Ceska Pozice

Česká politika degeneruje. Snad se nezmění v ruiny s krysami a plevelem.

Velké ideje a perspektivní programy tuzemské politické strany už dávno nezajímají. Proto nejsou schopné zažehnout v lidech světlo naděje.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice

S koncem prvního prosincového týdne opouští Alexandr Vondra křeslo ministra obrany. To ani nestačí vystydnout, poněvadž na ně zřejmě obratem dosedne Karolína Peake. Ministerská funkce je politická, tudíž jen škarohlídům může vadit, že není takříkajíc z oboru. To ostatně Vlasta Parkanová také nebyla…

Je-li pravdou, že Vondra dokázal ministerstvo obrany personálně stabilizovat, paní Peake může resort klapat. Měli by se o to postarat její podřízení, kompetentní státní úředníci. Tak to funguje v zavedených demokraciích! Po volbách i jindy se tam mění ministři, přivedou si s sebou pár věrných, ale odborný a obslužný aparát ministerstva dědí nový ministr od svého předchůdce.

Získá-li politická strana dané ministerstvo, považuje je za jakési svoje léno, a tudíž „osídluje“ svými lidmi

Naše praxe byla už za první republiky a stále je jiná. Získá-li politická strana dané ministerstvo, považuje je za jakési svoje léno, a tudíž „osídluje“ svými lidmi. Výsadky stran, jež státní správu destabilizují, měl omezit zákon o státní službě, který by chránil před vyhazovem státu loajální a odborně zdatné úředníky. Ten sice léta máme, ale je prý nedokonalý, a proto je jeho účinnost donekonečna odkládaná. Nečasova koalice ho chce nahradit zákonem o úřednících, ale ten buď bude „děravý“, aby stranám politizaci státní správy neznemožňoval, anebo „utone“ ve schvalovací proceduře.

A opozice jej nezachrání, neboť i ČSSD, zvítězí-li na jaře 2014 ve volbách, bude jistě chtít „vymést“ z ministerstev exponenty současné vládní garnitury a rozmístit v nich svoje lidi. Pravděpodobně to bude plus minus třináct současných ministerstev, a ne žádné scelením vytvořené, a tím úspornější kolosy, jak hlásají ODS a LIDEM. Početně útlá může snad být jednobarevná vláda, ale jen těžko koaliční, v níž je třeba uspokojit ministerskými seslemi dvě tři strany.

Politická scéna: Zbyly jen handly

Premiér Petr Nečas a ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba budou sice možná koordinovat přípravy na sloučení ministerstev průmyslu a obchodu s ministerstvem dopravy, nicméně na realizační fázi nedojde, protože to tato vláda nemůže stihnout. Ostatně i z ODS se šeptem ozývá, že slučování ministerstvem je jen kouřová clona, aby její pozření lukrativního resortu dopravy tolik nebilo do očí. Ten dosud patřil LIDEM, jejíž předsedkyni Peake bylo třeba odškodnit prestižní funkcí, neboť strana má sice jen sto členů, ale pro Nečase nenahraditelných devět poslanců.

Resort obrany prestižní je, a ODS jej navíc pouští s lehkým srdcem, neboť až do konce mandátu Nečasovy vlády se v něm už nebudou zadávat žádné větší zakázky, jež by mohly „přátele“ občanských demokratů zajímat. Pravý opak platí o resortu dopravy, jehož infrastrukturní investice spolu s evropskými dotacemi obnášejí desítky miliard korun. ODS musí myslet na své „přátele“, poněvadž zejména pokud by se po příštích volbách ocitla v opozici, bez jejich přízně by se z ní nevyhrabala.

Že jsou to příliš pesimistické věty? Sleduji však politiku zblízka už třetí desetiletí a všelijakých handlů v ní zažil mnoho. Pohříchu však zbyly skoro jen ty handly. Velké ideje a perspektivní programy tuzemské politické strany už dávno nezajímají. Proto nejsou schopné „zapalovat jiné“, zažehnout v lidech světlo naděje obzvlášť v této nelehké době – stejně jako kdysi je opět nadchnout, ba získat si jejich důvěru, a ne pouhou chvilkovou popularitu.

Občané: Rizikové hledání náhrady

Česká politika nezadržitelně degeneruje, poněvadž se z ní stal bezduchý, rutinní zápas o podíl na moci. To není nic pro lidi, devět desetin z nich taková „politika“ nezajímá, pokud je vysloveně neotravuje a neznechucuje. Vláda prochází opakovanými krizemi a v Poslanecké sněmovně má jen těsnou většinu, navíc vyhandlovanou postupy, jež nesnesou mravní kritéria.

