Češi jsou fakt pakáž

Respektovaný autor politických kabaretů David Drábek o naší průměrnosti, zlu a moci, o Jančíkovi, Rathovi, Zemanovi i Heleně Fibingerové.

David Drábek s herci ze svého kabaretu Noc oživlých mrtvol. foto: © foto archiv David DrábekČeská pozice

David Drábek s herci ze svého kabaretu Noc oživlých mrtvol.

David Drábek za pár týdnů začne zkoušet originální autorský kabaret o moci vycházející z tragédie Williama Shakespeara Richard III. Inspirací mu bude i česká politická scéna. Úspěšného a oceňovaného českého dramatika i režiséra, autora sarkastických skečů, surreálných obrazů a nezapomenutelných hlášek, jsme se ptali, jak vlastně vidí českou politiku, národní mentalitu a vůbec naši současnost.

Postavy Drábkových her jsou často outsideři, kteří neumějí, nechtějí nebo nemohou obstát v „normálním“ světě, přistoupit na pravidla, jež diktuje společenské Zlo měnící podobu jako améba. S údělem své jinakosti se vyrovnávají pověstným „drábkovským“ humorem. A taky dělají divné věci. Muži ve středním věku nacvičují krasoplavbu nebo unášejí tramvaj, s níž pak chtějí odjet k moři, případně se živí venčením psů.

Skeče Drábkových kabaretů nemilosrdně karikují projevy společenského úpadku a duchovní prázdnoty, showbyznys, politiku, kolektivní obsese i kolektivní mindráky. Všechny ty autorovy až magorsky vykloubené příběhy a postavy jsou vlastně současnými moralitami, komentářem našeho bloudění ve světech vnitřních i vnějších.

David Drábek (42) je kritikou respektovaný a publikem milovaný současný český divadelní autor a režisér. Dosud napsal dvě desítky textů, divadelních her a kabaretů. Vyšly ve dvou knižních souborech i jednotlivě. Mediální pozornost vzbudila jeho rozhlasová hra Koule inspirovaná osudem Heleny Fibingerové. Ale jeho nejhranějším a umělecky nejvíce oceňovaným textem jsou Akvabely, jež byly přeloženy do pěti jazyků a inscenovány i v zahraničí. V současnosti působí Drábek, trojnásobný držitel Ceny Alfréda Radoka za nejlepší hru (poprvé v roce 1994) jako umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové.

Je tahle doba pokleslé politické kultury a veřejných krádeží pro tebe jako divadelníka inspirativní?

To víš, že jo. Dělal jsem politické kabarety už před mnoha lety v Olomouci. Ale v té době to mělo nějakou filozofickou dimenzi, týkalo se to kultury jako takové, geopolitické situace, takových větších věcí. Když člověk kritizoval něco odsud, tak většinou showbyznys. Politiku bral víc globálně. Co Bush, jak bojuje s Afgánci. Vrtěti psem. Tyhle fóry. Nebyl jsem tak zapuštěný do komunálního dění. Teď se to proměňuje. Víc se věnuji tomu bordelu, co je tady. Osud Evropské unie a to všechno globální člověka zajímá, ale málo na to dohmátne. To, co vybujelo tady, co se odkrývá... Po bolševikovi zdecimovaná země se vlastně nanovo rozkradla. Rozkradl se její entuziasmus.

Že se tak bestiálně bude krást a že ta mafie bude tak silná… Vždycky jsem si myslel, že mafie přijde z Ruska, že mafie bude čínská, ale stačí ti místní. To je neuvěřitelné.

„Vždycky jsem si myslel, že mafie přijde z Ruska, že mafie bude čínská, ale stačí ti místní. To je neuvěřitelné.“

Baví tě – jako dramatika autora a lovce lidských bizarností – třeba ty odposlechové dialogy, které se v poslední době publikují?

