Chodorkovskij prohrál, protože nebral Putina vážně

Každý ruský prezident a vláda museli najít „modus vivendi“ s hlavními oligarchy. Putin situaci vyřešil: s Chodorkovským za mřížemi.

Premiér Vladimir Putin není viník a Michail Chodorkovskuij není pouze oběť. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Premiér Vladimir Putin není viník a Michail Chodorkovskuij není pouze oběť. | foto: © ReutersČeská pozice
Premiér Vladimir Putin není viník a Michail Chodorkovskuij není pouze oběť.

Za uplynulých osm let bylo o případu Michaila Chodorkovského a o něm samotném popsáno tolik papíru a zaplněno tolik elektronického prostoru, že by se mohlo zdát, jako by již bylo řečeno vše a nemá smysl nic dodávat. Autor textu si to s ohledem na několik osobních zážitků a zkušeností s odsouzeným oligarchou nemyslí. Domnívá se totiž, že závěr, který všeobecně konstatuje – „Chodorkovskij je oběť a Putin je viník“ – tak úplně neplatí.

Měl jsem možnost se s Michailem Chodorkovským osobně několikrát setkat na konci roku 2002 a v první polovině roku 2003, na úplném vrcholu jeho slávy a začátku jeho konce. I mně se jevil jako velmi inteligentní člověk a příjemný společník, spíše do sebe uzavřený než zjevně dávající najevo své postavení. Při všech těchto setkáních byl i tehdejší ruský prezident Vladimir Putin a nějaká zjevná zášť či nenávist mezi nimi nebyla vůbec patrná. Hovořili spolu velmi věcně, nešetřili úsměvy, podávali si ruce, vzájemně si tleskali. Například když  Chodorkovskij věnoval někdy v první polovině června 2003 sto milionů dolarů jako sponzorský dar ruskému univerzitnímu školství.

Přesto mě nepřekvapil zlom, k němuž v následujících měsících a letech došlo. Michail Chodorkovský byl člověk daleko složitější. Za svým vnějším vzhledem a projevem skrýval i jiné stránky svého charakteru. Jeho činy nepochybně byly součástí sociálně-politického mechanismu Ruska devadesátých let minulého století, ve kterém téměř absolutně absentovala morálka a právo.

Komsomol, banka, miliardy

Činy Chodorkovského zapadají do sociálně-politického mechanismu Ruska devadesátých let, v němž téměř absolutně absentovala morálka a právo.

Můj velmi dobrý kolega, lichtenštejnský právník a svého času i významný státní úředník, mě na některé z vlastností Chodorkovského upozornil ze své osobní zkušenosti. Na konci osmdesátých letí, někdy v polovině roku 1988, se na něj obrátili čtyři Rusové se žádostí o založení firmy v Lichtenštejnsku, kterou chtěli využívat pro vývoz nábytku z Ruska. Jedním z těchto Rusů byl Chodorkovskij, v té době šéf Centra pro vědecko-technickou tvořivost mládeže při moskevském Komsomolu, rusky MENATEP (????????????? ??????-??????????? ?????????, ???????). Jejich lichtenštejnská firma se ovšem nikdy vývozem nábytku ani ničeho jiného materiálního nezabývala. Od samého počátku fungovala jenom jako schránka pro vývoz „komsomolských peněz“. Když se ukázalo, že jde v podstatě o kriminální činnost, a navíc když bez vysvětlení zmizel jeden ze třech Chodorkovského společníků, přerušil tento můj známý okamžitě s Chodorkovským jakékoliv vztahy a firmu přestal zastupovat. Z jeho líčení vyplynulo, že Michail Chodorkovskij velmi rychle pochopil, jak je možno snadno získat peníze. S morální či trestněprávní stránkou si žádné starosti nedělal. Peníze byly přece státní a stát byl „komunistický“. To, že nebyly jeho a že si je protiprávně přivlastnil, ho vůbec netrápilo.

Tyto a zcela jistě i další podobně získané finanční zdroje byly „start-up“ kapitálem v jeho businessu. Banku, kterou založil z těchto peněz, dokonce neváhal nazvat MENATEP! To, že takto zcela určitě postupovali i jiní, dnes známí, ale zdaleka ne tak oslavovaní ruští oligarchové, nemůže snad být argumentem, proč by některý z nich neměl či nemohl být trestně stíhán.

Chodorkovskij postupoval stejným způsobem, tj. bezskrupulózně, neeticky a nemorálně i v počátcích devadesátých let při privatizaci státních firem. Účastnil se řady tendrů, v nichž pro sebe získal ohromný majetek, za který vždy zaplatil jen zlomek jeho ceny. S ohledem na to, jak inteligentní a vzdělaný byl, není pochyb, že si již tehdy byl zcela vědom nepravosti svého jednání.

