Ceska Pozice

Česko je venku z recese! Nebo není?

Po šesti čtvrtletích poklesu máme pouhá dvě čtvrtletí velmi nízkého růstu. Neměli bychom počkat se soudy, že „jsme z nejhoršího venku“?

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Český statistický úřad (ČSÚ) zveřejnil počátkem září údaje o tvorbě a užití HDP ve druhém čtvrtletí letošního roku. A upřesnil odhad meziročního růstu HDP: vzrostlo čtvrtletně o 0,6 procenta (odhad byl 0,7 procenta), ale meziročně HDP kleslo o 1,3 procenta (odhad byl -1,2 procenta). Údaje i následnou vlnu mediálního optimismu komentuje Milan Zelený.

Média tvrdí, že „statistici potvrdili konec recese“. Těžko uvěřit, že by se našel statistik, který by něco takového „potvrdil“: v obou případech ČSÚ naopak snížil své původní odhady. Takové revize prý analytici neočekávali.

Je ale přece úplně jedno, co analytici „očekávají“. Po šesti čtvrtletích poklesu máme pouhá dvě čtvrtletí velmi nízkého růstu: neměli bychom počkat se svými soudy, že „jsme z nejhoršího venku“? Žádný seberespektující ekonom by takový závěr nenabídl; spíše přemládlý analytik nebo ambiciózní televizní komentátor.

To nejhorší prý máme za sebou...

A co USA? Jsou z nejhoršího venku? Ovšemže ne. V pátek 6. září oznámily, že v srpnu bylo vytvořeno 169 tisíc nových „jobs“. Míra nezaměstnanosti klesla na 7,3 procenta. Proč nikdo nejásá? Přes 300 tisíc nových „jobs“ měsíčně, po dobu pěti let, by nás vrátilo zpět do úrovní roku 2008.

V pátek 6. září USA oznámily, že v srpnu bylo vytvořeno 169 tisíc nových „jobs“. Míra nezaměstnanosti klesla na 7,3 procenta. Proč nikdo nejásá?Takzvaná Participation Rate (míra účasti práceschopného obyvatelstva) klesla na 63,2 procenta, tedy na úroveň z roku 1978. To znamená, že stále více práceschopného obyvatelstva nepracuje a práci nehledá (není v registrech nezaměstnaných). Proto míra nezaměstnanosti klesá, i když počet lidí bez práce trvale roste. Lze říci, že v USA dnes nepracuje 44,1 procenta práceschopného obyvatelstva. Jaká to bohatá země!

Lidé jsou nezaměstnaní tak dlouho, že ztrácejí nárok na podporu v nezaměstnanosti a „vytratí se“ z ekonomiky. Být nezaměstnaný a být bez práce jsou dvě zcela různé kategorie. Burzovní trhy přesto rostou, protože pro ně platí čím hůře, tím lépe: Fed příliš neomezí dlouholeté pumpování peněz do vykolejené ekonomiky – tak zbude více hotovosti pro burzovní spekulace, i když méně pro reálné investice.

USA mají tedy to nejhorší ještě před sebou; ale Česko je už z nejhoršího venku?

Média jako ekonomické roztleskávačky

Všimněme si, že v Česku již mluvíme o analyticích (v množném čísle), a ne o tom či onom jedinci: všichni totiž opisují jeden od druhého a nutně se shodují v interpretaci, co se stalo (ne, co se stane), jak na burze, tak v ekonomice. Jsou proto spíše vágní v odhadu budoucnosti a uspokojují média pseudo-prognózami jako „mělo by se“, „příští kvartál“, „po Novém roce“, „příští rok“ nebo „do dvou let“, bez jakékoliv argumentace nebo příčinného vysvětlení. Tyto mantry sborově opakují třeba i pět, deset let, podle toho, jak dlouho je média nechají.

Fakt, že banky a finanční instituce nepředvídají ekonomiku spolehlivě, také nikdo nezmění; když udělají chybu, tak všechny stejnouPokud média chtějí hrát roli ekonomických roztleskávaček, měla by si uvědomit, že je to role velmi pochybná, založená na vlastních interpretacích nebo analytiků, ale nikoli ekonomů. Role šíření hospodářského optimismu přináleží spíše vládě, a to ještě jen po dlouhodobých konzultacích s bona fide nezávislými ekonomy různých ideových směrů.

Je třeba si uvědomit, že analytici sledují jen historické pohyby čísel, jako na burze a finančních trzích, a tak na budoucnost usuzují pouze podle minulosti; což je v době krize velmi ošidné. Chybí jim argumentace, ekonomická teorie a pochopení hospodářské struktury i chování. Fakt, že české HDP stagnuje od roku 2008, nezmění ani nejrozjásanější roztleskávačka. Fakt, že banky a finanční instituce nepředvídají ekonomiku spolehlivě, také nikdo nezmění; když udělají chybu, tak všechny stejnou. Jejich předvídání je zcela nespolehlivé právě v dobách krize – kdy je ho třeba nejvíce; je ale celkem předvídatelné, když ekonomika trendově roste v dobách konjunktury – tehdy však takové „předpovědi“ potřebuje jen málokdo.