Výpis z Rathových rozhovorů je fakt dobrý. Ale když jsem poprvé v kavárně vily Portheimka před pár lety viděl bývalého smíchovského starostu Jančíka, měl jsem pocit, že jsem ve filmu u bratří Coenů. Vešel jsem dovnitř a tam byla fronta těch úředníčků s taškama, vinula se až před salónek, kde stál takový ceremoniář. Já jsem průhledem nakoukl dovnitř a tam sedělo něco obrovitého od okna ke zdi. Ten člověk patří do Hollywoodu, tam by ho nemuseli vycpávat. Kolos tam milostivě přijímal prosebníky a vybíral desátky. To bylo jak v Chicagu ve dvacátých letech.

A ty odposlechy, to je taková směs štítivosti s fascinací. Protože je to tak debilní. Kdyby mě to jenom bavilo, připadal bych si dekadentní. Jde o moc.

Třeba Davida Ratha jsem vždycky považoval za malého Adolfka, pro kterého je nějaká lékařská komora nebo strana jen žebřík k moci. Vždycky jsem si myslel, že tenhle slavný bigamista, mormon a fašoidní týpek je z těch nejnebezpečnějších. Dneska je zřejmé, že množství je nepřeberné.

A když chceš mít paranoiu jako Mel Gibson ve filmu Spiknutí, kde mu to ale vyšlo, protože je to Mel Gibson, tak skončíš na špatných antidepresivech. Na něčem, co tě uspí. Sliníš, ale jsi klidnější. Je fakt otázka, jak to skutečně je, protože těch sviní najednou vylezlo strašně moc. Když zapomenu na takové ty Kühnly na obraně a Němce na spravedlnosti, tak moje velké zklamání je Mirek Topolánek. Vždycky mě ten folklór s Dalíkem spíš unavoval. Ale ve chvíli, kdy dnes tvrdí svým typicky arogantním způsobem: Nechte mě, já jsem soukromá osoba, já jsem podnikatel, já s politikou nemám nic společnýho… Jak tohle může říct člověk, který byl premiérem? To je hodně mrzké.

Kabarety moci

Kam vlastně míříš těmi svými kabarety a komediemi? Chceš lidi bavit? Burcovat?

Vždycky mi přišlo, že nějaké lidové povstání nebo nové revoluční vzmachy či defenestrace – to mimochodem nikdy nebyl špatný nápad –, že to není pro mě, že to nechám komunálním satirikům. Že mě přece jenom zajímá spíš směřování evropské kultury, jak se ten její odkaz namixuje s krví z východu, s přistěhovalci, co to z nás vytvoří, kam se posuneme, jak roste Čína... Miluju britskou kulturu, skandinávskou… Vždycky jsem se považoval za Evropana a dělá mi to dobře.

A najednou vidím, že ten bordel kolem je tak strašně silný, že se zájmem sleduji kolegu Tomáše Svobodu, jak dělá Blonďatou bestii. Vždycky jsem byl takový sarkastický solitér s komplexem aristokratického úchyla. Kdosi o mně napsal, že jsem jízlivý gróf české dramatiky. Mám rád odstup. Občas mi nějací opilí herci říkají – vy nejste moc lidovej, že?

Člověk s tím pobaveným individualistickým nadhledem všechno pozoruje z dálky, moc se do toho nepouští, nehecuje nějaké lidové bouře a nevěří, že by nějaké vzedmutí najednou nastalo, protože Češi jsou fakt pakáž… Můžu to říct, protože jsem tady a jsem jeden z nich. A říkám: české chyby jsou i chybami mými.

„Vždycky jsem byl takový sarkastický solitér s komplexem aristokratického úchyla.“

Jenže najednou jsem si v té svojí inscenaci Figarovy svatby uvědomil, že jsem přepsal Figarův burcující monolog nejen do současnosti, ale i do formy lidové komedie. Že jsem se ocitl na takovém zvláštním pomezí a paradoxně se stávám lidovým autorem.

Chystáš po prázdninách Shakespearova Richarda III. jako kabaret. Nebudou hradečtí zklamaní, že neuvidí klasika, jak si ho představují?

Když jsem v Hradci Králové před časem dělal Shakespearova Macbetha ve fastfoodu, tak to odpuzovalo. Dneska už si to lidé spojí, už mi začínají důvěřovat. Budou vědět, že neostrouhají. Že to bude přístupné, ale přitom to bude kabaret o moci. O té, jak ji známe teď a tady, ne o nějaké středověké Anglii. A jsou to z velké části lidi, kteří by normálně do divadla nepáchli. A mě najednou baví je oslovit přímo. Ale také přemýšlím o tom, kde je ta hranice? Jestli se vlastně nestávám divadelním populistou.

