Demokracie může fungovat i v Africe. Nigérie je příkladem.

Goodluck Ebele Jonathan je prvním prezidentem nejlidnatější země černého kontinentu, který prohrál svobodné volby a porážku uznal. Tato zpráva potvrzuje trend, že Afrika navzdory zoufalé pověsti přestává být světadílem ovládaným pouze tyrany a že i v těch nejchudších státech se lze řídit demokratickými principy. Píše Tomáš Nídr.

Nigerský prezident Goodluck Jonathan oznámil svou kandidaturu do dalšího funkčního období prostřednictvím Facebooku. foto: Reuters

Nigerský prezident Goodluck Jonathan oznámil svou kandidaturu do dalšího funkčního období prostřednictvím Facebooku.

Současný nigerijský prezident Goodluck Ebele Jonathan vstoupí do historie prohlášením: „Slíbil jsem zemi svobodné a férové volby. Své slovo jsem dodržel.“ Jako první hlava největšího afrického státu prohrál hlasování občanů, svou porážku navzdory odporu spolupracovníků přiznal a soupeři pogratuloval k vítězství.

Navíc své příznivce vyzval ke klidu: „Ambice nikoho nestojí za krev žádného Nigérijce.“ Taková slova jsou velice důležitá na kontinentě, kde jsou násilné nepokoje běžnou povolební kulisou. Nejde o pár rozbitých nosů, například v Nigérii před čtyřmi roky při bitkách znepřátelených táborů zahynulo na 800 lidí. O to víc s tím kontrastuje mírumilovný průběh tohoto prezidentského klání.

Ruka na znamení přátelství

Podíl na tom má i jeho vítěz Muhammad Buhari, který nečekané blahopřání vstřícně přijal. Po vyhrocené kampani mluvil také velice smířlivě: „Podávám prezidentovi Jonathanovi ruku na znamení přátelství a usmíření. Nemám vůči němu zlé úmysly. Nemusí se ode mne ničeho obávat. Je to velký Nigérijec a stále náš prezident.“

Také vítěz nigerijských prezidentských voleb Muhammad Buhari mluvil po vyhrocené kampani velice smířlivě

Z evropského hlediska se všechna ta ujišťování zdají přehnaná, ale pozitivní nigerijské události z přelomu března a dubna mají pro kontinentální politiku minimálně stejnou důležitost. jako když se před 21 lety v Jihoafrické republice v klidu odehrály první všerasové volby, po kterých se do čela země postavil Nelson Mandela.

Stoosmdesátimilionová Nigérie potvrzuje trend, že Afrika navzdory své zoufalé pověsti přestává být světadílem ovládaným pouze tyrany a že i v těch nejchudších státech s mnoha problémy může demokracie fungovat.

Svobodnější než Arabové

Týdeník The Economist spočítal, že od roku 1991, kdy se Benin v Guinejském zálivu pomocí voleb zbavil svého diktátora, se pod Saharou odehrálo na 30 podobných férových výměn vládců, zatímco v ekonomicky vyspělejším arabském regionu je odstoupení prezidenta po porážce ve volbách stále raritou – Tunisko.

Mezi ukázkové africké příklady patří Ghana, Senegal či Zambie. Jejich systém si na rozdíl od Jihoafrické republiky, kde od konce apartheidu vládne lidem masově podporovaný Africký národní kongres, vyzkoušel prohození rolí mezi vládou a opozicí.

To, že se demokracii daří v Africe pozvolna zapouštět kořeny, je z politologického hlediska zázrak

To, že se demokracii daří v Africe pozvolna zapouštět kořeny, je z politologického hlediska zázrak. Na kontinentu měla po jeho osvobození z koloniálního poddanství, které rozhodně nebylo idylickým obdobím, jak si v Evropě často myslíme, proti sobě všechny představitelné překážky.

Většina států má umělé hranice vytvořené od stolu Evropany, které uzavírají bohatý mix často vzájemně znepřátelených etnik rozdílných jazyků, kultur i náboženství, z čehož pramenil nekonečný seznam konfliktů. K tomu přidejme bídu, která se v důsledku populační exploze výrazně zhoršila.

Pán a sluhové

Nejdůležitějším bodem byl nedostatek elit. V některých nově vzniklých afrických republikách by se všichni černošští vysokoškoláci vešli do sestav pro fotbalový zápas. Ani náhradníky by neměli. Bez vzdělaných lidí ve správě ale nelze budovat žádný stát. A už vůbec ne demokratický, jehož složitá pravidla fungování vyžadují jistý intelektuální výkon od občanů i politiků.

Po ukončení nadvlády Evropanů se všechny jejich državy sice přihlásily k demokracii, ale brzy se proměnily v osobní diktatury otců-zakladatelů

Po ukončení nadvlády Evropanů se všechny jejich državy sice přihlásily k demokracii, ale brzy se proměnily v osobní diktatury otců-zakladatelů, kteří v podstatě jen kopírovali jim dobře známý koloniální model jednoho pána a mnoha sluhů.

