Dejmalova cena šumavskou stopou

Cenu Ivana Dejmala vyzdvihující mimořádně pozitivní počiny související s krajinou získala Dagmar Kjučuková z Okrašlovacího spolku Zdíkovska.

Držitelka Ceny Ivana Dejmala Dagmar Kjučuková. foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Držitelka Ceny Ivana Dejmala Dagmar Kjučuková.

Činnost Dagmar Kjučukové a Okrašlovacího spolku Zdíkovska je příkladem občanské angažovanosti pro přírodu a krajinu, která do široka přesahuje význam jedné obce v Pošumaví. Společnost pro krajinu o víkendu Kjučukovou vyznamenala Cenou Ivana Dejmala.

Její činorodost a neohroženost by ekologovi a urbanistovi Ivanu Dejmalovi nepochybně ladily. Vždyť on sám po celý svůj život býval iniciátorem a vůdčím duchem mnoha ekologických hnutí a aktivit, a to jak před svým působením v roli ministra životního prostředí v první české vládě, tak i po něm. Založil i Společnost pro krajinu, která v minulosti uspořádala čtyři převratné konference s názvem Tvář naší země – Krajina domova. Dejmalovi pohrobci v této společnosti se však nyní věnují pouze vyhledávání výjimečných osobností a udělování Dejmalovy ceny.

Hlídač zákonnosti

Ač Zdíkov sám leží mimo hranice národního parku, Okrašlovací spolek Zdíkovska vstupuje do správních řízení jak na území parku, tak přilehlé chráněné krajinné oblasti, aby tu zastával pozice ochrany přírody a krajiny.Za dosažení ochranářských cílů neváhá podávat soudní žaloby proti všem, kdo porušují „dejmalovský“ zákon na ochranu přírody a krajiny

Kjučuková se nebojí postavit autoritám. Zejména těm, které nejsou s to pochopit význam národního parku pro zachování posledního zbytku divoké přírody uprostřed Evropy. Za dosažení ochranářských cílů neváhá podávat soudní žaloby proti všem, kdo porušují „dejmalovský“ zákon na ochranu přírody a krajiny, Správu Národního parku Šumava či krajské úřady nevyjímaje. Vyhrané žaloby se týkaly splouvání Teplé Vltavy, otevření nebo spíš neotevření stezky Luzenským údolím, nezákonného kácení Na Ztraceném či Zásad územního rozvoje Jihočeského kraje.

Z čirého entuziasmu a ve svém volném čase se Kjučuková bere za ochranu šumavské květeny a zvířeny, přírody a krajiny proti takovým rozhodnutím úřadů, která jsou deformovaná politickou ideologií bez respektu k přírodovědným hodnotám. Ve věci šumavské přírody jí nečiní problémy kontaktovat Evropskou komisi, například v kauzách rozhledny na Boubíně nebo splouvání Teplé Vltavy. Ač je v ekologii laik, ve sporných případech vždy vystupuje s velkým respektem k vědeckému poznání.

Vědět, co potřebuje Šumava

Jedním z problémů současné Šumavy je přílišná polarizace názorů. Na jedné straně stojí tradiční lesníci, kteří se i k porostům národního parku staví jako k hospodářskému lesu a upřednostňují lesnické zásahy před bezzásahovým režimem i v přírodně nejcennějších zónách. A na druhé straně jsou vědci, kteří vyžadují respekt k přírodním procesům a v jádrových zónách parku lpí na bezzásahovosti, která jediná může zaručit přirozený vývoj horských klimaxových smrčin. Včetně větrných polomů a následného kůrovcového žíru, po němž však přichází ohromná sukcese nalétaných smrků a přirozená obnova lesa.

Ta názorová polarizace tu byla přítomna stále, ale v posledních letech nabývá podoby otevřeného nepřátelství. Zatímco předchozí managementy národního parku mírně stranily vědcům, ale vůbec se nesnažily získat pro vědecký přístup lesníky, poslední trend zavedený exředitelem Janem Stráským a rozvíjený současným ředitelem Mánkem staví na tradičních lesnických postupech. A to tak důsledně, že současná politika správy parku a Chalupova ministerstva životního prostředí zahnala vědce do novodobého disentu. Nejambicióznější část vědců-zaměstnanců oba ředitelé propustili, ti ostatní vědci mnoha odborností z řady univerzit a výzkumných ústavů se shlukují vedle spontánně ustavené Stínové rady Národního parku Šumava. V oficiálním rozhodování není jejich hlas brán v úvahu.Současná politika správy parku a Chalupova ministerstva životního prostředí zahnala vědce do novodobého disentu

A dějí se zvláštní věci. Místo zákona na ochranu přírody a krajiny se v lesích národního parku s naprostou samozřejmostí prosazují prvky lesního zákona, koncipovaného pro hospodářské lesy. Odpovědný přístup založený na nejnovějším vědeckém poznání je v rozhodování začasté nahrazován „selským rozumem“, ukotveným v přežité tradici a v nevědomosti.

Na takovéto jednoduché populistické postoje bohužel často slyší i mnohé obce a velká část Šumavanů. Pavlem Drobilem a Tomášem Chalupou vykotlané ministerstvo životního prostředí zcela přestalo plnit osvětovou roli. A nic se ani v současnosti nemění. Zatímco většina evropských národních parků směřuje k záchraně posledních zbytků evropské divočiny, Šumava, která k tomu má skvělé dispozice, pochoduje opačně.