Na tom snad není nic špatného? Divadlo přece vždycky bylo lidovou zábavou.

Dokonce hrubozrnnou zábavou. Občas se dívám na představení Figarovy svatby. Když skončí, do dvou, tří vteřin stojí celé divadlo. Přemýšlím o tom, jestli je vůbec možné pro autora a režiséra zažít něco víc. Totéž u Jedlíků čokolády. Hledím na to jak blázen. Ale zároveň se sám sebe ptám, kam jít dál, zda hrát na tuhletu notu. Kdy to začne být hraní na notu? Nebo zda si to jen neužívat, nepřemýšlet kam to vede, pokud mě to baví.

Až budeš psát a s myšlenkou na další hypotéční splátku a přemýšlet, co tam vrazit, aby lidi přišli, bude to určitě na pováženou.

Říká se, že správný filozof umí opustit to, co ho opustilo. Jestli to budu umět ve chvíli, kdy budu vázaný na hypotékách a bude mi to psaní tvořit ego, budu stárnout a budu mít mladší ženu a budu chtít ještě být feš a silák, aby se o mě vědělo... A to my muži takoví jsme – olysalí orangutani, co pořád křičí, ještě jsme tady.

Richard III. je vlastně taková archetypální postava zla v dramatické literatuře. Pokusy nějak se vyrovnat se zlem provázejí tvoje psaní od začátku: od první úspěšné hry Jana z parku, kde jsi to banální konzumní zlo zhmotnil v postavě Uchuchula, přes tvou jedinou dosud neinscenovanou hru Unisex až po Žabikuch inspirovaný světem počítačových her nebo mystickou detektivku Sherlock Holmes aneb Vraždy vousatých žen. Čím tě zlo přitahuje? Jak se projevuje? Jak ho poznat? A jaký ten tvůj Richard bude?

Čapek říkal, že je daleko víc obyčejné hlouposti než skutečného zla. Spousta zla vzniká z tuposti a nedůvtipnosti, závisti, hamižnosti… To je ten motor. Mě spíš zajímá, jak se zlo dostane do člověka výjimečně inteligentního a schopného, vzdělaného a bystrého. Kudy si do něho najde cestu. U Richarda je navíc fantastický nejen jeho cynismus, ale i humor. To je šílená věc – když se potká zlo s humorem. Většinou zlo humor nemá.

U téhle postavy je to ještě komplikované tím, že je mrzák. Spousta lidí tak chce Richarda polidšťovat. Má v tom hrbu zvláštní zázemí.

Není to tak, že by se člověk, který má přehled, nadhled a vzdělání, programově rozhodl – budu zlý. Začneš prostě vyvádět něco, o čem víš, že je to špatně. A může se to stát každému. Inteligentní člověk to ví. Blbec to neví, ten má své tunelové vidění a reaguje živočišně. Někdo mu něco bere nebo reaguje typicky česky, když má soused kozu, tak ji nechci mít taky, ale chci, aby mu chcípla. To jsou ta nízká zla. Ale opravdu výjimečné osobnosti, které mají inteligenci přesahující okolí a přesto se pustí na cestu zla, to mě fascinuje.

„Fascinují mě opravdu výjimečné osobnosti, které mají inteligenci přesahující okolí a přesto se pustí na cestu zla.“

V mých hrách jsou to většinou ti, kteří někoho na cestu zla svádějí a většinou cynismem. Mají dostatek informací, aby toho člověka přesvědčili, že ďábel je jejich okolí. To je mefistofelské. Přesvědčí ho, že co je kolem něj, je tak podlé, zkažené a ubohé, že je správné jít cestou, kterou mu nabízejí. Že je dobré upsat se tomu, kde jsou výhody. Říct tomu ďáblovi jo.

Jaká je motivace těch lidí, kteří tak jednají? A na co nás dostanou?

Čistá zvrhlost, taková ta caligulovská, když si už myslíš, že můžeš cokoliv a nemáš žádnou zpětnou vazbu, jsi dílem šílený a barbarštější než cokoliv kolem a víš, že po tobě potopa.

