Demokracie není předplatné, jen tak ji nelze zrušit

Jak se žije potomkům blízkovýchodních přistěhovalců v Německu? Liší se tato společnost ve vztahu k přistěhovalcům od české? O xenofobii, uprchlících a strachu z islámu ČESKÁ POZICE hovořila s afghánsko–německým režisérem Burhanem Qurbanim.

Afghánsko-německý režisér Burhan Qurbani. Foto: Jakub Hněvkovský foto: MAFRA

Afghánsko-německý režisér Burhan Qurbani. Foto: Jakub Hněvkovský

„Proto vypadám jako Číňan,“ lehce se usmívá afghánsko-německý režisér Burhan Qurbani. Jeho vzhled je podle něj ukázkou, jak etnicky různorodá je společnost, z níž pocházejí jeho rodiče. Do Prahy nicméně přijel představit film, jehož hlavním tématem není pestrost a tolerance, ale právě strach z lidí, kteří jsou jiní, odlišní. ČESKÁ POZICE s Qurbanim hovořila o vlně xenofobie v Německu po roce 1989, o naší dnešní odpovědnosti vůči uprchlíkům a změnách, kterými si německá společnost prošla za poslední čtvrtstoletí.

ČESKÁ POZICE: Přijel jste do Prahy se svým filmem Jsme mladí, jsme silní. Pojednává o útoku na azylový dům v Rostocku v srpnu roku 1992. To už je hodně let. Proč jste se rozhodl právě pro tuto událost, pro toto téma?

QURBANI: Přesto, že je to dávno a bylo mi tenkrát teprve 11 let, byla tato událost něčím, co se do mého života výrazně zapsalo. V médiích nepokoje neuvěřitelně silně rezonovaly, protože trvaly celé čtyři dny. Byl jsem právě v tom věku, kdy člověk teprve začíná být člověkem. Kdy si začíná sám sebe uvědomovat. A přesto, že jsem se v Německu narodil a vyrostl tam, najednou jsem si uvědomil: Oukej, možná nejsem Němec. Možná nejsem vítaný. V televizi jsem totiž neviděl nějaké plešky, typy v kanadách nebo nácky. Byli to lidé, kteří vypadali jako moji sousedé, rodiče mých kamarádů nebo jako moji kamarádi. A napadali ty, kteří vypadají jako já. To mě asi nejvíc vyděsilo. To mi nejvíc zůstalo v paměti. Pocit, že jsem cizí.

ČESKÁ POZICE: Vyrostl jste ale ve zcela jiném prostředí než v tom, které zachycuje film. Nikoli na panelákovém sídlišti na východě...

A přesto, že jsem se v Německu narodil a vyrostl tam, najednou jsem si uvědomil: Oukej, možná nejsem Němec. Možná nejsem vítaný.

QURBANI: Vyrůstal jsem v zásadě v ultrazápadním prostředí, protože můj otec pracoval pro americkou armádu. Bydleli jsme v amerických kasárnách. Ale na filmu jsem pracoval se spoluautorem Martinem Behnkem, který pochází z východního Berlína a v době událostí v Rostocku mu bylo 14 nebo 15 let, zhruba tolik jako mládeži ve filmu. Myslím, že jsme se dobře doplňovali. Přinesl mnoho svých zkušeností z východního Německa a hodně svých zážitků z tehdejší přelomové doby.

ČESKÁ POZICE: Ocitl jste se někdy v dětství nebo v dospělosti v situaci, kdy jste se cítil ohrožený xenofoby nebo neonacisty?

QURBANI: Jasně. Nebylo to tak, že by mě každý den někdo napadal. Ale právě začátkem 90. let byla v Německu agresivní, vůči cizincům nepřátelská atmosféra. Pokud se podíváte do statistik, uvidíte, že byly tenkrát zaznamenány desetitisíce útoků pravicových radikálů na levičáky, cizince, lidi s odlišným stylem života nebo homosexuály. Myslím si, že to bylo dobou převratu, která tyto nálady v Německu (a nejen tam) rozdmýchávala.

