Co se skrývá pod tajemným slovem bibliofilie: Většinou zůstává knihou

Je třeba rozlišovat mezi bibliofilií a autorskou knihou. První rovnocenně spojuje spisovatele, výtvarníka a další umělce, druhá je dílem pouze jediného tvůrce. Na rozdíl od běžné produkce bibliofilie cenu neztrácí, spíš její hodnota i v krátkém časovém horizontu roste.

Martin Černý 26.12.2020
To bibliofilie Jáma a kyvadlo od Edgara Allana Poea má krásně mramorovaný... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy To bibliofilie Jáma a kyvadlo od Edgara Allana Poea má krásně mramorovaný... | foto: David Turecký
To bibliofilie Jáma a kyvadlo od Edgara Allana Poea má krásně mramorovaný...

O svém životě nakladatele a redaktora bibliofilií Vladimír Beneš dokonce vydal knihu vzpomínek Života běh s knihou aneb Měl jsem tu čest. Kromě jiného v ní objasňuje dávnou osvěživou atmosféru Lyry Pragensis: „Na počátku sedmdesátých let jsme se díky manželčině sestře Janě a jejímu muži stali účastníky takzvaných Salonů, pořádaných Lyrou Pragensis, od svého založení v roce 1967 nazývanou Komorním sdružením pro hudbu, poezii a výtvarné umění. Salony byly v normalizační šedi zjevením.

Na pódiu se střídaly osobnosti jako Ilja Hurník, Petr Erben, Karel Höger, Marie Tomášová, Dana Medřická, Zuzana Růžičková, Pavel Jurkovič, Vlastimil Fišar, Julie Charvátová, Otakar Brousek, Radovan Lukavský, Alfred Strejček a celá řada dalších. Grafické lístky, které jsme si odnášeli na památku každého večera, tvořili umělci jako Ludmila Jiřincová, Václav Sivko, Jan Zrzavý, Cyril Bouda, Kamil Lhoták, Jiří Švengsbír, Libor Wagner, Jiří John a další a další, zkrátka zázrak nad Vltavou.“

Na základě těchto setkání se o pár let později Beneš stal nejprve externím, následně interním redaktorem Lyry. Náhoda tedy odstartovala kariéru unikátního nakladatele, který pak ve svém nakladatelství Bonaventura, později přejmenovaném na Teapot, vydával knihy Václavu Havlovi, Zdeňku Mahlerovi, Josefu Topolovi, Karlu IV. a mnoha dalším v doprovodu výtvarníků, jako je Karel Zeman, Petr Forman, Adriena Šimotová, J. A. Pacák, Vladimír Renčín, Vladimír Komárek, Jiří Bouda a jiní. Znají je bohužel jen fajnšmekři.

Rozvinutá a bohatá

To platí o veškeré bibliofilní produkci u nás. Ta je přitom nesmírně rozvinutá a bohatá, věnují se jí desítky let desítky lidí a dle znalců oboru se jí v Evropě vyrovná a v produkci ji předčí snad jen Německo, kde se ovšem bibliofilie dělají trochu jinak – díky většímu trhu a větší koupěschopnosti zákazníků je na ně více peněz, takže jsou ještě velkorysejší.

Bibliofiliím se daří také ve Velké Británii či v Itálii, zkrátka a snad vulgárně vyjádřeno v zemích, kde je silně a staletí rozvinuta knižní kultura, řemesla a umění, jež jsou s ní spjata, a kde knihy náležejí k základním pilířům tamní kulturní a vzdělanostní identity.

Bibliofilní produkce u nás je nesmírně rozvinutá a bohatá, věnují se jí desítky let desítky lidí a dle znalců oboru se jí v Evropě vyrovná a v produkci ji předčí snad jen Německo

Je třeba rozlišovat mezi bibliofilií a autorskou knihou. Zatímco první rovnocenně spojuje spisovatele, výtvarníka a další umělce, jako jsou umělečtí knihaři, tiskaři a knižní grafici, druhá je dílem jediného tvůrce (nanejvýš ve spojení se spisovatelem), který si obstará všechno. Bibliofilie většinou zůstává knihou, lze ji číst, kdežto autorská kniha se může stát výtvarnou variací na knihu, spíše sochou než předmětem k četbě.