Kjučuková si uvědomila, že takový stav je způsoben především nedostatkem informací a vzájemné výměny názorů. A tak se rozhodla správou parku i ministerstvem zanedbaný prostor pro výměnu názorů zaplnit.

Most mezi přírodovědci a lesníky

Seminář, který od roku 2004 okrašlovací spolek každý rok pořádá, má výmluvný název: „Lesník 21. století musí být mostem mezi ekologií a potřebami společnosti“. Témata bývala různá, například Etologie lýkožrouta smrkového, Obhospodařování lesa přírodě blízkým způsobem a jiné.

První ročníky Lesníka organizovala Kjučuková společně s CHKO Šumava. Od roku 2011 však na pořádání semináře zůstal okrašlovací spolek sám, protože Správa NPŠ a CHKO Šumava nesouhlasí s tím, aby se představitelé chráněné oblasti na seminářích podíleli. Přitom semináře jsou neideologické, jsou stavěny na nejnovějších výzkumech v lesnictví a v lese všeobecně. Na semináři přednášejí lidé z různých přírodovědeckých i lesnických fakult, z výzkumu i z praxe. Jsou z Česka, Slovenska, Nizozemska či Německa. Posluchači jsou z řad zaměstnanců státní správy (z České inspekce životního prostředí, Agentury ochrany přírody a krajiny i z ministerstva), lesních správ (nikdy nepřišli zaměstnanci z řad lesnického personálu národního parku), studenti….Lesníci i přírodovědci musejí v národním parku působit vedle sebe a vnášet do činnosti vklady svých profesí

Kjučuková se snaží, aby na semináři přednášeli své názory výrazní představitelé obou názorových proudů. A zdaleka nepředpokládá, že si na konci semináře padnou kolem krku rozradostněni, že našli společnou řeč. Je si jista, že si přednášející i po semináři zachovají svoje vyhraněné názory. Ale změní se to, že důkladně poznají argumenty z druhé strany. A může je to napříště ovlivnit.

Naplňovat ideu přátelské názorové konfrontace je ovšem čím dál těžší. Představitelé lesnického zasahování i v chráněných zónách nemají příliš potřebu představovat a obhajovat svoje přístupy, když mají bezproblémové slyšení u vedení národního parku. Požadavek o vystoupení na semináři letos odmítlo hned několik lesníků. Velmi silně výběr panelistů ovlivnila i předvolební kampaň. Například exministr životního prostředí, zemanovec Miloš Kužvart, odmítl účast tak útočně a nesmířlivě, jako by ho na semináři čekal očistec.

Sbližování obou názorů je podle Kjučukové na léta. Ale musí se s tím něco dělat hned. Lesníci i přírodovědci musejí v národním parku působit vedle sebe a vnášet do činnosti vklady svých profesí. Současná izolace přírodovědců od rozhodování v národním parku je dlouhodobě neúnosná. Ale to už je nad možnostmi jedné ekologické aktivistky i jednoho okrašlovacího spolku.

Kdybyste raději vysazovali stromy

Kritickou činnost Kjučukové a okrašlovacího spolku nelze jen tak odbýt, aby místo podávání stížnosti na porušování zákona vysazovali stromy. Oni to dělají. Naplňují ideu, danou svým názvem: zvelebují šumavskou obec Zdíkov a její okolí. S pomocí grantů ošetřují stromy v památné aleji, opečovávají informační panely a opravují poválky na chodnících v zámeckém parku.

I Cena Ivana Dejmala přispěla ke zvelebení obce. Symbolem ceny je lípa velkolistá, klon památného stromu z Brniště v okrese Česká Lípa. Slavnostně vysazena byla na konci zámeckého parku u jezírka zvaného Jitrnice. Doma bude Kjučukové cenu připomínat vyleštěný řez araukaritem.

Ovšem i v obci musí Kjučuková řešit spor o zachování krajiny. Uprostřed osady Nový Dvůr si investor vymyslel vybudování Šmoulí vesničky pro sedmdesát holandských návštěvníků. Jako by po českých horách nebylo dost odstrašujících příkladů takovýchto stavbiček jakoby z Legolandu. Okrašlovací spolek pomohl petičnímu výboru občanů zrušit výjimky a stavební povolení. Teď čekají Kjučukovou problémy coby místostarostku. Investor se snaží žalovat obec pro zdržování správních úkonů.

Společnost pro krajinu, která uděluje Cenu Ivana Dejmala, vyhledává lidi, kteří se zasloužili o českou krajinu. Letos si našla opravdu aktivní adresátku.

Dagmar Kjučuková  (59)

Předsedkyně Okrašlovacího spolku Zdíkovska a místostarostka obce Zdíkov. Občanským povoláním je zdravotní sestra, která působí v ordinaci svého muže, soukromého praktického lékaře. Do svých 11 let žila na Slovensku v Trnavě, pak až do 21 let bydlela v Žatci, kde v roce 1973 maturovala na gymnáziu. Po maturitě chtěla studovat medicínu, nicméně zabránila jí v tom normalizace kvůli slušným postojům svého otce.

Jen díky přímluvě se dostala na dvouleté nástavbové studium na porodní asistentku do Ústí nad Labem. Praxi začala roku 1975 v nemocnici v Lounech, rok poté se provdala. Špatný zdravotní stav prvorozeného syna Alexandra (1977) přiměl rodinu se přestěhovat (1980) na Křivoklát. O devět let později se ze stejného důvodu – už s druhým synem Petrem (1984) – usadili na Šumavě ve Zdíkově. V roce 1976 se nechala pokřtít a je věřící.

Počet příspěvků: 1, poslední 14.10.2013 10:55 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.