Náš film jsme nyní promítali v několika východoevropských městech. V paměti mi nejvíc uvízla Sofie. Tam nám lidé říkali: Po změně režimu nastalo v Bulharsku období chaosu. Nikdo nevěděl, kdo je teď u moci, kdo má autoritu a slovo. Myslím si, že ve východním Německu to bylo podobné. Po změně režimu najednou přestal existovat reálný socialismus. Vyvinula se z toho krize identity. Mnozí mladí lidé zkrátka nevěděli, kým jsou. Na začátku filmu se jedna z postav ptá hlavního hrdiny: „Jseš nalevo, nebo napravo?“

ČESKÁ POZICE: A on jí odpoví: „Chtěl bych být zkrátka normální.“

QURBANI: Přesně tak. Ta otázka byla v té době mezi mládeží moc důležitá. Na jaké straně stojíš, kde v systému jsi. Film velmi silně pojednává o krizi identity. Násilí a frustrace z ní jen vyplývají.

ČESKÁ POZICE: Ve snímku je ještě jeden podobný zajímavý moment. Jedna z dívek v něm říká, že jsou všichni sice svobodní, ale také zcela osamělí...

Paradoxem je, že svoboda může znamenat i samotu.

QURBANI: To je originální citát. Pro film jsme sbírali podklady skoro rok. A hodně z toho, co jsme našli, jsme se pokusili zapracovat do scénáře. Tato věta je skoro stoprocentně převzata z rozhovoru z roku 1992. Paradoxem je, že svoboda může znamenat i samotu.

ČESKÁ POZICE: Váš film má i velmi aktuální souvislosti. Jen před několika dny došlo ke žhářskému útoku na plánovaný dům pro azylanty ve východoněmeckém Tröglitzu. Premiér spolkové země Sasko-Anhaltsko na něj zareagoval slovy, že Tröglitz je všude. Myslel tím, že xenofobie je celoněmecký problém. Vnímáte stejně, je nesnášenlivost vůči cizincům na vzestupu?

QURBANI: Do jisté míry ano. Z velké části ale ne. Na konci minulého a začátkem tohoto roku jsme u nás měli velmi silné hnutí Pegida. Jeho příznivci se označovali za evropské patrioty proti islamismu. Ve skutečnosti to ale bylo konzervativní, reakcionářské a především rasistické hnutí. Přilákalo na demonstrace desetitisíce lidí. Zároveň – a to je na tom to skvělé – vyšlo ale do ulic jedenapůlkrát až dvakrát více jejích odpůrců. Proto bych řekl, že nálada v Německu je sice napjatá, ale není to tak jako v roce 1992. Existuje protitlak, síla, která má více hlasů a nohou než rasisté.

Ano, k útokům dochází. Dochází k nim ve Švédsku , kde hoří mešity, ve Francii mají Le Penovou, v Dánsku a Finsku ultrapravici v parlamentu. Není to žádný specificky německý problém. Souvisí to s tím, že jsme znovu v krizi. Můj film se odehrává v době, kdy víceméně ze dne na den zmizela ideologie, nastalo vakuum v politice, hodnotách a morálce. Nejpozději od roku 2008 máme v Evropě novou, hospodářskou krizi. A jejími jedovatými výhonky jsou netolerance a xenofobie. Není to specificky německé. Ale jsme v tom zkrátka velmi dobří.

ČESKÁ POZICE: Jaké jsou reakce na váš snímek?

Lidé, u kterých frustrace a strach vyvolaly nepřátelství vůči cizincům, jsou skutečně v menšině.

QURBANI : Udělali jsme malý film, černobílý, politický. Když jsme jej v Německu začali uvádět, počítali jsme s tím, že jej shlédne nanejvýš tak 10.000 lidí. Do dneška na něj přišlo 80.000 diváků. Snímku se dostává velké pozornosti a je součástí diskuze v společnosti, která diskutovat chce. Lidé, u kterých frustrace a strach vyvolaly nepřátelství vůči cizincům, jsou skutečně v menšině.

ČESKÁ POZICE: Nemáte přesto pocit, že se xenofobie právě třeba díky hnutí Pegida stala ve společnosti přijatelnější?

QURBANI : Ano, myslím si, že dnes můžete snadněji než před pěti lety vyslovit větu: Říct to snad můžu, ne? Myslím si, že je to věta, která prostupuje vším. Snad můžu říct, že mnozí cizinci ruší. Snad můžu říct, že je mezi nimi hodně kriminálníků. Snad můžu říct, že nelze přijmout více uprchlíků…

Takové věty nebylo před pěti lety slyšet. Považuji je za zbabělé. Stoji za nimi snaha se skrýt za dobrou vůlí, ale vypovídají převážně právě o obavách a strachu. Ty bychom měli brát vážně. Ale zároveň – v městečku, které jste zmiňovala, plánovali ubytovat asi 12 rodin. To je přibližně 60 lidí ze tří milionů syrských uprchlíků. Nemáme jako demokracie, občanská společnost a rozvinutá ekonomika povinnost se o své bohatství také podělit? Je smutné, že se najdou tací, kdo mají strach z lidí, kteří se sami obávají o svůj život.