Před osmi lety kupříkladu na výstavě Evropská autorská kniha, kterou pořádalo vídeňské Muzeum užitého umění ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze a Mezinárodním centrem grafického umění v Lublani, se mezi pět oceněných knih dostala i Krajina papíru od Julie Kačerovské.

Ta kombinuje knihu a trojrozměrnou mikroskopickou zvětšeninu povrchu papíru, která je převedena na horní ořízku, takže zatímco stránky této knihy jsou prázdné, všechno se „odehrává“ v neobvyklém reliéfu na horní straně knižního bloku. Číst v běžném slova smyslu tuto knihu tedy nelze.

Láska ke starým a vzácným knihám

U bibliofilií značně záleží na součinu řemesel a umění – tiskař třeba musí přesně vědět, v jakých vrstvách lze nanášet barvy na vápenec při použití metody litografie čili kamenotisku, aby výsledek byl dokonalý. Při mezzotintě je zase třeba, aby tiskař dokázal na kovovou destičku s matricí nanést barvy pokaždé stejně, v desítkách případů za sebou, aby výsledné tisky byly stejné. Pokud jde o knihaření, ledaskdo zná lepenou či sešitou vazbu, ale je jich obrovské množství – knihař by je měl znát a navrhovat pro knihu tu nejlepší.

Víte třeba, že existuje japonská vazba? To je ozdobné sešívání hřbetu knihy přesně daným postupem. Ale pouze přes čtyři dírky, přes pět už je to vazba korejská… To knihař musí být ochoten se učit a nabízet ve správný okamžik. Nic z těch několika uvedených rozdílů mezi bibliofilií a autorskou knihou neplatí bezvýhradně, leč bezvýhradně platí, že víc než bibliofilie táhnou aktuálně mezi tvůrci autorské knihy.

V Teapotu se rozhodli vydávat knihy, s nimiž si každý doma může sednout, listovat v nich, číst je kvůli textu a u toho se kochat jeho spojením s důmyslnými výtvarnými a knihařskými detaily. Čtenář má skrze knihy objevovat, co bibliofilie je. Bibliofilie ve volném překladu znamená lásku ke starým a vzácným knihám.

„Také jsme na začátku zvažovali, jakým směrem Teapot profilovat, a také byl nápad soustředit se na autorské knihy. Ale nakonec jsme se rozhodli vydat se směrem, který nám někteří kolegové vyčítají jako pohodlný, protože neobjevuje nová jména, a prý ani nové nápady, jak knihu jako předmět rozvíjet,“ svěřuje jeden z vydavatelů zmíněného Teapotu Martin Nedvěd, jinak podnikající v oboru prodeje filmové hudby, což je jeho hlavní zaměstnání; vydávání bibliofilií na plný úvazek zatím dělat nemůže.

„Ale chtěl jsem, aby za mnou zůstalo něco krásného a hmotného, protože ve své práci, která mě jinak velmi baví, to nemám,“ vysvětluje důvody, proč se do vydavatelství pustil. V Teapotu se rozhodli vydávat knihy, s nimiž si každý doma může sednout, listovat v nich, číst je kvůli textu a u toho se kochat jeho spojením s důmyslnými výtvarnými a knihařskými detaily. Čtenář má skrze knihy objevovat, co bibliofilie je.

