Co řekl David Cameron a nevěnuje se tomu pozornost

Britský premiér se může do historie zapsat hned dvěma referendy. Jedním, vedoucím k rozpadu Velké Británie, a druhým, které ji odvede z EU.

Voliči by podle premiéra Davida Camerona měli dostat příležitost obnovit souhlas s britskou participací na evropské integraci prostřednictvím referenda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Voliči by podle premiéra Davida Camerona měli dostat příležitost obnovit souhlas s britskou participací na evropské integraci prostřednictvím referenda. | foto: © ReutersČeská pozice
Voliči by podle premiéra Davida Camerona měli dostat příležitost obnovit souhlas s britskou participací na evropské integraci prostřednictvím referenda.

Projev britského premiéra Davida Camerona ve středu 23. ledna vyvolal (a jistě ještě vyvolá) řadu ohlasů a nepřeberné množství rozborů. Ačkoli se takřka všichni pozorovatelé shodují, že se vůdce Konzervativní strany přislíbením referenda zapsal do historie, je příliš brzy na to říci, jaký bude mít celá záležitost dopad. Velmi dobře se totiž může stát, že konzervativci prohrají příští parlamentní volby a ze slibu nezbude nic.

To je ovšem pouze jeden možný začátek „konce“. Na stránkách ČESKÉ POZICE již projev zevrubně rozebral Dan Macek. Navzdory tomu existuje několik dalších bodů, jimž se prozatím nevěnuje pozornost. Za povšimnutí ovšem stojí.

Nejde o vztah Británie s EU

Začněme jedním všeobecně přijímaným omylem, který je v jádru Cameronova projevu. Prý vyzval k přehodnocení vztahu Velké Británie s Evropskou unií. Na první pohled se toto tvrzení zdá pravdivé. Sám Cameron hovořil o „vztahu mezi Británií a EU“. To je ovšem pochopitelně nesmysl. Británie nebude vyjednávat novou povahu svého členství s EU, ale s jejími členskými státy. Je s podivem, jak lehce je tento fakt opomíjen těmi, kteří odmítají EU kvůli její přílišné centralizaci ať již v její současné, nebo budoucí podobě.

Británie nebude vyjednávat novou povahu svého členství s Evropskou unií, ale s jejími členskými státy

Nezdá se mi pravděpodobné, že by si Cameron a jeho poradci nebyli tohoto faktu vědomi. Na to jsou příliš inteligentní. Spíše jde o chytrý strategický manévr pro budoucí vyjednávání. Udává debatě duch „my versus oni, Evropská unie“, nikoli „my versus vy, evropské státy“. Je to pokus odvést slovně pozornost od podstaty věci, ale těžko předpokládat, že na tento špek někdo skočí. Na druhé straně nejsou hráči o nic méně mazaní.

Německé noviny se otázkou britského lavírování a přehodnocování pozice v EU zabývaly již loni v létě. A komentáře to nebyly lichotivé. Většinou si všímali toho, že ačkoli se Británie navenek tváří srdnatě, těžko lze zakrývat jak její dlouhodobý úpadek, tak současnou nelichotivou (kulantně řečeno) ekonomickou situaci. Ani jeden z těchto faktorů nebyl způsoben britským členstvím v EU, ale oba budou výrazně ovlivňovat vyjednávání, která chce Cameron vést. Obzvlášť ve vztahu s Německem není těžké domyslit si, kdo tahá za kratší konec provazu.

Ke komu Cameron vlastně mluvil?

Tím se dostáváme k dalšímu bodu, který je zatím podivuhodně opomíjen. Cameron mluvil o Británii, Britech a britských národních zájmech. Těch, kteří se na ostrovech sebeidentifikují coby Britové, je ale skoro stejně málo, jako těch, kteří se ve vztahu k EU prohlašují za Evropany. Pokud se slibované referendum odehraje, je navíc možné, že se konzervativci budou obracet pouze na anglické, velšské a severoirské voliče.

Pokud se slibované referendum odehraje, je možné, že se konzervativci budou obracet pouze na anglické, velšské a severoirské voliče

Ve Skotsku se příští rok na podzim uskuteční referendum o jeho dalším setrvání v britské unii. Skotský první ministr Alex Salmond, jenž Camerona dlouhodobě vodí za nos a politicky vyučuje, se již nechal slyšet, že premiérova řeč zásadně mění charakter debaty před tamním referendem. Odpůrci nezávislosti v současné situaci nebudou moci věrohodně používat argument, že vystoupení z britské unie by vedlo k nejistotě ohledně členství Skotska v EU. Průzkumy veřejného mínění naznačují, že skotští voliči jsou unii nakloněni kladněji než zbytek země, a proto měl tento argument poměrně pádnou váhu. Cameron svým slibem referenda poskytl Salmondovi pouze další zbraň.

Lze si tedy dobře představit, že Cameron se do historie zapíše hned dvěma referendy. Jedním, vedoucím k rozpadu Velké Británie, a druhým, které ji odvede z EU. Obojí by jistě zajistilo Konzervativní straně, jež zpravidla výrazně vyhrává mezi anglickými voliči, dlouhodobou vládnoucí pozici. Nebylo by to však již v té Británii, která konzervativcům tak leží na srdci.

A nakonec dobrá zpráva. Cameron se musel vyjádřit k zjevnému paradoxu. Záleží-li mu tolik na vůli lidu a na tom, aby byla vyslyšena, je absurdní slibovat referendum za čtyři až pět let. Jako dobře připravený řečník si Cameron tuto otázku pochopitelně položil a sám si na ni odpověděl. V současné evropské krizi prý podle Camerona na takové referendum není vhodná doba, protože není jasné, jaká EU z ní vzejde. Jinými slovy, Cameron se buď vykrucuje nebo věří, že se evropskou krizi podaří během přístích dvou až tří let překonat. Kéž by měl tento nečekaný eurooptimista pravdu!