Čtyři roky s ruletou: Osm milionů minus a závislost do smrti

Martin S. vypráví pravdivý příběh svého života v zajetí tvrdého hazardu. Kontroverzní knihu vydalo Nakladatelství Daranus.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Ten večer to nedopadlo vůbec dobře. Potil jsem se až na prdeli a bojoval s tou hnusnou sviní do šesti do rána. Nešlo to. Za celou dobu jsem se nedostal ani na těch sedmdesát, co jsem přinesl.

Jak hluboko lze klesnout, když propadnete nejtvrdšímu hazardu? Myslíte, že se vás to netýká? Martin S. o tom byl také přesvědčený...

Vystřídaly se tam za ten čas tři dvojice taxikářů, dvě trojice vožralejch teenagerů, který vypadali tak mladě, že museli ukazovat občanky, pár známejch stálejch hráčů, dvě skupinky Vietnamců a na baru dvě směny městskejch strážníků.

Ruleta si vybírala zásadně čísla, co byla obsazená nejmíň a když už hodila něco slušnýho, tak to taky nebyl žádnej zázrak. Kolem třetí ráno jsem z těch sedmdesáti měl necelejch pětadvacet. A to jsem hrál vcelku opatrně a měl rozsázenejch pětadvacet čísel ze sedmatřiceti, byla to dost „férovka“, že se ty náhodně vybíraný čísla tak často trefovaly do těch nevsazenejch dvanácti. Měl jsem asi o náhodě a pravděpodobnosti zkreslený představy. Už jsem nebyl schopnej ani nadávat na to, co hod po hodu padalo za humus.

Přemejšlel jsem, jak je tohle možný. Nebyl jsem sám, kdo prohrával. Jen za tu dobu, co jsem tam seděl, zmizlo do rulety takovejch čtvrt milionu. Tak kde jsou, kurva, ty výhry?! Kde je ta sedmadevadesátiprocentní návratnost vsazený částky, o který tak rádi mluví lidi z druhýho pólu tohohle byznysu?

Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi nechápavě koukal na apatickej a rezignovanej výraz nebožtíka stavaře Petra, kterej prohrával ten den skoro čtyři sta tisíc a už se ani nerozčiloval. Můj výraz mu byl dost podobnej.

Vloni v říjnu mě, tehdy ještě jako redaktora týdeníku Euro, oslovil na Facebooku jakýsi Martin s žádostí o schůzku: „Jedná se o téma hazardu, jehož zpracování se mi ve vašem podání velmi líbilo. Já jsem na dané téma napsal kontroverzní knihu.“ Během několika setkání mi převyprávěl svůj životní příběh, který zásadním způsobem ovlivnila ruleta. A svěřil mi k přečtení rukopis knihy, kterou během posledního zhruba roku sepsal. Po roce peripetií jeho zpověď opravdového gamblera „Já hráč“ před několika týdny vydalo nakladatelství Daranus.

Začal říjen roku 2009. Před pár dny jsem uvnitř úplně vyhořel. Skoro tři roky se plácám v hlubokym bahně, do kterýho jsem se ponořil vlivem gamblu. Prohnal se mym životem jako uragán. Smetl všechno, co mu stálo v cestě a vyvrátil veškerý základy, který jsem lopotně budoval dlouhý léta. V životě by mě nenapadlo, že právě mně se může něco takovýho přihodit. A lidi okolo mne by to napadlo taky dost těžko.

Jak se to stalo a proč? Kdy to začalo? Šlo to zastavit, nebo tomu předejít? To je jen pár z mnoha otázek, kterýma se zabejvám v hluboký depresi. Abych na ně dostal odpověď, musím se ohlédnout zpátky. Jak zpívá Vladimír Mišík v soundtracku k mýmu oblíbenýmu filmu Pelíšky: „Usínám a chtěl bych se vrátit o nějakej ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje... a je s tebou…“

Kéž by to takhle fungovalo! Jenže nefunguje. Kam bych se vlastně chtěl vrátit, kdyby někdy existovala taková možnost?

„Myšlenka napsat knihu se zrodila v polovině roku 2009, v době kolem recidivy mého hráčství. Nemohl jsem tehdy přiznat mámě, že se mi gamble nedaří ukočírovat. Tehdy jsem viděl jen dvě možnosti: že mi někdo nabídne pomocnou ruku, nebo byla varianta Nuselák,“ vzpomíná dnes Martin S.

