Česká vláda je borec. Umí naštvat mladé i staré, bohaté i chudé.

Jak moc nás stabilizační opatření vlády destabilizují? Analyzuje ekonomka Markéta Šichtařová.

foto: repro foto archivČeská pozice

Víme to už všichni: státní rozpočet je v průšvihu. Pravda, každý na to přišel jinak rychle – ti prozíravější na nesmyslnost návrhu rozpočtu na rok 2012 upozorňovali loni v srpnu. Vláda je však pomalejší, takže na to přichází až teď. Ale to je teď vedlejší, horší zůstává, co s tím kabinet hodlá dělat.

Podle dosavadních návrhů chce podniknout hned několik věcí. Je sice možné, že jen zvolila sofistikovanou strategii komunikace s veřejností. Ta má totiž sklon nadávat permanentně. Když se jí sdělí věc nepříjemná, brblá, když se pak trochu ustoupí, uklidní se a odechne si. A když se veřejnosti rovnou sdělí věc katastrofální, a pak se změkčí jen na poloviční katastrofu, bude to úplně stejné: nejprve brblání, a potom uklidnění a rezignovaný souhlas.

Ale mám dojem, že toto není ten případ. Proč? Protože všechno, s čím teď vláda přišla, se dalo čekat. Například už loni jsme s kolegou Vladimírem Pikorou v knize „Všechno je jinak“ varovali, že nás patrně čeká zastavení valorizací, dvojí zvýšení DPH v letošním roce a růst daní pro bohaté. A s čím že to vláda přišla? Se zastavením valorizací, zvýšením DPH a růstem daní pro bohaté. Takže to asi nebude jenom promyšlená marketingová komunikační strategie…

Konec valorizací

Dlouho, předlouho naše milá vláda mlžila, až nakonec musela s pravdou ven: odnesou to valorizace důchodů, prý nejspíš na tři roky. Tedy popravdě řečeno, proč bychom měli věřit tomu, že je to jen na tři roky…? Za ony tři roky už o obnovení valorizací bude rozhodovat vláda jiná, a on se důvod, proč je neobnovit, vždycky nějaký najde.

S těmi valorizacemi je to totiž trochu zapeklité, naivka by byl ten, kdo by beze zbytku věřil, že se tak „náhle“ o zastavení valorizací mluví „jen“ proto, že ekonomika je v recesi a vláda postavila rozpočet úplně špatně. Možná je jádro problému jinde.

Pro politiky je nejjednodušší –  tedy nejméně nápadné – přestat důchody valorizovat. A pokud se navíc dá konec valorizací hodit na krizi a neutěšené veřejné finance, je to tuplem „nenápadné“.Udělejme si malou odbočku k důchodovému systému: Víme, že první pilíř, tedy průběžný systém, je závislý na demografické situaci a nastavení parametrů – můžeme si u něj pohrát s odchodem do důchodu, s pojistnou sazbou, s nastavením stropů a kdo ví, s čím ještě. Ale pořád nám to žádný opulentní důchod nezaručí. A pak také víme, že ani třetí pilíř nás nezachrání, protože hraje v celém důchodovém systému jen malou roli. No a zatím to vypadá, že dokonce ani s chystaným druhým pilířem vláda od příštího roku moc velkou díru do světa neudělá, protože poučená veřejnost je obezřetná a zrovna se do něj nepohrne.

Takže co s tím? Je to prosté: Pro politiky je nejjednodušší – rozumějme, je to nejméně nápadné – přestat důchody valorizovat. A pokud se navíc dá konec valorizací hodit na krizi a neutěšené veřejné finance, je to tuplem „nenápadné“.

V současnosti je valorizace v závislosti na inflaci a průměrné mzdě povinná ze zákona. Lze čekat, že poměrně „snadné“ by bylo nejprve uvažovat o změně valorizací jen podle inflace a nikoliv podle vývoje mezd, poté o tom, že valorizace nemusí ani inflaci pokrýt plně, potom o odkladu valorizací třeba na tři roky, a poté třeba o úplném zrušení…

A hádejte, jak to asi nakonec dopadne? Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek se koncem února nechal slyšet: „Návrh směřuje k tomu, aby bylo zajištěno, že se deficit důchodového účtu nebude zvyšovat, a valorizační schéma více odpovídalo vývoji ekonomiky.“ Co že to znamená přeloženo do češtiny? To znamená první krok, totiž prozatím změnu valorizací jen podle inflace a nikoliv podle vývoje mezd.

