Ceska Pozice

Česko se na rozdíl od Německa zatím z chyb poučit nedokáže

V minulosti mělo Česko, obrazně řečeno, ambici stát se 17. německou spolkovou zemí, a to nejen v ekonomickém, ale i kulturním smyslu. Pravou podstatu situace ale vždy odhalí až krize. Ta současná, která se v Evropě týká migrantů, však naznačuje, že rozdíly mezi Českem a Německem jsou větší, než bylo dosud patrné. Píše Zuzana Lizcová.

Miloš Zeman měl na Albertově projev 17. listopadu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miloš Zeman měl na Albertově projev 17. listopadu. | foto:  David Neff, MAFRA
Miloš Zeman měl na Albertově projev 17. listopadu.

O Česku se v poslední době občas hovoří jako o 17. německé spolkové zemi – především v ekonomickém smyslu. Německo je pro Českou republiku největším zahraničním investorem, obchodní výměna dosáhla letos nového rekordu. I lidé, kteří žijí a pracují za hranicí nebo mají s druhou zemí obchodní či osobní vztahy, stále více hovoří o porozumění a kulturní blízkosti Čechů a Němců.

Pravou podstatu situace ale vždy odhalí až krize. Ta současná, která se v Evropě týká migrantů, však naznačuje, že rozdíly mezi oběma zeměmi jsou větší, než bylo dosud patrné. Nejde ani tolik o obavy „běžných“ lidí. Znejistění z masového přílivu imigrantů se šíří na obou stranách česko-německé hranice – a nejen tam.

Obava ze změn

Do Evropy přišly v uplynulých měsících statisíce lidí z geograficky i kulturně vzdálených oblastí a jejich základní zaopatření i následná integrace jsou a budou velkou výzvou. Navíc je zřejmé, že počet běženců není konečný. Je proto přirozené a částečně i pochopitelné, že se mnozí Evropané obávají změn, jež tato migrační vlna přinese. Rozhodující však je, jak s tímto strachem naloží. A nejen oni, ale i jejich politické a společenské elity.

Mnozí Evropané se obávají změn, jež migrační vlna přinese. Rozhodující však je, jak s tímto strachem naloží. A nejen oni, ale i jejich politické a společenské elity.

Německo má na rozdíl od Česka s migrací velké a velmi pozitivní zkušenosti. Jak nedávno ve své přednášce na Univerzitě Karlově zdůraznil historik Jiří Pešek: Německo dokázalo úspěšně vstřebat masivní příliv vysídlenců, přibližně dvanáct milionů lidí, kteří byli do země odsunuti v nelehkých poválečných letech.

Úspěšně také integrovalo valnou většinu gastarbeiterů, včetně jejich rodinných příslušníků, kteří přišli v padesátých a šedesátých letech v době hospodářského zázraku. A v devadesátých letech si poradilo s masivním přílivem uprchlíků z válkou zmítaného Balkánu.

Hlavní úkol zůstává

Žádný z těchto složitých procesů se neobešel bez vážných chyb, omylů a potíží, z nichž řada přetrvává dodnes. Celkově lze ale hovořit o úspěchu, který převážné části německé společnosti dodal sebevědomí, že se vyrovná i se současnou uprchlickou vlnou. Toto sebevědomí utvrzuje intenzivní angažmá občanské společnosti, organizační výkony německých samospráv i vrcholní politici v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou („zvládneme to“) a prezidentem Joachimem Gauckem.

Hlavní úkol pro německou společnost i politiku zůstává – nepodléhat panice, hledat pro současnou uprchlickou krizi racionální východiska a aktivně se podílet na jejím mezinárodním řešení

Navzdory tomu je situace vážná. V Německu se na pokraji sil ocitají jednotlivci, úřady i obce. Extrémisté zapalují ubytovny pro uprchlíky a pochodují ulicemi měst. Po krvavých útocích v Paříži narostly obavy z teroristických útoků. Salafisté se snaží mezi běženci v táborech verbovat nové přívržence. Pozice kancléřky Merkelové se otřásá uvnitř její politické strany CDU.

