Civilní puč proti turecké armádě?

Zneškodněním tradiční institucionální opory sekularismu si islamistický premiér Erdogan usnadnil nastolení vlastního prezidentského režimu. 

Dan Macek 16.8.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Reuters, Fatih SaribasČeská pozice

Minulý týden vynesl zvláštní soud v tureckém Silivri rozsudky nad obžalovanými v kauze „Ergenekon“. Podle stejnojmenného mytického údolí ve východní pravlasti, odkud prý starodávné Turky vyvedl šedý vlk vybudovat velkou říši, se údajně nazývalo spiknutí sekularistů uvnitř i vně armády proti vládě islamistického premiéra Recepa Tayyipa Erdogana.

Proces se odvíjí od roku 2007, kdy bylo v domě vysloužilého důstojníka na předměstí Istanbulu objeveno na základě anonymního udání 27 granátů. Podle obžaloby měli údajní spiklenci nastražit několik teroristických akcí, včetně útoku na ústavní soudce, pumového atentátu na redakci kemalistického listu Cumhuriyet či vraždy tří křesťanů ve východoanatolském městě Malatya, tak, aby z nich mohli být obviněni islamisté a vznikla záminka k puči proti vládě Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AK). Spis obžaloby se nakonec rozrostl na čtyři miliony (!) stran.

Zvláštním „protiteroristickým“ soudem v Silivri bylo odsouzeno celkem 254 lidí, z toho čtrnáct na doživotí a mnoho dalších k desítkám let odnětí svobody, včetně pozbytí rodičovských práv. Vedle vysokých důstojníků byla odsouzena také řada opozičních poslanců a politiků, novináři, spisovatelé, akademici, dva bývalí univerzitní rektoři či manželka ústavního soudce.

ČESKÁ POZICE se nedávnému vývoji v Turecku věnovala například v článcích:

Doživotí za (neaktivní) webové stránky

Jedním z vůdců spiknutí měl údajně být generál Ilker Basbug (70), náčelník štábu druhé největší armády NATO v letech 2008 až 2010, jenž se v Turecku těšil pověsti umírněného intelektuála. „Když se stal náčelníkem štábu, byl popisován jako demokratický voják-filozof předznamenávající ,nové Turecko‘,“ vysvětluje komentátorka deníku Milliyet Asli Aydintasbasová pozdvižení, které vyvolalo jeho nynější odsouzení k doživotnímu vězení.

Basbug byl zatčen v lednu 2012 v souvislosti s webovými stránkami vytvořenými armádou, které diskreditovaly vládní stranu AK a živily strach z militantního islámu. S jejich pomocí chtěli prý spiklenci vyvolat napětí a destabilizovat zemi jako záminku k puči. „Webové stránky zveličovaly novinové titulky ve věci ohrožení Turecka fundamentalismem s cílem vyprovokovat lid proti výkonné moci a vytvořit atmosféru chaosu,“ uvádí se v obžalobě.

Generál Ilker Basbug byl zatčen v lednu 2012 v souvislosti s webovými stránkami vytvořenými armádou, které diskreditovaly vládní stranu AKWebové stránky byly zprovozněny několik let předtím, než se Basbug stal náčelníkem štábu. Klíčovým důkazem proti němu je memorandum, v němž po nástupu do funkce nařídil stažení stránek z internetu a jejich předělání. Zpátky online už se nevrátily. „Ty stránky se nikdy ani nedokončily a on dostal doživotí. I kdyby to měli v plánu udělat, jsou to koneckonců pouhé webovky,“ komentuje Aydintasbasová (ne)přiměřenost Basbugova trestu.

Samotný Basbug, který existenci spiknutí popírá, upozorňuje, že na celé kauze něco nesedí. „Je velice trpké, jsem-li viněn ze svrhávání vlády pomocí několika tiskových prohlášení a jednoho či dvou internetových článků,“ svěřil se Basbug listu Hurriyet. „Pokud bych měl nekalé úmysly, coby velitel 700tisícové armády bych měl jiné způsoby, jak je provést.“ Basbug se pozastavil také nad rozsahem vyloučení veřejnosti při vynášení rozsudku, jež podle něho nemělo obdobu ani za stanného práva.

