ČSSD si zachová pozici, jen bude-li napravovat vlastní chyby

Nikoli ideálně, ale mechanismy vnitřních vztahů, názorová pluralita i dodržování pravidel udržují ČSSD v pozici, kdy konkuruje relativně novému hnutí ANO. Její situace by mohla být lepší, ale i horší.

Bohuslav Sobotka. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Bohuslav Sobotka.

Když ve sněmovních volbách v roce 2013 ODS získala necelých osm procent hlasů, mnohé napadlo, že do podobné situace by se brzy mohli dostat i sociální demokraté. Vždyť pokud jde o vládní odpovědnost, mají za ODS jen šest let zpoždění – poprvé sestavovala vládu v roce 1992, ČSSD po předčasných volbách v roce 1998.

Aféry, skandály a vnitřní rozepře dohnaly ODS k politickému dnu, negativa a rozhádanost doprovázejí i sociální demokracii, nicméně zatím se zdá, že by strana vedená Bohuslavem Sobotkou mohla své postavení s jistou ztrátou v dalších parlamentních volbách obhájit – skončit na druhém místě a oslovit 15 až 20 procent voličů. V čem je situace ČSSD a ODS odlišná? Proč ČSSD zatím politické erozi odolává?

Zakořenění v české společnosti

Za prvé, výchozí postavení obou subjektů je odlišné. Zatímco ODS vznikla teprve v roce 1991, přímá předchůdkyně ČSSD se začala formovat již ve druhé polovině 19. století jako široké dělnické hnutí. Navzdory všem dějinným peripetiím jí její tradice a zkušenosti umožnily zakořenit v české společnosti.

Zatímco ODS vznikla teprve v roce 1991, přímá předchůdkyně ČSSD se začala formovat již ve druhé polovině 19. století jako široké dělnické hnutí. Navzdory všem dějinným peripetiím jí její tradice a zkušenosti umožnily zakořenit v české společnosti.

Ve srovnání s tímto historickým ukotvením se ODS zformovala shora, jako projekt několika jedinců. ODS zpočátku k „masovosti“ pomohlo dějinné nadšení, vymezení se vůči předlistopadovému režimu, důraz na liberalismus a de facto převzetí buněk Občanského fóra v regionech, čímž získala potřebnou regionální strukturu. Dnes někteří vysvětlují propad ODS mimo jiné tím, že šlo spíše o transformační stranu, jež po splnění svého účelu začala oslabovat a pozvolna se rozpadat.

Za druhé, ČSSD nemá stejně kritické voliče jako ODS, což vyplývá z jejich sociodemografické struktury. Při rozhodování koho volit je zásadní proměnnou například vzdělání, které vede ke kritičtějším postojům. Po řadě skandálů kritičtější, a tím i náročnější voliči ODS opustili.

Pohroma v roce 2010

ČSSD, která stojí na podpoře sociálních jistot a snaží se bojovat proti společenským nerovnostem, dokážou její voliči více odpouštět, respektive některé problémy je zajímají mnohem méně – například půl roku po nuceném odchodu Davida Ratha z postu hejtmana (květen 2012) ČSSD dokázala zvítězit ve Středočeském kraji v regionálních volbách.

Pro ČSSD byl pohromou volební výsledek v roce 2010. Navzdory předvolebním průzkumům nečekaným způsobem oslabila a nakonec ani nesestavovala vládu. To bylo první velké varování,

Za třetí, od devadesátých let nastal posun sebezařazení respondentů k levici, či pravici. Zatímco před 20 lety lidé více inklinovali k pravici, dnes se situace vyrovnala. Hodnotové postoje se proměnily také v důsledku vnímání toho, co se od roku 1990 v české společnosti odehrálo.

Pro ČSSD byl pohromou volební výsledek v roce 2010. Navzdory předvolebním průzkumům nečekaným způsobem oslabila a nakonec ani nesestavovala vládu. To bylo první velké varování, z něhož vyvodila jednoznačný závěr: viníkem je tehdy předseda strany Jiří Paroubek a jeho přezíravé chování. Důvodů propadu však bylo mnohem více, což však ČSSD nejspíše přehlédla.

