Český indián s příjmením Frič putuje do Prahy

V Paraguayi žijí „čeští“ indiáni. Příští týden se jeden z potomků cestovatele A. V. Friče podívá do vlasti svého slavného dědečka.

Rodolfo Ferreira Frič zdědil po svém dědečkovi A. V. Fričovi spisovatelské nadání. foto: © ChecomacocoČeská pozice

Rodolfo Ferreira Frič zdědil po svém dědečkovi A. V. Fričovi spisovatelské nadání.

Máte doma kaktus? Pokud ano, ani možná nevíte, že je to do jisté míry zásluhou Čecha jménem Alberto Vojtěch Frič. Jistě, toho slavného cestovatele, od jehož narození uplyne 8. září přesně 130 let. Tento synek z dobré rodiny (advokáta a radního) katusům propadl již na gymnáziu, zařídil si skleník a v devatenácti letech, v květnu 1901, vyrazil za sukulenty do Jižní Ameriky! A tam, místo kaktusů, jejichž pěstování pak zpropagoval, podlehl zájmu snad ještě mocnějšímu: etnologii a poznávání „divokých“ indiánských kmenů...

A propadl jim vážně. „Kde bych se byl nadál, že právě v této zemi najdu to, co jsem marně všude hledal – přátelství. Že mezi těmito divochy, o nichž se vypravují horší věci, než s kterými se potkáváme v jejich vlastní syrové mytologii, že mezi nimi potkám uvolněné rozesmáté tváře a dobrácky vtipkující starce, že já cizinec s jinou pletí, nepochopitelným jazykem a zvyky, budu přijat tak upřímně do jejich středu, a co víc – že se mezi nimi budu cítit jako mezi svými,“ napsal Frič v dobové přednášce, která uvozuje jedinečnou knihu, jakých moc není – Indiánskou knížku, již právě teď vydalo nakladatelství Titanic.

Je vskutku zvláštní. Tváří se jako postmoderní román; koláž, v níž nechybí tříšť nativních mýtů, vzpomínky dávného dobrodruha, části rodinných dopisů, osobní postoje a také kus pátrání po předcích na obou březích Atlantiku. Jenže to není smyšlený román, ale skutečný příběh.

Jeden komplexní a napínavý příběh rodiny Fričů. Je to tak – ten slavný Alberto Frič, jenž hledal v Americe kaktusy, přátele a snad i sebe sama, tam ponechal i část svého já. A teď jeho vnuk, česko-čamakokský indián Rodolfo Ferreira Frič, vyráží ve svých sedmdesáti letech k návštěvě dědečkovy vlasti a také k oslavě dědečkova jubilea.

„Rodolfo je na cestě, je moc natěšen. V Praze přistane v úterý 4. září. Jeho první akcí bude setkání s filatelisty na pražské Hlavní poště v Jindřišské ulici u příležitosti vydání známky A. V. Friče ke 130. výročí narození,“ řekla ČESKÉ POZICI Yvonna Fričová, editorka Indiánské knížky a manželka Fričova potomka Pavla.

Slavnostní představení knihy v přírodním plátně, která je poctou (krásným) prvorepublikovým tiskům, proběhne v knihkupectví Ostrov na Praze 1. S příletem indiána Čamakoko je spojena řada akcí: dokonce prý i autorské čtení v čamakokštině. „Zní to trochu, jako když si pustíte kazetu obráceně,“ směje se Fričová.

Indiánské extempore na parníku

Tak nějak asi slyšel nativní jazyky i sám A. V. Frič, jenž mimo jiné sestavil slovníčky 36 indiánských jazyků a nářečí. Kromě toho prošel neprobádanými oblastmi, nasbíral tisíce etnografik a objevil stovky neznámých kaktusů. Po první cestě se do Ameriky vrátil roku 1903: místo brazilského Mata Grossa ale zamířil do Argentiny a pak na indiánská teritoria v Paraguayi. Po kmeni Pilagá či Sanapaná navštívil i nádherně malované (dříve též tetované) Kaďuveje, jejichž tváře proslavil tragicky zemřelý fotograf Guido Boggiani.

V divoké oblasti Gran Chaco se setkal s Čamakoky, zabijáky svého předchůdce, u nichž pobýval až do svého odjezdu v roce 1905. Z další expedice pak Frič, jenž se zdobil pery a pomalovával barvami urukú, takže slýchal, že je Čamakoko póro (bílý indián), vzal do Evropy i náčelníkova syna: Čerwuiše Piošáda Mendozu, s nímž putoval na amerikanistický kongres do Vídně a pak i do Prahy. „Červíček“, což není narážka na nově jmenovaného policejního prezidenta, se v Čechách divil lecčemus – třeba i pivu nebo parníkům.

