Celý příběh Angely Marquardtové: Stasi mě v dětství zneužívala

Východoněmecká tajná policie si ve srovnání se svými protějšky v ostatních zemích za železnou oponou vybudovala nejhustší síť agentů. Méně se ví, že verbovala i nezletilé.

Zbabělec se svou láskou. Konjunkturalista Mazort (Jan Dolanský) a Petra Špalková jako Marianna, oběť Stasi. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zbabělec se svou láskou. Konjunkturalista Mazort (Jan Dolanský) a Petra Špalková jako Marianna, oběť Stasi. | foto: NDReprofoto
Zbabělec se svou láskou. Konjunkturalista Mazort (Jan Dolanský) a Petra Špalková jako Marianna, oběť Stasi.

Komunistická Německá demokratická republika (NDR) nikdy nepatřila k nejveselejším „barákům“ východního bloku. Existence druhého německého státu sugerovala pocit neustálého ohrožení. Ulbrichtův a později Honeckerův režim prosluly svou rigiditou a bezvýhradnou loajalitou k Moskvě.

Místní Stasi zase tím, že si ve srovnání s jinými tajnými službami za železnou oponou vybudovala nejhustší síť agentů. Méně už se ví, že do svých řad verbovala i nezletilé. Nešlo o žádnou legraci. Dospívající chlapci a dívky jí měli donášet na spolužáky, učitele či rodinné příslušníky. Dlouho se o tom nemluvilo. Mnozí považovali zapojení „dětí“ do výzvědné činnosti za nesmysl. Nyní se však jedna z obětí rozhodla veřejně promluvit.

Odchod z politiky

Tvář Angely Marquardtové není v Německu neznámá. Dnešní čtyřicátnice platila počátkem devadesátých let za enfanta terribla německé politiky. Vrhla se do ní po pádu berlínské zdi v řadách postkomunistické PDS, která se později rozplynula ve straně Levice.

V důsledku agresivní kampaně odešla Marquardtová, která PDS dříve paradoxně nabádala k historické sebereflexi, ze strany a načas i z veřejného života

Mladá žena s nápadně obarveným punkovým sestřihem, piercingem a kontakty na radikální anarchisty působila mezi plešatícími aparátčíky ve stranickém vedení jako bílá vrána. Byla považovaná za velký politický talent – v roce 1998 patřila mezi nejmladší poslance Spolkového sněmu.

Zlom přišel o čtyři roky později, v létě 2002. Německo tehdy zaplavily titulky typu „Punkerka z PDS byla agentkou Stasi“ či „Politička špehovala jako patnáctiletá své spolužáky“. V důsledku agresivní kampaně odešla Marquardtová, která PDS dříve paradoxně nabádala k historické sebereflexi, ze strany a načas i z veřejného života. Svůj celý příběh se však rozhodla vyprávět až nyní.

Nesnadná kniha

Její kniha Vater, Mutter, Stasi: Mein Leben im Netz des Überwachungsstaates (Táta, máma, Stasi. Můj život v síti dohlížecího stáu), kterou napsala s pomocí novinářky deníku Die Welt Miriam Hollsteinové, vyšla letos v březnu. Rozhodně se nečte snadno. Je totiž příběhem o dvojím zneužití – fyzickém i psychickém. Prvního se měl dopustit její nevlastní otec, druhého tajná služba Stasi. A podle Marquardtové spolu tato dvě traumata úzce souvisejí.

Kniha Marquardtové se nečte snadno. Je totiž příběhem o dvojím zneužití – fyzickém i psychickém. Prvního se měl dopustit její nevlastní otec, druhého tajná služba Stasi.

Dětství Marquardtové mělo daleko do soudobé panelákovo-trabantové idyly. První měsíce života přes týden trávila v dětském domově, o víkendu na studentské koleji u matky. Rodiče se sestěhovali až po letech, z krátkého soužití s biologickým otcem má vzpomínky jen na brutální útoky a hádky.

Po rozvodu si matka Angely, povoláním učitelka, našla nového partnera. Zvenku vše vypadalo dobře. Otčím Michael zpíval ve sboru greifswaldského divadla, byl společenský a pohyboval se v uměleckých kruzích. V soukromí ovšem svoji nevlastní dceru mnoho let sexuálně zneužíval.

