ČNB přikovala podniky a spotřebitele na vlastní inflační kříž

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Rozhodnutí České národní banky (ČNB) oslabit kurz koruny prostřednictvím devizových intervencí vyvolalo v médiích množství souhlasných i negativních reakcí. Zatímco ekonom Jan Novotný v článku pro ČESKOU POZICI Oslabení koruny: Bude „kvantitativní uvolňování po česku“ fungovat? krok centrální banky spíše obhajoval, další ekonom Václav Rybáček tuto „inflační mantru“ ČNB nepovažuje za správnou.

Primární cíl?

Česká národní banka přišla v poslední době kvůli stagnující cenové hladině o hlavní nástroj své měnové politiky – úrokovou sazbu. V minulém týdnu proto sáhla po opatření, které využívá zřídka a nerada, a jala se „napravovat“ trh prostřednictvím devizových intervencí. Ohlášený záměr oslabit kurz české měny k hladině 27 korun za euro je veden pouze úsilím centrální banky splnit vlastní inflační cíl v podobě růstu spotřebitelských cen o dvě procenta ročně.

Hospodářský růst samotný není a nemůže být pro ČNB primárním cílem, nedovoluje ji to zákon. Tím se česká centrální banka liší například od amerického Fedu, jehož úlohou je kromě cenové stability rovněž udržení zaměstnanosti. Ve výsledku snaha o dosažení vlastních cílů ČNB vystavila ekonomiku efektům razantní změny.

Na konci 2012 činila neuhrazená ztráta ČNB z minulých let obřích 126 miliardCentrální banka chce oslabit českou měnu na devizových trzích, to znamená nakupovat eura a prodávat českou měnu. Teoreticky tak může činit dlouho, neboť její pozice při tvorbě peněz je vskutku exkluzivní, koruny totiž může sama „vyrábět“.

V důsledku toho bude boptnat rozvaha ČNB – narostou její eurová aktiva a korunové závazky v různých formách. A protože lze v budoucnu očekávat opětovné posilování měny, vytvářejí bankéři potenciál ke zvyšování již tak obrovské kumulované ztráty centrální banky s tím, jak se bude snižovat korunová hodnota držených eurových aktiv nakoupených v rámci intervencí. Pro přesnost dodejme, že na konci 2012 činila neuhrazená ztráta ČNB z minulých let gigantických 126 miliard.

Přerozdělovací efekt

Kurz tedy záměrnou manipulací ze strany centrální banky oslabí. Co by to mohlo znamenat pro ekonomiku jako celek? (Podmiňovací způsob je na místě, protože pevné vztahy v těchto úvahách lze hledat těžko.) Vznikne tlak na zdražení dovozů, zato české výrobky si budou moci zahraniční zákazníci koupit levněji díky reálnému znehodnocení české měny. Právě od zdražení dovozů si měnová autorita slibuje cenový růst, jenže propustnost kurzu do cen je podnik značně nejistý, částečně či zcela může být pohlcen třeba maržemi.

Kdo má však účet v eurech, může částečně zajásat. Kdo si půjčil v eurech a nezajistil se, je na tom opačně.Pozitivní impuls pro export představuje druhou stranu mince. Otázkou je, zda vývoz něco takového potřeboval. Čísla říkají, že spíš ne. Přebytek zahraničního obchodu ve všech čtvrtletích 2013 meziročně rostl, celkově na tom byl za devět měsíců meziročně lépe téměř o 16 procent.

I přes tyto nejistoty je růst spotřebních cen přirozenou a logickou obavou – zásahem centrální banky nevzniká tlak jen na zvýšení tuzemských cen, současně klesá kupní síla Čechů v zahraničí. Kdo má však účet v eurech, může částečně zajásat. Kdo si půjčil v eurech a nezajistil se, je na tom opačně. Jeden zásah tak spustil silný přerozdělovací efekt, a to v nejisté době, kdy ekonomické subjekty tak zoufale volají po stabilitě ekonomického prostředí, kterého se nedostává zejména ze strany fiskální. Výstřel centrální banky může také snížit její čitelnost pro ekonomické subjekty.