Typický je pohled notoricky známého ministra financí, který konzultoval optimistické, a tudíž stejně mylné odhady řady finančních institucí, ale povšiml se jediného lišícího se, pesimistického odhadu akademické instituce. Statisticky se takové výjimce říká „outlier“. Jako typický politik (a špatný statistik) zvolil ten většinově nesprávný odhad a zamítl ten jeden správný, univerzitní „outlier“. Navíc obohatil české mudrosloví výrokem: „Ti, kteří jednají v praxi, umí; ti, kteří neumí, to učí.“

Recese je vícerozměrná

Reálná ekonomika „nezná a nevnímá“ roli číslovky 0; recesi neprožívá kolem arbitrárního čísla, ale osciluje nahoru a dolu, nad a pod, kolem ničeho specifického. Nemocná ekonomika může být v HDP dlouhodobě nad nulou, ale zdravá, perspektivní ekonomika dočasně pod nulou – vše záleží na struktuře, podmínkách a směru i dynamice růstu, ne na arbitrárním referenčním čísle. Užívané ukazatele (včetně HDP) jsou spíše srovnávací než vypovídací. Budoucnost ekonomiky lze odvodit jen z rozborů struktury a reálných trendů v sektorech, technologiích, zaměstnanosti, investiční činnosti, fixním kapitálu, ceně peněz (přirozené úrokové míře) a podobně – ne z „čtení“ prostých časových řad agregovaných čísel, průměrů a součtů.

HDP nestačí: je nutné sledovat širší, vícerozměrný komplex ukazatelůUkazatelé zaměstnanosti, zadlužení státu, domácí poptávky, investiční činnosti, výdajů, spoření a zadlužení domácností atd. jsou i nadále spíše neslibné a neperspektivní. HDP nestačí: je nutné sledovat širší, vícerozměrný komplex ukazatelů – a k tomu již je nějakého myšlení, vzdělání a zkušeností jistě třeba. Názor může vyjádřit každý.

Navíc, recese (ani deprese, krize atp.) není spolehlivě definovaná – právě proto, že je vícerozměrná, a ne agregátně jednorozměrná. HDP měří tržní hodnotu finálních produktů vyrobených v hranicích dané země. Nespecifikuje se, komu to HDP patří (kdo vlastní výrobní podniky) a jaké platby občané dané země ve skutečnosti za své HDP nakonec obdrží.

Pro země založené na zahraničním outsourcingu, kde jsou finální výroby vlastněny nebo zadávány cizími vlastníky (jako je Česká republika), je míra HDP spíše okrajová a nepromítá se přímo do růstu životní úrovně. Náklady za ekologické škody a újmy způsobené cizími podniky nejsou započítány. V HNP (hrubý národní produkt) jsou kapitálové zisky zahraničních vlastníků a podniků odečteny. Tedy, HDP měří obecnou ekonomickou aktivitu uvnitř země, ale HNP měří celkové příjmy občanů této země.

Vlastnictví a vlastnické funkce jsou nesporně základní kategorie ekonomiky a podnikání, jak jsme se přesvědčili během komunismu. Jeden náš premiér dokonce tvrdil: „Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří,“ jen aby přitáhl zahraniční vlastníky (investory) a rozprodal národní statky. Jiný, podobný premiér zase definoval „českou firmu“ jako tu, která se na našem území nachází, bez ohledu na to, komu patří; asi ve smyslu českého „co je doma, to se počítá“. No, počítá se, ale jen když nám to patří. Zahraniční firma na našem území je totéž jako česká firma na cizím území: patří těm, kterým patří.

Jestliže jdou příjmy a zisky z dané aktivity zahraničním vlastníkům, budou započítány do HDP, ale ne do HNP. Například Irsko, kde patří většina podniků někomu jinému (jako v České republice), mělo v roce 2010 HDP 158 miliard eur, ale HNP jen 112 miliard eur: tedy zdánlivě bohatá, ale spíše chudá ekonomika. Čím větší podíl zahraničně vlastněných podniků, tím větší je mezi HDP a HNP rozdíl. Nemusíme se už ani pouštět do faktorů repatriace zisků, daňových úniků a zneužívání místní, levné pracovní síly.

Podobenství o „polovině“

Nejlepší „definicí“ tedy zůstává zkušenost, že když soused ztratí práci, je to recese; když práci ztratím já sám, je to deprese. Kdy tedy končí recese? Pro média, když HDP přestane klesat, pro ekonomy, když HDP začne stoupat. Připomíná to ošoupané a prázdné klišé: Je sklenice napůl plná, anebo napůl prázdná?

