Co je to vlastně ta korupce?

První díl seriálu Protikorupční příručka. Jeho autorem je viceprezident NKÚ Miloslav Kala označovaný někdy za posledního Dona Quijota státní správy.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Neschopnost státu reagovat na závažné problémy, se kterými se jeho občané potýkají, vždy měla, má a bude mít závažné důsledky. Dnes se takovým problémem stala oblast kriminality, kterou označujeme slovem korupce. Ničí náš veřejný prostor v řadě oblastí.

  • V oblasti morální je to především ztráta víry ve spravedlnost, ve schopnost státu bojovat proti kriminalitě a chránit oprávněné zájmy občanů. Politické náklady ohrožují víru ve smysl demokracie a otevírají cestu populismu a extremismu.
  • Devastující účinek se projevuje v ekonomice – dochází k mrhání veřejnými zdroji, parazitování úzkých skupin na veřejných financích, roste daňové zatížení jako důsledek neschopnosti financovat systém, ale rostou i  náklady podnikatelů, kteří stojí mimo korupční systém.
  • A neodůvodněné rozevírání příjmových nůžek, útok na lidská práva, solidaritu, spravedlnost, rovnost příležitostí, rovné konkurenční podmínky, to jsou náklady sociální.

Meziná­rodní organizace Transparency International definuje korupci jako zneužití pravomocí za účelem získání nezaslouženého osobního prospěchu.[1] Představuje jednání činitelů veřejného sek­toru (ať už se jedná o politiky či státní úředníky), jímž se nedovoleně a nezákonně obohacují prostřednictvím zneužívání pravomocí, které jim byly svěřeny.

Definice postavená na jednání, které zajišťuje někomu výhodu, je z pohledu trestního práva zjevně nedostatečná. Ačkoliv jsme denně konfrontováni s projevy korupce, prakticky k jejímu systematickému odhalování nedochází a často se lidé zapletení do nepochopitelných  transakcí a sítí vyjadřují, že jim nikdy žádné nezákonné jednání nikdo neprokázal.

To ovšem není důsledkem neexistence korupčního jednání, ale tím, že korupční jednání je kryto sofistikovanou sérií úkonů, které samy o sobě nejsou nezákonné. Často jsou rozhodnutí veřejných činitelů kryta posudky takzvaných znalců, jejichž motivací je získat odměnu za to, že najdou cestu, jak obejít zákonné regulace. Poradenské firmy pak rozvinuly tyto metody k dokonalosti – „korupci na klíč, bez rizika a se zárukou...“

Ekonomická teorie Korupce pracuje s přístupy typu Agentura (sladění zájmů příkazce a vykonavatele) a Dobývání renty. Oba přístupy mají svoje úskalí. U Agentury nelze prokázat, zda konečný výsledek vykonavatelova rozhodnutí byl jeho záměrem, výsledkem chybného odhadu nebo dílem náhody.  To je důsledkem asymetrie informací, kterou popsal Joseph Stiglitz.[2]  Ta tvoří neprostupnou obranu těch, kteří se většinou vlastní neopatrností či selháním některého z článků ocitnou v podezření. Jako příklad si můžeme představit jednání, kdy příkazce předpokládá, že výsledek výběrového řízení byl ovlivněn v jeho prospěch a plní „provizi“. To, že uspěl bez přičinění osoby, která „kasíruje“, si nemůže ověřit…

Teorie Dobývání renty skrývá podobně závažný teoretický problém – není schopna určit konkrétní „oprávněný a neoprávněný“, společensky žádoucí a nežádoucí reálný zisk.[3] Informace o navýšení ceny za tunel Blanka v Praze a reakce zástupce investora o tom, že prověří každou jednotlivou položku, svědčí, že i v tomto případě budou „dobyvatelé renty“ úspěšní.

Jedním ze znaků korupčního chování je plnění za získané služby. Vzhledem k síťovému charakteru korupčních praktik však často nedochází k bezprostřednímu plnění za získané služby. Tím je minimalizováno riziko při předávání hotovosti, nemusí být naplněn znak trestnosti, je obcházena regulace zaměřená na praní špinavých peněz atd.

Například Světová banka nabízí širší definici korupce jako to, co umožňuje korupci, tedy privatizaci veřejného prostoru. Veřejným prostorem je míněn zejména přístup k veřejným službám.[4]

Z takto neutrální definice vyplývá překvapivý závěr. Skutek nemusí být nutně nelegální, aby byl považován za korupční. Tedy korupční jednání lze zakrýt sérií úkonů, které samy o sobě nejsou nezákonné! Důsledkem těchto skutečností je, že aplikace stávajících nástrojů represe selhává. Jako poznámku uvádím, že podle řady autorů (z českých např. Václav Bělohradský)[5] je korupce systémová a „globální kapitalismus je na ní postaven. Je pokrytecké interpretovat problém systémový jako problém morální nebo právní a policejní“.

Příště:  Lze korupci měřit?



[1] Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě, 2008, Transparency International - Česká republika, Praha, www.transparency.cz

[2] Bruce C. Greenwald, Joseph E. Stiglitz: Externalities in Economies with Imperfect Information and Incomplete Markets, Quarterly Journal of Economics 90, May 1986, s. 229-264.

[3] Tomáš Otáhal: Teorie korupce: Kterou použít?, Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, Working Paper č. 23/2007, Říjen 2007

[4] Dye, Kenneth M. ; Stapenhurst, Rick: Pillars of integrity : the importance of Supreme Audit Institutions in curbing corruption, 1998/01/01, Departmental Working Paper, www-wds.worldbank.org

[5] Václav Bělohradský: Proč klást odpor zvoleným vládám, Právo 22. 12. 2010

Autor

Miloslav Kala

Miloslav Kala | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články