Bibliofilie ve volném překladu znamená lásku ke starým a vzácným knihám. Lubomír Krupka, patrně nejslavnější a nejvyhlášenější český knihař, na webu svého vydavatelství Ve stráni, jež funguje v rámci jeho Ateliéru Krupka v Úvalech u Prahy, zjevně nesouhlasně konstatuje, že „bibliofilie dnes již mnoho lidí nezajímá, ale my se snažíme zachovat kus historie a práce nás baví. Odměnou jsou pro nás spokojené tváře klientů nebo účastníků výstav.“

Unikátní, nikoli běžní čtenáři

Následující otázka je nasnadě: Jak se bibliofilie používá? Běžná kniha se přečte, obraz pověsí na stěnu a jeho občasným sledováním jej člověk používá, ale spojení obého k sobě? Někteří sběratelé bibliofilií mají vzácné kusy trvale otevřené na podložce na jedné dvoustraně, kterou občas přetočí na jiný dvoulist. Jiní zásadně berou do ruky knihu v rukavicích, jednou za dlouhý čas si ji otevřou, prolistují, pokochají se – a zase ji vrátí do knihovny na její místo (přičemž úzkostně dbají, aby v místnosti byla stálá teplota).

Málokdo si bibliofilii přečte – třeba písmo je v těchto knihách stejně důležité jako jiné knižní složky; samo je obrazem, jenž musí štelovat se zbytkem. Také pro to všechno je koupě bibliofilií záležitostí unikátních, nikoli běžných čtenářů. Ačkoli v Teapotu už mají i opačnou zkušenost – jednou stvořili „lidový hit“. Když vyšla první kniha, básnická poéma Jiřího Suchého Černá vzducholoď s pěti autorovými litografiemi, vyprodal se celý náklad během měsíce, přestože jeden kus stál k deseti tisícům.

Málokdo si bibliofilii přečte – třeba písmo je v těchto knihách stejně důležité jako jiné knižní složky; samo je obrazem, jenž musí štelovat se zbytkem. Také pro to všechno je koupě bibliofilií záležitostí unikátních, nikoli běžných čtenářů.

Majitele zajímalo, kdo si knihy objednává, proto většinu knih doručovali po České republice osobně. Bylo prý to poučné – jednou přišla dáma, na níž od pohledu bylo zjevné, že finanční nouzí netrpí, a uhranula je tvrzením, že nevěděla, co dát manželovi pod stromeček, proto mu kupuje auto a bibliofilii Jiřího Suchého. Jindy vedla cesta na brněnské sídliště, kde si knihu vyzvedl muž v teplákách, jindy do novostavby rodinného domu do zapadlé pohraniční vsi na dohled Rakouska, kolem níž široko daleko jiné sídlo nebylo.

Jedním z posledních zákazníků byl starší rocker v džínové soupravě, který si koupil pět kusů. Teapot od té doby stačil vydat výbor z básní Václava Havla Antikódy ve výtvarném doprovodu Štefana Tótha, slavnou povídku Proměna Franze Kafky v doprovodu Petra Nikla, přehlíženou báseň z Kytice Karla Jaromíra Erbena Záhořovo lože v doprovodu Františka Skály či uhrančivou povídku Vratislava Effenbergera Vzpoura sládků v doprovodu Jana Švankmajera.

Většinu z těchto knih ocenila soutěž Nejkrásnější kniha roku, Niklovu a Kafkovu Proměnu dokonce „jako první knihu z východního bloku“ mezinárodní soutěž Fedrigoni Top Award. Skálovo a Erbenovo Záhořovo lože je sice navzdory ceně 49 tisíc korun za kus vyprodáno, ale dvakrát i třikrát levnější kusy zatím vydavatel k prodeji stále nabízí. Totéž platí u jiných nakladatelů – zmíněné Ve stráni vyprodalo (překvapivě) Františka Langera za 4,5 či (nepřekvapivě) Karla Hynka Máchu za 14 tisíc, ale (překvapivě) k dispozici jsou Pábitelé Bohumila Hrabala za 15 nebo knihy Edgara Allana Poea za tři i deset tisíc.