A teď to hlavní… Přelézám zábranu a ocitám se na druhý straně plotu. Odsud Nuselák zatím neznám. Je mi špatně a potim se. Mám děsivej strach! Pomalu se přesouvám na místo, odkud by šlo skočit. Po mostě někdo jde. Přikrčím se, aby mě nezpozoroval. Na uších má sluchátka a ničeho si nevšímá. Jde dál. Sbírám odvahu. Sedím tam v podřepu… Stačí málo, jen se pustit.

(...)

Po cestě od Nuseláku zpátky k autu jsem uvažoval, jak to mamince povím. Rozhodl jsem se, že Kačce zatím neřeknu nic. Sice mně vadilo a trápilo, že jsem před ní skrejval to hnusný tajemství, ale chtěl jsem vyřešit všechny problémy, aniž by se dozvěděla, jak odporný věci jsem dělal. Ve skrytu duše jsem však tušil, že se mi to nepodaří.

S nepřítomným pohledem procházím okolo žebráka, kterýmu jsem předtím dal těch sedm stovek. Když ho míjím, zaslechnu:

„Neudělal jste to. To je moc dobře! Jste dobrej člověk, pane.“

Dojalo mě to. Už dlouho mi nikdo nic takovýho neřekl.

„Nate,“ podává mi pár bankovek. Je to těch mejch sedm stovek.

„Zvládnete to, nebojte se. Vy to zvládnete!“ dodává.

„Nevím, nejsem si jistej, že se sem nevrátím. Zničil jsem všechno, co jsem celej život budoval. A zklamal všechny, na kterejch mi záleželo. Propadnul jsem gamblu, nezbylo mi nic než nekonečný dluhy,“ vysvětluju mu krátce.

Drží v ruce pořád těch pár zmuchlanejch bankovek a z kapsy k nim přidává ještě několik stovek. „Víc teď nemám, pane, ale snad vám to pomůže k lepšímu začátku. Hlavně už nehrajte, nestojí to za to. Celý je to velkej podvod. Vím o tom svý,“ a podává mi peníze.

Martin S. se tehdy mámě ke své „nemoci“ přiznal a svěřil jí správu svých financí. Nesvěřil se jí ale se všemi „průsery“, na které si hraním zadělal. Protože se jí vrátila rakovina a Martin S. „ji nechtěl zabít“, jak píše v knize. V té době mu hodně pomohl kamarád Filip, který mu znovu nabídl pomocnou ruku.

Martin S. začíná psát svůj životní příběh a od Filipa má slíbené peníze jako zálohu na knihu. Peníze, které mu sice ani zdaleka nemohou pomoci překonat nasekané dluhy, ale dávají naději. „Psaní bylo jakousi terapií. Mezi několika pracemi a stavy panických ataků jsem psal. Už tehdy jsem myslel na to, že je třeba udělat něco pro prevenci hraní – sám na sobě jsem viděl, jak moc jsem byl o nástrahách gamblu neinformovaný. Spadl jsem do toho rovnýma nohama, k hraní jsem neinklinoval. Že jsem do toho spadnul, ovlivnil i moment, kdy mě podvedli partneři v byznysu,“ vypráví dnes Martin S.

Kniha Já hráč začíná popisem života obyčejného kluka, který hrával závodně tenis a potom se jím začal živit jako trenér. Od mládí byl do byznysu, brzy začal vydělávat slušné peníze, živil se i jako realitní makléř. Snil o vlastní tenisové hale...

Jednoho takovýho večera, muselo to bejt někdy v červnu 2006, mě napadlo, jak vyřeším svůj pivně-společenskej deficit. V jednu v noci jsem se oblékl, vzal si ze šuplíku pár stovek a zašel ke Slušnýmu. Byl tam. Dal mi pivo na účet podniku a snad dvě hodiny jsme si povídali. Měl jsem u sebe asi osm stovek, tak jsem si řekl, že když už tam jsem, zkusím je někam vložit a třeba ten večer bude ještě nakonec přínosnej. Obešel jsem automaty a potvrdil si, že mě nelákají. U Slušnýho měli ale taky ruletu. Hráli na ní tři Vietnamci, tak jsem je šel omrknout. Fascinovalo mě, jak jim naskakujou výhry v tisících.

Peníze jsem tehdy moc neřešil. Na halu jsem potřebný prachy nedal dohromady a drobnejch na měsíční platby a fungování jsem měl relativně dost. Tenkrát jsem poprvý zkusil ruletu.

