíli jsem si říkala, že možná budou potřebovat nějakou terapii a byla jsem připravená je na ni vzít. Nakonec to ale nebylo třeba, myslím, že především díky židovskému zvyku šiva, kdy rodina sedm dní po pohřbu truchlí a do jejího domu přicházejí návštěvy, nosí jídlo a dárky a společně se vzpomíná na zemřelého. Holky si užívaly společnost a pozornost, poslouchaly všemožné bláznivé historky o svém tátovi, to jim moc pomohlo.

Mimo jiné jsem vyhledala svépomocnou skupinu mladých vdov a vdovců a od těch vím, že to takhle hladké nemusí být vždycky a že se může něco objevit třeba v pubertě. Stává se, že se smutek ohledně ztráty blízkého člověka „napojí“ na nějaký jiný smutek, který v životě přijde. Pokud člověk není stejně jako my součástí širší komunity, která to zasupluje, terapii bych doporučila. Případně může tuto roli zastoupit školní psycholog, učitelka nebo skautský vedoucí, určitě by ale děti měly mít prostor „provětrávat“, co pro ně smrt rodiče znamená.

LIDOVÉ NOVINY: Jak je to s projevováním smutku? Dovolila jste si před dcerami třeba plakat?

VÁŇOVÁ: Brečely jsme často. Nebo jsem já brečela a holky mě objímaly. Pamatuju si jeden silný moment asi půl roku po Mošeho smrti. Jedna známá nás pozvala do Izraele a zašli jsme i ke Zdi nářků v Jeruzalémě. Nikdy jsem to místo nevnímala s nějakým dojetím, ale tentokrát jsme tam přišli a mě přepadl hodně silný pláč. Nakonec jsme s dcerami brečely všechny tři. Myslím, že to je hodně důležité.

Pláč je stejně jako pohřeb nebo šiva veřejným projevením toho, že se to stalo. A je hrozně důležité, aby si to člověk dovolil i v situaci, kdy už jeho okolí může připadat, že truchlení trvá moc dlouho. Znám rodinu, kde zemřel tatínek před 30 lety a dodnes, když se v neděli sejdou na oběd, tak tam mají květiny, které měl rád a vzpomínají na něj. Zdá se mi hezké projevovat city pořád, i když už od smrti uplynula dlouhá doba.

LIDOVÉ NOVINY: Co kromě zmíněného prvního týdne truchlení dcerám ještě pomohlo se se smrtí tatínka vyrovnat?

V první chvíli jsem si říkala, že možná budou potřebovat nějakou terapii a byla jsem připravená je na ni vzít. Nakonec to ale nebylo třeba, myslím, že především díky židovskému zvyku šiva, kdy rodina sedm dní po pohřbu truchlí a do jejího domu přicházejí návštěvy, nosí jídlo a dárky a společně se vzpomíná na zemřelého. Holky si užívaly společnost a pozornost, poslouchaly všemožné bláznivé historky o svém tátovi, to jim moc pomohlo.

VÁŇOVÁ: Měla jsem kolem sebe hodně lidí, nesmírně mi pomohli moji i Mošeho rodiče, díky tomu jsem se nezhroutila a mohla jsem podržet holky. Jedna moje kamarádka se stala koordinátorkou pomoci, založila web s rozpisem, kdo kdy u nás přespí, co donese… Po praktické stránce o nás bylo naprosto postaráno. A potom to, že jsme si o Mošem hodně povídali. Říkala jsem holkám: Táta je tady pořád s námi, dává na nás pozor. Mladší dcera dodnes často říká v žertu: táta sedí tady na lustru.

Představujeme si, co by na kterou situaci řekl a z čeho by měl radost, holky vzpomínají, co s ním dělaly. Je pro mě důležité, že pro ně nezmizel, a myslím, že i jim to pomáhá. Když teď udělala starší dcera přijímačky na gymnázium, zase říkala: to je díky tomu, že mám počtářský talent po tátovi.