Spolehlivá indoktrinace

S novým otcem se v Angelině životě objevili i jeho přátelé. Přicházeli jen na kávu nebo na četné večírky. Pro dívku, na níž v té době údajně spočívala i tíha péče o domácnost a mladší sourozence, to byli první muži v její blízkosti, kteří jí neubližovali. Naopak se k ní chovali přátelsky, naslouchali jí a brali vážně její starosti. Byli sympatičtí, někteří jen o málo let starší než ona. Měli jedinou vadu – šlo o důstojníky Stasi a měli s ní velké záměry.

Jak se Marquardtová později dozvěděla ze svého svazku, Stasi si ji ke spolupráci vybrala, protože pocházela z „vhodné“ rodiny a byla spolehlivě indoktrinovaná

Jak se Marquardtová později dozvěděla ze svého svazku, Stasi si ji ke spolupráci vybrala, protože pocházela z „vhodné“ rodiny a byla spolehlivě indoktrinovaná. Matka s jejím zapojením do špehování bez problémů souhlasila. Angela, která do té doby navštěvovala třídu s rozšířenou výukou ruštiny pro děti stranických kádrů, usilovně trénovala judo a neměla žádný vztah k náboženství, se měla po střední škole přihlásit ke studiu teologie.

Stasi ji chtěla do církevních kruhů, které tradičně patřily k základnám protirežimní opozice, nasadit jako svého informátora. Vše šlo bez problémů. Angelu začalo prostředí zajímat, navázala první kontakty a myšlenku neobvyklé akademické kariéry vzala za svou. Tajné plány ovšem nakonec zhatil nevlastní otec, který o nich nevhodně promluvil. Krátce poté padl i komunistický režim.

Závazek spolupráce

Příslušníci Stasi začali Angelu „vytěžovat“ v roce 1985, kdy jí bylo pouhých 14 let. O rok později vlastní rukou podepsala závazek spolupráce a v protokolech začala figurovat pod krycím jménem Katrin Brandtová. Záznamy o jejích „hlášeních“, rozhovorech, které s pracovníky Stasi vedla neformálně doma v obýváku nebo u kuchyňského stolu, se dochovaly jen částečně.

Příslušníci Stasi začali Angelu „vytěžovat“ v roce 1985, kdy jí bylo pouhých 14 let. O rok později vlastní rukou podepsala závazek spolupráce a v protokolech začala figurovat pod krycím jménem Katrin Brandtová.

Podle vzpomínek Marquardtové i dokumentů z jejího svazku prý převážně šlo o každodenní záležitosti. Tu se „přátelé“ zajímali o spolužačku, jejíž matka si podala žádost o vycestování z NDR, tu o jejího blízkého kamaráda. V jednom případě se jí však ptali i na muže, který plánoval emigrovat na Západ.

Marquardtové lichotilo, že jí dospělí naslouchají a berou jako sobě rovnou. Podle svých slov mužům, kteří tu a tam přicházeli na návštěvu a rozmlouvali s ní, bezmezně důvěřovala. Jejich vztah se prohloubil poté, co se rodina Angely v roce 1987 odstěhovala do Frankfurtu nad Odrou a ona si vynutila, že (v pouhých šestnácti) zůstane sama v Greifswaldu.

Slovo Stasi prý poprvé postřehla v televizním zpravodajství až těsně před pádem berlínské zdi. Příslušníci tajné služby pro ni nebyli ohrožujícími postavami v šedých oblecích, spíše strejdové, rodinní známí.

Stav nouze

Marquardtová říká, že byla natolik naivní, že to ještě dnes bolí. Odkrytí pravé povahy jejích „kamarádů“ pro ni prý bylo stejně zraňující jako fakt, že ji „prodala“ vlastní matka, mimochodem také spolupracovnici Stasi. Na písemný závazek, který vlastnoručně podepsala v 15 letech, ani na přijetí krycího jména si prý nevzpomíná. Dobrá, chce se namítnout. Vyrůstala v pokřiveném prostředí, stala se do značné míry jeho obětí. Proč ale se svým příběhem vyrukovala až nyní, téměř po 30 letech?

Kdybych nebyla v nouzi, neudělala bych to, přiznala Marquardtová nedávno deníku Die Welt

Marquardtová, která je dnes členkou sociální demokracie (SPD), vede think-tank její poslanecké frakce a působí v kabinetu ministryně práce Andrey Nahlesové, se prý až nyní odhodlala zveřejnit tu část příběhu, kterou dosud nejvíce potlačovala – se zneužíváním nevlastním otcem, od něhož se podle ní odvíjely její další neblahé životní události. Včetně bezmezné důvěry k příslušníkům Stasi.