Navzdory tomu hlavní úkol pro německou společnost i politiku zůstává – nepodléhat panice, hledat pro současnou uprchlickou krizi racionální východiska a aktivně se podílet na jejím mezinárodním řešení.

Odlišní čeští politici

Tóny z Prahy jsou bohužel v mnoha ohledech diametrálně odlišné. Čeští politici se až na výjimky nesnaží současnou situaci občanům vysvětlovat a zmírňovat jejich podložené, či nepodložené obavy. Patrná je u nich spíše tendence si veřejnost nerozzlobit, případně šířících se proticizineckých nálad populisticky využít.

Čeští politici se až na výjimky nesnaží současnou situaci občanům vysvětlovat a zmírňovat jejich podložené, či nepodložené obavy

Jejím novým absurdním vrcholem bylo vystoupení prezidenta Miloše Zemana při letošním výročí 17. listopadu na pražském Albertově po boku Martina Konvičky, lídra xenofobního Bloku proti islámu. Je však třeba zdůraznit, že český prezident není se svými postoji osamocený.

„V Evropě se šíří nacionálně-populistická nálada, která zasahuje stále více zemí,“ zdůraznil pro ČESKOU POZICI Volker Weichsel, politolog a redaktor německého časopisu Osteuropa, který dění v České republice dlouhodobě sleduje. Podobné tendence prý lze v různé míře zaznamenat na politické scéně například v Maďarsku, Francii či v Polsku. V Německu podle něho tyto postoje zatím převážně zůstávají „na ulici“, začínají prý už ale pomalu pronikat i do komentářů některých deníků.

Ani islám, ani uprchlíci

„Zeman, který vždy rád vydával resentimenty a nadávky za blízké lidu, je v početné špatné společnosti,“ upozorňuje Weichsel. Podle něho to, co český prezident 17. listopadu na pražském Albertově předvedl, bylo „symbolickou inscenací“, jež měla s islámem nebo uprchlíky málo společného. Jejím cílem bylo spíše prezentovat Zemana jako lídra národa, který se nenechá utlačovat nebezpečnými vnějšími mocnostmi, zejména Německem.

To, co český prezident 17. listopadu na pražském Albertově předvedl, bylo „symbolickou inscenací“, jež měla s islámem nebo uprchlíky málo společného

S touto interpretací souhlasí Kai-Olaf Lang, analytik německé Nadace pro vědu a politiku (SWP), který ČESKÉ POZICI sdělil: „Řekl bych, že se Zeman především pokusil profilovat proti politickému mainstreamu jako v principu jediný skutečný mluvčí národa a inscenovat sepětí s určitou ,mlčící většinou‘. To navíc v tradici akce, která se ve svém jádru obrací proti zahraniční nadvládě.“

Politolog Weichsel připomíná: „Motiv ,o nás bez nás‘ se táhl celým Zemanovým projevem. Přitom je jednoduché odhalit, že to není pravda. V Evropské unii se nerozhoduje bez České republiky.“ Toto zjištění není ani zdaleka natolik banální, jak by se mohlo zdát.

Neslavná tradice

Česká politická reprezentace má dlouhou a neslavnou tradici vysvětlování nepopulárních rozhodnutí údajným „diktátem Bruselu“. V současné migrační krizi se nabízí „diktát Berlína“, země, jejíž kancléřka „pozvala“ uprchlíky do Evropy. Skutečnost, že masy lidí proudily do EU, zejména do Itálie a Řecka, už mnohem dříve, se opomíjí.

A také se opomíjí, že kancléřka Merkelová v září neřekla, že Německo uvítá všechny běžence. Jen zasáhla v krizové situaci, kdy hrozila humanitární katastrofa i rozpad schengenského systému, jednoho z hlavních výdobytků evropské integrace. Merkelová to učinila s plným vědomím, o nakolik zásadní a obtížné rozhodnutí jde. Vnášet do veřejné diskuse zjednodušená hesla a prázdné fráze je ale mnohem jednodušší než předkládat fakta.