Více spotřeby za vyšší ceny?

Spotřebitel je ze strany mnoha institucí až podivuhodně „honěn“. Na jedné straně má víc spotřebovávat, na druhé straně poptávané zboží a služby mají být stále dražší, jak chce centrální banka. Jedná se však o cíle, jež jsou obtížně kompatibilní. Zadrhne-li se růst spotřeby, ceny nebudou mít tendenci růst. A rostou-li ceny, budou stlačovat růst spotřeby. Hospodářská politika je v tomto směru značně strnulá.

ČNB nutí společnost sledovat svůj cíl – růst cen. Proč ale vlastně musíme žít v inflačním prostředí? Žel bohu jde de facto o mrtvou diskusi, v níž se obě strany zakopaly na svých stranách barikády a spíše po sobě střílejí komentáře, jako třeba tento. Škodlivost prudké deflace je nesporná (viz 30. léta 20. století), to samé však platí i pro případ rychlé inflace, na čemž se obě strany, řekněme, shodnou. Argument o škodlivosti mírné deflace a prospěšnosti mírné inflace již mobilizuje argumentační zbraně obou stran. Proč má být mírná inflace preferovanější než mírná deflace?

Pokud deflace reflektuje ekonomickou realitu trhu, nemůže jít o škodlivý proces. Lidé přece sami sobě neuškodí.Vládnoucí ekonomický proud má jasno. Lidé by v deflaci odkládali spotřebu, podnikům by klesaly příjmy, což negativně postihne ekonomickou aktivitu. Inflace naopak lidi povzbuzuje v utrácení – zítra totiž ceny budou vyšší, což všichni díky politice centrálních bank očekávají. Laskavý čtenář si sám na sobě může udělat obrázek, zda takto spekulativně dennodenně na nákupech smýšlí. U podniků není těžké škodlivost vyvrátit ani empiricky, mnoho odvětví se totiž v prostředí mírné deflace pohybuje dlouhodobě a jedná se o prosperující odvětví, jako je například výroba elektrotechniky.

Jiným argumentem je vliv na dluhy, které by reálně vzrostly. Jistě, s deflací má reálná hodnota dluhů tendenci růst, stejně však jako reálná hodnota příjmů a bohatství. V inflačním prostředí je vývoj přesně opačný, dluhy mají tendenci reálně klesat, ovšem stejně tak příjmy a bohatství. Pokud deflace reflektuje ekonomickou realitu trhu, nemůže jít o škodlivý proces, lidé přece sami sobě neuškodí. Z ekonomického pohledu není důvod preferovat mírnou inflaci před mírnou deflací. Centrální banky však svoji inflační mantru zjevně opustit nehodlají.

Výhoda pro stát

Pro pochopení, proč je inflace nedílnou součástí ekonomik posledních desetiletí či staletí, není úplně nezajímavým postřehem, že inflace byla historicky významným zdrojem příjmů státu ve formě inflační daně. Z pohledu státu jde o vítaný a méně viditelný způsob, jakým financovat své výdaje či umořit dluhy. Může jít o přímou monetaziaci dluhů, ale také o způsob indexace, kdy veškeré platby státu od subjektů probíhají na základě aktuálních důchodů či tržeb, ovšem reálná hodnota transferů od státu je skrze indexaci upravena až v následujícím období. Vládám inflace rozhodně nevadí.

Ale ještě zpět k ČNB. Její opatření by mohlo ekonomice pomoci v případě, že současná stagnace je způsobena nízkými cenami či nedostatkem peněz v oběhu, což je obtížně udržitelné tvrzení. Ekonomika jednoduše prochází fází recese či stagnace, vývoj v zahraničí je silně nejistý, nejsou zřejmé dopady dluhové krize a značné nejistoty nutí výrobce i spotřebitele k obezřetnosti. Do spektra nejistot nyní přispěla svými kurzovými hrátkami ČNB. Centrální banka ukázala, že splnění jejích vlastních cílů je důležitější než svobodně projevené preference podniků a spotřebitelů.