Většinou nás namotají na mindráky. V tom je to ďábelské, že to najde tvou slabou stránku nebo zasutou ambici. Chceš mít ženský, chceš mít peníze, chceš mít moc, chceš mít satisfakci. Je jedno, jestli vůči světu nebo své máti. Nebo chceš bráchovi dokázat, že se tenkrát mýlil. Nevybrali tě kdysi ve škole do fotbalového týmu. V tom jsou demiurgové zla výborní, že bezpečně vyhledají tvoji slabinu. V mých hrách mě baví, když jim lidé dokážou oponovat tím, že si ty věci přiznají a vyjdou z těch příběhů vyrovnaní sami se sebou. Taková prostinká věc. Že se srovnají s tím, že mají vady, nedostačivosti, že si přiznají prohry, které byly prohrami, že si za ně přiznají odpovědnost a postaví se k tomu. A v lepším případě se vzdají moci, která se jim nabízí, v tom smutnějším se vzdají života, který za to položí. Obětují ho, aby se nemuseli zpazgřivit. To je hrozně silné.

Ty malé, jak říkal Foucault „každodenní fašismy“, to nejsou zásadní věci svobody. To tě vozobává, pomaličku si tě to podmaňuje. To nejsou zásadní kroky a zásadní křižovatky, jen tě to tak pomaličku namotává na tu písničku, že jsi taky jen jako ti ostatní. Stádnost, české plebejství, které moc individualitám nepřeje, tomu nahrává. To je asi to téma, které mě fascinuje. Argument, když to neukradneš ty, tak to ukradne jinej a horší, zatímco ty z toho třeba aspoň část někomu dáš.

Jak to má všechno rafinované podoby... Jak tě to dokáže uchlácholit, že jsou horší věci... Nemáme moc dobrou historickou paměť, naše soustředění je špatné a narušené, ať už používáním elektroniky nebo způsobem života. Politikovi stačí dát si pauzu a přijít po dvou letech zpátky a lidi řeknou: nojo, něco tehdá bylo... Můžeš tak spláchnout svoji minulost, někdy i docela kriminální. Vzít si nového image makera a nastoupit znovu.

Vždyť ho známe

Teď máš asi na mysli někoho konkrétního?

Třeba Miloš Zeman přichází a chce jít do toho. Lidi si řeknou, sice se o něm něco povídalo, něco mu tehdy našli, ale obdivují, jak je vtipnej, zábavnej, odpočatej, jak je trefnej. Přitom je podepsaný pod jednou z nejsvinštějších kapitol české politiky, kdy se zlomila morálka této země, kdy to tady s Klausem a opoziční smlouvou prohandlovali. A dneska důchodce z Vysočiny nastupuje. Alkoholik, možná i bezvadný méďa, určitě inteligentnější než většina prezidentských kandidátů, ale má úplně hovadskou, sprostou, tragickou minulost. Jeho působení v politice spustilo všechny ty sviňárny, které sledujeme. On je na tom spolupodílník. A tenhle chlap říká, že chce být prezidentem?  Pár roků si odpočal a objímal stromy. To mě vždycky dokáže naštvat, protože já jsem ten, kdo stromy miluje, když jdu do lesa a někdo mi řekne: no jó, ty seš jak Zeman. To bych i někomu ublížil.

„Já jsem ten, kdo stromy miluje, když jdu do lesa a někdo mi řekne: no jó, ty seš jak Zeman. To bych i někomu ublížil.“

Jak si to vysvětluješ? To jsme opravdu tak hloupí?

Měl jsem to v jedné hře. Je jedna země, kde mají u televize vypnutý zvuk. A kdo se v ní objeví, je slavnej. Mizejí znamínka. Je prostě celebrita. Není to ten hajzl, Breivik, tahle norská kurva, která si holí vous a hajluje u soudu a tváří se mysticky. Ani politováníhodná troska Iveta Bartošová nebo hajzl Rath. Jsou to slavní lidé.

