Co se to s tebou stalo, Ukrajino?

Ti, kdo se nyní Ukrajině velkým obloukem vyhýbají, si při vzpomínce na její minulost pouze v duchu zabroukají: byla jednou jedna země… Nad příčinami a dopadem současné krize a uplynulého roku na ukrajinskou společnost se zamýšlí Gábor Stier.

Gábor Stier 16.12.2014

Boj o Ukrajinu. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Boj o Ukrajinu.

Byla jednou jedna země. Neoplývala sice bohatstvím, ale bylo možné se do ní snadno zamilovat. I ve své chudobě totiž byla příjemná, usměvavá a pohostinná. Bylo radostí tuto zemi navštívit – a to nejen kvůli jejím překrásným scenériím, ale i obyvatelům. Rozpadem sovětského impéria získala obrovskou možnost vzít osud do svých rukou.

To může opravdově ocenit jen ten, kdo ví, co znamená žít v geopoliticky ožehavé zóně, vklíněn mezi velmoci. Ten, kdo ví, jaké to je, když se přes vás neustále převaluje historie, a tento pocit se vám časem vtiskne do genů. Jak ovšem rovněž víme v této části Evropy s poněkud pohnutějším osudem, žít s onou vytouženou samostatností není vůbec jednoduché.

Historie Ukrajiny za uplynulých téměř 25 let tuto tezi potvrzuje. Radost z nabyté samostatnosti od počátku zastiňovalo neblahé dědictví a hospodářský kolaps. Navzdory všem přírodním dispozicím, dolům, obilným lánům i duchovnímu potenciálu, jenž se svého času uplatnil ve vývoji vojenského průmyslu, tento průmysl postupně ztratil konkurenceschopnost a kvůli absenci kapitálu dlouhou dobu nebyla žádná šance, aby se modernizoval.

Ještě větším břemenem však bylo mentální dědictví, přežívající homo sovieticus, svazující způsob myšlení, který zamezuje rozvoji. K tomu je třeba přidat, že Ukrajina neměla v podstatě elity, neboť dynamičtí lidé schopní iniciovat a řídit změny odcházeli s vidinou kariéry nejdříve do Moskvy a po roce 1991 pak ve snaze uniknout před bídou na Západ.

Ve spárech dravců

Neštěstí nechodí nikdy samo, a proto si byla navíc Ukrajina, poté, co se probrala z opojení čerstvě nabytou nezávislostí, nucena uvědomit, že veškeré „rodinné stříbro“ s lákavou představou krásné budoucnosti skončilo v rukou úzké skupiny sice velmi dynamických a kreativních, ale z morálního hlediska bezskrupulózních jedinců, kteří dobře věděli, proč nikam neodcházejí, a sice oligarchů.

Veškeré „rodinné stříbro“ skončilo v rukou úzké skupiny sice velmi dynamických a kreativních, ale z morálního hlediska bezskrupulózních jedinců, a sice oligarchů

Ve spárech těchto dravců se celá země svíjí dodnes – se svou staronovou elitou, která šikovně převlékla kabát, s lidmi, kteří každodenně bojují o přežití, a se stále katastrofálnější infrastrukturou. Navzdory tomu v sobě Ukrajinci vždy měli něco, díky čemu si je člověk musel zamilovat – svůj osud nesli hrdě a uvědoměle budovali vlastní národ. Mnozí z nich přitom ani pořádně neuměli ukrajinsky.

V této době to však navzdory všem dětským nemocem, které mladý stát prodělával, nezpůsobovalo velké problémy. Banderovské ideály ve Lvově pokojně dřímaly kdesi na dně skříně a stejně se obyvatelé Doněcku považovali za loajální občany Ukrajiny.

Zatímco si vládci země rozdělovali majetek a moc, přičemž se díky manévrům ve hře sousedních mocenských center snažili co nejvíce vytěžit i z geopolitické situace země, Ukrajinci pomalu odložili sovětskou mentalitu a skutečně se jim otevřel svět. Svět, jenž pro ně představoval především práci, výdělek, blahobyt, příjemnější každodenní život, svobodné cestování a normální život.

První a druhý Majdan

Právě pro takový obraz budoucnosti vyšli už poprvé na Majdan, aby poté plní zklamání přišli na to, že v zaslepení svými tužbami jsou ve skutečnosti nástrojem domácích elit a cizích mocností, které jejich zemi považují spíše za manifestační terén a geopolitické bitevní pole. Díky takzvané oranžové revoluci se sice Ukrajina po dlouhé době dostala na mapu, ale tím to také zhruba skončilo. Neztratila však svoje kouzlo. Zůstala zemí, do níž se návštěvníci rádi vracejí.

Díky takzvané oranžové revoluci se sice Ukrajina po dlouhé době dostala na mapu, ale tím to také zhruba skončilo. Neztratila však svoje kouzlo.

Do této situace, již bychom při pohledu na dění uplynulého roku mohli navzdory všem tehdejším, čím dál zapeklitějším problémům nazvat idylickou, vpadl druhý Majdan. Podle módního pohledu na věc, protože se exprezident Viktor Janukovyč snažil autokraticky ukořistit veškerou moc v zemi, přičemž vršil chybu za chybou.

To se jeví zcela neoddiskutovatelné, i pokud připustíme, že řady klopýtnutí se dopouštěli také jeho předchůdci. Je však faktem, že státník, jenž byl nakonec sesazen velmi neevropským způsobem, porušil svým působením od mlčenlivých kompromisů v rámci elity až po budování vlastního impéria okolo svého syna psané i nepsané konvence, na kterých Ukrajina v uplynulých 20 letech stavěla.