Až čtyři pětiny občanů dotázaných ve výzkumech veřejného mínění jsou s poměry nespokojeny a vládě nedůvěřují

Až čtyři pětiny občanů dotázaných ve výzkumech veřejného mínění jsou s poměry nespokojeny a vládě nedůvěřují. Jak se to odrazí ve volbách do sněmovny, jež se musí konat nejpozději za 17 měsíců, v květnu 2014? Nanejvýš 17 měsíců do voleb je ale stále dost na to, aby se nálada veřejnosti mohla změnit.

Pokud však k tomu nebude objektivní důvod, sociálně ekonomická situace se nezlepší a vládě se nepodaří rozsvítit občanům ono pověstné světélko na konci tunelu, buď významná část z nich volit nepůjde, anebo zavedené politické strany odepíše a bude za ně hledat jinou náhradu. Právě tato druhá možnost by byla vysoce riziková. Vezměme to ale popořádku…

Věci veřejné: Zázraky se nekonají

Stejně dusné politické klima jako před volbami v květnu 2010 (jež se původně měly konat v říjnu 2009) u nás předtím už dlouho nebylo, navzdory tomu se volební účast vyhoupla nad 62 procent. Příčinou byla patrně výrazná polarizace společnosti: dlouhodobě extrémně vysoká podpora sociální demokracii, která nakonec přiměla k volební účasti stoupence pravice, a nová nabídka, které se voličům dostalo – TOP 09 coby pravicová konkurence ODS a „spasitelské“ Věci veřejné.

Zhruba po 2,5 letech od voleb 2010 je ale zřejmé, že se zázraky nekonají. Zdánlivě superdemokratické VV se ukázaly podnikatelským záměrem s korupčním pozadím a svrchovanou autoritou neformálního vůdce Víta Bárty, v mezičase navíc nepravomocně odsouzeného. Volební preference této kvazistrany, z níž se letos na jaře část odštěpila pod značkou LIDEM, se nyní pohybují pod dvěma procenty. Organizováním předvánočních autobusových zájezdů do blízkého zahraničí za lacinějšími nákupy, jimiž si VV nejspíš chtějí získat nazpět svoje bývalé příznivce, potvrzuje absolutní bezradnost této „firmy“, jež v příští sněmovně už téměř jistě zastoupena nebude.

Jak asi na svůj omyl zareagují voliči VV, kteří na jaře 2010 sestávali zhruba „půl na půl“ z názorově indiferentních občanů a z těch, kdo kdysi volili Občanské hnutí, ODA, Unii svobody či Stranu zelených, kteréžto strany a hnutí buď „zesnuly v Pánu“, anebo je zklamaly? Nepůjdou napřesrok k volbám, a když ano, vrátí se k nějaké „normální“ politické straně, anebo budou opět experimentovat s něčím, co už snad konečně bude „to pravé“?

TOP 09: Zahlcení vládním provozem

Podstatnou část svého lesku ztratila i TOP 09 a Starostové. Jejich současné zhruba osmiprocentní volební preference jsou polovinou volebního zisku tohoto uskupení z května 2010. „Topka“ podobně jako ODS nenabízí žádné inovativní ideje, poněvadž ji zcela zahlcuje vládní provoz.

„Topka“ podobně jako ODS nenabízí žádné inovativní ideje, poněvadž ji zcela zahlcuje vládní provoz

Její první místopředseda a ministr financí Miroslav Kalousek je sice oceňován v zahraničí, ale doma to restriktivně praktikovanou rozpočtovou odpovědností a také bezskrupulózní obhajobou Vlasty Parkanové dotáhl na druhého nejméně populárního českého politika. Ani kníže Schwarzenberg už neokouzluje stejně, jako když před třemi lety, při jejím vzniku, zaštítil „topku“ svým renomé. Je to sice velký Evropan, ale vedle euroskeptického prezidenta Václava Klause a víceméně i premiéra Nečase z toho „topka“ pro republiku nic nezíská.

Přičtěme nedostatkem empatie „vyzbrojeného“ exministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka, nedávno skoleného skandálem svého náměstka Vladimíra Šišky, dvojnásobný omyl při obsazování funkce ministra kultury i pravicovému voliči nelahodící vzájemné okopávání kotníků s ODS, a následný pád popularity TOP 09 a Starostů, demonstrovaný neúspěchem v podzimních volbách, je logický. Přísně reformní strana prosazující nepopulární opatření prý s takovým vývojem počítala, říkají pánové Schwarzenberg a Kalousek.

