Co je to svoboda? Pečené maso, kolik ho jen chceš.

Kniha Blaina Hardena přináší šokující svědectví o severokorejských táborech smrti. Vezme je svět konečně na vědomí?

Sin Tong-hjuk je jediný člověk, který se narodil v severokorejském koncentračním táboře a podařilo se mu z něj utéct a podat o tom svědectví. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sin Tong-hjuk je jediný člověk, který se narodil v severokorejském koncentračním táboře a podařilo se mu z něj utéct a podat o tom svědectví. | foto: © Reuters, montáž ČESKÁ POZICEČeská pozice
Sin Tong-hjuk je jediný člověk, který se narodil v severokorejském koncentračním táboře a podařilo se mu z něj utéct a podat o tom svědectví.

V Americe letos vyšla kniha, která se dostala se i na seznam bestsellerů listu The New York Times. Potvrzuje a podrobně popisuje to, o čem nejspíš nechceme ani vědět ani slyšet: totiž že v Severní Koreji existují koncentrační tábory, z nichž vězni živí neodcházejí.

Autorem je novinář Blaine Harden, spolupracovník pořadu Frontline televizní stanice PBS. Ze svého domova v Seattlu na tichomořském pobřeží USA přispívá i do globálního britského týdeníku The Economist. V minulosti také mimo jiné vedl tokijskou kancelář listu The Washington Post.

Hrdinou příběhu mapujícího meze lidských schopností čelit nejrůznějším hrůzám je mladý muž ze Severní Koreje jménem Sin Tong-hjuk, který dnes žije v Kalifornii. Sin je jediný člověk, který se narodil v severokorejském koncentračním táboře a podařilo se mu z něj utéct a podat o tom svědectví. Z tábora, ve kterém si – stejně jako ve třech dalších gigantických vyhlazovacích lágrech brutálního komunistického režimu – vězni odpykávají doživotní tresty. Jde totiž o tábory smrti.

Přiznejme si konečně, že v Severní Koreji existují koncentrační tábory, z nichž vězni živí neodcházejí

Blaine Harden naslouchal Sin Tong-Hjukovi rok a půl. Výsledkem je kniha Escape from Camp 14: One Man's Remarkable Odyssey from North Korea to Freedom in the West (Útěk z tábora 14: Pozoruhodná cesta jednoho muže ze Severní Koreje za svobodou na Západě), jež nastoluje velmi vážné otázky.

O táboře smrti č. 14

Koncentrační tábor číslo 14 se nachází v horské oblasti 90 kilometrů od hlavního města země Pchjongjangu. Vězni jsou zde nuceni pracovat 12 až 15 hodin denně. Pracují v dolech, stavějí přehrady nebo šijí vojenské uniformy. Stejně jako Sin, kterému ve 13 letech za trest usekli prostředníček na pravé ruce, když mu upadl jeho šicí stroj.

Děti uvězněných rodičů mohou několik let navštěvovat školu. Učiteli v ní jsou vězeňští dozorci, kteří občas některého žáka ubijí železným ukazovátkem. Nebo je zastřelí svou pistolí. Zatímco se děti učí číst nejjednodušší texty a základy počtů, je jim neustále připomínáno, že „mají špatnou krev“ neboli že jsou dětmi politických vězňů. Děti dozorců po nich mohou beztrestně házet kameny. Věznitelé jsou v rámci přípravy na své povolání školeni k tomu, aby se nikdy neusmívali, fyzicky vězňům ubližovali a mysleli na ně jako „na psy a prasata“.

Děti hledají neustále něco k snědku. Včetně potkanů, hmyzu nebo pšeničného zrní, které zůstalo nestráveno v kravské mrvě. Přes svůj mladý věk nejsou ani oni ušetřeni povinnosti být přítomni na popravách spoluvězňů. První viděl Sin ve svých čtyřech letech. Později se musel dívat, jak věší jeho matku, zatímco jeho bratra zastřelili. Najednou. Jejich proviněním bylo to, že se pokusili utéct z koncentračního tábora severokorejské komunistické strany.

Za trest byl – rovněž ve 13 letech – sedm měsíců držen v tajném podzemním vězení lágru, kde jej mučili, aby přiznal, jak matka s bratrem připravovali svůj útěk. „Vrcholem“ mučení bylo to, když Sina v jeho podzemním vězení pověsili za ruce a za nohy a položili pod něj nádobu se zapáleným uhlím. Jelikož neměl co přiznat, křičel, až dokud mu nezačala hořet záda. Poté ztratil vědomí.

Když se Sin v roce 1982 narodil, žil se svou matkou ve vzorové vesnici, která tvořila „nejpříjemnější“ část tábora. Mohli spát na betonové podlaze svého pokoje. Dvě hodiny denně měli k dispozici elektrický proud. Postel, židle ani stůl v jejich bytě nebyly, stejně jako tekoucí voda nebo sprcha. V létě se vězni často chodili tajně smočit v řece.