Nevím, zda je to naše inteligenční nedostačivost, či nesoustředěnost, nebo, a to by bylo nejhorší, naše rezignace na určité hodnoty, takže už ani nečekáme, že se objeví někdo, kdo by se za ně vzal. Kdo bude čistý. Kdo řekne, to je špína, to dělat nebudu. Nebo řekne: tohle je špinavec a jednou provždy. Až se za to omluví, bude potrestaný, bude se kát, zaplatí pokutu... Pak se můžeme bavit. Jako by tohle všechno už nebylo.

Tak mi to někdy přijde. Vypnout zvuk a jenom tam být. Třeba u Jana Krause v talk show. Protože umím nejdéle masturbovat nebo co. Teď budu mít jednu postavu, borce, který se stal prezidentským kandidátem proto, že si koupil v Albertu pet láhev, která nejde otevřít. Kterou nikdo nemůže otevřít. A on s ní chodí po těch show a všem ji ukazuje a nikdo mu to neotevře. A vedou se o něm rozhovory. Takové: Hele ten tady není marně. A pak se lidi mají rozhodnout mezi nějakým profesorem, kterého nikdo nezná, a tímhle chlápkem, který má tu pet láhev.

Vesmír ve fontáně

Máš několik premiér do roka. Přitom režíruješ. Jak dlouho vlastně píšeš novou hru?

Jednoho hudebního skladatele se ptali, jak co dlouho skládá. A on říkal: Tak skladba, která trvá deset minut se skládá deset minut. Tohle bych chtěl dokázat. Takže já to dělám dvanáct hodin a trvá to hodinu... Ne vážně. Člověk musí dojít do určitého času, kdy to propukne a pak to celé sepíše.

Nejde jen o to, že píšu nové hry, všechny moje inscenace jsou autorské. I když režíruji klasické texty. V hlavě mi permanentně hučí a lítají tam ty obrazy. Když se mi sejdou tři věci, na kterých mám pracovat, mám utkvělé nápady na čtvrtou. Dělá si to, co chce. Ale zas vím, že když mám termín, tak odjedu domů do Týniště, píšu a odevzdám včas. To mě na tom fascinuje, za to jsem vděčný, že pokud to něco, talent nebo jak to nazvat, ještě v tobě je a pokud tě to baví, že si to najde cestu, že to dáš.

Napsal jsem první verzi monologu do Figara, protože to bylo to třeba. Nabouchal jsem ji do stroje v kanceláři. Věděl jsem, že musím a neměl jsem na to náladu. Druhý den jsem dal text herci, co hraje Figara, aby se na něj podíval, že to pak nějak upravíme. A teprve při zkoušení jsem zjistil, že jsem to nahodil dobře. To jsou takové stavy milosti, z kterých mám opravdu radost. A je to taky věc, která mě na práci nejvíc fascinuje.

Tušíš, jak se něco takového děje? A dá se to ovlivnit?

Někdo říká, že to kolem sebe nějakým trychtýřem stahujeme. Jsem věřící člověk. Ovšem velmi svérázně. Nejsem nikde organizován a nevím, co se má kde dělat. Navíc jsem k víře dospěl oklikou. Moc se mi líbí historka, jak  přišli za dalajlámou nějací lidé, že chtějí být buddhisty. A on jím říká: Buddhismus, no to je dobrý, ale vy tu máte přece to křesťanství. To mi přijde taky docela dobrý. Máte to tady doma, tak dělejte tohle.

No a já jsem nakonec přes takový lesní, přírodní mysticismus a buddhismus, díky mariánskému kultu našel cestu ke křesťanství.

Mariánský kult? Co tě na něm tak oslovilo?

Mateřství, které mám v sobě tak strašně silně obsažené, a rodičovství. Všechno se mi to v hlavě spojilo. Neznám přesně rituály, co se kde říká, a tak jsem se styděl, že jsem tak svérázný. Třeba do kostela jsem vždycky chodil, jenom když tam nikdo nebyl. A to dělám pořád. Cítím jakýsi ostych, mám třeba problém před někým si kleknout. Když se mě zeptáš, z čeho čerpám, a já bych ti řekl, že z přátelství se stromy, tak už mi někdo začne vypisovat recept. Jak to mám argumentovat?