Vážně jen náhoda?

A navíc to má – tedy z hlediska chystaného druhého pilíře – ještě jeden zajímavý efekt. Dosud není vůbec jisté, že druhý pilíř neskončí pro nezájem veřejnosti fiaskem. Takže co je třeba udělat? Přeci přesvědčit veřejnost, že druhý pilíř jí div že nezachrání život. Důchody od státu totiž budou velmi malé, navíc se ani nebudou valorizovat… Takže kdo nechce v důchodu živořit, musí včas myslet na zadní kolečka a spořit s penzijními fondy! Stát už ovšem neříká, že na zadní kolečka se dá myslet i jinými způsoby než s penzijními fondy. Je to vážně jen náhoda, že někteří nejmenovaní zástupci penzijních fondů se již vyjádřili pro výrazné omezení valorizací?

Trochu mne překvapuje, že si vláda nedá říct a pořád dokola zkouší tytéž skopičiny, které jí stejně tak dokola ústavní soud pořád vrací: Totiž měnit pravidla během hry. Začalo to stavebním spořením a pokusem změnit pravidla už jednou uzavřených smluv. Pokračovalo to fotovoltaikou, kterou se vláda nejprve rozhodla (nesmyslně) podporovat, a poté se (stejně nesmyslně) rozhodla raději ji zadupat do země. A teď tu máme důchody.

Český právní řád říká – a Ústavní soud na to neustále poukazuje – že důchody musejí být postaveny na principu zásluhovosti. No, a pokud je někdo v důchodu již 30 let, pak mu byl důchod oněch 30 let neustále valorizován. Jeho životní úroveň se tedy držela zhruba na stejné úrovni. Pokud někdo vstoupí do důchodu letos s vidinou, že se zastaví valorizace, jeho životní úroveň začne klesat. Jeho (nevalorizovaný) důchod totiž bude permanentně znehodnocován inflací. Nevím, nevím, zda v tom spočívá naplnění verdiktu ústavních soudců…

Zvýšení DPH

Nejprve se veřejnosti tvrdilo, že prý je DPH potřeba sjednotit – rozumějme, zvýšit – kvůli penzijní reformě. Čím víc peněz půjde v rámci reforem do fondů, tím méně peněz zbude v průběžném systému. A tím chudší se stávají současní důchodci. Vlastně to má i název – tomuto výpadku peněz v průběžném systému se říká transformační náklady.

Na to ale veřejnost neskočila. Začala se nepříjemně o vyšší DPH zajímat. Inu, musel se najít nějaký jiný důvod. Byl snadno po ruce. Státní rozpočet na rok 2012 se sestavil s předpokladem, že ekonomika poroste o 2,5 procenta. A to v době, kdy už bylo naprosto jasné, že spíš spadne v poledne 1. 1. 2012 již nelétající nadzvukový Concorde na Karlův most, než aby ekonomika rostla takovým tempem. Netrvalo dlouho a statistiky to začaly potvrzovat. Už v únoru 2012 se ukázalo, že mezikvartálně je česká ekonomika v recesi. (Kdo by to byl řekl, že?) „Muselo“ se s tím narychlo něco dělat. „Jedinou“ možností je prý zvyšovat daně ještě v průběhu roku. A „jedinou“ daní, která se dá zvýšit ještě v průběhu roku, je přeci DPH.

Vláda zkrátka chtěla na počátku DPH sjednocenou na 19 nebo na 20 procentech, a bude ji mít. Důvod se vždy najde...