Ze všemožných koutů seběhnuvší se voliči TOP 09 očekávali ale něco jiného, poněvadž jinak by jich do této chvíle již polovina kamsi neprchla. „Topka“ samozřejmě není strana fundamentálně ctnostná, jiná a lepší než strany ostatní. Kdo si to myslel, snil a teď je pochopitelně zklamaný. I v tomto případě visí velký otazník, kam se dnes bývalí příznivci TOP 09 vrtnou před příštími „velkými“ volbami.

„Topku“ v roce 2010 podle průzkumů volili z malé části nejen bývalí voliči KDU-ČSL, ODA a US, ale i občanských demokratů, kteří se za Topolánka rozkročili až do „středu“, a dokonce také sociální demokracie (nejspíše předparoubkovské éry). Odpadlíci od „topky“, jichž je asi osm procent, nicméně žádnou stranu, k níž by se přidali, nespasí už proto, že nikam nepřejdou „ve společném šiku“. Zejména zavedené a kdysi či stále voliči vybavené strany se o svůj výsledek v příštích volbách musejí postarat samy.

ČSSD: Nepravděpodobná předzvěst volebního triumfu

Měřeno výsledky volebních výzkumů, zatím se to zdaleka nejlépe daří ČSSD. V posledním šetření CVVM vykázala 39 procent a v Lidovém domě hned začali snít o budoucí jednobarevně oranžové, a přitom většinové vládě po slovenském Ficově vzoru. Uvidíme, ale příliš pravděpodobně se to nejeví!

Za prvé, jiné agentury vykazují sociální demokracii o pět a více procentních bodů méně. Za druhé, vysoké až extrémní preference měla ČSSD vedená Jiřím Paroubkem na jaře 2010, ale zhruba deset dní před volbami se jejich vzestupná trajektorie zlomila. Strana ztratila asi osm procent preferencí a s jen 22 procenty volebního zisku nebyla s to vytvořit vládu.

Preference žádné strany nestoupají donekonečna. Stačí „přepálit“ v samém závěru volební kampaň, jako to v květnu 2010 udělal Jiří Paroubek. Nebo těsně před volbami nějaký malér, jako například když chce nyní protikorupční policie obžalovat 17 lidí kvůli korupci při hlasováních na schůzích pražské ČSSD. Závěr každé volební kampaně je navíc nabitý emocemi, jež mohou na poslední chvíli přeorientovat část názorově „mělčích“ voličů.

Jinak řečeno, současné vysoké volební preference ČSSD nemusejí být předzvěstí jejího volebního triumfu. Mimochodem mohou být i jen reflexí úspěchu strany v nedávných volbách do krajských zastupitelstev a do třetiny Senátu, jejíž efekt po čase opět zeslábne.

KSČM: Dienstbier, nebo Zeman?

Sobotkovu stranu navíc čeká několik důležitých testů, a možná také nepříjemností. Jedna už je tady! Do prezidentských voleb vysílá jako oficiálního kandidáta Jiřího Dienstbiera, ale místopředsedkyně strany Marie Benešová a další straníci veřejně prohlašují, že budou volit Miloše Zemana, za což jim místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek hrozí vyloučením ze strany. Sociální demokracie nikdy nebyla názorově monolitní a o té polistopadové lze tvrdit, že vnitrostranické, a zdaleka nejen názorové rozepře jsou v ní takřka na denním pořádku.

Jednotu ČSSD však požaduje KSČM, má-li svoje příznivce vybídnout k podpoře Dienstbiera, a nikoli Miloše Zemana, který o ni také stojí. Sama prezidentská volba přitom může ČSSD život ještě víc zkomplikovat. Postoupí-li do druhého kola Zeman, za kterým má zatím Dienstbier v průzkumech zřetelnou ztrátu, od výrazné části příznivců ČSSD lze očekávat, že mu dají svůj hlas, přestože Sobotkovo vedení je se Zemanem „na kordy“. A pokud by Zeman v prezidentské volbě zvítězil, stouply by preference „jeho“ strany SPOZ, jež má už dnes naději na poslanecké mandáty. A nejspíš by klesly ČSSD, jejíž vedení by Zeman jistě dál kritizoval.

