„Ďáblův advokát“ Jacques Verges už na francouzskou demokracii nezaútočí

V 88 letech zemřel obávaný právník, jenž se možná upsal v komunistické Praze a obhajoval i teroristu Šakala či gestapáka Klause Barbieho.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Zprávu o smrti 88letého advokáta Jacquese Vergese ve čtvrtek 15. srpna zaznamenala všechna francouzská média, mnohá z nich navíc o něm zveřejnila kratší či delší komentáře. Brilantní, obávaný i nenáviděný právník shodou okolností vydechl naposled ve stejné místnosti měšťanského domu na pařížském nábřeží Seiny jako v dubnu 1778 osvícenský myslitel a filozof Voltaire.

Tato shoda okolností by však v případě Vergesova odchodu ze světa nepředstavovala pro média událost, kdyby nešlo o „ďáblova advokáta“, jak tohoto známého provokatéra a milovníka tlustých doutníků přezdívali Francouzi. Verges totiž jako by cíleně a programově téměř celý svůj profesní život vyhledával obhajoby většinou evidentních zločinců, například v osmdesátých letech mediálně přitažlivých es, jako byl exšéf lyonského gestapa Klaus Barbie nebo venezuelský terorista Ramirez Sánchez, alias Carlos či Šakal.

Verges se však nevyhýbal ani obhajobám obyčejných lidí podezřelých z vražd či násilných činů, kupříkladu marockého zahradníka Omara Raddata souzeného za vraždu své zaměstnankyně. Na první pohled slabost pro takové případy Verges vysvětloval následovně: „Jsem doktor, a ten přece musí léčit všechny lidi.“

Mistrné využívání publicity soudních pří

Většina Vergesových kauz měla jedno společné – na lavici obžalovaných seděl člověk, jenž proti demokracii bojoval, například zmíněný Carlos, anebo pocházel z bývalých francouzských kolonií či ze sociálně slabšího prostředí. Ve Vergesově podání se totiž jeho obhajoby netýkaly pouze obviněného a jeho soudem posuzovaných činů.

Verges mistrně využíval publicity svých pří k útokům na podstatu francouzského státu – demokratické zřízení

Ďáblův advokát mistrně využíval publicity svých pří, aby ze soudní síně nejen rafinovaně zpochybňoval údajně špatná či zaujatě vedená vyšetřování, ale i útočil na podstatu francouzského státu – demokratické zřízení. Toho dle Vergese nebylo ve Francii, potažmo na Západě, ani zdaleka dosaženo, protože tento systém zplodil imperialismus, kolonialismus, a navíc posvětil vládu peněz – kapitalismus.

Demokracie sice má mnoho nedostatků, ale podobná argumentace šmahem vymaže klady, jež tento systém přináší, například o těchto chybách otevřeně a bez osobního ohrožení diskutovat a snažit se je napravit. To vše s vědomím, že demokracie nemůže být nikdy dokonalá, neboť člověk je ze své podstaty nedokonalý.

Poškozování demokracie

Ve Vergesově pojetí příčiny zločinného chování jeho klientů nespočívaly v jejich slabostech, ideologických bludech či osobních frustracích, ale v pokryteckém a nespravedlivém systému, který je vháněl do neřešitelných situací a probouzel v nich legitimní nenávist. Obdobné myšlenkové pochody mistrně popsal pražský, německy píšící rodák Franz Werfel v novele Ne vrah, ale zavražděný je vinen. A jde jimi vysvětlit cokoliv.

V jakém zájmu používal ďáblův advokát ostře sledované soudní pře coby nástroje k poškozování demokracie?

V případě Jacquese Vergese se proto nelze vyhnout otázce: Proč nebo v jakém zájmu tento talentovaný advokát používal ostře sledované soudní pře coby nástroje k veřejnému a sofistikovanému poškozování demokracie? Obdobně se dotazující francouzské novináře – a měli na co se ptát – posměšně odbývával: „Cíleně se věnuji pouze kultu vlastní osobnosti.“

To je sice u chytrých a inteligentních narcisů, k nimž Verges kvůli své ješitnosti, aroganci a povýšenectví určitě patřil, pravda, nikoli však celá. Její zbytek vždy utvářejí kulisy konkrétního života, neboli ideologické sirény, mocenská lákadla či kariérní, a tedy finanční možnosti doby.

Změna světového názoru

Jacques Verges se narodil v roce 1925 v tehdejší francouzské kolonii Indočíně. Jeho matka byla původem Vietnamka, otec francouzský konzul. Dětství prožil na ostrově Réunion, dnešním francouzském zámořském departamentu, odkud se přes Madagaskar v roce 1942 dostal do Londýna.

Jacques Verges po druhé světové válce změnil světový názor a vstoupil do Komunistické strany Francie

„Tenkrát jsem byl zapáleným stoupencem generála de Gaulla a chtěl jsem bojovat,“ popsal tuto část vlastního života ve své autobiografické knize Le salaud lumineux (Správný ničema). Jako osmnáctiletý do bojů druhé světové války skutečně zasáhl v jednotkách francouzské osvobozenecké armády a zúčastnil se vojenských operací v Maroku a v Itálii.