Vložil jsem peníze a začal se orientovat, jak se sází a jak se hraje. Rozsázel jsem po desetikorunách nějaký čísla a čekal, co se bude dít. Samozřejmě jsem se skoro pokaždý trefil, tak už to na počátku bejvá.

U baru postával brejlatej chlapík kolem čtyřiceti a popíjel pivko. Když viděl, že jsem začal hrát, přišel ke mně a vysvětloval mi, co který tlačítko dělá, mezi hodama mi říkal, který číslo by mohlo přijít a tak podobně. Jmenoval se Ota, později jsem zjistil, že je to bejvalej známej novinář. Patřil k inventáři herny. Působil distingovaným dojmem a zdálo se mi, že nezapadá mezi ty zoufalce a ožraly.

Tu noc jsem si po dvou hodinách mačkání odnesl za osm stovek kolem dvaceti tisíc a připadal jsem si jak Alenka v říši divů. Nikdy jsem nevyhrál ani stovku na stírací los, natož pak větší množství peněz. Fascinovalo mě to. Dvacet tisíc! I když jsem byl dobře placenej, na takovouhle sumu jsem musel dělat tejden nebo deset dní. Někdo na ni dře měsíc i víc.

Druhej den jsem zaplatil nějaký složenky a po odpoledním trénování jsem zajel do blízkýho obchodního centra koupit si něco pro radost. Dlouho jsem to neudělal. Měl jsem zvláštní pocit.

Nevinný začátek, který může potkat kohokoliv, byť by podobně jako Martin S. a priori prostředím heren opovrhoval. Kniha Já hráč je autentickým popisem mechanismů, jež z inteligentního a zcela normálně fungujícího člověka dokážou v řádu měsíců, ale často i týdnů učinit lidskou trosku odsouzenou žít dvojím životem.

Začalo třetí, závěrečný dějství. Návštěva maminky definitivně odpadla stejně tak jako cesta k tý známý. Kolem desátý večer se ve sráčovně stavuje snad jedinej člověk, kterej mi je z místního personálu sympatickej. Říkejme mu třeba Zdeněk. Ostatní jsou už tak zdegenerovaný různejma školeníma, kde z nich vyhnali jakejkoli náznak lidskosti a porozumění vůči těm, který pomáhají ožebračovat, že už jsou mimo realitu.

Tenhle člověk je ale trochu jinej, ještě ho to asi tolik nespolklo. Přitom dělá na docela slušný pozici a stará se o systémy rulety.

Přišel ke mně a ptá se, jak to jde. Odpověď zná předem. Už ze mě vyloženě teče, potim se a třesu, nespal jsem v tu chvíli už čtyřicet hodin, nejedl jsem ještě o dvanáct hodin dýl a za celej víkend jsem se nemyl. Nemusel jsem ani odpovídat.

Další prohoz! V kreditu jdu pod dvacet tisíc. Ještě pár prohozů a nebude žádná možnost tuhle hrůzu napravit! Vyprávím Zdeňkovi, co se mi tenhle víkend stalo. Že jsem už vůbec nehrál, a zrovna v době, kdy je to s maminkou špatný, kdy bych pro ni měl připravovat Vánoce a vzít si ji zítra domů, jsem se tu nechal uvěznit a hod po hodu mě to ničí a ruleta trefuje všechno, co nehraju!

„Kolik potřebuješ odnýst, kolik ti tam zmizelo?“

„Je to hroznej průser, chlape. Je tam skoro sto třicet tisíc a z nich mi zbejvá jen to, co vidíš. Je mi jasný, že na sto třicet se zpátky nevyškrábu, ale kdybych to dostal aspoň na těch sto patnáct nebo sto dvacet, tak okamžitě zmizim a nebudu už blbnout. To by to ale muselo začít házet něco rozumnýho kolem nuly.“

Další prohoz za plnou sázku. V kreditu mi zbejvá ani ne deset tisíc! Nekontrolovaně mi vytrysknou slzy. Jestli se to dneska nepovede, už neznám cestu ven, z toho se nemůžu dostat!

Zdeněk odchází do zázemí sráčovny. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Ze zoufalství ještě zvyšuju sázku a rozsázím celejch devět a půl tisíce, co mi v tu chvíli zbejvaj. Už zkrátka nemůžu a začínám bejt apatickej. Když mě to teď prohodí, je konec!