Mí rodiče přišli z Afghánistánu. Tehdejší válka se Sovětským svazem byla, zaplať pánbůh, tak „populární“, že jsme neměli žádný problém být v Německu přijati jako azylanti. Jako uprchlík, který v Německu vyrostl, je integrovaný, není islamista ani radikál, ale naopak snad patří k produktivní části společnosti, se ptám, proč v Německu, které je o mnoho bohatší než v roce 1980, má někdo strach z lidí podobných jako já.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že politická reprezentace reaguje na tyto společenské nálady přiměřeně?

Demokracie není předplatné novin, které můžete zrušit, když už se vám nelíbí. Je něčím, za co člověk musí každý den bojovat.

QURBANI: Vláda Angely Merkelové Pegidu prostě vyseděla. Jednoduše počkali, až lidem začne být na ulicích zima a začnou být unavení někam chodit. Myslím si, že zdravá demokratická reprezentace by jim měla každý den opakovat: Ne, takhle to nejde. Demokracie není předplatné novin, které můžete zrušit, když už se vám nelíbí. Je něčím, za co člověk musí každý den bojovat. A k demokracii patří právě i naplňování určitých představ o humanitě, lidské důstojnosti a dodržování pravidel komunikace. Nereagovat násilím, ale hledat dialog. To němečtí politici neudělali. Nešli na ulici, jen zkrátka počkali, až to přejde.

Přál bych si zástupce, který se nechá každý den vypískat, nechá na sebe křičet a pokaždé řekne: Ne, my žijeme v demokratické zemi. V Německu je právo na azyl zakotveno v ústavě. Každý člověk má právo sem přijít a zažádat si o něj.

Také na to máme peníze. Jsme dost bohatí, abychom uprchlíky přijali. Nic nás to nestojí, naopak nás to jako společnost obohatí.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že uprchlíkům nepomáháme dostatečně?

QURBANI: Včera mě oslovila žena, která tady v Praze jako advokátka zastupuje práva migrantů. Údajně tady nejsou prakticky žádní uprchlíci, nikdo se sem nedostane. Nedávno prý proběhl střet kvůli několika desítkám syrských dětí, které nebyly přijaty, protože lidé měli strach z nich, jejich rodičů a islamismu.

ČESKÁ POZICE: Mnoho lidí vnímalo toto rozhodnutí jako trapné.

QURBANI: Ano, je to trapné. Jsem v Praze už potřetí. Pamatuji si, že v roce 1989 bylo město šedivé, tmavé a pochmurné. Přijeli jsme sem, protože mnoho Afghánců prchalo přes Rusko a Československo do Německa. Vím, jak hrozné to tu bylo. A pak, v roce 2010 – úplně jiný svět. V roce 2015 zase úplně jiný. Říkám si, několik desítek rodin, to přece jde, ne? To není žádná hrozba islamismu, přílivu cizinců. Jako potomek uprchlíků můžu jen říct: Proboha, my všichni nejsme destruktivní prvky ve společnosti, jsme velmi produktivní.

ČESKÁ POZICE: Ve vašem filmu se objevuje i jiné závažné a trochu opomíjené téma – skutečnost, že mezi uprchlíky samotnými existuje jakási hierarchie. Je tomu tak?

Jako potomek uprchlíků můžu jen říct: Proboha, my všichni nejsme destruktivní prvky ve společnosti, jsme velmi produktivní.

QURBANI: Pamatuji si, že jsem se jako dítě hodně pohyboval po azylových domech. S mojí rodinou jsme žili ve vlastním domě, ale stále jsme v nich navštěvovali příbuzné. Představte si, že než dorazíte do bezpečné země, máte za sebou neuvěřitelně dlouhou cestu. Moji příbuzní byli dlouhá léta na různých ubytovnách či uprchlických táborech v Pákistánu, v Íránu, v Československu.