Jedním z konkrétních případů, za který byl rovněž vyšetřován, byla privatizace firmy Apatit. Významná chemická firma s ohromným majetkem byla prodávána v aukci, jež probíhala takzvaným holandským způsobem, tedy snižováním ceny. Aukce se zúčastnilo asi šest nebo sedm firem. Z původně vyvolávaných 250 milionů USD byla prodána za necelých 50 milionů. Vyšetřování ukázalo, že všechny zúčastněné firmy patřily do skupiny Michaila Chodorkovského, že v jejich statutárních orgánech byli vlastně ti samí lidé.

Takových aukcí proběhly stovky, možná tisíce a vlastně všichni jejich účastníci se chovali podobně či stejně. Je to však důvod, aby – byť se zpožděním a třeba i zcela účelově – nebylo možné uplatnit právo a zákon na takovéto podvodné chování? I toto riziko si účastníci museli uvědomovat a vědomě ho podstupovat. Protože se však v devadesátých letech takové chování stalo v Rusku normou „podnikání“, přestali ho jako protiprávní a nezákonné vnímat a nedbali na něj.

Chodorkovskij byl neoblomný

S ohledem na jeho inteligenci a vzdělání není pochyb, že si byl zcela vědom nepravosti svého jednání.

V únoru 2003 podepsal Michail Chodorkovskij s Romanem Abramovičem smlouvu o koupi jeho firmy Sibněfť s tím, že ji spojí s tehdy již největší ruskou ropnou společností Jukos. Sloučením obou firem se Chodorkovskij a jeho partneři (tehdy již pouze dva – Platon Lebeděv a Leonid Něvzlin) stali majiteli určitě více než 40 procent všech v Rusku těžitelných zásob ropy. V té době již rovněž probíhala intenzivní jednání s americkými partnery o vstupu do Jukosu. Nejenom tento fakt, ale i to, že se Jukos stal obrovskou firmou, jež byla ve své činnosti závislá na zahraničí, vedlo k tomu, že ve firmě pracovali zahraniční profesionálové (v řízení těžby, obchodu, ale i účetnictví). Řada ruských pracovníků Jukosu prodělala kurzy a stáže na předních amerických či britských univerzitách, v nejlepších firmách. V žádném případě to však nebylo proto, že by se Chodorkovskij rozhodl dělat byznys správně a spravedlivě, jak je dnes mnohými novináři líčeno. Byla to objektivně vynucená potřeba, zesílená ještě i tím, že do firmy měli vstoupit Američané.

Právě tato skutečnost samozřejmě nemohla uniknout představitelům státních orgánů. Chodorkovskij byl opakovaně a na různých úrovních upozorňován, že v žádném případě nesmí prodat majoritní část firmy a nesmí přenechat její řízení jenom Američanům. O tomto zlomovém okamžiku mě obšírně informoval šéf daňové správy Ruské federace. Chodorkovskij tato upozornění nebral vážně a naopak trval na prodeji majoritní části Jukosu do zahraničí. V tomto okamžiku byly zcela nepochybně ohroženy strategické zájmy Ruska.

Čtenář z Česka, ale i z Německa, USA či Austrálie si ihned odpoví. Byla to jeho firma a mohl si s ní snad dělat, co chtěl. Oč jednodušeji se takové otázky řešily (a stále řeší) v Česku při privatizaci „strategických“ firem. Byly ve vlastnictví státu, a tak se prostě rozhodlo, že subjektům na „východ od Břeclavi“ jsou tyto firmy zapovězené. Zcela určitě by se ministr, který by se vzdor tomuto rozhodnutí rozhodl prodat některou z těchto firem Rusům (pokud by to právně bylo možné), vystavil trestnímu stíhání. Vezměme si jen dnešní hysterii a „strategické řinčení“ v případě dostavby Temelína. A to je ČEZ majoritně v ruku státu, přenosová soustava rovněž, trh elektrické energie v Evropě plně funkční a liberalizovaný.

Co mohli dělat představitelé ruského státu v takovém okamžiku, když se dalo předpokládat, že se podobně mohou zachovat i někteří další držitelé strategických surovin a odvětví – uhlí, železné rudy, metalurgie? Michail Chodorkovskij byl upozorněn, že takový prodej je nepřijatelný. Když zůstal neoblomný, bylo mu nabídnuto, aby si ponechal peníze, které má v zahraničí ve svých firmách (kterým, stejně jak to dělali i ostatní podnikatelé/oligarchové v těžbě surovin či metalurgii, prodával celá léta ropu pod cenou světových trhů a následně ji zhodnocoval prodejem konečným zákazníkům), a Jukos se Sibněftí prodá Gazpromu. Chodorkovskij nabídku nepřijal. Abramovič naproti tomu okamžitě prohlásil svůj obchod s Chodorkovským z února 2003 za neplatný a transakci za 11,5 miliardy USD zrušil. A to přesto, že v té době žil již několik let v Londýně a měl dostatek finančních prostředků, aby tam i dožil.