Daně pro bohaté

Vláda vyniká jednou mimořádnou schopností – naštvat si bohaté i chudé, mladé i staré. To je docela pozoruhodné. Řeklo by se pravicová vláda – půjde na ruku vysokopříjmovým, bude rozčilovat chudší. Nebo levicová vláda – bude bohatým brát a chudým dávat. Ale česká vláda je borec: zvládá válčit na všech frontách. Dokonalý majstrštyk se jí povedl na konci února: v jediném týdnu dokázala oznámit osekání valorizací a současně zavedení zápisného na vysokých školách: otevřela novou bojovou frontu i podle věku! No, asi i sama vláda cítí, že to je sice pozoruhodné, ale současně budou díky tomu pozoruhodně nízké i příští volební výsledky. I rozhodla se trochu si svou image vylepšit.

Naivní logika „bohatý člověk = vysoké příjmy = vysoká daň“ neplatí Jedno řešení je v takových situacích vždy osvědčené: totiž zvýšit daně bohatým. To je snad jediný teoretický růst příjmů státního rozpočtu, který víc lidí potěší, než popudí. Potíž je v tom, že je právě jen teoretický.

Naivní logika „bohatý člověk = vysoké příjmy = vysoká daň“ totiž neplatí. Respektive platí jen pro, řekněme, vyšší střední třídu. Typicky pro dobře situované bankovní úředníky, kteří si díky vysokým platům mohou dovolit ohromnou hypotéku na domeček za městem, a kteří se den co den třesou o své místo, protože při jeho ztrátě by hypotéku nemohli splácet a „potykali“ by si s panem exekutorem.

Ti opravdu bohatí mají obyčejně příjmy nízké. Ano, používají jachty, tráví léto ve vilách v Toskánsku a jezdí rychlými sexy auty. Ale nic z toho „není jejich“. Všechen ten majetek patří firmám, které mají sídlo na Kajmanských ostrovech a akcie na doručitele. A poměrně účinný způsob, jak snížit příjmy státního rozpočtu ještě víc, je motivovat milionářskou daní ještě širší okruh lidí, aby se chovali stejně: totiž aby přestali platit své daně úplně a uchýlili se do daňových rájů. Výsledkem pak bude jen větší počet bývalých dobře situovaných bankovních úředníků nyní si tykajících s exekutorem.

Ale přiznejme si popravdě, že politici nemohou mít nejmenší zájem na tom, aby ti skutečně bohatí skutečně platili vyšší daně. Nemohou si přeci dovolit rozlítit sponzory svých volebních kampaní.

Možností je spousta

Víte, že do výdajové kapitoly rozpočtu „Neinvestiční transfery příspěvkovým a podobným orgánům“ se nenápadně dokáže schovat 48,9 miliardy korun?Takže kudy z toho? Není to zas tak těžké, jak se zdá. Vláda má na výběr celkem dost možností, jak české veřejné finance vylepšit. Počínaje osekáním třeba… třeba Českého statistického úřadu, a konče třeba… třeba privatizací pošty (třeba by pak nerozbíjela lidem balíky). Víte, že do výdajové kapitoly státního rozpočtu „Neinvestiční transfery příspěvkovým a podobným orgánům“ se nenápadně dokáže schovat celých 48,9 miliardy korun? A že v ještě nenápadnější kapitolce „Neinvestiční transfery státním fondům“ se zase zašijí výdaje za 28,2 miliardy korun, aniž by veřejnost povětšinou tušila, co si pod tím má zhruba představit? To máme dohromady nějakých 77,1 miliardy korun. I polovina této částky by už rozpočtu pomohla.

A že si pod tím někdo nedokáže představit konkrétní příklady? Co třeba takový Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie? Kdo má dojem, že je důležitější točit za státní peníze tuzemské filmy jen proto, že pak na festivalu XY budeme moct tvrdit, že místo tří českých soukromých filmů vznikly filmy čtyři polostátní, než vyrovnat životní úroveň důchodců? A co třeba podpora sportu ze státní pokladny? Kdo má dojem, že je „víc ve společenském zájmu“ podporovat čutání do míče (aby pak vrcholoví sportovci mohli z podpory čutání rovnou přejít na podporu při fasování berlí), než že je „ve společenském zájmu“ zajistit, aby důchodci měli na léčebny dlouhodobě nemocných?