Spokojenost s hejtmanskými posty

Druhým varováním byl výsledek krajských voleb v roce 2012, v nichž sice ČSSD zvítězila, ale s menším ziskem než v roce 2008, přičemž do nich vstupovala stejně coby opoziční strana. Vymezovat se jak proti nepopulární Topolánkově, tak Nečasově vládě bylo snadné. Po krajských volbách 2012 se však spokojila s většinou hejtmanských postů a pravděpodobně neučinila žádnou větší analýzu. Pokud ano, pak se ze závěrů nepoučila.

Po krajských volbách 2012 se ČSSD spokojila s většinou hejtmanských postů a pravděpodobně neučinila žádnou větší analýzu. Pokud ano, pak se ze závěrů nepoučila.

Následovalo další oslabení, tentokrát doprovázené stranickou revoltou vůči předsedovi strany Bohuslavu Sobotkovi – revolta je v podstatě eufemismus, běžně se hovoří o zradě či takzvaném lánském puči. ČSSD se však zkonsolidovala, lánští pučisté se stáhli a Sobotka dostal v podstatě volnou ruku k sestavení vlády dle vlastního uvážení – postavila se za něho většina straníků, veřejnost, mnohá média i budoucí koaliční partneři.

Michal Hašek a spol. však pučem zabránili racionální diskusi, jak kvalitní byla volební kampaň, co ČSSD oproti roku 2010 ještě více oslabilo, či zda za výsledek nese vinu předseda strany, volební štáb nebo analytický tým.

Chybné negativní vymezování

Pokud by ČSSD dobře znala politické prostředí, upustila by od kampaní, jako byla letos na jaře Srdce bije vlevo doprovázená sloganem Stát není firma. Konstatování o srdci připomíná bezduché slogany Stanislava Grosse Jsem sociální demokrat.ČSSD je hodnotově ukotvena a sloganem o státu, který není firma, nové voliče neosloví, a ani negativní vymezování vůči Andreji Babišovi hlasy nepřinese.

ČSSD je hodnotově ukotvena a sloganem o státu, který není firma, nové voliče neosloví, a ani negativní vymezování vůči Andreji Babišovi hlasy nepřinese

Samozřejmě, že si ČSSD chce udržet současné voliče a oslovit další, ale toho dosáhne spíše pluralitou osobností, které ji reprezentují a dokážou rozdílné názory držet v rámci stranických mantinelů. Stručně řečeno, pro ČSSD je důležité, že stejný stranický průkaz má Jiří Dienstbier i Zdeněk Škromach. Zde se nabízí srovnání s ODS, již v několika vlnách opustilo mnoho členů, nejsilnější skupina v roce 1998 založila Unii svobody.

ČSSD odchod Miloše Zemana a jeho přátel ustála, žádná masivní vlna odchodů pak nenastala. Naopak, křídlo Michala Haška způsobilo napětí v ČSSD, vztahy stále nejsou ideální, ale zůstalo v ní. ČSSD si silnou pozici ve stranickém systému udržuje obtížně hledanou rovnováhou znepřátelených skupin. Navenek soužití zatím funguje, i když letošní předvolební iniciativa Jiřího Zimoly ohledně zdanění církevních náhrad staré rány oživuje a jde proti této rovnováze.

Permanentní otázka

Každou stranu vždy více oslabují vnitřní půtky a aféry než politická konkurence. Volby v roce 2017 si mohou sociální demokraté prohrát především tím, že do nich půjdou oslabení a rozhádání. Po letošních krajských volbách se přední činitelé včetně předsedy začali předstihovat v nápadech, co ČSSD může pomoci – vymyslet lze cokoli, ale musí se to zakládat na datech a seriozní analýze.