Poslední „výstrahou“ bylo zatčení Platona Lebeděva v červenci 2003. Ani to Michaila Chodorkovského nepřesvědčilo o vážnosti situace a rozhodnutí státu (a klidně můžeme říci Putina) zasáhnout. V té době byl nejenom upozorněn na to, že se v průběhu let (nutno dodat, že let „předputinovských“) dopouštěl trestných činů, za něž může být trestán, ale dokonce již byla zahájena rozsáhlá daňová kontrola v jeho hlavních firmách. Marně. Chodorkovskij byl zatčen 28. října 2003.

Ve hře byla budoucnost Ruska

Případ Chodorkovskij je zcela určitě i o účelovém využití jeho trestněprávních přečinů ruskou státní a soudní mocí pro to, aby byl do budoucna nastolen rámec soužití státní výkonné moci s ostatními oligarchy.

Šlo o souboj na „ostří nože“ mezi vládou Vladimira Putina a Michailem Chodorkovským. Šlo dokonce o souboj nejenom s Chodorkovským. Arkadij Volskij (označovaný jako šéf oligarchů) mi vyprávěl o několika schůzkách majitelů hlavních surovinových a metalurgických firem, kde se radili, jak reagovat na vzniklou situaci. Dospěli k závěru, že výsledkem boje s „Putinem“ by byl totální chaos nejenom v Rusku, ale i na světových trzích. Tím, kdo by prohrál, by bylo Rusko. Je třeba si uvědomit, že převážná většina takzvaných oligarchů dominuje v těžbě nerostných surovin a metalurgii a že Ruskem vyvážené objemy v některých případech i výrazně ovlivňují světovou poptávku. Výpadky vývozu by však především měly katastrofální dopad na ekonomiku ruských firem a celé regiony Ruska.

V tomto smyslu lze souhlasit s neustále opakovanou tezí, že „… příčinou sporu Chodorkovského s Putinem byla oligarchova snaha ovlivňovat politiku...“. Jsem přesvědčen, že to však byl jenom důsledek situace vzniklé v devadesátých letech za Borise Jelcina, kdy se privatizací, či spíše „rozebráním“ strategických částí ekonomiky vzaly jakékoliv následující vládní garnituře v Rusku možnosti intenzivněji ovlivňovat ekonomiku, politiku a strategické zájmy země. Těžba surovin a jejich primární zpracování se dostalo pod kontrolu několika málo desítek jedinců, kteří – dle zákona – mohli se svými firmami nakládat, jak chtěli, i prodat je komukoliv.

Každý ruský prezident (ať by se jmenoval jakkoliv) a každá ruská vláda musela najít „modus vivendi“ s hlavními oligarchy. Musel se najít způsob, jak vrátit hlavní oblasti ekonomiky, jejichž privatizace politicky významně oslabila strategické postavení Ruska ve světě, pod alespoň částečnou kontrolu státu a současně nechat majitele strategických odvětví „v klidu“ podnikat. Případ Chodorkovskij byl jen výsledkem nutného jednání.

Případ Chodorkovskij je zcela určitě i o účelovém využití jeho trestněprávních přečinů ruskou státní a soudní mocí pro to, aby byl do budoucna nastolen rámec soužití státní výkonné moci s ostatními oligarchy vlastnícími strategické suroviny i celá odvětví. Byla to totiž asi jediná možnost, jak postupně – po nepochybném politickém, ekonomickém i sociálním chaosu devadesátých let – stavět ruský ekonomický, politický i sociální systém na nohy a neohrozit jeho samotnou existenci, včetně existence Ruska v jeho současných hranicích.

Michail Chodorkovskij není ani nevinen, ani obětí zvůle prezidenta Putina. Jeho proces není procesem a bojem za jeho lidská práva. Soudní systém například v USA by ho za jeho skutky zcela určitě odsoudil k vězení mnohem a mnohem delšímu, tak jak se to stalo v případě „Madoff“. A soudil by ihned a rychle, protože by řešil jenom jeho kriminální skutky.

Je zřejmé, že průběh obou procesů s Michailem Chodorkovským, jejich provedení, ale i zdůvodnění skutkové podstaty trestných činů je nutné zasadit do rámce ruské současnosti i nedávné minulosti. Chodorkovskij je určitě vinen a Putin nemohl zůstat úplně nevinen.

Doporučujeme k přečtení také analýzu Gábora Stiera nazvanou V případu Chodorkovskij se opomíjí fakt, že je vinen

Autor

Petr Matějčekst.

Další autorovy články

Degradace české demokracie

18.7.2013 - 13.50