Co platí na syrského prezidenta? Asi nic.

Kritika, sankce, embargo, suspendace, hrozby – se syrským režimem nehne nic. Mírové řešení tamní krize je nepravděpodobné.

Pavel Pokorný 17.11.2011

Režim syrského prezidenta Bašára Asada je sborově kritizován téměř ze všech stran za násilné potlačování protivládních protestů, které si vyžádalo za posledních osm měsíců podle zpráv OSN již nejméně 3500 obětí. Asad však nejeví žádné známky toho, že by chtěl odstoupit, natož že by byl ochotný k nějakým velkým ústupkům. Mohou vůbec mít na jeho rozhodnutí vliv sílící tlaky zvenčí? Aktuální situaci rozebírá internetové vydání stanice CNN.

Kdo kritizuje Sýrii?
  • Řada západních mocností, zejména USA, Velká Británie a Francie, odsuzují brutální zásahy syrského režimu proti demonstrantům.
  • K překvapivému kroku se odhodlala 12. listopadu Liga arabských států, když Sýrii pozastavila členství v organizaci.
  • V pondělí jordánský král Abdalláh prohlásil, že kdyby byl na místě Asada, odstoupil by. Pozorovatelé interpretují Abdalláhovo prohlášení jako výzvu Asadovi, aby tak učinil.
  • V úterý zvýšilo Turecko tlak hrozbou, že odpojí Sýrii od elektrické energie, když vláda nezmění kurs.

Podle blízkovýchodního experta Fawaze Gergese, profesora z London School of Economics, je kritika ze strany regionálních sousedů donedávna považovaných za spojence Sýrie pro Asada ostrým úderem. „Navenek je nyní země izolovaná více než dříve,“ řekl Gerges CNN. „Především ztráta Turecka je obrovská rána. Oba státy jsou důležitými obchodními partnery a Asad s tureckým lídrem Erdoganem bývali přátelé – dokonce spolu trávili dovolenou. Nebylo to jen politické spojenectví,“ dodává Gerges.

Bude Sýrie poslouchat kritiku ze zahraničí?

To je velká otázka. Zatím tak Damašek zrovna nečinil. Režim se mezinárodně izoloval, takže kritika zvenčí má na první pohled v zemi jen malou odezvu. „Myslí si, že vláda může přežít dostatečně dlouho, dokud se vše neurovná,“ říká Chris Phillips z výzkumného programu Economist Intelligence Unit. „Sýrie je ekonomicky soběstačná, pokud jde o potraviny, a vláda věří, že Liga arabských států nezavede tak silné sankce, aby ji to ohrozilo. Ale je si vědoma toho, že další sankce vojenské a ekonomické s cílem svrhnout režim jsou velkou komplikací,“ míní Phillips.

Zpráva o propuštění tisícovky politických vězňů podle Gergese znamená, že Asad stále doufá, že podobný krok může jednání sousedů ovlivnit. I kdyby byla „válka za hranicemi ztracena“, uvnitř země zůstává syrský prezident stále docela silný.

Jaký efekt může mít na Sýrii obchodní embargo?

Rozsáhlé sankce uvalené na Irák trvající více než dekádu Saddáma Husajna z trůnu nesesadily. Musel být svržen až Američany vedenou invazí v roce 2003.

„Syrská opozice je lépe organizovaná než ta irácká za Husajna,“ tvrdí Phillips. Sankce mohou ohrozit režim například tím, že nebude mít na výplaty vojáků. Příklad z Libye ukazuje, že když vojáci nedostali žold, dezertovali, což vyvinulo ještě větší tlak na Muammara Kaddáfího.

Může mít tedy něco nebo někdo na Sýrii vliv?

Důležitými faktory jsou Rusko a Írán. Moskva je spojencem Sýrie od dob studené války a v posledních měsících obviňuje Západ z podněcování opozice proti Asadově vládě. Rusko nechce podpořit západní státy v kritice Sýrie, protože se domnívá, že již jeho postoj k Libyi byl nesprávně interpretován. Fakt, že Moskva nevetovala rezoluci Rady bezpečnosti k Libyi, některé západní státy prezentovaly jako souhlas s libyjskou operací.

V úterý ruské ministerstvo zahraničí oznámilo, že jeho postoj k syrské politické krizi se nemění a naléhalo na všechny tamní opoziční skupiny, aby se vzdaly násilí a angažovaly se v mírovém dialogu s vládou.

Zřejmě ještě důležitějším spojencem Sýrie je Írán. „Teherán vnímá Damašek jako tradiční bránu do arabského světa a klíčové spojení na libanonský Hizballáh,“ říká Gerges a dodává: „Proto je významné, že Írán navazuje kontakty s opozičními skupinami a zkouší zachránit své vlastní zájmy.“

Čína sice použila veto k tomu, aby zablokovala rezoluci OSN odsuzující Sýrii, ale podle Phillipse je její pozice méně pevná než ta ruská.

Přesto žádná z výše zmíněných zemí nemá na syrskou vládu nějaký zásadní vliv. „I kdyby Moskva nařídila Asadovi, že musí odstoupit, asi by to neudělal,“ domnívá se Phillips.

Co vedlo Ligu arabských států (LAS) k suspendaci Sýrie?

Liga nechce být na špatné straně historie, přestože jinak je proti revolucím a arabskému jaru. Podle Bena Wedemana ze CNN tento krok souvisí i s geopolitickými změnami v poslední dekádě, především s poklesem ekonomického a politického vlivu USA v oblasti. Mocenské vakuum po „odepsaných“ Američanech by mohl zaujmout Írán. To vyvolává poplach v Saúdské Arábii a dalších státech Perského zálivu. Povstání v Sýrii, která je nejstarším a nejspolehlivějším spojencem Teheránu, se jim tedy docela hodí a pozastavení členství v LAS je ještě takový malý bonus navíc. Kvůli izolované Sýrii budou navíc strádat i další spojenci Íránu v regionu – Hamás a Hizballáh.

Na druhou stranu Liga arabských států je bezzubá a zprofanovaná organizace, takže rozhodnutí ohledně Sýrie bylo podle analytiků docela překvapivé. Přesto to neznamená žádnou zázračnou reinkarnaci – LAS je pořád „agentem“ 22 krutých a zkorumpovaných režimů, z nichž jen tři vykazují jakési náznaky demokracie a pouze v Tunisku se konaly parlamentní volby.  

Jakou roli hraje v syrské krizi náboženství?

Prezident Asad patří k menšinové šíitské sektě alávitů, zatímco většinu v Sýrii tvoří sunnitští muslimové. Jak říká Gerges, krize by však neměla být vnímána výhradně v sektářských intencích, především je to politický boj. Asad však na náboženskou strunu úspěšně brnká, což mnoho Syřanů drží doma, protože se obávají, aby se dění v zemi skutečně nezvrhlo v ozbrojené sektářské násilí.

Jaký vývoj lze v Sýrii očekávat?

Mírové řešení vidí většina expertů jako nepravděpodobné. „Spíše je to jen začátek dlouhé války,“ obává se Gerges. Ale stratégové by měli být opatrní na jakékoli předpovědi z křesla obýváku a od počítače.

Jak napsal minulý měsíc Ed Husain, analytik z Council on Foreign Relations: „První pravidlo pro ty, kteří sledují politický vývoj na Blízkém východě, je, že nic není takové, jak se na první pohled zdá být. Kalkulace, které dávají smysl ve Washingtonu, Londýně nebo v Paříži, tam neplatí.“