ČSSD si musí klást permanentně otázku, jak rozšiřovat členskou základnu – získávat nové voliče a současně neoslabovat tradiční voličské jádro

Znovu se objevil návrh těsnější spolupráce s Milošem Zemanem. Jiří Zimola i Milan Chovanec sázejí na prezidenta, tato cesta je však hrobem pro ČSSD, oběma může pomoci dostat se rychle k moci ve straně, ale v budoucnu pro ni bude přítěží. Oba si mohou položit otázku: Jak a v čem Miloš Zeman pomohl ČSSD během svého prezidentování?

Fungující politické strany ukazují pluralitu a životaschopnost tím, že uvnitř vedou ideové i personální spory o dalším směřování. Často jde o mocenské zápasy mezi jednotlivými názorovými křídly a proudy. V případě ČSSD je to proud, který inklinuje k moderní západoevropské levici, druhý je orientovaný více národně a zaměřuje se spíše na tradiční voliče a je vlažný k našemu členství v EU a NATO.

Rozdělení na dva proudy je přibližné a spíše ilustrativní. Pro stranu je důležité, že má také osobnosti, které se oba proudy pokoušejí spojit. ČSSD si však musí klást permanentně otázku, jak rozšiřovat členskou základnu – získávat nové voliče a současně neoslabovat tradiční voličské jádro. Platí přitom, že pokud strana neprovádí zcela kontraproduktivní politiku, pak o tradiční elektorát nepřichází. Obtížnější je to s novými voliči.

Důraz na pluralitu

Pro každou politickou stranu je důležité, aby měla dostatečný počet podpůrných organizací, spolků a zájmových skupin, což jí umožňuje proniknout do občanské společnosti. V případě ČSSD sem patří odbory, Masarykova demokratická akademie, Mladí sociální demokraté, Oranžový klub či Idealisté.cz.

Je zbytečné, aby si ČSSD kladla otázku, má-li být více levicová či směřovat ke středu, důležité je, že si uchovává pluralitu. Ta je však někdy těžce zkoušená a trpěná.

Před několika lety Jiří Pehe, Václav Bělohradský a současný předseda strany založili think-tank Cesta, který ovšem zhruba po dvou letech přestal vyvíjet činnost. Přitom tato platforma otvírala stranu liberálnějším voličům. Kritika určitých praktik české politiky, a tím i ČSSD, na konferencích a besedách Cesty nesměřovala vůči straně, ale jen vůči některým jejím projevům. Příliš kritické smýšlení však někteří členové považovali za škodlivé.

Je zbytečné, aby si ČSSD kladla otázku, má-li být více levicová či směřovat ke středu, důležité je, že si uchovává pluralitu. Ta je však někdy těžce zkoušená a trpěná. Jak třeba reagovat na Zdeňka Škromacha, který na adresu vedení města Brna, které se omluvilo za vyhnání Němců, prohlásil: „Vypráskat tyto kolaboranty.“ Jak se vypořádávat s politiky v blízkosti politických podnikatelů, jichž jsou ve straně od Karlových Varů až po Ostravu desítky. Kam toto přehlížení vedlo, ukázala sociálním demokratům ODS.

Test, který nevyšel

ČSSD je v podstatě spíše konzervativní, což vyplývá z její členské struktury. Vedení strany se v roce 2014 rozhodlo zvýšit participaci členské základny a konzultovat s ní prostřednictvím referenda tři otázky. Naprostá většina zúčastněných souhlasila, že o kandidatuře do voleb má rozhodovat místní členská základna, že by se neměly kumulovat funkce a 51 procent také s tím, aby 40 procent míst na krajských a sněmovních kandidátkách tvořili zástupci opačného pohlaví.

V podstatě všude primární volby doprovázela nízká volební účast a tento nezájem straníků a nevhodný volební řád vnitrostranické důvěře nepřidávají. Tento test před příštími primárními volbami do Poslanecké sněmovny ČSSD vůbec nevyšel.

Referendum bylo mimo jiné reakcí na problémy, do nichž se dostala ODS a jimž se chtěla ČSSD vyhnout. Souhlas s první otázkou měl zejména zabránit klientelistickým sítím v primárních volbách. Volební účast však byla pouze 52 procent. Lidé vstupují do politických stran, aby se účastnili politického života a ovlivňovali veřejné dění. Pokud se referenda nezúčastnila téměř polovina straníků, pak to svědčí o jejich pasivním přístupu k politice. Tento fakt je třeba zahrnout do úvah o směřování strany.

