Dáma z právních bondovek si oblíbila Prahu

Americká právnička Suzanne Wolfeová Martinová se už skoro půl století věnuje arbitrážím, pracuje po celém světě a Česku říká domov.

Do Prahy jezdí za prací zkušená právnička Suzanne Wolfeová Martinová už 35 let. foto: © ČESKÁPOZICE, Jan KunderaČeská pozice

Do Prahy jezdí za prací zkušená právnička Suzanne Wolfeová Martinová už 35 let.

Pražský hotel Intercontinental získal hned dva roky po svém otevření v roce 1974 váženého a vskutku věrného hosta. Právnička Suzanne Wolfeová Martinová, původem Američanka žijící ve Švýcarsku, se v něm usídlí při každé návštěvě Prahy, celkem už 35 let. A personál hotelu se k ní chová s náležitou úctou, jež by byla jinak vyhrazena leda společnému potomkovi britské královny a dalajlámy.

Bělovlasá dáma babičkovského vzezření se věnuje arbitrážím a sofistikované přeshraniční kriminalitě bílých límečků. Není proto radno ji podceňovat. Médiím se až dosud vyhýbala. V případě ČESKÉ POZICE však udělala výjimku a podělila se s ní o své skoro 50leté zkušenosti v oblasti arbitráží, stejně jako o vzpomínky na komunistické Československo a právní praxi od Libye po Čínu.

Domov v Paříži, butik v Ženevě

Suzanne Wolfeová Martinová se narodila v USA, kde v polovině šedesátých let vystudovala práva na New York University a Catholic University of America. V té době jako jedna z minima dívek v ročníku.

Původně ji zajímala ochrana lidských práv, a proto nastoupila po škole na americké ministerstvo spravedlnosti. Z něj však záhy odešla a vypravila se studovat do Paříže. „Myslela jsem, že když se naučím trochu francouzsky, budu tím pádem pro advokátní kanceláře v USA zajímavá a vrátím se zpátky domů,“ popisuje. Do Paříže přitom odcházela už jako mladá maminka čtyř dětí.

Realita byla jiná – s dětmi v Evropě zakotvila nastálo. Částečně se tím vrátila ke zdejším kořenům – její prarodiče přišli do USA v 19. století právě ze střední Evropy. Starý kontinent jí navíc je, jak říká, mentalitou bližší než USA.

Dnes je bydlištěm Suzanne Wolfeové Martinové Paříž, butikovou právní firmu má ale ve švýcarské Ženevě a práce ji pravidelně zavane do dalších států – od Španělska přes Turecko až po Čínu. V České republice už dlouho spolupracuje s advokátní kanceláří Mareš Partners, která se zaměřuje na arbitrážní spory. Do USA se čas od času vrací za dětmi, které se tam v dospělosti vrátily, a jejich rodinami.

Mentor Světozar Hanák

Člověkem, díky němuž se americká právnička pracovně dostala v sedmdesátých letech do tehdy komunistického Československa, byl Světozar Hanák. První předseda rozhodčího tribunálu v Dlouhé ulici v Praze, jehož zdlouhavý oficiální název zní Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Před rokem 1989 působil při Československé obchodní komoře a dnes je to v podstatě jediný fungující stálý rozhodčí soud v Česku.

Hanáka tehdy Wolfeová Martinová potkala právě v Paříži, kde chodila na kurz arbitrážního práva u známé Mezinárodní obchodní komory. Tehdejší Československo ekonomicky táhl průmysl, z čehož pramenily občasné spory s „kapitalistickou cizinou“, zejména s USA, ale i se vznikajícím Evropským společenstvím. A Světozar Hanák americkou právničku oslovil, aby se při zastupování československých podniků v mezinárodních arbitrážích postavila na stranu komunistického státu.

Souhlasila, což byl začátek jejích vazeb s někdejším československým právním prostředím. Suzanne Wolfeová Martinová dělala takzvaný management litigací, což znamená, že sestavovala vhodné týmy právníků pro různé spory a případy, čemuž se zjednodušeně řečeno věnuje dodnes. Na Hanáka vzpomíná jako na svého mentora, který jí v relativně malém světě arbitrážních specialistů pomohl získat jméno. Navzdory dlouhé vazbě na Československo se Wolfeová Martinová nikdy česky nenaučila, za což se dodnes až pokorně omlouvá. Nijak jí to však v praxi v Česku nebrání, neboť přímo před tuzemskými soudy klienty nezastupuje. Před několika lety složila u České advokátní komory příslušnou zkoušku v angličtině.

