Demonstrujme! Dokud nemrzne…

Kolik lidí musí být na náměstích, aby to vládu rozhodilo? A kolik, aby se změnily společenské pořádky?

Víkendové demonstrace proti vládním reformám se zúčastnily asi 4 tisíce lidí a pořadatelská iniciativa ProAlt ji označila za úspěšnou. Hned si vykoledovala na svých stránkách diskusní příspěvek: „Je-li toto úspěch, jak byste si proboha představovali neúspěch?“ Takže kolik lidí musí být na náměstích, aby to vládu rozhodilo?

Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil na této demonstraci mimo jiné řekl: Není tady málo lidí, ale musí jich být aspoň sto tisíc, abychom s tou vládou něco udělali. Kde jsou ty lidi? (…) Dostávám hodně otázek, co budeme dělat? Jestli si to necháme líbit? Nemůžeme si to nechat líbit, ale nemůže vás tu být takhle málo. Pokud lidé nebudou v ulicích, nic s tím neuděláme. Jestliže 80 procent lidí je proti tomu, tak ať vylezou z pelechu!“

Proč by 80 procent lidí mělo podpořit ausgerechnet demonstraci tak politicky a ideově vyhraněnou?

Ale proč by 80 procent lidí mělo podpořit ausgerechnet demonstraci tak politicky a ideově vyhraněnou? Povstání 80 procent lidí „z pelechu“ mohou sotva očekávat organizátoři, kteří na demonstraci dají slovo předsedům ČSSD Bohuslavu Sobotkovi, KSČM Vojtěchu Filipovi, Strany zelených Ondřeji Liškovi a České pirátské strany Ivanu Bartošovi. To je politicky a myšlenkově velmi vybraná směs a ještě k tomu spolu s odborovým bossem vesměs patří k establishmentu.

Zúčastnění či sympatizující politici by neměli přehlédnout, že světové hnutí odporu proti sociální nerovnosti, selhání vládnoucích elit a rozkladu hodnot, na jehož vlně se pokoušejí svézt, není živeno jen touhou svrhnout Nečasovu vládu, nýbrž záměrem v mnoha ohledech přepsat společenskou smlouvu. A též by se mohli zaobírat i alternativou, zda svou celkem pochopitelnou snahou využít panující atmosféru odporu se náhodou nestávají spojenci svých budoucích hrobníků. Podle posledního průzkumu CVVM si jen 45 procent lidí v České republice myslí, že demokracie se neobejde bez politických stran.

Reprezentant iniciativy Jan Májíček v projevu na demonstraci řekl: „Toto je svět, ve kterém žít nechceme. Odmítáme školné jakožto nástroj omezení přístupu ke vzdělání, stojíme o to, aby zaměstnanci měli více práv, chceme, aby existoval garantovaný státní důchod a aby lidé, kteří ztratili práci nebo se dostali do tíživé sociální situace, dostali maximální podporu, která jim pomůže opět důstojně žít.“

Nebylo by fér tento legitimní postoj cupovat, ve společenském dialogu, který chce ProAlt iniciovat, zaznít musí. Ale i jeho obhájcům by mělo být jasné, že:

  • politická pragmatizace takového dialogu může vést leda k jeho neutralizaci v zájmu elit, které přirozeně hodlají konzervovat status quo,
  • z takto jasně vyhraněných postojů a za podpory jedné části politického spektra ještě nevzejde kýžený široký konsenzus, který by mohl vést ke společnosti sounáležitosti a solidarity, o níž také mluvil Jan Májíček.

ProAlt se označuje jako „občanská iniciativa pro kritiku vládou plánovaných reforem a na podporu alternativ. Sdružuje lidi všech profesí, generací i názorů, kteří odmítají necitlivé plošné škrty“. Už z přečtení Základního prohlášení iniciativy ProAlt je jasné, že s řadou myšlenek budou rozumní lidé souhlasit bez výhrad v jejich nejobecnější rovině, ale lidi všech názorů sdružovat zkrátka nebude.

Mezi oněmi 80 procenty lidí, kteří jsou slovy odboráře Zapletala „proti tomu“, se totiž najde dost těch, kteří nechtějí „žít v takovém světě“ ze zcela jiných důvodů než Jan Májíček. Možná si myslí, že školné je mimo jiné faktor motivující k životní odpovědnosti, že více práv by naopak mohli mít zaměstnavatelé, kteří vytvářejí pracovní příležitosti, nebo že na „maximální“ podporu je třeba si napřed vydělat, nikoli půjčit. Nebo si myslí, že přednost má prosazení práva, pořádku, kompetentnosti veřejné správy a menší, nikoli větší stát. A tak dále.

Ona vlna odporu pod heslem United for Globalchange je mnohem vrstevnatější a je-li cílem nalezení ztracené sounáležitosti, nezbude než pracně nalézt průsečík mezi apely a zájmy ProAlt, Společenství práce a solidarity a řekněme iniciativami Andreje Babiše či Karla Janečka, abychom uvedli nějaký příklad. Jinými slovy společný program, což asi řadě aktivistů vonět nebude.

Jak obtížný je to úkol, o tom svědčí například reakce Jana Cempera, pro změnu svolavatele demonstrace za práva občanů, která proběhla o týden dříve, 15. října. Podle Parlamentních listů akci ProAlt odsoudil právě proto, že dala slovo představitelům oficiální politické opozice. Kdy budou plná náměstí, navíc evidentně záleží na počasí. Podle Cempera budou protesty v Česku sice nadále pokračovat, ale přes zimu se uskuteční spíše menší akce jako happeningy, podepisování petic nebo infostánky. Až na jaře přijdou rozsáhlejší aktivity… Jan Cemper je realista.

Počet příspěvků: 1, poslední 30.10.2011 02:59 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.