Činohra Národního divadla: Prkna, co již neznamenají svět

Kdysi nejprestižnější herecká štace ztrácí dobrou pověst, už není pomyslnou nejvyšší metou. Dokonce ani slušně financovanou činoherní scénou.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: foto ND, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Podle kritik a udělovaných cen se zdá, že dějiny českého divadla se píší někde jinde než v Národním divadle (ND). „Další zbytečná inscenace“ stojí v glose k jedné z posledních činoherních premiér. Proč to tak je a co se vlastně s „národní“ činohrou děje, nikdo přesně neví. Ale při bližším pohledu na její fungování v rámci kolosu ND odhalíme leccos nezdravého.

Zklamal Moliere i Shakespeare

Do obou premiér činohry Národního divadla (ND) ze závěru minulého roku vkládali naději i ti, kteří její práci sledují se stoupající skepsí. Hostující režiséři i tituly vyvolaly očekávání, že se podaří smolnou sérii z posledního období zvrátit a konečně se narodí třeba ne úplně dokonalá, ale aspoň něčím strhující či výjimečná produkce.

Předpoklady tu byly. Režisérka Hana Burešová je sice „doma“ v Divadle v Dlouhé, ale v ND i na jiných velkých scénách už pracovala. Její inscenace spolehlivě přitahují přízeň publika i kritický respekt. A Moliereův Pán z Prasečkova, jednoduchá fraška s hudebními a tanečními výstupy v žánru barokní comédie–ballet byl text pro ni jako stvořený. Lidový, místy až brutální humor, živý hudební doprovod, tance, stylizované herectví, improvizace či do krajnosti nadsazené gagy – přesně to má režisérka ráda a jako jedna z mála českých divadelníků s tím umí pracovat. Dramaturgie dopředu slibovala i aktuální ironické odkazy ke světu současných mocných.

Ve srovnání s brilancí, nasazením a odvahou herců velkých německojazyčných scén působí ti z Národního divadla často jako více či méně snaživí amatéři

Jenže z kasaštyku, při němž by publikum mělo utonout v slzách smíchu, se při premiéře vyklubala vlažná podívaná s roztomilými výstupy děcek z Dismanova souboru a úporně tlačeným humorem. Akademická, dobovým divadlem poučená, hezky vypravená a zaranžovaná inscenace, která se s tím, jak žijeme a o čem přemýšlíme, úplně míjí.

Něco podobného se přihodilo i s další premiérou, inscenací Shakespearovy hry Troilus a Kressida v režii Davida Radoka. Oceňovaný česko-švédský operní režisér se do činohry pouští zřídka, ale vždy s pozoruhodnými výsledky. Shakespearova komedie Jak se vám líbí na českokrumlovské točně nebo světová premiéra Havlova Odcházení v divadle Archa byly vysoce profesionální, precizně vyložené a velmi přesvědčivé režijní práce.

Pro hostování v ND si Radok vybral málo známou Shakespearovu hru. Text, který se vzpírá žánrovému zařazení a v němž navzdory příběhu z Trojské války vlastně nejsou klasičtí hrdinové. Vše se rozpadá, vyprazdňuje nebo obrací ve svůj opak: dramatická forma, charaktery postav, jejich hodnoty i jejich ctnosti. Příběh řeckého obléhání Tróje je vylíčen jako absurdní, místy cynická fraška. Jako obraz lhostejné války, která se vede z pochybných důvodů: „kvůli jednomu paroháčovi a jedné kurvě“.

Radok hru pro Národní divadlo radikálně upravil a zkrátil. Při premiéře bylo zřejmé, čím asi měl jeho Troilus a Kressida být: činoherní operou, monumentálním obrazem našich nicotných soukromých i společenských bitev, entropie západní civilizace a kultury spějící k zániku. Jenže k tomu, aby byl také divadlem, které nás zajímá a které sledujeme s napětím, chybělo mnohé. Jasný interpretační jazyk, ale i společná energie herců. Obraz, který měl na mysli režisér, se tak proměnil v bezkrevnou inscenaci „rozpadlou“ na nesourodé, místy až trapné žánrové výjevy.

Koncepty inscenací Pán z Prasečkova a Troilus a Kressida se opíraly o „hudebně“ komponovaný tvar a měly proto mimořádné nároky na vyladění souboru, rytmus a hereckou souhru. Tu a tam sice bylo možné na jevišti vidět hezké jednotlivosti, ale jako celek působily nepřesvědčivě. Bylo zřejmé, jak klopotně se herci přizpůsobují zamýšlené stylizaci. Pokud se o to vůbec pokusili a nehráli si každý po „svém“.