Tohle je tvoje hlubina bezpečí v tom porouchaném světě, který jsi předtím vylíčil?

Jsem panteista, člověk který věří. Začínám to mít za povinnost. Musím si odmyslet všechny ty fanatiky a podvodníky, kteří ty duchovní věci využili k manipulaci a k tomu, aby získali moc nebo peníze. Něco je už tolikrát zrecyklované, zmanipulované, promíchané... Najít si v tom tu správnou cestu je těžké. Je to křehká, intimní věc, osobní. Je těžké někoho inspirovat, ovlivňovat, ale nemanipulovat. Proto píšu hry. Ať si s tím každý dělá, co chce. Někdy mě napadá, že kdybych nedělal umění, tak bych možná dělal terapeuta. Kdyby byl v jiné rodině, tak bych byl možná knězem. I když, při mém vztahu k ženám…

Je mnoho důvodů k radosti a k tomu být fascinovaný životem. Cítit tu jednotu se světem kolem tebe, že do tebe padá vesmír, jak vlahý déšť do fontány, jak je to v Kunderovi. Ten zvláštní řád. O tom jsem nikdy nemluvil. Ve chvíli, kdy se na tohle člověk stane odborníkem a bude to kázat, už to třeba nikdy nezažije.

Kromě toho, že bych chtěl být milován a oceněn a uznáván, protože všichni, co děláme umění, chceme být uznáváni, mě tohle fascinuje nejvíc. Člověk by chtěl být inspirací. Záplava informací je dneska tak zdrcující, že skutečně promlouvají k člověku detaily, zákmihy. I ta paměť je potom taková. Já nevím, jestli někdo má takovou fotografickou paměť, že by si pamatoval celé děje. Většinou to jsou takové prokmity, takové fleše.

A ty se z těch fleší, z těch podstatných okamžiků, které utkví, pokoušíš skládat svoje hry?

Z takových uzlových bodů, světelných – v lepším případě – které to udělají.

Divadlo nesmí uzurpovat

Kdo vlastně bude Richarda III. hrát?

Pavlína Štorková. To je taky dobrodružství, u ní nevíš, kam tě to zanese. Ona je silně věřící člověk, který má dar strašně démonického výzoru. Je to žena mezi samými muži. Dlouho jsem ztrácel čas tím, že jsem přemýšlel, jak vyložím, že je to ženská, že má tedy ty hrby asi vepředu a co to ponese a proč. A pak jsem se na to úplně vykašlal. Prostě je to Štorková, která hraje Richarda. A dál to neřeším. Řeším to téma kabaretu moci. Ať si to každý bere jak chce.

Jak to vlastně máš mezi autorem a režisérem v sobě? Nehádají se někdy? Není někdy ten autor smutný z toho, že se režisérovi nedaří splnit jeho představy?

Člověk by si asi sám se sebou jako autor vystačil, ale zas mám to štěstí, že v Klicperově divadle jsou tak skvělí herci, s kterými můžu dělat. A zase, pokud jsi režisér animátor, máš tu utkvělou představu a snažíš se herce dorvat do toho, jak to má podle tebe být, stejně to nikdy nebude jako v tvé mysli. Jen to bude křečovité a nebude to mít žádnou energii, protože je uzurpuješ. Ale když dáš hercům text všanc a oni si to upraví podle obrazu svého, podle momentální dispozice tvojí i jejich, výtvarníků... V divadle není nic jisté. Můžou být skvělí herci, skvělý text, kostýmy a nepovede se scéna a už to na jednu nohu kulhá, sveze se to celé někam jinam a už to neudělá, o čem jsme se bavili. Ale to tak je.

Proč vlastně ještě toužíš ty hry inscenovat, když už je máš při psaní zrežírované v hlavě?