Ne že by se jim vedlo o moc hůře než ostatním obyvatelům Severní Koreje na druhé straně plotu. Náctiletí uprchlíci z této země měří v průměru o 15 centimetrů méně a jsou o 13 kilogramů lehčí než jejich jihokorejští vrstevníci. Severní Korea je po Súdánu, Kongu a Laosu čtvrtou nejchudší zemí světa. Statisíce lidí zde zemřely hlady. Vyskytují se dokonce případy kanibalismu, za nějž je udělován trest smrti.

V táboře plní odsouzencům k trestu smrti ústa drobným kamením, aby se před lidmi nahnanými ke sledování popravy nemohli dopouštět politicky nekorektních výroků.

Sin se musel dívat, jak věší jeho matku, zatímco jeho bratra zastřelili. Najednou.

Pohublý chlapec nízkého vzrůstu s tělem plným šrámů navázal v táboře přátelství s jedním pchjongjangským intelektuálem, který mu často líčil, jaký je život za plotem. Spoluvězeň Pak, který navštívil i Čínu, mu vyprávěl rovněž o svobodě. „Co je to svoboda?“ zeptal se ho jednou Sin. „Pečené maso, kolik ho jen chceš,“ odpověděl bez váhání jeho přítel.

K dlouho plánovanému útěku se mladíci odhodlali jednoho dne koncem podzimu, kdy pracovali venku u plotu, kterým byl celý tábor obehnán. Sinův druh se vrhl k plotu a chtěl se jím protáhnout; dostal smrtelný zásah elektrickým proudem. Sin se přes něj protáhl na druhou stranu a po několikaměsíčním dobrodružství se mu podařilo dorazit až do Číny. Tam se dostal na jihokorejský konzulát v Šanghaji, který zorganizoval jeho převoz do Soulu, odkud se mnohem později vydal do USA.

Proč mlčíme o Severní Koreji?

Svět severokorejského gulagu se skládá z šesti gigantických zajateckých táborů, ve kterých je vězněno na 150 až 200 tisíc lidí, především pro obvinění nebo podezření z ideologické úchylky. Největší z táborů zaujímá území odpovídající rozloze Los Angeles, píše Blaine Harden. Jen ve dvou z těchto lágrů nejsou vězni prací bezpodmínečně umořeni k smrti. Harden připomíná, že tyto tábory fungují již dvakrát tak dlouhou dobu než Stalinův systém sovětských gulagů a dvanáctkrát déle než koncentrační tábory německých nacistů. V případě Němců padalo často obvinění, že lžou, když tvrdí, že o existenci lágrů nevěděli.V KLDR se historie koncentráků neopakuje, ale plynule navazuje tam, kde na konci druhé světové války skončila

Proč není svět ochoten vzít na vědomí, že podobné tábory existují také dnes? „Na družicových snímcích s velkým rozlišením – které jsou dostupné všem uživatelům internetu pomocí aplikace Google Earth – lze vidět obrovské, plotem obehnané osady v divokých horách Severní Koreje,“ říká Harden a dodává: „Američtí středoškoláci se diví, proč Franklin D. Roosevelt nebombardoval železniční tratě vedoucí k Hitlerovým lágrům… Jejich děti se za jednu generaci mohou ptát, proč se Západ jen nečinně díval na Kim Čong-ilovy tábory a vůbec nic neudělal.“

Co může být příčinou toho, že svět existenci těchto táborů smrti nemíní vzít na vědomí? Při zmínkách o německých koncentračních táborech za druhé světové války zazní téměř vždycky ona dobře známá věta, že nesmímezapomenout, aby se historie neopakovala. Historie se ovšem neopakovala, ale plynule navázala tam, kde na konci války skončila. Svět stojí tváří v tvář Severní Koreji, kde jsou lidé naháněni do skleněných „studií“, aby na nich vyzkoušeli nejrůznější bojové plyny a na základě jejich agónie mohli vyhodnotit jejich efektivitu.

Proč tedy mlčíme? Nevznikla snad mezi oběťmi jakási neviditelná hierarchie, podle níž je hrůzný osud „šikmookých“ nezajímavý? Není snad Západ rasistický?

Severní Korea vlastní jaderný arzenál. Její rakety mají dolet 4000 kilometrů. Dosažení břehů Japonska či Tchaj-wanu – velkých asijských spojenců Ameriky – je pro Pchjongjang hračka. Severokorejské komunistické vedení pravidelně vyhrožuje likvidací i sousední Jižní Koreji. Západ toto skutečné a Pchjongjangem otevřeně hlásané nebezpečí pomíjí. Zatímco nábožně opakuje své obavy z neexistujících íránských jaderných zbraní, které jsou pro Washington zahraničněpolitické téma číslo jedna.

Obdobná je situace, co se týče lidských práv a jejich porušování. Přijde-li na ně řeč, následuje pouze nervózní a rozpačité pokrčování ramen ve smyslu „na to není čas“, protože by to mohlo „relativizovat“ médii tak oblíbené případy porušování lidských práv v Íránu, který je proti KLDR samozřejmě perským Hyde Parkem. Je něco shnilého v dnešním světě.

Počet příspěvků: 18, poslední 2.10.2012 05:39 Zobrazuji posledních 18 příspěvků.