Třeba na Václavu Postráneckém v titulní roli Pána z Prasečkova je vidět, kdy se rozhodne publiku něco ze svého komediantského umění ukázat a kdy prostě „vypne“ a ještě dává stranou publiku najevo: podívejte na ty břídily, kteří tu jsou se mnou, jak se snaží. Mezi zaměnitelnými herci v Troilovi a Kressidě zas přitahuje naši pozornost hostující Karel Dobrý v roli Odyssea. I když zrovna nemá výstup a jen tak sedí na scéně, zastíní - aniž by se o to snažil - svou energií a charismatičností kolegy, kteří se právě pokoušejí něco sdělovat tak konvenčním způsobem, že nás to ale vůbec nezajímá.

Činohra ND prostě není – jako divadelní soubor, který má fungovat jako orchestr, v němž se cení nejen virtuozita hráčů, ale i jejich souhra – v dobré kondici. Pravidelně se opakuje scénář: umělecký šéf představí ambiciózně připravený dramaturgický plán, zajímavé tituly i inscenační záměry, jež se většinou razantně vztahují k současnosti a jimž se nedá skoro nic vytknout. Ale výsledek je nakonec jen průměrný, inscenace jakoby „ochrnuté“ a cosi v nich nevysvětlitelně drhne. Je to jistě i věc profesionality. Ve srovnání s brilancí, nasazením a odvahou herců velkých německojazyčných scén, které máme každoročně možnost vidět v představeních festivalu Theater.cz, působí ti z ND často jako více či méně snaživí amatéři.

Co, jak a o čem hrát?

Po Listopadu nastoupili do Národního divadla herci a režiséři z takzvaných alternativních scén. V jednom souboru se spolu potkali lidé s diametrálně odlišným vnímáním divadla, kteří by nejspíš, kdyby se věci vyvíjely normálně a kontinuita svobodné tvorby nebyla přerušena, spolu nikdy divadlo nedělali. V ND ctili nade vše dramatický text a jeho autora, nově příchozí režiséra a jeho invenci. Jedni si vážili profesionality, nadčasové, klasické formy nebo psychologického herectví, druzí vyznávali obsah, spontánní hru, intuici a osobně angažovanou výpověď o současnosti. Po více než dvaceti letech, z nichž téměř polovinu vládne činohře současný umělecký šéf Michal Dočekal, by už podobné střety uměleckých představ neměly hrát velkou roli a soubor by měl být scelený. Přesto se zdá, jako by se v ND stále vedl spor o tom, jaké činoherní divadlo se tu vlastně má hrát. A také pro koho.

Podobně nesourodé jako herecký soubor je totiž i zdejší publikum a především jeho očekávání. Jiná divadla mají „své“ diváky. Každý tak zhruba ví, jaké představení může očekávat v Činoherním klubu, v Dejvickém divadle, v Arše nebo třeba v Rubínu. Ale v Národním? Ti, kteří návštěvu zdejších scén považují za druh reprezentace či kulturní povinnost, jíž si potvrzují společenský status, mají diametrálně jiné představy a nároky na divadlo než ti, kteří od „první scény“ očekávají špičkové současné divadlo a znepokojující společenskou diagnózu.

Jako by se v Národním divadle stále vedl spor o tom, jaké činoherní divadlo se tu vlastně má hrát. A také pro koho.

Činohra se mezi tím snaží proplouvat. Jedny neurazit a pobavit, a přitom dostát očekávání těch náročnějších. Jsou tu ambice hrát moderní evropské divadlo, ale vždycky se trochu hledí na to, aby se to líbilo i paní z Dolní Lhoty a jejímu manželovi. Nekompromisních inscenací, jako byly například Král Lear režiséra Jana Nebeského nebo Věc Makropulos amerického režiséra Roberta Wilsona, je jen pár. A mohou se snadno dostat do konfliktu s tradičním publikem, na němž je ND závislé, protože dělá kasu. Kdo chce mít jistotu, že uvidí originální představení, které mu navíc otevře dosud netušený pohled na současnost, dneska nechodí do ND.

Když se píše o divadle, publikum se většinou vynechává. Ale ono je spolutvůrcem představení. Herci hlediště vnímají, potřebují s ním komunikovat, berou si z něj energii. Například výkony Davida Prachaře mimo domovské scény ND jsou vesměs nesrovnatelně svobodnější a zajímavější. V jednom z rozhovorů herec otevřeně říká: „Předplatitelské skupiny v ND nejsou publikum, které strhne k nadstandardním výkonům.“

Jako by práce v „Národním“ činoherce příliš neuspokojovala či neinspirovala. Prachař není sám, kdo odskakuje z angažmá v ND na jiné scény za divadlem svého srdce. Stejně „utíkají“ třeba Alois Švehlík, Milan Stehlík, Ondřej Pavelka, Eva Salzmannová, Pavla Beretová, Lucie Žáčková, Jan Novotný nebo David Matásek. A mnohdy teprve pak vidíme jejich skutečné herecké možnosti.