„Když jsem se díval na strojníkovu práci, píchnul mě něčím do nohy a řekl opisé. Všichni okolo hned také začali křičet opisé, smáli se, tahali mě za vlasy, štípali mě a strojník mě zase píchnul. Byli na mě namačkaní a já se nemohl hnout... Tak jsem si strojníka vytáhl, abych měl něco v ruce a mohl se rozehnat. Měl shnilé tričko, přetrhlo se. Všichni začali utíkat. Ty, co mi nadávali a co mě štípali, jsem chytal. Trochu jsem jim naprášil,“ vyprávěl Červíček Fričovi, jak je zaznamenáno v knize Čerwuiš, již loni znovu vydalo nakladatelství Titanic.

Sám A. V. Frič, jenž přežil tak nesčetná dobrodružství, se v roce 1944 škrábl o hřebík u králíkárny a zemřel na tetanus. Zůstaly po něm kromě pojmenovaných rostlin či kaktusů taktéž odborné články a populární knihy: Mezi Indiány (1918), Indiáni Jižní Ameriky (1943), ale i zábavná díla pro mládež jako Dlouhý lovec nebo Strýček indián a jiné.

O lásce orla s Černou kachnou

Rodolfo tedy nebude prvním vyslancem Čamakoků v Praze. Ale tento „český“ indián, tento Fričův vnuk, byl dlouho zapomenut. Jak je to vůbec možné? Inu, to bylo tak. Kdysi dávno zadíval se mladý Frič v Paraguayi „do černých velkých očí, hlubokých jako říční záliv a lesklých jako oči laně“, ... a o jeho dceři Herminii se čeští příbuzní dozvěděli až s takřka stoletým zpožděním. Jak to asi v roce 1905 bylo, popisuje Frič v povídce z roku 1918.

„Mnoho žen se asi do mě zamilovávalo, býval jsem fešný mladík, aspoň to o mě říkali. Jen jedna mě milovala doopravdy: takového, jaký jsem – ale já si to uvědomil příliš pozdě...“ Jmenovala se Lorai, což značí Černá kachna, která smutně zpívala, když z Gran Chaka její „Bílý orel“, jak mu indiáni přezdívali, odjížděl.

Podobná vyprávění slýchal asi i Rodolfo, jenž setkání svých prarodičů popisuje v poetických dopisech, které v letech 2002 až 2011 posílal svým českým příbuzným, Yvonně a Pavlovi: „Jsem velice pyšný na to, že jsem českého původu a že v mých žilách koluje česká krev. Mým vroucím přáním je, aby toto vyprávění přineslo užitek a otevřelo evropská srdce indiánům Čamakoko.“

Knížka pro romantiky i odborníky

Zda se to Rodolfovi podaří, musí posoudit čtenáři. Čechům – polovičním cizincům – předává své cenné zkušenosti, staré historie, tradice a mýty kmene Čamakoků, což bývalo ještě před pár generacemi trestáno smrtí. On sám už má od minulosti odstup; změnila jej misionářská výchova: „Přijal jsem Pána Ježíše Krista celým svým srdcem, neboť Bůh mě miluje. Také přišel, aby nás osvobodil od všech forem tradiční kultury našich předků. Jestliže bychom totiž nadále zachovávali jejich pohanský způsob života, nikdy bychom si nemohli polepšit, stát se civilizovanými lidmi a dosáhnout životní úrovně, jakou mají běloši...“

Odborníci tomu říkají synkretismus: míšení různých vlivů, nejen v náboženství. A taková je i Indiánská knížka – pestrá, přináší nečekané momenty, vtípky, souvislosti, ale i radost z hledání a také nacházení.

Jak píše v úvodu editorka Fričová: kniha se dá číst v kuse, jako rozvíjející se příběh, jako malá encyklopedie Gran Chaka, jeho flóry, fauny i lidí s mocným poznámkovým aparátem anebo jako studijní pokladnice antropologů, kteří v sesbíraných mýtech A. V. Friče mohou nacházet původní varianty Rodolfových vyprávění. Koupí knížky navíc přidá zájemce desetikorunu na činnost sdružení Checomacoco, jež našim trochu-krajanům už několik let pomáhá v nelehkých životních podmínkách.

A ještě bonus: na své si v jubilejním roce velkého etnografa a botanika, který v letech 1923 až 1929 sbíral (nejen narkotické) kaktusy v Jižní Americe, přijdou i čeští kaktusáři. Fričův vnuk Rodolfo, jenž v nehostinném Gran Chaku lovíval pumy a krokodýly, zamíří na několik jejich akcí. „Český indián“ poctí 13. září kaktusářskou výstavu v Jihlavě a 29. září „zamkne“ kaktusářskou sezonu v Chrudimi. A pak 11. října sedne na burácejícího „bílého orla“ a vrátí se zpět do země, kterou si tolik zamiloval jeho dědeček – slavný Alberto Vojtěch Frič.

Rodolfo Ferreira Frič, Alberto Vojtěch Frič (Yvonna Fričová ed.): Indiánská knížka, Praha - Titanic 2012, 208 str.

Počet příspěvků: 4, poslední 3.9.2012 02:10 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.