Česká politická reprezentace má dlouhou a neslavnou tradici vysvětlování nepopulárních rozhodnutí údajným „diktátem Bruselu“. V současné migrační krizi se nabízí „diktát Berlína“.

Demokratické rozhodovací postupy jsou pro mnoho občanů nepřehledné. Hlavním úkol politiků proto spočívá v tom je vysvětlovat a jejich výsledky obhajovat, i když jsou v částečném či úplném rozporu s jejich původním názorem. To je princip většinového hlasování, s nímž ČR na evropské úrovni souhlasila svým podpisem Lisabonské smlouvy z roku 2009. Žádný diktát, ale proces, do jehož utváření a konečného znění může Praha aktivně zasahovat.

K tomu je ale třeba mít kompetence a kontakty, schopnost vyjednávat, přinášet řešení a nalézat spojence. S předsedou vlády Bohuslavem Sobotkou, který si nechal rozložit diplomatický sbor a o zahraniční politiku se nezajímá, a s hlavou státu, která se k EU ostentativně obrací zády, je ale něco podobného jen obtížně představitelné.

Žádné překvapení

Zemanovo vystoupení na Albertově mnoho lidí pohoršilo. Vážnější však je, že řadu běžných občanů ani zahraničních komentátorů vůbec nepřekvapilo. „Zeman ani v minulosti svůj velmi kritický postoj k islámu netajil. I jeho odmítavé stanovisko k uprchlíkům je známé,“ myslí si Daniel Kortschak z digitální redakce deníku Frankfurter Rundschau, který jako jeden z mála německých listů o prezidentově projevu 17. listopadu informoval.

Zemanovo vystoupení na Albertově mnoho lidí pohoršilo. Vážnější však je, že řadu běžných občanů ani zahraničních komentátorů vůbec nepřekvapilo.

„Tím, že stál na pódiu s člověkem, který chce muslimy rozemlít na masokostní moučku, nejraději by strhl mešity a zakázal islám, Zeman jednoznačně překročil hranici,“ zdůrazňuje Kortschak, který situaci v Česku dobře zná, protože více než dva roky pracoval pro Radio Prag, zahraniční vysílání Českého rozhlasu.

„Jeho argumentace, že je věcí pořadatelů, kdo s ním stojí na pódiu, je směšná. Ve většině zemí by pravděpodobně zazněly zřetelné požadavky na prezidentovu demisi. Neumím si představit, že by rakouský nebo německý prezident podobné vystoupení politicky přežil,“ dodává Kortschak. Představa, že by se německý prezident Joachim Gauck, známý bojovník za lidská a občanská práva, postavil na drážďanském pódiu vedle lídrů Pegidy, je skutečně absurdní.

Postoj celého národa

Zemanovy výroky i okolnosti, za kterých byly proneseny, byly v Česku ostře kritizované. Mimo jiné i jinak opatrným premiérem Bohuslavem Sobotkou. Výzvy k prezidentovu odstoupení ale v Česku zazněly jen slabě – možná z důvodu jejich vyznění do prázdna.

Zeman sice do značné míry vyjadřuje jen vlastní názory, případně pouze části veřejnosti, ale v zahraničí jsou jeho slova považovaná za postoj celého národa

Nebo proto, že s prezidentovými výroky podstatná část, podle průzkumu agentury Median 29 procent občanů souhlasí, jsou jim lhostejně nebo je nedokáže posoudit – podle téhož průzkumu 25, respektive 22 procent. Případně proto, že lidé, kterým Zemanovo vystupování dlouhodobě vadí, se smířili s tím, že nezbývá než další dva roky s polarizujícím prezidentem přežít a doufat, že v příští přímé volbě neuspěje.

Odbývat Zemanovy výroky a vystoupení tím, že je to známý provokatér a excentrik, který nemá reálnou politickou moc a nakonec sám sebe zničí, je ale minimálně krátkozraké. Zeman sice do značné míry vyjadřuje jen vlastní názory, případně pouze části veřejnosti, ale v zahraničí jsou jeho slova považovaná za postoj celého národa.