Dvě charismatické herecké osobnosti svůj vztah s činohrou velmi rozvolnily: Richard Krajčo a Vojtěch Dyk. Národní divadlo jim neumělo nabídnout prostor, v němž by oba pánové mohli naplno uplatnit svůj všestranný talent. A možná je nedokázalo ani zaplatit. Výroční zpráva za rok 2011 uvádí průměrný plat v ND 23 700 korun, 3,75 procenta pod celostátním průměrem z roku 2010. Krajčo se letos na jaře v roli Figara pokusil o herecký návrat v inscenaci Figarova svatba. Mohla z toho být kultovní inscenace, ale zase to skončilo u krotké veselohry.

Mnozí z hostujících režisérů, kterým se na scénách ND vedlo podobně jako Haně Burešové a Davidu Radokovi, mluví o tom, jak je nelehké pracovat se zdejším činoherním souborem, ale i o tom, jak těžkopádně funguje provoz kolosu ND, který všem třem uměleckým souborům – činohře, opeře a baletu – poskytuje servisní zázemí. Jak složité je domoci se souhry a vstřícného nasazení všech, kteří se podílejí na vzniku inscenace v zákulisí. Když se opět podíváme do výroční zprávy, zjistíme, že v ND bylo před sloučením se Státní operou Praha z 950 zaměstnanců 172 v řídících funkcích. A mimo generálního ředitele ND a čtyř šéfů uměleckých souborů (včetně Laterny magiky, kterou ND spolklo před několika lety) ještě dalších pět ředitelů.

Absurdní čísla

V minulém roce byla v dění kolem Národního divadla pozornost soustředěná na konflikty v obřím operním souboru, který vznikl spojením s ansámblem Státní opery Praha. Problémy se mzdovými limity komplikovaly život nově konstituovanému baletu ND, který se rovněž rozrostl o desítky členů. Činohry se spojení velkých divadelních scén nijak nedotklo. Jen se – protože pod střechou ND přibylo přes čtyři stovky zaměstnanců – v rámci obří instituce ještě více „zmenšila“.

Činohra má postavení otloukánka, na něhož se z rozpočtu Národního divadla dostává nejmenší krajíc

Umělecký šéf činohry, režisér Michal Dočekal, to přijal s nevolí. S necelými 70 úvazky totiž představuje jeho soubor jen zlomek ze současných 1350 zaměstnanců ND. Jeho pomyslná vyjednávací pozice v rámci instituce, kde si každý ze tří souborů musí vyjednat a prosadit své nároky, není úplně silná. Činohra má dlouhodobě postavení otloukánka, na něhož se z rozpočtu dostává nejmenší krajíc. Přitom je největším pracantem s nejvyšším počtem odehraných představení, obsloužených diváků i nejvyšší soběstačností. Ta průměrná pro celé ND je kolem 39 procent.

Rozpočet činohry tvoří částka na výrobu nových inscenací, tedy scénografie, kostýmů nebo třeba hudebních nahrávek, honoráře hostujících umělců a všechny další výdaje související s provozem inscenací, například spotřební rekvizity. Na to všechno měl Dočekalův soubor v roce 2012 zhruba 22 milionů korun. Přibližně stejně peněz bylo vydáno na platy členů činohry. Celkem spotřeboval činoherní soubor z téměř miliardového rozpočtu ND v roce 2012 skoro stejně jako vydělal, kolem 45 milionů.

Plánovaný rozpočet činohry pro rok 2013 byl stejný, ale vzhledem ke snížení příspěvku z ministerstva kultury má být na provoz a nové inscenace letos jen 19 a čtvrt milionu. „Jsme pod hranicí životního minima,“ říká Dočekal. „Ocitli jsme se v bodě, kdy přestaneme plnit základní funkci, jíž je tvorba nových inscenací.“ Přitom v roce 2011 podle výroční zprávy vydělala činohra na tržbách 41 milionů, vloni téměř 44 milionů korun. Podle Dočekala ale to, že skutečné tržby činohry oproti těm plánovaným stoupají, nemá na částku, kterou dostane činohra z rozpočtu ND, vliv.