Chyby Viktora Janukovyče

V kritickém okamžiku proto režimu nezůstal nikdo, o koho by se mohl opřít. Vystoupili proti němu zastánci evropských ideálů a odvrátili se od něj také oligarchové, kteří krátce poté, jakmile se znovu nadechli, začali podporovat staronovou moc jen proto, že neměla punc Janukovyče.

Snad největší Janukovyčovou chybou bylo, že nejdříve do extrému vystupňoval očekávání vkládaná do evropské integrace, a vzápětí tyto sny z minuty na minutu a beze slova vysvětlení smetl pod stůl

Nad jeho režimem už nedržela ochrannou ruku ani Moskva, která pomohla ze svízelné situace jen samotnému svrženému prezidentovi. Kreml však neměl o Janukovyčovi příliš vysoké mínění a samotný ruský prezident Vladimir Putin ho v souvislosti s únorovým převratem nepopisuje jako stratéga a opravdového státníka, ale jako hňupa, který nezvládl situaci.

Snad největší Janukovyčovou chybou bylo, že nejdříve do extrému vystupňoval očekávání vkládaná do evropské integrace, a vzápětí tyto sny z minuty na minutu a beze slova vysvětlení smetl pod stůl. Většina Ukrajinců to považovala za zradu a na odklad podpisu dohody o přidružení k Evropské unii reagovala s pochopitelným vztekem. Janukovyč se přitom nedopustil ničeho jiného, než že pokračoval v politice svých předchůdců připomínající hru na obě strany a konfrontaci Ruska se Západem chtěl konvertovat na dolary.

Cynickým zvyšováním sázek podněcoval očekávání, ale na to, aby poté, co od Moskvy dostal nejen moc, ale i 15 miliard dolarů, které měly Ukrajinu na pokraji bankrotu zachránit, nálady opět zklidnil, už jeho politická intuice nestačila. Přitom právě ruský úvěr měl být určen k tomu, aby země na rozhraní mezi dvěma světy nadále nedělala nic a nepřiklonila se ani k jednomu z obou integračních rámců.

Ztráta iluzí

To všechno je však minulostí. Ukrajinu zachvátily plameny, ztratila část svého území, extrémně narostly hospodářské a finanční problémy a samotné zemi hrozí rozpad. Z toho lze nyní, u příležitosti 1. výročí propuknutí demonstrací, obviňovat tvrdost Ruska, nelítostně hájícího vlastní zájmy, liknavost EU i chladný cynismus USA, nelze však zapomínat ani na odpovědnost samotných Ukrajinců. Současnou situaci totiž do značné míry způsobila strukturální krize ukrajinského státu.

Ukrajinská společnost ztratila iluze o stále zkorumpované politické elitě, která nyní čím dál agresivněji požaduje finanční pomoc od Západu, jejž však krize stále víc unavuje

Všechny vládnoucí síly, které se v průběhu uplynulých 22 let vystřídaly v čele země, nebyly schopné vytvořit stabilní stát. Zemi a společnost ovládají oligarchové, kteří disponují soukromými armádami i poslanci a čas od času se pouštějí do boje i mezi sebou, zatímco pozice ozbrojených sil jsou krajně oslabené.

Ukrajinská společnost mezitím ztratila iluze o stále zkorumpované politické elitě, která jí není schopná nabídnout přijatelný obraz budoucnosti a jež nyní čím dál agresivněji požaduje s odvoláním na utrpení celé země finanční pomoc od Západu, jejž však krize stále víc unavuje.

Nástup diskriminačního nacionalismu

Příčiny současné ukrajinské krize bychom mohli analyzovat ještě dlouho, nicméně bychom se měli alespoň na chvíli zamyslet nad dopadem dění uplynulého roku na ukrajinskou společnost. Krev, násilí, bezmocnost a beznaděj, vědomě rozdmýchávané vášně nejprve s cílem svrhnout vládnoucí moc a později zakrýt problémy, rozmach hnědočerných idejí a bolest způsobená obvykle jakoukoliv ztrátou sebraly Ukrajincům z tváří úsměv.

Posilování národního vědomí, které sice procházelo menšími či většími výkyvy, ale odehrávalo se celou dobu pokojně, se zvrhlo v diskriminační nacionalismus

Atmosféru na kyjevském Chresčatyku v uplynulém roce neutvářely překrásné, usměvavé dívky a pouliční hudebníci, ale rozhněvaní demonstranti, pochybní rváči a cyničtí vrazi. Posilování národního vědomí, které sice procházelo menšími či většími výkyvy, ale odehrávalo se celou dobu pokojně, se zvrhlo v diskriminační nacionalismus.

Na východě zuří válka a denně tu umírají lidé. Slované zabíjejí Slovany. Obě části Ukrajiny svou bojovností dávají za pravdu americkému politologovi Samuelu Huntingtonovi a snad pouze Srbové a Chorvati, kteří prošli něčím podobným, dokážou říct, kdy spolu budou oba národy opět schopné mluvit.

Toto vzájemné nahánění hrůzy mnohé odrazuje. Ukrajina už není plná turistů, ale válečných zpravodajů, vojenských poradců a cizinců, kteří si buď přihřívají vlastní polívčičku, nebo jen prahnou po dobrodružství. A ti, kteří se nyní Lvovu, Kyjevu, Oděse anebo Doněcku vyhýbají velkým obloukem, si při vzpomínce na minulost pouze v duchu zabroukají (bohužel už ani ne bezděčně): Byla jednou jedna země…

J. Poděbradský Re: konec civiliazce šašku!! 13:56 19.12.2014

Počet příspěvků: 20, poslední 19.12.2014 01:56 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.