Přichází nula, naložená nejvíc ze všech čísel, a zvedám se přes třicet tisíc! V duchu děkuju Bohu a sázku ještě zvyšuju – asi o patnáct stovek na moje nejoblíbenější čísla. Znovu nula! Ještě za víc! Pak přichází šestadvacítka, dvaatřicítka a trojka. Zázrak!!! V kreditu mám sto osmnáct tisíc...

Zdeněk se vrátil odkudsi zezadu. „No vidíš,“ povídá mi bez zvláštního překvapení. „Tak to vyber a vypadni, než to zas bude v prdeli,“ říká mi s úsměvem.

„No, já nevím, možná bych to měl ještě zkusit, jestli se to nevyšplhá vejš, když už to konečně začalo chodit,“ uvažuju nahlas. „Třeba to ještě dá něco navíc, aby ten můj dvoudenní boj měl nějakej smysl.“

„Neříkals, že potřebuješ sto patnáct až sto dvacet? Vážně to vezmi a zmiz, dokud je máš,“ odpoví Zdeněk.

„Myslíš, že už to vážně nic nedá?“ ptám se s nenapravitelnou naivitou.

Zdeněk se mi podívá do očí, dá mi ruku na rameno a s důrazem na každym slově řekne: „JÁ SI TO NEMYSLÍM, JÁ TO VÍM! PROSTĚ NEDÁ!!! Chtěl jsi sto patnáct, máš sto osmnáct, seber se a fofrem běž, odvezu tě!“

Víc nemusel říkat. Netušil jsem, jak si tohle ve firmě zdůvodní, ale zachránil mě. Nevím ani, jak to udělal, ale zatáhl za mě záchrannou brzdu. Jen škoda, že ne o den dřív.

Martin S. si maminku domů z nemocnice na Vánoce neodvezl. Když po popsané anabázi přijel do nemocnice, nestihl ji o čtvrt hodiny. Maminka rakovině podlehla...

„Knihu jsem psal zhruba rok, bylo to náročné, vracelo mě to do minulosti, znovu jsem prožíval ty nejtěžší momenty života,“ říká dnes. Poté, co ji před rokem a půl dokončil, myslel si, že je z hráčství venku, že už mu recidiva nehrozí. „To je největší omyl gamblerů! Teprve nyní si uvědomuji, že se to může stát kdykoliv. Když jsem ještě před rokem probíral svůj stav s primářem psychiatrické léčebny v Bohnicích Karlem Nešporem, polemizoval jsem s ním a tvrdil jsem mu, že jsem venku, ale on oponoval, že venku nebudu nikdy. Tehdy jsem tomu nevěřil,“ popisuje Martin S.

Přínosy hazardu versus výdaje na potírání důsledků

Zpověď gamblera Já hráč přišla na trh v bouřlivé době, kdy se po letech zásadním způsobem mění hazardní legislativa, které se ČESKÁ POZICE pravidelně věnuje. Mozaiku problematiky hazardu doplňuje o jeden z podstatných dílů a má potenciál naplno rozvířit debatu o společenských dopadech tohoto odvětví. Stěžejní otázkou při snahách o regulaci hazardu by totiž nemělo být jen to, nakolik by měly obce mít pravomoc regulovat výskyt hazardních přístrojů na svém území a kolik a kam by z hazardu mělo plynout peněz, ale také jak vysoké jsou příjmy z hazardu v porovnání s výdaji na potírání jeho důsledků. Seriózní studie na toto téma totiž v České republice dosud chybí.

Jak vysoké jsou příjmy z hazardu v porovnání s výdaji na potírání jeho důsledků? Seriózní studie v Česku chybí.Martin S. je jen jedním z tisíců lidí, kteří si osud gamblera prožili či prožívají. A jen jedním z mála, kterým se, snad definitivně, podařilo najít cestu zpátky do normálního života. U jemu podobných i těch, jimž se návrat do normálu nikdy nepodaří, mohou být finanční dopady na společnost astronomické. Kolik krádeží mají gambleři na svědomí, kolik dluží na sociálních či zdravotních pojištěních? Kolik peněz se jim za „herní kariéru“ podařilo a podaří získat díky důvěře jejich blízkých či podvodům na různých finančních institucích? Peněz, které skončí v „almarách“ a do systému se nikdy nevrátí?