Sobotka i Zaorálek se zkraje roku 2003 zasloužili o to, že se nestal prezidentem on, nýbrž Václav Klaus, a Miloš Zeman nejenže má dobrou paměť, ale ani revanš mu není cizí. Přidejme k tomu proces s Davidem Rathem a spol., který by se mohl rozběhnout už v březnu, a média budou opět přeplněna záležitostmi pro ČSSD zajisté nepříjemnými. Přitom na volebním výsledku sociální demokracie svrchovaně záleží! Ať už jako vládní, anebo opoziční strana umírněné levice je v českém politickém spektru nezastupitelná. A zejména na ČSSD záleží, zda dokáže čelit KSČM anebo, jsouc slabá, jí bude nucena ustupovat.

ODS: Ztráta přitažlivosti i příznivců

Pilířem držícím pravou část politického systému České republiky bývala a formálně stále je ODS. Formálně proto, že od roku 2006 je sice vedoucí vládní stranou, ale krok za krokem chřadne, ztrácí přitažlivost, a tím i příznivce. V březnu 2009, za českého předsednictví EU, byl její prominentní poslanec Vlastimil Tlustý hybatelem pádu Topolánkovy vlády a letos na podzim si to Tluchořova pětice takzvaných rebelů málem zopakovala s vládou Nečasovou. Podrážet nohy svým předsedům a likvidovat si vlastní vlády je důsledek vleklých vnitrostranických bojů, jež v ODS vzplanuly v polovině devadesátých let a znovu a mocně po listopadu 2002, kdy z jejího čela odešel Václav Klaus.

Od té doby (ne-li již za „opoziční smlouvy“) ODS čím dál víc srůstá se světem byznysu, propadá triviálnímu pragmatismu a ideově zakrňuje. Nějakých 16 procent volebních preferencí je polovina jejich někdejších volebních výsledků. Chybějí jí osobnosti, a proto bývá neúspěšná ve volbách do Senátu, lékaři, učitelé a vůbec příslušníci elit si ji drží od těla.

Ačkoli bez intenzivního nasazení ODS (zejména jejích senátorů) by se Václav Klaus nestal prezidentem, od svého politického dítěte se oddělil, veřejně ho kritizuje a všelijak mu komplikuje existenci. Zároveň ODS ztrácí nesmyslnou soutěží s TOP 09 o hegemonii na pravici. Obě pravicové strany to sice oslabuje, ale na brněnském kongresu ODS v „okopávání kotníků“ někteří delegáti chutě pokračovali.

ODS, která čeho se v Praze za éry primátora Pavla Béma dotkla, bylo většinou spojené s nějakou „levotou“, často v řádech stamilionových ztrát, nemůže nemít poničenou pověst. A nejde jen o Prahu! Patrik Oulický, Alexandr Novák, Tomáš Hrdlička, „kníže z Hluboké“ Pavel Dlouhý a řada dalších známých diskredituje ODS v regionech. Delegáti jejího kongresu diskrétně připouštěli, že „kmotříci“ nyní pronikli i do užšího vedení strany.

Kde jsou ty doby, kdy elita ODS na kongresech citovala Augusta von Hayeka a podobné klasiky?

Kde jsou ty doby, kdy elita ODS na kongresech citovala Augusta von Hayeka a podobné klasiky? Strana, jež o sobě tvrdí, že je pravicová a konzervativně-liberální, však bez věrnosti nejen idejím, ale i mravním imperativům nemůže existovat. Pokud však navzdory tomu existuje, není takovou stranou, za niž se vydává. To ale znamená, že je – řečeno s Nerudou – „z plynových hadrů“ a pilířem pravice nemůže být, poněvadž ji neunese. Dnes osmiprocentní TOP 09 však na takový úkol rovněž nestačí.

KDU-ČSL: Snění o deseti procentech

Povolí-li ale pravý pilíř, budova se sesune k jedné straně, a pokud by se opět objevily vážné trhliny i v sociálnědemokratickém levém pilíři, architektura naší polistopadové demokracie se zřítí. Od komunistů přece nemůžeme čekat, že by ji drželi na svých ramenou, jsou-li od chvíle, co byla vztyčena, jejími nemilosrdnými kritiky.

Možná, že KDU-ČSL překročí v příštích volbách i desetiprocentní hranici, jak o tom snila na nedávném jihlavském sjezdu. Po roce diskusí si ale zatím nedokázala ani inovovat „československý“ název. Odmítá sice metody současné pravicové vlády i jakoukoli spolupráci s KSČM a v Pavlu Bělobrádkovi má dynamického, výmluvného a celkem moderního předsedu, leč samotné těleso strany za ním značně pokulhává.