Kulturní a právní náraz

Střet s československou realitou sedmdesátých a osmdesátých let byl přirozeně pro někoho, kdo vyrostl v New Yorku, poměrně šokující. Suzanne Wolfeová Martinová sice zastupovala československé podniky v zahraničí a v Praze přímo nežila, ale i tak se dle jejích vzpomínek klienti často báli mluvit o svých případech přímo v kancelářích. Strategie zastupování se proto nejednou tvořila během dlouhých pochůzek po pražských ulicích, případně při výletech za hlavní město. Navzdory tomu si Suzanne Wolfeová Martinová oblíbila zdejší zemi natolik, že ji dnes nazývá svým „domovem“, především prý kvůli selskému rozumu Čechů. O lidech, s nimiž se během zdejší právní kariéry potkala, mluví jako o čestných a důstojných.

Strategie zastupování československých podniků se často tvořila během dlouhých pochůzek po pražských ulicíchPodobně jako řada dalších cizinců oceňuje Suzanne Wolfeová Martinová na porevolučním dění v Československu především „peaceful transition“, tedy to, že se odklon od komunistického režimu uskutečnil na rozdíl třeba od Rumunska pokojnou cestou. Přesto podle ní stále existují právní záležitosti, v nichž jsme Západ dosud nedostihli. Není to prý ani tolik pochybením jako spíš otázkou historické trpělivosti. Jde hlavně o důsledky emigrace řady intelektuálů po roce 1968 do zahraničí.

Kvůli tomuto odlivu mozků byla znatelně oslabena generace právníků, k nimž mohli mladší kolegové odborně i lidsky vzhlížet. „Nechci tím říct, že by starší generace českých právníků nebyla intelektuálně zdatná. Takových lidí je ale míň, než kolik by jich bývalo bylo za jiných okolností. Proto to měli zdejší mladší právníci těžší,“ myslí si.

Zastánkyně soudu v Dlouhé

Postupem času se profesní zájem Suzanne Wolfeové Martinové rozšířil od lidsko-právní ochrany přes arbitráže a soutěžní právo až k takzvané kriminalitě bílých límečků, neboli vysoce sofistikovaným nekalostem bankéřů, manažerů či byznysmenů, jako je praní špinavých peněz, podvody nebo zpronevěra. V minulosti například pro automobilku Tatra zjišťovala osud aut, jež záhadně zmizela za „asistence“ Libyjců v různých zemích západní Evropy i v Africe.

Pracovala také pro konkurenční automobilku Škoda v Číně. Nebo se podílela na případu lodi ukradené z Česka, jejíž nový německý „majitel“ ji prodal a zmizel i s penězi do Jihoafrické republiky. Řešit takové kauzy jí pomáhají i detektivní agentury. Případy s vpravdě bondovskými parametry Wolfeovou Martinou prý baví mnohem víc než pouhé vykládání nudných právních předpisů. Nesou však s sebou logicky diskrétnost, proto si ty opravdu zajímavé detaily své práce nechává zkušená právnička pro sebe.

Suzanne Wolfeová Martinová je výraznou zastánkyní rozhodčího tribunálu v Dlouhé ulici. Tedy soudu, s nímž spolupracuje už desítky let a o kterém dnes část pražské právní komunity rezolutně tvrdí, že jeho kvalita zdaleka není na stejné úrovni jako v případě zahraničních konkurentů.

S tím Suzanne Wolfeová Martinová důrazně nesouhlasí. Kvalita rozhodčích soudů na Západě, například v Londýně nebo právě v Paříži, se podle ní přeceňuje. Hlavní problém tribunálu v Dlouhé spočívá dle jejího názoru v tom, že se o něm v zahraničí málo ví. Případně si o něm potenciální strany sporu myslí, že je stále komunistický, což je nakonec od vedení sporu v Praze odradí.