Nepřehledná situace

„Pokud má hlava českého státu projev – navíc ve významně symbolický den –, nemůže to zůstat bez povšimnutí. Mohou to být osobní názory, formuluje je ale člověk, který zastává důležitý veřejný post. Problematické při vnímání například v Německu nemusí být jen to, coZeman řekl – to nebylo úplně nové –, ale jak a s kým,“ připomíná Kai-Olaf Lang.

Novinář Daniel Kortschak jde ještě dále, když vysvětluje, proč mají lidé v zahraničí sklon dávat mezi postoje Čechů a jejich prezidenta instinktivně rovnítko a pomíjet politické nuance mezi Hradem a vládou: „Prezident je považován za nejvyššího reprezentanta České republiky, jeho vyjádření se staví na roveň oficiálního postoje země. Premiér Sobotka je v Německu skoro neznámý.“

Situace v Česku není úplně přehledná a radikálně kritické postoje vůči islámu či uprchlíkům zastává řada občanů i vrcholných politiků

Je tomu tak i proto, že situace v Česku není úplně přehledná a radikálně kritické postoje vůči islámu či uprchlíkům zastává řada občanů i vrcholných politiků. „Ve vládě nejsou jak v ČSSD, například ministr vnitra Chovanec, tak v ANO nevýznamní politici, kteří přemýšlejí stejně jako Zeman, jen se opatrněji vyjadřují,“ připomíná Volker Weichsel.

To o předminulém víkendu v rozhovoru pro deník Právo potvrdil předseda ANO Andrej Babiš, který v otázce migrace s prezidentem souhlasí a nevyloučil, že jeho hnutí Zemana podpoří v příští prezidentské volbě.

Spíše znejistění

„S průzkumy veřejného mínění je třeba zacházet obezřetně,“ říká Weichsel. „Pokud se 75 procent lidí v anketě vysloví proti přijímání uprchlíků, neznamená to, že Zemanovy postoje zcela sdílejí. Ale to, co se v Česku děje, nelze jednoduše vysvětlit jedním zdivočelým prezidentem,“ podotýká Weichsel s tím, že Zeman ani nepotřebuje k prosazování svých postojů exekutivní kompetence. Sama česká vláda se totiž snaží snížit na minimum počet uprchlíků, kteří se budou v Evropě přerozdělovat.

Jsou Češi nehumánní a nesolidární? Spíše znejistění a cítí se ohrožení, přestože se jich současná uprchlická krize zatím nijak osobně nedotkla.

„Zeman je jen rétoricky o trochu radikálnější. A jakkoli smutné to je, tvrzení, že mluví ,za lid‘ není úplně nepravdivé,“ dodává Weichsel. Názor, že se Zeman svými tezemi zřejmě trefil do pocitu mnoha lidí v ČR, sdílí i Kai-Olaf Lang a naznačují i průzkumy veřejného mínění. Podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) odmítá 59 procent Čechů přijímání jakýchkoli uprchlíků z válečných oblastí.

Jsou proto Češi nehumánní a nesolidární? Spíše znejistění a cítí se ohrožení, přestože se jich současná uprchlická krize zatím nijak osobně nedotkla. Do značné míry jde o obavy z neznámého. Jak již ale bylo řečeno, politická reprezentace je nijak nerozptyluje, spíše v čele s prezidentem rozdmýchává.

Nepředstavitelné napadání

Zeman a jeho mluvčí Jiří Ovčáček navíc ostře útočí na média, která lidem vysvětlují okolnosti současné krize a snaží se přispívat ke kultivované společenské debatě. Není to originální, ale účinné. „Útoky na média jsou oblíbené v Kremlu, na Pražském hradě i v drážďanských ulicích. U Pegidy, se bojovým heslem stalo: ,lživý tisk, lživý tisk‘,“ upozorňuje Volker Weichsel a zároveň si klade otázku, kolik lidí z těch, co ho provolávají, ví, že jím útočili nacisté na demokratický tisk ve Výmarské republice.