Pro ilustraci závěrečný součet Martina S., který uvádí na konci svého příběhu:

Kolik jsem vlastně prohrál?

Vlastní zdroje:

  • Veškerá hotovost, která mi prošla rukama od počátku hraní po odečtení různých nákladů a plateb – 2 400 000 Kč.
  • Veškeré peníze, které jsem si z různých činností a zdrojů našetřil do roku 2006, neboli úspory – 500 000 Kč.
  • Ojeté BMW 740i koupené v roce 2006 – 250 000 Kč.
  • Peníze z prodané elektroniky – 50 000 Kč.

Půjčky a cizí peníze:

  • Půjčky od splátkových společností a bank včetně úroků – 1 000 000 Kč.
  • Půjčky od přátel – 250 000 Kč.
  • Drobnější půjčky od rodiny – 150 000 Kč.
  • Peníze z prodeje matčina bytu v rámci pokusu o řešení situace – 2 500 000 Kč.

Peníze z různých zdrojů získané na hranici zákona:

  • Okolo 300 000 Kč.

Dluhy na sociálním pojištění, zdravotním pojištění, daních, pokutách a dalších platbách za dobu temna i následné období pokusů o návrat do normálního světa:

  • Daně – zhruba 50 000 Kč.
  • Sociální a zdravotní pojištění – celkem asi 250 000 Kč.
  • Různé neřešené pokuty, správní řízení atd. – asi 100 000 Kč.

Celkový účet za čtyřleté období hazardu je 7 800 000 Kč.

Jak dostat kontroverzní knihu do prodeje

První jednání s vydavatelem zprostředkoval i v knize zmíněný Martinův kamarád Filip. Nakladatelství Euromedia odmítlo s tím, že knihu vydat nemůže.

Martin S. poté sám oslovil brněnskou Jotu. „Knížka pro mě měla smysl nejen jako poslání, ale pod tlakem situace jsem potřeboval, aby měla i finanční efekt,“ popisuje autor. JOTA zájem měla, ale nedohodl se s ní na finančních podmínkách.

Následoval nápad oslovit novináře Jaroslava Kmentu. Měl za sebou kontroverzní projekt knihy Kmotr Mrázek a po prostudování rukopisu autorovi napsal, že má o vydání knihy zájem. Z jednání nakonec počátkem letošního roku sešlo.

Martin S. začal vyvíjet aktivity i mimo knížku, zvažoval, co dělat pro prevenci, pro boj s hazardem. Postupně kontaktoval sdružení podobného zaměření, absolvoval řadu jednání s politiky, regionálními i z Poslanecké sněmovny, Senátu až po lidi na úřadu vlády. „Zpočátku byla většina lidí negativních, říkali, že nemám šanci, že se nic nezmění, vykašli se na to. Zabejčil jsem se a postupně nacházel lidi i v politice, kteří naslouchali, souhlasili s mými myšlenkami, stali se spojenci v boji proti hazardu. Jako by se atmosféra ve společnosti změnila,“ popisuje anabázi Martin S.

Klíčové pro vydání knihy bylo setkání s předsedou Úřadu na ochranu osobních údajů Igorem Němcem, přes kterého se dostal k bývalému státnímu zástupci a senátorovi Miroslavu Antlovi (ten je také autorem doslovu knihy). Přes něj vedla cesta ke Zdeňku Čechovi z nakladatelství Daranus.

„Knihu mi doporučili lidé, kteří se pohybují v Senátu, a novinář a spisovatel Stanislav Motl. Rukopis od Martina S. jsem si prošel, bylo třeba na něm usilovně pracovat, ale věděl jsem, že výsledek bude dobrý. Cítil jsem také určitý závazek vůči populaci této země. Znám několik lidí, které hazard dovedl do šílené situace,“ vysvětluje dnes vydavatel Čech.

P.S. od Martina S.: „Velmi si vážím pana Čecha a celého týmu nakladatelství Daranus za jejich odvahu a profesionalitu při spolupráci na projektu knihy. Po všech peripetiích, které jsem zažil při jednáních s předchozími oslovenými vydavateli jsem totiž v době, kdy mi tato spolupráce byla nabídnuta, byl již téměř pevně rozhodnut, že si knihu vydám sám, pouze ve spojení se spolupracujícími občanskými sdruženími. O to víc bych rád všem, kdo se podíleli na vzniku knihy v její výsledné podobě, poděkoval.“