Strašně mě to baví. A navíc v poslední době připravuji inscenace bez textu. Tak to bylo s kabaretem Noc oživlých mrtvol. U Figarky jsme měli Beaumarchaisův text, z něhož jsme použili jen situace a jeden monolog, který jsem napsal během zkoušení. Všechno ostatní vzniká tak, že hercům napíšu, co budou tak přibližně hrát, protože musíme dopředu vyrobit jejich kostýmy. Pak jim promyslím charakter. Vstupují na scénu a nevědí, co mají říkat. Pustím je tam a řeknu udělej tohle a řekni tohle. Ty texty se pak zapisují. Vždycky předtím jsme zkoušeli podle pevného textu, ale Mrtvoly, Figarka a z větší části Koule nebyly napsané, ale vyimprovizované. S Richardem III. to bude stejné. Vezmu si z textu, co bude potřeba, a zbytek vznikne z toho, co je kolem. Ale to všechno je možné proto, že mám utkvělou, jasnou představu a slyším, co mají ti lidi říkat. To mám odjakživa, buď to sepíšu nebo to rovnou režíruju.

O sportu a kýči

Vzpomněla jsem si na Kouli a její hrdinku Milenu, když jsem viděla na olympiádě v Londýně plavat tu fenomenální Číňanku.

Ta plave opravdu rychle. Ale víš, co je hrozné? Jedna z nejvíce alarmujících věcí byla, když se Barack Obama sešel s čínským prezidentem a ten mu řekl, že Čína pomůže Americe umořit vnitřní dluhy. V tu chvíli bylo jasné, že žádná Číňanka medaili vracet nebude. To je přece průšvih, když si strážce demokracie ve světě najednou začne půjčovat od Číňanů. To přece znamená, že bude tancovat, jak zpívají, mhouřit oči. A můžou být zase nové Mileny.

V souvislosti s Koulí mě ještě napadá, jaký je vlastně tvůj vztah ke kýči, jehož je Milenin předobraz, koulařka Helena Fibingerová, přímo ztělesněním? Odpuzuje tě kýč nebo inspiruje?

No určitě inspiruje. V poslední době právě Milena a její prasátka. Když jí reportér ve hře říká, že obdivuje lidi, kterým se líbí kýč, protože on se nedokáže z ničeho radovat, Milena odpoví, že „pokud to lidi zahřeje u srdíčka, tak ať je to třeba kýč“. Že „porcelánová prasátka ještě žádnou válku nerozpoutala“.

„Ta svoboda a ta pestrost mně baví, kdybychom byli všichni brilantní a vkusní, tak by to byla asi veliká nuda.“

To je tak idiotský argument, až je rozkošný. A takhle to asi je. A dál už je to o tom, co bych si do koupelny dal a co bych si tam třeba nedal. Ale být arbitrem, co kýčem už je, nebo není a jak se toho vyvarovat, to je strašně těžký. Ta svoboda a ta pestrost mně baví, kdybychom byli všichni brilantní a vkusní, tak by to byla asi veliká nuda. Člověk řízlý postmodernismem, ale hlavně velkou odvahou kombinovat různé styly, může s pomocí kýče v kombinaci s něčím jiným vytvořit pozoruhodné umělecké dílo, které vypovídá o současnosti.

Mám velkého růžového nosorožce jako věšák, plastového. Já jsem z něj nadšený. Je to kýč, není to kýč, ale padne mi to do bytu výborně. Přijde dítě a řekne: Máš tady nosorožce a já hned, kde jsem ho ulovil a už to frčí... Takhle nakládám s něčím, co by mohl být kýč. V kombinacích. A baví mě pozorovat, co to v lidech vyvolává. Na čem si ulítávají.

Napadlo tě někdy k čemu vlastně země tolik potřebují úspěchy svých sportovců? Pořád se počítají medaile...

To je jasné. Chléb a hry. Třeba pro ten náš plebejský národ je to strašně důležité.  Chléb, to je ten konzum. Akorát, že ty hry nejsou to, co si my v kultuře myslíme. Hry, to je sport. Gladiátorské zábavy, to je Čechům vlastní. Víme, jak je to s českou závistí, ale Jágrovi nebo Šebrlemu nebo Špotákové ty prachy nezávidíme. Ale komedianti, umělci, lidi od fochu... O těch si sice pořád čteme, ale podvědomě je vlastně nesnášíme. Dokonce si myslím, že kultura lidi sere, jak by řekl starý pan Suchařípa.