V Německu či v Rakousku by nebylo představitelné, aby mluvčí prezidenta opakovaně napadal média, především veřejnoprávní televizi, jak činí Jiří Ovčáček

A vysvětluje: „Postup je jednoduchý. Představí se tvrzení, a místo jeho podpory argumenty se ,prokáže‘ jeho údajná pravdivost další domněnkou: tento názor podléhá cenzuře. O tom, kdo proti tomu vystupuje, se pak řekne, že je zmanipulovaný. Řečníci se označí za hlas národa, čímž se preventivně imunizují vůči kritice. To vše lze u Zemana dobře pozorovat.“ Takto se podle Weichsela účinně ničí racionální debata.

Útoků Hradu na média si všímá i Daniel Kortschak a zdůrazňuje, že v Německu či v Rakousku by nebylo představitelné, abymluvčí prezidenta opakovaně napadal média, především veřejnoprávní televizi, jak činí Jiří Ovčáček.

Sázka na proklamace

Představa, že Česko je nedílnou součástí demokratického Západu a patří k němu kulturně i historicky, byla jednou z hlavních idejí sametové revoluce i celého polistopadového vývoje. Konkrétních obrysů se jí dostalo po vstupu ČR do NATO a EU. Z členství v obou organizacích Česko podobně jako ostatní postkomunistické státy mnoho let těžilo.

Česko podobně jako jeho východní sousedé sází pouze na proklamace, lavírování, zdržování a odstrašování potenciálních migrantů

V současné nelehké situaci si od nich členské země EU, které nesou hlavní tíhu migrační vlny – Německo, Švédsko, Rakousko, ale i Itálie či Řecko –, oprávněně slibovaly solidaritu a pomoc. Ta však nepřichází. Česko podobně jako jeho východní sousedé sází pouze na proklamace, lavírování, zdržování a odstrašování potenciálních migrantů. Nezdá se, že by se poučilo z chyb Německa a dalších států, které začaly uprchlickou vlnu skutečně řešit, až když se přelila přes jejich hranice.

Praha není s tímto postojem ve střední Evropě osamocená, nijak nevyčnívá. Proto ani vystoupení prezidenta Miloše Zemana 17. listopadu na Albertově v německých médiích nevyvolalo větší pozornost. Volker Weichsel o tom říká: „Ve sboru xenofobů je mnoho těch, kteří jsou oproti Zemanovi důležitější a větší, nebo jako Orbán ještě pronikavěji křičí.“

Proevropská politika

Otázkou je, zda před lety nemělo Česko jinou ambici. Pomůžeme-li si metaforou – stát se 17. německou spolkovou zemí nikoli v ekonomickém, ale v kulturním smyslu. Zemí, která se dokáže poučit z chyb minulosti a v níž se při sebemenší zkoušce nezpochybňují demokratické hodnoty a spojenecké závazky, občané důvěřují svému státu a demokratickým institucím a politici nevycházejí vstříc volání ulice, ale s pomocí občanské společnosti usměrňují veřejnou debatu a dávají jí jasné mantinely.

Nikdo nevolá po závislosti na Berlínu, ale po samostatné, jasně formulované, sebevědomé a zároveň proevropské politice české vlády

Přirovnání k 17. německé spolkové zemi kulhá. Ani u našich západních sousedů není vše v pořádku a nemá smysl si je zbytečně idealizovat. Nikdo však nevolá po závislosti na Berlínu, ale po samostatné, jasně formulované, sebevědomé a zároveň proevropské politice české vlády.

Nezbývá než doufat, že nezbytná a správná distance premiéra Sobotky od vystoupení prezidenta Miloše Zemana 17. listopadu na pražském Albertově, které hlavě státu definitivně zavřelo dveře do slušné mezinárodní společnosti, byla prvním krokem. Nesmí však být posledním.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.