Pokud to některý tyran se svými výstřelky přeháněl a zároveň nebyl obratný manipulátor, vždy se našel v armádě někdo dostatečně ambiciózní, aby s několika kamarády uskutečnil puč, který starého usurpátora svrhl a nového vynesl do čela. Politicky apatické masy k tomu byly třeba jen jako stafáž při zmanipulovaných volbách, které jen potvrdily předem určeného vítěze.

Situace se začala měnit až na počátku devadesátých let s globální vlnou demokratizace po konci studené války, kdy Američané a Sověti jako její hlavní hráči už nepotřebovali ze strategických důvodů udržovat u moci spřátelené papaláše. Až tehdy se začali občané více hlásit o slovo.

Problém Boko Haram

Nigérie, které si prožila řadu let pod vedením neschopných civilistů a ještě více pod velením stejně neschopných vojáků, měla v tomto procesu zpoždění. Civilní vláda se do ní vrátila až v roce 1999, kdy si lid získal Olesegun Obasanjo, vojenský autokrat ze sedmdesátých let.

Pozitivní je, že u moci zůstal jen dva ústavou vymezené mandáty, ale po něm ve zmanipulovaných volbách zase měli úspěch jen zástupci pravicové Lidově demokratické strany, která do nevyvážené kampaně bez skrupulí nasazovala i státní prostředky. Ani nyní se dlouhou dobu nezdálo, že by se na tom mělo něco měnit.

Ještě před dvěma měsíci to s nigerijskou demokracií nevypadalo růžově. Nyní oslavovaný Jonathan byl popisován jako její škůdce, který opakuje triky svých předchůdců, aby se udržel u moci.

Ještě před dvěma měsíci to s nigerijskou demokracií nevypadalo růžově. Nyní oslavovaný Jonathan byl popisován jako její škůdce, který opakuje triky svých předchůdců, aby se udržel u moci. Hlasování o šest týdnů posunul, což odůvodnil tím, že je třeba zajistit jejich větší bezpečnost.

Počátkem roku totiž islamistická skupina Boko Haram, která se nechvalně proslavila teroristickými akcemi i masivními únosy školaček, ovládla rozsáhlá území na severovýchodě Nigérie a v dalších severských státech prováděla výpady proti vojákům i civilistům. Hrozilo, že by z občanské povinnosti učinila krvavý horor.

Armádě, která se spojila také s vojáky od znepokojených sousedů, se v průběhu oněch šesti týdnů skutečně podařilo džihádisty opět zatlačit. A občané se navzdory riziku teroristických útoků odvážně vydali ve slušném počtu volit.

Tvrdě koštětem

Pro oponenty prezidenta Jonathana byl odklad jen finta, jak získat čas na další kampaň ze státních zdrojů, protože výzkumy ukazovaly nejvyrovnanější střet v nigerijské historii. Nakonec to byl právě problém s Boko Haram, který křesťan Jonathan přestal ignorovat až na poslední chvíli, což zajistilo muslimovi Buharimu vítězství.

Jako bývalý důstojník a drsný diktátor z let 1983 až 1985, na kterého loni v červenci džihádisté provedli neúspěšný atentát, sliboval proti islamistům tvrdou ruku. Na to slyšel nejen celý sužovaný muslimský sever, ale i velká část křesťanské jižní poloviny včetně hospodářské metropole Lagosu.

Zvolený nigerijský prezident Buhari si za heslo určil slovo „změna“ a jeho koalice levicových stran Kongres pokroku pro všechny si jako symbol vybrala koště vymetající zlořád

Právě ztráta voličů z vlastní náboženské skupiny stála 58letého Jonathana šéfovské křeslo. Nepomohlo mu ani, že nad očekávání skvěle zvládl vypořádat s epidemií eboly, kterou do jeho vlasti zavlekl letecký pasažér z Libérie.

Kromě prezidentovy neakčnosti vůči džihádistům, kteří od počátku svého povstání roku 2009 zabili nejméně pět tisíc osob, k jeho neúspěchu přispěly i korupční skandály v Jonathanově nejbližším okolí. Asketický Buhari mohl dál pulírovat svoji pověst „Pana Neúplatného“ a opakovat svůj trefný bonmot: „Pokud Nigérie nezahubí korupci, zahubí korupce Nigérii.“

Během Jonathanových let vlády na tom největší africká ekonomika nebyla vyloženě špatně, rostla podobně jako celý region pětiprocentním tempem, ale Nigérijcům se všechny dlouhotrvající problémy slily v touhu po změně. Buhari, který už třikrát neúspěšně kandidoval na nejvyššího představitele republiky, to vycítil. Za heslo si určil slovo „změna“ a jeho koalice levicových stran Kongres pokroku pro všechny si jako symbol vybrala koště vymetající zlořád.