Kdy tedy končí recese? Pro média, když HDP přestane klesat, pro ekonomy, když HDP začne stoupat.Poslouchal jsem nedávno církevního hodnostáře, který strávil hodinu na téma, jak interpretovat to „napůl“. Stále se přikláněl k nepravdě, že je lépe sklenici vnímat napůl plnou, a oči mu zářily. Nedokázal vysvětlit proč. Úplně stejná je nepravda, že je napůl prázdná. Fakt je, že je přesně „napůl“. Bohužel, mnozí nevnímají nelogičnost a prázdnotu takových „podobenství“.

Zatrnulo mi ale, když jsem pak četl titulek, že Česká republika je sedmnáctou nejbohatší zemí v EU. Kolik je vlastně zemí v EU? 28? Takže lze říci, že Česko je jedenáctou nejchudší zemí v EU? Jistě ne. Nechť ty rozzářené oči jiskří i nadále!

Optimismus ani pesimismus do ekonomie nepatří

Často dostávám v médiích otázku, zda jsem optimista, nebo pesimista. Do ekonomie přece kategorie optimismu nebo pesimismu nepatří! Je-li sklenice „napůl“, pak nelze zodpovědět, zda plná, nebo prázdná. Optimismus a pesimismus jsou potřebné jen ve spekulacích, hrách na burzách nebo v sázení na koně. V podnikání a ekonomii je třeba respektovat fakta.

V ekonomice se nic neopakuje, nevrací a nefixuje, ale pouze mění, transformuje a vyvíjí. Proto je třeba studovat (a pochopit) příčinné trendy.Žádný popsaný nebo změřený stav nelze interpretovat jen tak, mimo kontext. Je jedno, zda jde o popis číslem, slovem, obrázkem či digitálním souborem. Každý stav je pouhý bod v toku dění, součástí procesu: má tudíž příčinu i následek. V ekonomii, tak jako ve všech ostatních vědách, je třeba odhalit dynamiku kauzálních procesů (udělat diagnózu); ekonomiku nelze studovat jen jako statický a neměnný mechanismus (se svými statistickými výkyvy), ale především jako evoluční a transformující se společenský organismus příčin a následků. V ekonomice se nic neopakuje, nevrací a nefixuje, ale pouze mění, transformuje a vyvíjí. Proto je třeba studovat (a pochopit) příčinné trendy (tj. sektory, technologie, trhy, geopolitické posuvy, politické kontexty, chování, preference a podobně), a ne jen následné (nepříčinné) časové řady.

Můj profesor W. Edwards Deming říkával, že auto ekonomiky nelze řídit s pohledem upřeným do zpětného zrcátka (tj. pomocí čísel a statistik popisujících minulost), ale jen s pohledem soustředěným na cestu před sebou. (Také mě učil, že se nemáme učit jen z vlastních chyb, ale především z chyb druhých.)

Koho lze „nakopnout“?

To podobenství o sklenici má tedy jasné a logické rozřešení. Jestliže do sklenice čepuji, tak je v půlce napůl plná; když ze sklenice upíjím, tak je v půlce napůl prázdná. Otázky optimismu nebo pesimismu jsou irelevantní.

Z žádné krize se nelze proinvestovat, obzvláště ne penězi jiných lidí (tj. státními penězi a dluhy)Chce-li tedy někdo hrát roli optimistické roztleskávačky, bez pochopení příčin, trendů a návaznosti akcí, pak by si měl uvědomit, jak hodně ten falešný optimismus škodí. Lidé se zbytečně zadlužují, protože jim někdo stále opakuje, že za rok bude líp. (Opakování není matkou moudrosti, ale propagandy.) Ze stejných důvodů si lidé nehledají práci, nerekvalifikují se, zbytečně utrácejí, nespoří, nemyslí na „zadní kolečka“. Všichni čekají, kdy už to bude, kdy už se objeví to světýlko na konci tunelu. Jsou pak zklamaní, že to světýlko je protijedoucí vlak hlubší a vleklé recese, anebo nezastavitelné transformace.

Pesimista může být ve své chybě vždy příjemně překvapen a snadno se přizpůsobit lepšímu. Optimista může být ve své chybě pouze zklamán a nepřipraven přizpůsobit se horšímu.

Z žádné krize se nelze proinvestovat, obzvláště ne penězi jiných lidí (tj. státními penězi a dluhy); když už, tak svými vlastními, soukromými prostředky. Žádnou ekonomiku nelze „nakopnout“, protože ekonomika není stroj, ale organismus. Nakopnout lze jen ty, kteří tak vytrvale chtějí „nakopnout“ nás...

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.