Co vadí Klausovi na nové koncepci zahraniční politiky? V podstatě vše.

Prezidentova kritika zahraniční politiky se snaží znevážit pozici těch, kteří mají o zájmech ČR jinou představu než Klaus sám.

Václav Klaus v mimořádném projevu prohlásil, že současné vládní selance nebude jen pasivně přihlížet. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Václav Klaus v mimořádném projevu prohlásil, že současné vládní selance nebude jen pasivně přihlížet. | foto: © ČTKČeská pozice
Václav Klaus v mimořádném projevu prohlásil, že současné vládní selance nebude jen pasivně přihlížet.

V úterním projevu k českým velvyslancům, kteří se tento týden sešli na pravidelném setkání v Praze, vyslovil prezident Václav Klaus hned několik provokativních myšlenek. ČESKÁ POZICE informovala o prezidentově návrhu dosáhnout výjimky z povinnosti přijmout euro. Jiná média si všimla především nápadu snížit počet ambasád v různých evropských zemích. Klaus také vyjádřil ostrý soud nad novou Koncepcí zahraniční politiky České republiky, již vláda schválila v červenci. Podle jeho názoru „tato ‚koncepce‘ není o skutečných problémech zahraniční politiky.”

Po tomto zásadním odsudku se prezident slovy o tom, že nemá „sebemenší ambici vytvářet jakoukoli koncepci alternativní,” vyvázal z povinnosti nabídnout ucelenější pohled na směřování české zahraniční politiky. Jeho následné poznámky ke třem problémům světové a evropské politiky pak ukázaly, že skutečně uvažuje bezkoncepčně.

Samá kvazitémata?

Co vlastně prezidentu Klausovi na nové koncepci tolik vadí? V podstatě všechno, neboť prý nevychází ze „znalosti a z vyjasnění si našich autentických zájmů”. Namísto toho se údajně věnuje pouze obecnostem a „v podstatě vyprázdněným tématům (či kvazitématům)”.

Těžko si lze v pěti odstavcích explicitně věnovaných koncepci představit razantnější kritikuPřesto, či snad pravě proto, prezident považuje text za „neutralistický”, protože se nezabývá „nepříznivými či alarmujícími událostmi a tendencemi (...) a nevyslovuje se ke konkrétním tématům”. Mezi sedmi, která jmenoval, zmínil prezident hned pět vztahujících se k Evropské unii, zatímco zbývající dvě se týkala obrany Benešových dekretů a kanadských víz. Těžko si lze v pěti odstavcích explicitně věnovaných koncepci představit razantnější kritiku.

Na tomto místě nemá cenu dlouze polemizovat s tím či oním tématem, případně se přít o to, zda existují nějaké autentické zájmy. V souvislosti s tématy je pozoruhodné, do jaké míry prezident předpokládá, že bude českou zahraniční politiku určovat vývoj v Evropské unii. V otázce zájmů je důraz na autenticitu lehce průhledným manévrem, který má znevážit pozici těch, kteří mají o zájmech České republiky jinou představu než Klaus sám.

Klausova bezkoncepčnost

Více pozornosti si zaslouží prezidentovo uvažování, jež samo o sobě vykazuje známky bezkoncepčnosti. V projevu k velvyslancům se taková místa objevila přinejmenším tři.

Prvním z nich byl rozpor mezi kritikou nové koncepce pro její všeobecnost a tím, když se prezident vyslovil pro existenci písemně formulované koncepce, která by byla „osnovou základních kontur a priorit naší zahraniční politiky”. Pokud si totiž pod pojmem koncepce představuje osnovu základních kontur a priorit, nelze se všeobecnosti ubránit. Snadno si lze představit, že kdyby se mu to hodilo, tak by prezident koncepci kritizoval pro její přílišnou detailnost.

Samotná koncepce samozřejmě vytýčení základních priorit a kontur obsahuje. A protože Česká republika leží ve středu evropského kontinentu, jsou zcela pochopitelně tyto priority převážně orientovány na Evropu. Nemá smysl znevažovat hodnotu transatlantické vazby (koncepce to nedělá), ovšem většina politických, ekonomických, ale i bezpečnostních zájmů země se odvíjí v evropském rámci. Ten nelze zužovat na Evropskou unii a svědčí ve prospěch koncepce, že tak nečiní. 