Navzdory tomu si bývalí voliči KDU-ČSL mohou říci, že lidovci jsou sice všelijací, ale že stejně jako VV přece jen nevydírali, navíc něčemu i rozuměli a ve vládě fungovali, a v příštích volbách pomoci této historické straně zpět do sněmovny. Je to ostatně docela reálné, poněvadž preference KDU-ČSL se v uplynulých měsících pohybovaly už nad pětiprocentní hranicí.

Strana zelených: Bez peněz do politiky nelez!

Strana zelených má stále nejméně o 1,5 procentního bodu méně. Týden před lidovci měla v České Třebové sjezd, na němž sice obhájil předsednickou funkci Ondřej Liška, ale do nejužšího vedení se vrátil jak Martin Bursík, tak Dana Kuchtová. Všichni si slíbili, že budou spolupracovat, ačkoli reprezentují dvě až tři vnitrostranická křídla. To je i na tuto stranu, v minulosti nespoutanou a svárlivou, příliš!

Navíc ve volbách 2010 dopadla natolik bídně, že neměla nárok na státní příspěvek za obdržené hlasy. „Bez peněz do hospody nelez!“ říká úsloví, jež platí i v politice. A po zkušenosti se Soukupovým sponzoringem, jenž rezonoval i v rozštěpení poslaneckého klubu Strany zelených, může být obstarání nejnutnějších finančních prostředků hlavním problémem strany, která se u nás jako jediná systematicky věnovala a věnuje ochraně životního prostředí a mohla by jako voliče získat ty, jímž se zajídá vládní a prezidentův přístup k této tématice.

SPOZ, Suverenita Jany Bobošíkové: Další možné výztuže

Lidovci a popřípadě zelení mohou být nicméně v případě volebního úspěchu jen výztuží nějaké koalice se silným „nosičem“, ať by jím už byla ČSSD, anebo někdo „napravo“. Takovou výztuží by rovněž mohla být Zemanova SPOZ, jež se v průzkumech pohybuje pod pěti procenty.

A teoreticky též Suverenita Jany Bobošíkové, která k nim v květnu 2010 měla blizoučko. Jana Bobošíková je ovšem „všeho schopná“ v tom smyslu, že dokáže kandidovat za KSČM, podporovat „vlasteneckou“ pravici a namíchat to vše do populistické koláže. Koaliční spolupráce se Suverenitou by asi byla podobně nesnadná jako s VV.

S profašistickou Dělnickou stranou sociální spravedlnosti (DSSS), jež může nabrat příznivce, bude-li se sociální situace v některých krajích komplikovat, by snad do koalice nikdo nešel.

ANO 2001, Pozitivní evoluce: Noví Mesiášové nepomůžou

Zklamaný volič, bude-li opět hledat a experimentovat, může ale ještě jakžtakž čitelné strany a hnutí minout a zamířit k politickým kometám. Babišovo hnutí ANO 2011 má v čele miliardáře, který může hodně investovat a pokusit se vytvořit cosi jako Občanské fórum II, které tu zase bude zdánlivě „pro všechny“. Podobně nebezpečné je hnutí Pozitivní evoluce multimilionáře Karla Janečka, jenž jinak koná velmi záslužnou práci v boji proti korupci. Janeček objíždí kraje, pořádá „diskusní“ shromáždění a na nich lidi přesvědčuje, že je třeba odstranit všechny „zlojedy“, neboli současnou mocenskou garnituru a kompletně ji vyměnit.

Vzděláním matematik nabízí dokonce vlastní volební zákon (s nutnou změnou Ústavy), zavádějící pro každého voliče dva pozitivní a jeden negativní hlas. Vypadá to na první pohled velmi demokraticky, ale v praxi by takový zákon mohl i znemožnit zvolení plného počtu (podle Janečka) 162 poslanců, a tím zablokovat parlamentní mechanismy. Všechno to je ovšem velmi sugestivní a zejména úplně jiné než dosavadní praxe, a už jen proto pro mnohé lákavé, aby Janečkovu „pozitivní evoluci“ podpořili.

Naše demokracie včetně volebního systému nutně potřebuje opravit a vylepšit. Co jí však nepomůže, jsou noví Mesiášové. Kdyby získali masovější podporu, současný politický systém, jenž sice funguje nedokonale, ale dosud funguje, by se mohl obratem změnit v ruiny. A v těch se daří tak nanejvýš krysám a plevelům.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.