Dopad koronavirové krize

Co přiměje pustit se do ještě nejistějšího nakladatelského dobrodružství, než je standardní knižní produkce? Může to být znovu náhoda jako v případě druhého vydavatele Teapotu Rudolfa Lešky: „Býval jsem zákazník Vladimíra Beneše. Čas od času jsem od něho kupoval knížky a jednou si přede mnou posteskl, že už je opravdu starý a bude muset živnost ukončit, leda by ji od něho někdo odkoupil. A tak mi ta myšlenka rostla v hlavě a nakonec jsem umluvil dva kamarády, aby do toho šli se mnou,“ líčí advokát na autorské právo, jak k podniku přišel.

Z dosavadního popisu se zdá, že tuzemská produkce bibliofilií jako malý, časuvzdorný zázrak stojí mimo starosti světa sužovaného koronavirem. Opak je pravdou. O tomto segmentu knih se v souvislosti s potížemi kolem letošní pandemie příliš nehovoří, ale nakladatelé bibliofilií jsou současným stavem citelně zasaženi. „Víte, prodávat bibliofilie, to je velmi intimní práce. Se zákazníkem jednáte z očí do očí.

Za koronavirové krize má peníze nazbyt málokdo, takže prodej takových knih se prakticky zastavil. Pocítili to i v Teapotu, kde od ledna do října neprodali jedinou knihu. Na situaci se zareagovali tak, že uspíšili vznik nové, menší edice TeaCup, která nebude natolik drahá jako profilová řada Bonaventura, přitom výlučnost jí zůstane.

Vyprávíte mu o knize, o niž projevil zájem, líčíte mu historii jejího vzniku, úvahy, které měli výtvarník a grafik a knihař, když ji vymýšleli, nebo co k tomu podotkl tiskař. Někdo přijde rozhodnutý koupit si konkrétní titul a nic jiného ho nezajímá, ale většinou s knihou prodáváte její příběh – a k tomu potřebujete se se zákazníky setkávat a vytvářet jim pohodlí a náležitý servis,“ říká třetí vydavatel Teapotu Lukáš Novosad – jinak redaktor činohry Národního divadla a předseda Společnosti přátel Lužice.

Také je třeba, aby lidé měli peníze, a byli ochotní ty, které zrovna nepotřebují, uložit do vzácné knihy. Jsou tak zhodnoceny dobře – na rozdíl od běžné produkce bibliofilie cenu neztrácí, drží si ji, ba spíše její hodnota dokonce i v krátkém časovém horizontu roste a zákazník vydělá, když po čase knížku prodá. Jenže za koronavirové krize má peníze nazbyt málokdo, takže prodej takových knih se prakticky zastavil. Pocítili to i v Teapotu, kde od ledna do října neprodali jedinou knihu.

Na situaci se zareagovali tak, že uspíšili vznik nové, menší edice TeaCup, která nebude natolik drahá jako profilová řada Bonaventura, přitom výlučnost jí zůstane. Ostatně uvažovali o něčem takovém už déle, leč dění kolem koronaviru přípravy zrychlilo. V nové edici tak letos vyšel první titul: teatrální povídky francouzského humoristy PierraHenriho Camiho Krotitel šneků ve výtvarném doprovodu Jiřího Slívy.

Vysoká cena

Proč jsou bibliofilie drahé a proč se jeden svazek prodává za tisíce, někdy desetitisíce korun? Cenu vyhánějí nejen signované originály grafik, jež každý kus knihy obsahuje, výjimečné a někdy vzácné použité materiály a ruční práce řemeslníků, ale zákazník platí také za exkluzivitu – může si být jistý, že vydání knihy, kterou se rozhodl koupit, bude mít nejvýš 150 kusů. A někdy třeba jen 50 – záleží na výtvarné technice, již výtvarník použil.