Občankou proti podvodům

Svou brzkou gratulací Jonathan zabránil chaosu, který pozorovatelé očekávali. Do dějin se pak především zapíše jako ten, kdo uměl prohrát. Ostatně připravil si na to i technické podmínky, které budou nyní všem nigerijským politikům komplikovat nekalé záměry u volebních uren.

Svou brzkou gratulací Jonathan zabránil chaosu, který pozorovatelé očekávali

Obyvatelé s velkým zpožděním a mnoha problémy dostali nové občanské průkazy s biometrickými údaji a otisky prstů, které mimochodem slouží i jako platební karta. Především však znemožňují umělé navyšování počtu voličů, které hlasování v zemi běžně doprovázelo.

Přidá-li se probuzená občanská společnost kompletně vybavená mobily, jsou podvody obtížnější než dříve. Jonathan celkověu dostal o 2,5 milionu hlasů méně než jeho protivník.

Buhari diktátor…

Samozřejmě, že nenastává fukuyamovský konec dějin a definitivní vítězství demokracie. A to ani v Nigérii, ani v Africe. Dvaasedmdesátiletý Buhari, který šéfuje neozkoušené koalici stran, se bude mít co ohánět, aby svoji komplikovanou domovinu udržel v klidu.

Kromě zmíněných problémů na něho čekají důsledky prudkého poklesu cen ropy, na které je ekonomika stále závislá. Jonathan jako Jižan z etnika Idžaw dokázal zajistit klid v rozbouřené deltě Nigeru. Není jasné, jak se „hibernovaní“ povstalci budou snášet s novým prezidentem. A co jeho kampaň proti korupci? Neohrozí tažení ve stylu „padni, komu“ křehkou demokracii v zemi, jejíž elity jsou úplatkářstvím zamořené?

Mnozí pochybují, že se Buhari dokáže zbavit starých návyků, které měl jako všemocný panovník v osmdesátých letech, kdy bez soudu zavíral oponenty a snažil se z chaotické Nigérie skokově učinit spořádanou republiku

Mnozí pochybují, že se Buhari dokáže zbavit starých návyků, které měl jako všemocný panovník v osmdesátých letech, kdy bez soudu zavíral oponenty a snažil se z chaotické Nigérie skokově učinit spořádanou republiku. A to doslova, když opozdilí úředníci museli před svými dochvilnými kolegy dělat za trest žabáky. Taková opatření neplánuje, ani nechce k autobusovým zastávkám stavět policisty s bičem, aby donutili pasažéry nepředbíhat ve frontě.

Pro dlouhodobé fungování, a nikoli jen živoření demokracie v Africe, jejíž každý pátý obyvatel je Nigérijec, je zásadní, aby v Buharim převážila svobodomyslná stránka a jeho vlast mohla být příkladem ostatním subsaharským končinám, kde vybírat si představitele podle vlastního uvážení stále není možné.

Vzor světadílu

V některých státech, například v Zimbabwe, Gambii, Rovníkové Guineji či Kamerunu, ještě mají rozhazovačné mocipány starého střihu, kteří si navzdory svému naprosto zoufalému hospodaření a porušování lidských práv budují kult neomylného vůdce. Ale takoví politici v Africe vymírají podobně jako nosorožec tuponosý.

Místo nich se k moci dostávají autokraté, kteří jsou co do stylu vládnutí mnohem střídmější. Inspirují se především v Číně, která Afričany fascinuje tím, že se dokázala bez výmluv na intriky Západu vyšvihnout během 50 let z rozvojového světa v globální mocnost.

Evropská demokracie a čínská diktatura jsou dva modely, které se v následujících letech budou ucházet o přízeň lidí pod Saharou

Navzdory mnoha kritikám především za falšování voleb a poškozování lidských práv při správě věcí veřejných, která se snášejí například na hlavu dnešních politických bossů Etiopie, Rwandy, Ugandy a dalších zemí, se těmto vládcům podařilo to, co se jejich předchůdcům nikoli: jejich spoluobčanům se žije lépe, než když se ujímali funkce.

Evropská demokracie a čínská diktatura jsou dva (ve značně poafričtěné podobě) modely, které se v následujících letech budou ucházet o přízeň lidí pod Saharou. Buhari jako reprezentant „našeho“ systému bude pozorně sledován. Nejvíce samozřejmě Nigerijci, kteří mu v případě nespokojenosti budou moci za čtyři roky vystavit stopku. Když už jeden prezident odstoupil poté, co tu lid přikázal, bude to národ a Afrika očekávat i od jeho nástupců. Včetně Buhariho.

Počet příspěvků: 1, poslední 15.4.2015 11:44 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.