Smyslem koncepcí, pokud nějaký mají, je pokus vytyčit ony základní priority a kontury, jichž se prezident Klaus domáhalDruhým znakem prezidentovy bezkoncepčnosti je jeho výtka, že koncepce nijak nezmiňuje „současnou krizi evropské integrace”. Klaus se rozhodně nevyjadřuje neutrálně. Použití výrazu „krize” je jasným vyřčením hodnotícího soudu. Téměř všechny výhrady, jež vůči koncepci vyslovil, se od něj odvíjejí. O tom, zda je tento úsudek adekvátní, či nikoli, se lze klidně přít. V tom není problém. Problematický je spíše předpoklad, že i kdyby šlo o krizi, měla by se podle ní utvářet zahraničně-politická koncepce. Více než prozíravou politiku by takové jednání připomínalo generály, kteří se připravují na minulou válku.

Smyslem koncepcí, pokud nějaký mají, je pokus vytyčit ony základní priority a kontury, jichž se prezident Klaus domáhal. Takový krok nelze činit na základě současných krizí, ale zvážením širších a dlouhodobějších souvislostí. Koncepce je pokusem, který se o to snaží. Mělo by být předmětem diskuse, zda a do jaké míry se jí to daří. Koncepce není posvátná kráva, ale představuje v prvé řadě politický dokument (proto jej schvaluje vláda), a politickým rozhodnutím ji lze také změnit.

Signál pro ostatní

Výroky o krizi evropské integrace vedou i ke třetímu znaku prezidentova bezkoncepčního uvažování. Pomiňme paradox, že pokud by se skutečně jednalo o závažnější krizi, nedává příliš smysl vyslovovat se pro uzavírání zastupitelských úřadů v evropských zemích. Zásadnějším problémem totiž je, že koncepce zahraniční politiky slouží také jako signál ostatním aktérům v mezinárodní politice. Ztěží si lze představit situaci, jež by vedla k lepšímu postavení České republiky v EU, kdyby se v  koncepci zahraniční politiky otevřeně a konkrétně uvažovalo o důsledcích údajné krize evropské integrace.

O zahraniční politice se často tvrdí, že je těžké provádět v ní radikální a rychlé změny. To není nezbytně pravda. Státy procházející revolučními proměnami (jako například Československo po roce 1989) nikdy neměly obtíže odhodlat se k náhlým a zásadním změnám. Z dlouhodobého hlediska ovšem mezinárodní prostředí oceňuje a odměňuje hlavně stabilitu a předvídatelnost. Představy prezidenta Klause míří opačným směrem.

Intelektuální lenost

V Čechách se mnohdy hovoří o tom, jak neexistuje ucelená koncepce zahraniční politiky, a někdy dokonce zaznívají názory, že se o takové koncepci diskutuje málo či vůbec. S oblibou tyto výroky vyslovují především ti, jejichž koncepce se buď neprosadily, nebo se právě nacházejí v opozici. Tvrzení o absenci koncepčního uvažování jsou ovšem především výsledkem intelektuální pohodlnosti, neřku-li lenosti.

Tvrzení o absenci koncepčního uvažování jsou především výsledkem intelektuální pohodlnostiNa začátku letošního roku představily Asociace pro mezinárodní otázky a Institut pro evropskou politiku návrh koncepce české zahraniční politiky. V loňském roce vydal pražský Ústav mezinárodních vztahů třídílnou knižní řadu Hledání českých zájmů, v níž se autoři zevrubně věnují zájmům České republiky v oblastech mezinárodni bezpečnosti, obchodu, lidských práv a mezinárodního rozvoje, ale také širším otázkám utváření české zahraniční politiky.

V listopadu bude Ústav mezinárodních vztahů pořádat již třetí sympozium k české zahraniční politice. Na tom předešlém, v květnu 2010, měl jeden z nejzajímavějších příspěvků Jiří Schneider, současný první náměstek ministra zahraničí. Zaznělo v něm mnohé z toho, co se nyní objevilo v nové koncepci.

Nelze tak říct, že se o koncepcích nemluví nebo nejsou. Podobné výroky jsou často reflexivním odmítáním a vlastním výrazem bezkoncepčnosti. Tak, jako tomu je v případě prezidenta Klause.