Je smutné, že táta s nimi nebude chodit do tanečních a nepůjde s nimi na první punkový koncert, na to se vždycky Moše těšil, tak s nimi holt půjdu já. Ale jinak to, co společně zažili, už nezmizí, a pokud to nějak rozumně uchováváte, tak táta svým způsobem žije dál. Holky spí v jeho tričku a plánujeme, že z dalších jeho triček si uděláme deku.

LIDOVÉ NOVINY: Změnil se po smrti muže váš vztah s dcerami?

VÁŇOVÁ: Nemám na ně tolik času, musejí být mnohem víc samostatné, ale to je dobře. Možná máme intimnější vztah, víme, že na sobě hodně závisíme, ale my jsme jej takový měly už předtím. Velmi blízký vztah měly i s tátou, což je v takové situaci velká devíza – vypozorovala jsem ve vdovské svépomocné skupině, že jakmile jsou v rodině špatné vztahy, je to těžší.

Pokud člověk není stejně jako my součástí širší komunity, která to zasupluje, terapii bych doporučila. Případně může tuto roli zastoupit školní psycholog, učitelka nebo skautský vedoucí, určitě by ale děti měly mít prostor „provětrávat“, co pro ně smrt rodiče znamená.

Takže mi to znovu připomnělo, že jediné, do čeho má smysl investovat, jsou vztahy. To je to jediné, co po nás zůstává. Často si taky uvědomuju, že Moše má velkou výhodu, že už s holkami neudělá chybu. Všichni víme, že rodiče dokážou dětem způsobit spoustu traumat, a on jim přinesl jedno velké tím, že zemřel, ale už žádné jiné nezpůsobí. To mu docela závidím.

LIDOVÉ NOVINY: Jste učitelkou na Lauderových školách v Praze. Prožila jste s některým ze svých žáků situaci, kdy mu někdo blízký zemřel?

VÁŇOVÁ: Spočítala jsem, že za tu dobu, co ve škole učím, jsme měli osm takových dětí. Nikdy jsem to nezažila jako třídní, ale u dvou z těch dětí jsem byla hodně blízká učitelka. Půl roku před tím, než umřel Moše, zemřela jednomu mému studentovi maminka po dlouhé onkologické léčbě.

O chlapce se starala starší sestra, tak jsem jí nabídla pomoc a dohodly jsme se, že budeme v kontaktu a budeme si říkat, jak na tom její bratr je. A pak tu máme dva chlapce, kterým zemřela maminka a jejich táta s námi pravidelně konzultuje potřeby svých dětí. Díky tomu, že se to stalo i mně, mám k těmto dětem zvláštní empatii, cítím zodpovědnost vůči tomu zemřelému rodiči.

LIDOVÉ NOVINY: Co byste poradila učitelům, kteří takovou osobní zkušenost jako vy nemají? Jak se k dítěti chovat, když se vrátí po smrti rodiče do školy, a jak si poradit třeba v Den matek nebo otců?

Pláč je stejně jako pohřeb nebo šiva veřejným projevením toho, že se to stalo. A je hrozně důležité, aby si to člověk dovolil i v situaci, kdy už jeho okolí může připadat, že truchlení trvá moc dlouho. Znám rodinu, kde zemřel tatínek před 30 lety a dodnes, když se v neděli sejdou na oběd, tak tam mají květiny, které měl rád a vzpomínají na něj. Zdá se mi hezké projevovat city pořád, i když už od smrti uplynula dlouhá doba.

VÁŇOVÁ: Je důležité, aby učitel dal dítěti prostor prožívat to ve třídě, pokud má zájem. My jsme se třeba s holkami dohodly, že hned v pondělí půjdou do školy a chtěly mluvit o smrti táty otevřeně v kroužku. Jinému dítěti to ale nemusí takhle vyhovovat. Je důležité dát každému takovému dítěti pocit, že není divné nebo prašivé, a je dobré se domluvit, jak to uděláme, i se spolužáky ve třídě. Možností je spousta: můžete mu třeba poslat domů pytel bonbonů se vzkazem: myslíme na tebe a těšíme se, až se vrátíš zpátky.