Proč jsou bibliofilie drahé a proč se jeden svazek prodává za tisíce, někdy desetitisíce korun? Cenu vyhánějí nejen signované originály grafik, jež každý kus knihy obsahuje, výjimečné a někdy vzácné použité materiály a ruční práce řemeslníků, ale zákazník platí také za exkluzivitu – může si být jistý, že vydání knihy, kterou se rozhodl koupit, bude mít nejvýš 150 kusů. A někdy třeba jen 50.

Například metodou suché jehly nebo mezzotinty lze vyrobit jen omezené množství kusů v náležité kvalitě, protože matice kovové destičky se v lisu každým tiskem obrušuje a obraz přestává mít hloubku. Proto se vydané kusy nákladu číslují a mezi sběrateli platí, že čím nižší číslo, tím cennější, jelikož matrice ještě nebyla tolikrát prohnána lisem, a tisk je sytější. Suchou jehlou 500 ani 300 sta kusů obrazu nevyrobíte.

Na druhou stranu od litografie lze teoreticky vyrobit tisíce kusů, kámen se lisováním nezmenší, leč v tomto případě jde o vědomé rozhodnutí nakladatelů držet výlučnost. Omezené náklady a drahá výroba knih – pořízení jedné vyjde nakladatele na statisíce –, ale mají neblahé dopady nejen za časů korony, ale i ve standardním provozu. Od každé vydané knihy jsou totiž vydavatelé dle zákona nuceni do sítě tuzemských knihoven zdarma odvést takzvané povinné výtisky.

Je rozdíl, když máte knihu v nákladu 2000 kusů a pořizovací cena jednoho z nich je dejme tomu 50 nebo 100 korun, a když máte náklad 150 kusů, z nichž každý byl vyráběn za tisíce korun. „Trvale na tento problém upozorňuji a snažím se vymyslet, jak jej dlouhodobě vyřešit. Není to totiž problém jen pro nás, ale i pro naše kolegy z jiných bibliofilních nakladatelství,“ podotýká právník Rudolf Leška. Jeho slova mají váhu, protože každý nakladatel bibliofilií volí svou strategii, jak se na trhu odlišit od konkurence.

Lidé, čtěte!

Například jedna z edic vydavatelství Kodudek se nazývá Sedmadvacet a dost – a jak jméno napovídá, víc než 27 kusů od titulu nevznikne. V souvislosti nejen s pandemií koronaviru, která, jak se zdá, uspíší přechod leckterých odvětví do digitálního prostředí, vyvstává otázka, jak dlouho se ještě bibliofilie udrží naživu. Jak dlouho budou lidé ochotní platit za velmi drahé knihy?

Vladimír Beneš své paměti Života běh s knihou zakončil jednak citátem Jana Amose Komenského upozorňujícím, že knihy je třeba mít v úctě, ale taky je třeba v nich číst, aby se to, co v nich je obsaženo, dostalo na světlo, jednak prostou, ale významnou výzvou: „Tak spánembohem a mějte se rádi. A ještě něco. Lidé, čtěte!“

Existují dvě základní přesvědčení – podle jedněch zanedlouho bibliofilie zmizí. Třeba z nedostatku zájmu o produkty, tedy z nedostatku zájmu o řemesla, která jsou k jejich tvorbě nutná a jež nestačí jen vystudovat, ale navíc je třeba je dlouhou praxí a takto získanou zkušeností obsáhnout. Podle druhých tu bibliofilie budou vždy – jako trvalé exkluzivní médium, pro něž vždy budou odběratelé i zřizovatelé, protože vždy bude dost těch, kteří knihu ve vzácném provedení uvítají a ocení ji.

Ostatně, Vladimír Beneš zmíněné své paměti Života běh s knihou zakončil jednak citátem Jana Amose Komenského upozorňujícím, že knihy je třeba mít v úctě, ale taky je třeba v nich číst, aby se to, co v nich je obsaženo, dostalo na světlo, jednak prostou, ale významnou výzvou: „Tak spánembohem a mějte se rádi. A ještě něco. Lidé, čtěte!“

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.