To, že se kultura bere jako zbytná, jako nadstavba, že to není kultura života, která je nutná k tomu, abychom žili nějak kvalitně, zajímavě, ne roboticky, to taky o něčem svědčí. Člověk se o sobě dočte, jaký je zasraný divadelník, který zesměšňuje tu nebohou Helenu Fibingerovou, která tady závodila pro nás, zatímco on si jenom dělá šprťouchlata, bere granty a má dva měsíce prázdnin. Sportovci jsou milovaní lidé. Jak říkal Klaus: této zemi vždycky vládli sportovci a nebylo tomu nikdy jinak.

Česká nekultura

Jestli teď nepřeháníš?

Úkolem satirika je argument vyhrotit. Když řeknu, že Češi pohrdají kulturou a že je vlastně sere, tak tím chci vyhecovat někoho, aby řekl, pane, co si to o sobě myslíte, my máme knihovnu a celá rodina chodíme do divadla a zrovna na vás. Tak teď už nepřijdem. Jak vy to takhle můžete hnusně říct.

„Dokonce si myslím, že kultura lidi sere, jak by řekl starý pan Suchařípa.“

To je dobrý, taková debata. Všude to říkám a přijde mi to naprosto frustrující: proč mám ve veřejnoprávní televizi, v hlavním večerním zpravodajství, sledovat dvacetiminutový blok sportu? Třeba o tom, jak se v Litvínově chystají v červnu hokejisti na zimní sezónu. Není tam ani jedna premiéra, ani jedna výstava. Kultura neexistuje. A na to není co říct. Protože ta poptávka zřejmě není. Hájí se, že mají specializované programy pro kulturu. Sport má celý kanál. Kultura je minoritní věc. Že paní zachránila koťátko ze stromu a hasiči že přijeli má deset minut? Dobře, je to hezký. Ale proč mám sledovat osmou ligu ve florbalu?

Hezky spíláš. Knižní výbor tvých deseti her jsi nazval Aby se Čechům ovary zachvěly. Ty nás nemáš rád?

Nemám žádné iluze o nějakém výjimečném talentu tohoto národa, ani – skoro se mi to nechce říkat – o nějakých českých ručičkách, co Čech to muzikant, a podobně. My jsme velmi průměrný národ. V dispozicích, intelektuálních schopnostech, ve výkonech, ve všem. Je pozoruhodné, že na to, jak jsou věci rozkradené a my zanedbaní nebo zlenivělí, jsou ty výsledky ještě dobré. A občas taky někdo vystřelí nahoru. To je jediné, co člověka zajímá, když se někdo navzdory tomu prostředí, které je třeba umrtvující, zpohodlnělé nebo takové cynické, skutečně prosadí a něco vytvoří, protlačí, i kdyby to byl článek o bordelu na magistrátě, tak zase o to víc si těch lidí vážím.

Za to miluju Miloše Formana nebo Martinu Navrátilovou. Vidíš, zas jsem jmenoval sportovce a filmaře. Já jsem taky velký sportovní fanoušek a vůbec se nechci vymezovat ke sportu z pozice nějakého omezeného inťoše. Mám perfektní přehled o hokeji. To já zase všechno v hlavě silážuju. Taky mě to zajímá, vůbec se toho neštítím. Ale je to, jak to je. Že v zásadě nejsme nic extra. A to je zase dobré si uvědomit, jak na tom člověk vlastně je, tu realitu, a z té vyjít.

Vzpomeneš si taky na nějaké pozitivní změny v Čechách?

Když má člověk malé dítě, tak pozoruje ty ostatní tatínky a jak to chodí v rodinách. A mám pocit, že třeba uvědomění mužů jako rodičů je to nejvíc pozoruhodné, co se tu stalo. Za poslední dobu jsem potkal většinu otců naprosto nelhostejných. Je tu i otázka nového mužství, toho, jak se profiluje. Jak a v čem se ten evropský muž nalezne. Už delší dobu si myslím, že jsme to slabší pohlaví. Ale furt mi je milejší ten obětavý tatínek, co pak má doma tu dominantnější ženu, než to, co jsem viděl občas na letištích cestou na východ. Machismus je prostě trapný. Je mi opravdu protivný. Tolerantní mužství, ještě když se zasnoubí s humorem, který občas opravdu trefíme, tak to je pěkný.