Koncentrace moci

Komentátor Mustafa Akyol z deníku Hürriyet, jehož články často hájí Erdoganovu islamistickou vládu před „jakobínstvím“ tureckých sekularistů, se zase pozastavuje nad trestem 24 let odnětí svobody pro žurnalistu Mustafu Balbaye. „V nejhorším případě by byl propagandistou případného puče, nikoli jeho osnovatelem,“ zastává se kolegy z opačné strany ideologické bariéry.

Už před vynesením rozsudku se v důsledku průběhu vyšetřování proměnil veřejný obraz Erdoganovy vlády, kterou dříve kvůli reformnímu kurzu i mnozí sekularisté považovali za celkem progresivní. Nyní na ni nazírají jako na čím dál více autoritářskou, a tento dojem ještě umocnilo brutální potlačení nedávných demonstrací proti developerskému projektu v istanbulském parku Gezi.

„Nakolik se atmosféra kolem procesu v Silivri lišila od atmosféry dřívějších zvláštních tribunálů, včetně procesu na ostrově Yassiada v šedesátých letech, v jehož rámci byl pověšen premiér a dva ministři? Který byl více transparentní?“ táže se rétoricky komentátor Yusuf Kanli s odkazem na následky vojenského převratu proti vládě premiéra Adnana Menderese v roce 1960.   

Někteří pozorovatelé proces „Ergenekon“ označují za civilní puč proti armádě coby strážkyni sekulárního odkazu zakladatele Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka. „Proces a s ním spojené právní reformy ukončily kemalistický model vyvažování a pojistek mezi různými pilíři autority – včetně justice, parlamentu, prezidenta a armády – a zpečetily absolutní moc v rukou silného premiéra,“ píše Guney Yildiz z turecké redakce stanice BBC.  

Pod pláštíkem „evropských kritérií“

Od roku 2002, kdy strana AK převzala vládní otěže, se oklešťování armády prezentovalo jako důležitý krok na cestě k demokratizaci Turecka v souladu s podmínkami členství v Evropské unii, proti čemuž nemohla generalita coby tradiční nositelka prozápadní orientace země mnoho namítat. Jedenáct let poté však nejsou evropské vyhlídky Ankary o nic světlejší, právě i s ohledem na stav demokratických svobod: v Turecku je dnes podle některých odhadů za mřížemi více novinářů než v Číně nebo v Íránu. Ovšem když si nyní turečtí islamisté usmyslí nastolovat nábožensky mravnostní agendu (v minulosti navrhoval Erdogan například kriminalizaci cizoložství), není v zemi žádná vyvažující autorita, která by je usměrnila.

Premiéru Erdoganovi už žádné alternativní mocenské centrum nebrání v jeho plánu nastolit v Turecku prezidentský režim pod svým vedením

Kemalistům, kteří naříkají, že byl proces „Ergenekon“ účelově vykonstruován k preventivnímu a definitivnímu zneškodnění poslední institucionální opory sekularismu, mohou turečtí islamisté předhodit příklad Egypta, kde se spřízněné islamistické vládě prezidenta Muhammada Mursího zlehčování hrozby vojenského puče krutě nevyplatilo.

V této souvislosti podotýká komentátor Yusuf Kanli, že kdyby měl Egypt obdobný „evropský projekt“ jako Turecko a kdyby egyptští Muslimské bratrstvo své cíle důmyslně prvních pár let vlády skrývalo za evropská kritéria stejně jako jejich turečtí souputníci, mohly věci pod pyramidami dopadnout jinak. Jenže naštěstí pro egyptské sekularisty se tamní islamisté pokusili vybudovat z Egypta jakýsi „sunnitský Írán“ příliš horečnatě a dosud silná armáda je po necelém roce vypoklonkovala. Trpělivějšímu Erdoganovi naopak už žádné alternativní mocenské centrum nebrání v jeho plánu nastolit v Turecku prezidentský režim pod svým vedením.