Prošli si toho hodně, a když se dostanou na konec cesty, mají přirozeně strach, že to málo, co mají, jim někdo vezme. Snaží se proto držet při sobě. Když se ocitnete v domě s tolika různými migranty, samozřejmě že máte strach. Že vám někdo něco sebere, nedůvěřujete si, protože nemluvíte stejnou řečí. Nikdo se nesnaží pomocí nějakých her všechny integrovat. Každý je tam za sebe. Všichni se na útěku naučili být egoisty. Uprchlíci jsou ve výjimečné situaci. Právě si zachránili holý život.

ČESKÁ POZICE: Jak jste zmínil, vaše rodina pochází z Afghánistánu, ze země, kterou si lidé v posledních desetiletích bohužel spojují převážně s válkou nebo terorismem. Zajímáte se o afghánskou kulturu? Cítíte se k ní být vázán?

QURBANI: Pokud se mě zeptáte, jestli jsem Němec nebo Afghánec, vždycky odpovím, že jsem Němec. I přesto, že jej ve mně většina Němců nevidí. Jsem potomek migrantů, přistěhovalec druhé generace. Moje kulturní zázemí je přirozeně německé. Ale přesto jsem byl vychován muslimsky, měl jsem to štěstí, že jsem se ještě mohl naučit jazyk, můj bratr jím ještě umí psát. Jsem vděčný, že tento díl své minulosti a kultury svých rodičů mám. Je to také něco, co můžu německé společnosti přinést.

Můj první film Shahada (česky Vyznání víry, pozn. red.) je o mladých muslimech v Berlíně, v nynějším jde o nepokoje v Rostocku, které byly po dvacet let zcela ignorovány, a můj další film bude o černošských přistěhovalcích, o postavení migrantů z Afriky. To je samozřejmě i tím, že nejsem Němec. Že odtud nepocházejí moji rodiče, že mám jiný úhel pohledu.

V diskuzích se hodně hovoří o obavách z přistěhovalců. Ale neustále se zapomíná na to, kolik čerstvé krve, nápadů a impulzů lidé z jiných zemí mohou přinášet. Skvělé je, že mezi mladými lidmi se už nikdo neptá: Odkud jsi? Není to téma.

ČESKÁ POZICE: Toužíte po tom, jet do Afghánistánu?

Velmi se mi líbí název jednoho románu: Do Afghánistánu chodí Bůh už jen plakat. Afghánistán je ztracený.

QURBANI: Ještě jsem tam nikdy nebyl. Mám z toho asi velký strach. Moji rodiče, kteří se tam také nikdy nevrátili, si Afghánistán za posledních třicet let přirozeně zidealizovali. Když o něm moje matka vypráví, slunce je tam zářivější, ovoce sladší a vzduch čistší. Všechno je v tam lepší. Samozřejmě se bojím jet do země, která neodpovídá ideálu, který si vytvořili.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že se tam přesto někdy vypravíte?

QURBANI: Ano. Doufám v to. Ale mezinárodní jednotky se odtud brzy stáhnou a obávám se, že se během velmi krátké doby vrátí Taliban. Že všechno, co se v posledních letech vybudovalo v oblasti infrastruktury, demokratických struktur nebo práv žen zase rychle zmizí. Velmi se mi líbí název jednoho románu: Do Afghánistánu chodí Bůh už jen plakat. Afghánistán je ztracený. Je v něm úplně rozbitá multietnická společnost, která je zcela traumatizovaná více než třemi desetiletími války. Chybí komunikace, vzdělání, v zemi je vysoký počet analfabetů. Není tam kritická masa, která by mohla směřovat k demokratické společnosti. Afghánistán je ztracený.

Burhan Qurbani (34)

Vyrůstal v různých západoněmeckých městech, jeho otec pracoval pro americkou armádu. Po maturitě působil budoucí režisér jako asistent divadelní režie a dramaturgie. Na filmové škole v Ludwigsburgu (Filmakademie Baden-Württemberg) získal několik cen za krátké snímky. Qurbaniho absolventský film Vyznání víry (Shahada) měl v roce 2010 premiéru na festivalu Berlinale a rovněž se dočkal řady ocenění. V Praze byl jeho snímek Jsme mladí, jsme silní uveden v rámci letošního ročníku přehlídky Dny evropského filmu.

Počet příspěvků: 1, poslední 4.5.2015 07:03 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.