Rozporuplný výsledek přineslo letošní sestavování krajských kandidátek. V Moravskoslezském kraji účast (korespondenční hlasování) nedosáhla ani 30 procent, takže předložená kandidátka nebyla změněna. Ve Zlínském kraji hlasovalo 55 procent členů ČSSD, ale pro potenciální lídryni Alenu Gajdůškovou se vyslovilo jen 42 procent. Z postu jedničky i z kandidátky byla odstraněna.

V Libereckém kraji se v korespondenční volbě podvádělo s hlasy a naplno vynikly klientelistické vazby. V podstatě všude tyto primární volby doprovázela nízká volební účast a tento nezájem straníků a nevhodný volební řád vnitrostranické důvěře nepřidávají. Tento test před příštími primárními volbami do Poslanecké sněmovny ČSSD vůbec nevyšel.

Sociální jistoty a spravedlnost

Jak jsem uvedl, ČSSD nemusí svou identitu pracně objevovat. Lidé vědí, co ji programově určuje a kam patří v politickém spektru. Pro její voliče je hlavní, aby prosazovala sociální jistoty a spravedlnost a její straníci se chovali jako sociální demokraté, nejlépe jako autentičtí.

ČSSD nemusí svou identitu pracně objevovat. Lidé vědí, co ji programově určuje a kam patří v politickém spektru. Pro její voliče je hlavní, aby prosazovala sociální jistoty a spravedlnost a její straníci se chovali jako sociální demokraté, nejlépe jako autentičtí.

Stručně řečeno, úspěch je provázán s antipapalášstvím, ale záleží i na dalších okolnostech. Když ČSSD vedl Jiří Paroubek, zřídil si úřad v pětihvězdičkovém pražském hotelu Kempinski, což není prostředí typické pro sociální demokracii. O posledním červnovém víkendu ČSSD zahájila kampaň a uspořádala programovou konferenci před podzimními volbami ve čtyřhvězdičkovém hotelu v Olomouci.

Kolik voličů této strany se ubytovává během svých toulek po České republice v takovém luxusním zařízení? Strana sice musí vypadat v médiích co nejlépe, mladě, svěže, dynamicky, ale nemohla by kvůli dluhu advokátu Zdeňku Altnerovi i podstatě sociální demokracie zvolit prostředí, které by bylo stejně důstojné, invenční a zároveň skromnější? Politika je totiž výrazem symbolů, které voliči vnímají.

Několik varování

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek na této konferenci bezprostředně po brexitu promluvil ke spolustraníkům zhruba takto: hovořil jsem s britským ministrem zahraničí, který mi řekl, že dva tři týdny před referendem cítil, že je zle. Když projížděli Británií, lidé se s nimi už nechtěli bavit a nevěřili argumentům, proč zůstat v unii. A dodal: noční můrou pro politiky je odcizení mezi námi a veřejností.

ČSSD se dostalo v uplynulých letech několika varování – s některými pracuje, některá obešla. Moc přitahuje různé jedince – s dobrými úmysly i podvodníky.

V tomto ohledu má Zaorálek pravdu, protože situace, kdy občané nenaslouchají a nechtějí se zamýšlet nad argumenty, je pro společnost destruktivní. ČSSD se dostalo v uplynulých letech několika varování – s některými pracuje, některá obešla. Moc přitahuje různé jedince – s dobrými úmysly i podvodníky.

Nejen pozitivní věci, které prosadila a prosazuje, ale i chyby, aféry a korupce ji provázejí a provázet budou. Coby nejsilnější standardní politická strana si své postavení uchová, pouze když bude napravovat vlastní chyby. Je to důležité pro všechny, dnes totiž ČSSD nese hlavní odpovědnost za jeden z výdobytků polistopadové politiky, jímž je zastupitelská demokracie.