Po skončení druhé světové války začal demobilizovaný mladý poddůstojník v Paříži studovat práva. Změnil rovněž světový názor a vstoupil do Komunistické strany Francie (KSF), která mu coby „novému bojovníkovi za nezávislost kolonií“ svým revolučním patosem byla bližší než konzervativní gaullistické hnutí. K jeho přátelům v pařížské Latinské čtvrti tehdy patřili Mohamed Masmoudi, budoucí ministr v první alžírské vládě, anebo Saloth Sarem, budoucí vůdce kambodžských Rudých Khmérů smutně proslulý pod jménem Pol Pot.

Spolupráce se Stasi

Až do té doby šlo u Vergese o víceméně běžný angažovaný přístup k životu levicově smýšlejícího mladého studenta v poválečné a revolučně naladěné Paříži, který do ní navíc dorazil z kolonií. Kdyby v roce 1950 nejel do Prahy, možná by skončil jako právník-komunista hájící zájmy dělníků a komunistické strany.

Jenže v Praze, kam přijel ještě jednou v roce 1952, se nestal pouze tajemníkem Mezinárodního svazu studentů, ale jak skoro o 50 let poté sdělil v rozhovoru pro deník Libération, navázal na březích Vltavy „mnohá zajímavá přátelství, třeba s Alexandrem Šelepinem, anebo mladým Erichem Honeckerem“. Ten první se později stal šéfem KGB.

Vyšlo-li v devadesátých letech po otevření archívů Stasi najevo, že francouzský advokát spolupracoval s východoněmeckou státní bezpečností minimálně od roku 1982, původ tohoto sblížení lze také hledat v komunistické Praze. Možná i z tohoto důvodu Verges v padesátých letech překvapivě vystoupil z KSF. Údajně kvůli nejasné politice francouzských komunistů vůči snahám kolonií o nezávislost.

Osm záhadných let

V tomto ohledu měla vycházející hvězda francouzské advokacie naopak jasno. Verges konvertoval k islámu, v Alžírsku i v Maroku obhajoval ve svých prvních velkých kauzách bojovníky za nezávislost proti „nespravedlivé koloniální justici“. Zároveň šlo o Vergesovy první skryté či otevřené útoky na demokratický systém v oblasti práva. V šedesátých letech se podobně angažoval v zájmu Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). A po osobním setkání s tehdejším vrcholným přestavitelem komunistické Číny Mao Ce-tungem se dokonce stal vydavatelem francouzské maoistické revue Révolution.

V březnu 1970 Verges náhle na osm let zmizel – do Bejrútu, Kambodži či do Moskvy? Ve Francii se dodnes o těchto jeho destinacích spekuluje.

Verges byl všude, kde se odehrávalo něco revolučního, a tepal duch doby. Až do března 1970, kdy zčistajasna na osm let zmizel – do Bejrútu, Kambodži či do Moskvy? Ve Francii se dodnes o těchto jeho destinacích spekuluje. „Každopádně se někde skrýval, tehdy mu poprvé pěkně teklo do bot, poněvadž kvůli jeho angažmá v OOP po něm šla izraelská tajná služba Mosad,“ napsal v knize Les Fréres Verges (Bratři Vergerové) právník Jean-Pierre Thierry.

Když se Verges na jaře 1978 opět objevil v Paříži, zvídavým novinářům pobaveně sdělil: „Prošel jsem zrcadlem. Teď stojí před vámi jenom můj stín.“ Stín se ovšem velmi rychle oklepal a znovu navázal na svou brilantní kariéru před odchodem do „ilegality“. Ty největší soudní případy ho teprve čekaly – zmíněný proces s gestapákem Barbiem, v němž se mu podařilo u veřejnosti zpochybnit důležitou epizodu francouzského protinacistického odboje, či s teroristou Carlosem. Ten svého právního zástupce vyšetřovatelům popsal následovně: „Vybral jsem si ho, protože je nebezpečnější než já.“

Nová, svůdnější maska?

Byl „ďáblův advokát“ Verges skutečně nebezpečný? Francouzská demokracie jeho útoky a výpady přestála. Moc na ně represivně zareagovala pouze jednou – v roce 1961, kdy vrcholila válka v Alžírsku a Vergesovi byl na několik měsíců odebrán souhlas s výkonem advokacie na francouzském území.

Jacques Verges nebyl žádným prototypem hubeného revolucionáře v baretu s věčně zaťatou pěstí

Až na osm let zahalených tajemstvím a pobyt v Alžírsku v době bojů za nezávislost Verges prožil většinu svého života v Paříži, kde byl známý nejen jako milovník kvalitních doutníků, dobré whisky i vína a značkových obleků, ale i majitel luxusních rezidenčních bytů a sbírek umění. Nebyl tedy žádným prototypem hubeného revolucionáře v baretu s věčně zaťatou pěstí – jako většina francouzských poválečných intelektuálů.

Na konci své právnické kariéry se Jacques Verges dopracoval i k obhajobě pravicových politiků ve finančních skandálech, například pokladní Chirakovy strany Sdružení pro republiku (RPR). Tentokrát však už neútočil na demokratický systém. „Ďáblův advokát“, který se mu podle všeho v minulosti upsal v komunistické Praze, v novém tisíciletí vyšel z módy, anebo si nasadil novou, svůdnější masku.