Prostě vytvořit prostředí, aby dítě vnímalo, že je v době hájení, že může mít jakékoliv projevy a my to pochopíme. Pro nás to bylo celé velmi usnadněné tím, že jsme členy židovské komunity, kde se všichni známe. Velká část problémů, které v dnešní společnosti kolem smrti jsou, vychází z anonymity. Dřív se všichni znali a věděli, do jakého domu se zrovna narodilo dítě a kde někdo zemřel. Sdíleli to spolu a uměli si pomoci. Dnes moc nevíme, jak se k tomu postavit.

Ale když jste se ptala na Den matek nebo Den otců, to je takový bolestivý moment, který zažívám i já, třeba když vyplňuju ve formulářích kolonku otec. Nelze se tomu vyhnout, ale je dobré, aby si toho učitelé byli vědomi. Můžou se s dítětem předem domluvit, jestli chce udělat přání pro maminku a poslat jí ho po balonku nebo nechat za oknem, nebo udělá raději dárek pro babičku.

LIDOVÉ NOVINY: U vás ve škole s dětmi hodně mluvíte o smrti. Co probíráte a s jakým záměrem?

VÁŇOVÁ: Bavíme se o smrti poměrně obšírně v době, kdy si vysvětlujeme židovské rituály spojené s posledními věcmi člověka a s pohřbíváním. Pouštíme dětem dokumenty, jak vypadá umírání s nemocí, co znamená péče o umírajícího, často zveme do výuky pracovníky Cesty domů nebo přátele ze střediska sociálních služeb židovské obce, které s umírajícími pracují. To je jedna část naší práce – mluvit o tom, že umírání je součástí života a ukázat dětem, že ze světa lze odcházet důstojným způsobem a ideálně v rodinném kruhu.

Jediné, do čeho má smysl investovat, jsou vztahy. To je to jediné, co po nás zůstává. Často si taky uvědomuju, že Moše má velkou výhodu, že už s holkami neudělá chybu. Všichni víme, že rodiče dokážou dětem způsobit spoustu traumat, a on jim přinesl jedno velké tím, že zemřel, ale už žádné jiné nezpůsobí. To mu docela závidím.

Druhou důležitou částí našich rozhovorů je vysvětlování významu rituálů spojených s pohřbíváním a truchlením – chceme, aby děti věděly, že když jim odejde někdo blízký, je velmi důležité se s ním rozloučit a prožít dobu truchlení. Duše člověka potřebuje vědomě i nevědomě dát pečeť tomu, že se to stalo.

Proto si s dětmi na jejich vlastních příkladech povídáme o tom, co se s nimi děje, když někoho ztratí. Jeden žák třeba vyprávěl, jak pro něho bylo smutné, když mu zemřela babička, ale jak byl rád, že se po její smrti sešli všichni, kteří ji měli rádi a které má rád i on. Říkal, že cítil určitou úlevu.

LIDOVÉ NOVINY: Mluvíte s žáky třeba i o tom, jak se chovat k lidem, kterým někdo zemřel?

VÁŇOVÁ: Ano, ukazujeme jim, jak důležité je citlivě a podpůrně se chovat ke známým a kamarádům, kterým někdo zemřel – jak velmi podstatné je nedělat, že se nic nestalo, nevytěsňovat a nepřehlížet ztrátu druhých lidí. Že je důležité vždy „něco“ udělat a blízkému vyjádřit podporu nebo mu nabídnout konkrétní pomoc.

Vysvětlujeme jim, že takový čin nejen pomůže pozůstalým, ale paradoxně snímá i z truchlících kamarádů kámen pocitu „nevím, co mám dělat“. Jakmile začnete něco malého pro druhého dělat, pak se i vy začnete cítit lépe, protože už nejste utopený v pocitu „radši se schovám, jsem bezbranný“, který je nesmírně tíživý.

Tereza Gafna Váňová

  • Učí židovskou výchovu, občanskou výchovu a angličtinu na Lauderových školách v Praze.
  • Vystudovala angličtinu a základy společenských věd na PedF UK a hebraistiku na Oxfordské univerzitě v Británii.
  • Její muž, vinař Moše Váňa, se před dvěma a půl lety otrávil výpary z kvasícího vína.
  • Je matkou jedenáctileté dcery Johanky a osmileté Rozárky.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.