Poslanecká sněmovna měla na své první poprázdninové schůzi od 4. září schvalovat zákon o majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi. Nakonec však tento bod z programu vyřadila kvůli vnitrostranické rebelii v ODS. Bývalý předseda lidovců Cyril Svoboda nyní přichází s návrhem, který by bylo podle něj vhodné do vládní předlohy zapracovat.
V debatě o narovnání vztahů mezi církvemi a státem by nemělo chybět rozhodnutí o tom, kdy a jak proces církevních restitucí skončí. Stejně jako mají restituce svou časovou hranici do minulosti – 25. únor 1948, měly by mít i nepřekročitelnou hranici do budoucna.
Proces restituce církevního majetku totiž nelze táhnout donekonečna. Jednoho dne by měla demokratická Česká republika nabýt postavení, práv a povinností oprávněného a nezpochybnitelného vlastníka svého majetku, na který by si už nikdo nemohl úspěšně dělat další nárok.
Navracení násilím zabaveného majetku je založeno na zmírnění, a ne odstranění majetkových křivd. Ke zmírnění křivd církví a náboženských společností zákon o půdě založil takzvané legitimní očekávání, totiž že má být schválen zákon o jejich restituci. Návrh zákona o narovnání mezi státem a církvemi je splněním posledního závazku ve vztahu k navracení majetku.
Nesplnitelný úkol
Ani tak nebude nikdy učiněno spravedlnosti za dost. Vždy budou mezi námi ti, kdo zůstanou zklamáni. Oni sami nebo jejich předci o majetek přišli a nedostanou vše zpět. Protože dosáhnout plné spravedlnosti je nesplnitelným úkolem, je načase proces uzavřít.
Zákon o narovnání mezi státem a církvemi má z tohoto důvodu obsahovat takzvanou restituční tečku. Jeho litera by měla znít zhruba následovně:
„Majetek, který přešel do vlastnictví státu k 31. prosinci 1989, na který nebyl uplatněn nárok podle tohoto zákona nebo jiného zákona a který je v držení státu ke dni účinnosti tohoto zákona, stát vydržel v dobré víře do svého vlastnictví.“
Tato právní věta, která zní komplikovaně, je ale podle mého názoru správná. Samozřejmě ji mohou a mají posoudit další odborníci v oboru práva. Její odpůrci budou asi namítat, že posuzovat dobrou víru je věcí soudů, a ne parlamentu. Přesto si myslím, že citlivost tématu vyžaduje jasné řešení.
Stejně jako se náš stát rozhodl vracet zabavený majetek přijímáním speciálních zákonů, tak může i speciální zákon tento proces ukončitStejně jako se náš stát rozhodl vracet zabavený majetek přijímáním speciálních zákonů, tak může i speciální zákon tento proces ukončit. Bohužel navržená předloha takové ustanovení neobsahuje.
Aplikací navrženého textu restituční tečky stát bude vlastníkem majetku, který nabyl v době před rokem 1990. Právní důvod nabytí vlastnictví by nebyl projev vůle dvou stran – státu a jiné osoby –, ale fakt, že demokratický stát po dobu delší než deset let u nemovitostí a po dobu delší než tři roky u movitostí drží majetek v dobré víře. Vlastnictví státu by vzniklo na základě této skutečnosti. Stalo by se nezpochybnitelným.
V důsledku to znamená:
- V budoucnosti již nemůže být přijat žádný další restituční zákon a dále již nelze otázku navracení majetku otevřít. Tím proces restitucí definitivně v České republice končí. Právo na restituci se může týkat majetku, který stát nenabyl v dobré víře, tedy protiprávně, v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek. Zákon by přiznal státu dobrou víru. Proto by nebylo možné v budoucnu přijít s dalším restitučním předpisem.
- I v případě, že již nebude schválen další restituční předpis, nikdo se nebude moci s úspěchem domáhat vydání majetku žalobami u soudu podle obecných principů nepromlčitelnosti a ochrany vlastnického práva. Jestliže by se stát stal ze zákona oprávněným vlastníkem, ztratil by jakýkoliv bývalý vlastník právo na vydání svého majetku. Státní vlastnictví předmětného majetku by byla nezpochybnitelné.