Poslední roky, kdy se příspěvek Národnímu divadlu z ministerstva kultury dramaticky snižuje (od roku 2009 do roku 2011 to bylo o 60 milionů), to činohra pocítila ze všech souborů nejvíce. Minulý rok v listopadu byla nucena zrušit tři plánované inscenace: Kafkovu Ameriku, kterou měl letos na podzim režírovat v ND vynikající maďarský filmař a divadelník Kornél Mundruczó, koprodukci s izraelským divadlem Habima a režii Jana Antonína Pitínského, jenž měl na jaře inscenovat vlastní hru Rukopisy aneb Králodvorské a Zelenohorské tajemství.

„Zatímco opera si nedá zákusek, my si nedáme oběd,“ uvedl Dočekal pro ČESKOU POZICI. Za ohrožený považuje i mezinárodní projekt, který má v roce 2014 připravit opět Robert Wilson. Přitom právě Wilsonova režie Čapkovy Věci Makropulos z roku 2010 před časem otevřela činohře ND dveře na zahraniční festivaly. Radost, že se konečně podařilo navázat mezinárodní spolupráci, rychle vystřídala deziluze z toho, že na ni chybějí peníze. Činohra dokonce v tomto roce z finančních důvodů poprvé nevyjede na tradiční hostování do Bratislavy do partnerského Slovenského národného divadla.

Je zřejmé, že více než polovina miliardového rozpočtu ND se spotřebovává mimo rozpočty jednotlivých souborů, kdesi v provozním zázemí divadla

Podle ministerstva kultury je rozdělování financí jednotlivým souborům vnitřní věcí ND. Bývalý ředitel Ondřej Černý na otázky kolik a podle jakého klíče připadne z celkového rozpočtu ND jednotlivým souborům, odpovídal nerad a dost vyhýbavě. Michal Dočekal konkrétní částky aspoň přiblížil: „Balet ND má oproti činohře rozpočet asi dvojnásobný, opera ještě vyšší.“ Dodejme, že i tak je zřejmé, že velká část miliardového rozpočtu ND se spotřebovává mimo rozpočty jednotlivých souborů, kdesi v provozním zázemí divadla.

Idea ND

Už dlouhou dobu se ukazuje, že stávající provozní model Národního divadla – ony „procesy“, které proslavila ministryně kultury Alena Hanáková – nefunguje, jak má. Všechno nasvědčuje tomu, že některé úrovně řízení ND jsou nadbytečné. Že by uměleckým souborům prospěla větší samostatnost a přiměřeněji nastavené rozpočty. Je absurdní, že činohra, od níž se očekává, že bude umělecky špičkovou, reprezentativní scénou, musí z finančních důvodů ořezávat nejatraktivnější části připraveného programu.

Ne právě oslňující umělecké výsledky mají tedy mnoho příčin. Nelze jednoduše říct, že Michal Dočekal, jeden z nejtalentovanějších českých divadelních režisérů, svůj soubor špatně vede. Snaží se sledovat vývoj současného evropského divadla a jeho vlastní režie patří k těm úspěšnějším. Na práci činohry se hodně podepisuje prostředí, v němž se pravděpodobně velmi obtížně nachází motivace k tvůrčí práci. A k pocitu vyčerpanosti a zvláštní apatie přispívá i stále se zhoršující finanční situace souboru.

V souvislosti s problémy, které v poslední době kolem ND jsou a které ministerstvo kultury jako jeho zřizovatel neumí nebo nechce řešit, zaznívá i vážná otázka: K čemu vlastně potřebujeme Národní divadlo? Jaký je dnes jeho smysl?

Kdybychom na ND vztáhli známý Masarykův výrok, můžeme konstatovat, že nejen státy, ale i divadla se vesměs udržují těmi ideály, na nichž vznikly. Touha po potvrzení národní identity česky hraným divadlem přirozeně dávno ztratila svou naléhavost. Zbyla úctyhodná historie, ale i klišé a resentimenty ztělesněné ve výrazu „zlatá kaplička“. Každý šéf, ale i každý tvůrce, který v ND pracuje, se s nimi musí nějakým způsobem vypořádat. Bohužel, k potřebě znovu definovat divadlem současnou podobu naší národní identity jsme zatím nedospěli.

Na jedné straně zůstává ND jakýmsi symbolem, byť notně vyprázdněným, na druhé s ním, jak to trefně pojmenoval Ondřej Černý, „ministerstvo kultury zachází jako s onucí“. Což jeho společenské autoritě, sebevědomí a motivaci těch, kteří v něm pracují, vůbec nepřidává.

Počet příspěvků: 1, poslední 14.1.2013 05:00 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.