„Kdybych nebyla v nouzi, neudělala bych to,“ přiznala Marquardtová nedávno deníku Die Welt. Bezprostředním podnětem pro zpracování neveselé rodinné historie pro ni prý byl zážitek přibližně před dvěma lety. Tehdy se na oslavě narozenin v Greifswaldu náhodou potkala s jedním ze svých bývalých řídících důstojníků. Choval se prý, jako by se nic nestalo, nepociťoval žádnou vinu ani rozpaky. Dokonce jí vyčetl, že odešla z PDS.

Nezletilí spolupracovníci

„Byla to chvíle, ve kterém mi došlo, že pokud budu mlčet, bude nade mnou Stasi mít moc napořád,“ říká Marquardtová v úvodu své knihy. Její sepsání pro ni prý bylo především pokusem, jak vzít svůj život zpět do vlastních rukou. Ale také iniciativou k otevření dosud spíše opomíjené problematiky nezletilých spolupracovníků Stasi.

Kvůli ochraně nezletilých nejsou jejich svazky zpřístupňovány ani odborné veřejnosti. Zákon na ně pohlíží jako na oběti, nikoli jako na viníky.

Tato otázka podle Marquardteové zatím, na rozdíl od jiných témat z doby NDR, nebyla systematicky zpracována. Kvůli ochraně nezletilých nejsou jejich svazky zpřístupňovány ani odborné veřejnosti. Zákon na ně pohlíží jako na oběti, nikoli jako na viníky. Badatelé jsou proto odkázáni na jejich dobrovolná svědectví, oni jediní prý mohou do svých svazků nahlédnout. O své minulosti ale z pochopitelných důvodů převážně mlčí.

Přiznání ke spolupráci se Stasi by si totiž – podobně jako Marquardtová – nesli do konce života jako stigma. Přestože na ni kývli ještě předtím, než si mohli o charakteru režimu, v němž vyrůstali, utvořit zralý úsudek. O to důležitější je odvaha, s níž nyní Marquardtová téma otevřela.

Pět základních typů

Verbování nezletilých spolupracovníků Stasi totiž nebylo natolik okrajovým jevem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podle statistiky, kterou Marquardtová uvádí ve své knize, tvořili mladiství v roce 1989 asi jedno procento všech „neoficiálních spolupracovníků“ tajné služby – tedy přibližně 1300.

Podle Marquardtové identifikovali berlínský psycholog Klaus Behnke a magdeburský sociolog Jürgen Wolf pět základních typů mladistvých spolupracovníků Stasi

Jejich příběhy zůstávají skryté, nikdo neví, jakým směrem se ubíraly jejich další profesní kariéry. Převážně prý šlo o chlapce. Většina z nich byla naverbovaná ve věku 17 let, tedy těsně před hranicí dospělosti. Nejmladšímu známému agentovi Stasi však bylo v začátcích jeho spolupráce pouhých dvanáct let. Podle Marquardtové identifikovali berlínský psycholog Klaus Behnke a magdeburský sociolog Jürgen Wolf pět základních typů mladistvých spolupracovníků Stasi.

Patřili mezi ně nejen zapálení zastánci komunistického režimu, obzvlášť poddajní jedinci, ale například i opozičníci nebo drobní kriminálníci, kteří měli nějaký vroubek, a bylo možné je vydírat. Dále chlapci a dívky, kteří si od spolupráce s tajnou službou slibovali osobní či materiální výhody, nebo citově deprivovaní nezletilci, jimž Stasi měla nahradit nefunkční rodinu. U mnohých se uvedené motivy kombinovaly.

Specializované příručky

O perfidnosti východoněmecké Stasi také svědčí, že si pro zneužívání mladistvých vytvářela specializované příručky. Vycházely z poznatků dětské psychologie a vznikaly především jako doktorské a diplomové práce na Vysoké škole ministerstva pro státní bezpečnost v Postupimi.

O perfidnosti východoněmecké Stasi také svědčí, že si pro zneužívání mladistvých vytvářela specializované příručky

Ve srovnání s jinými tajnými službami východního bloku Stasi zřejmě využívala nezletilé spolupracovníky výrazně systematičtěji. Například československá StB měla podle historika Milana Bárty z Ústavu pro studium totalitních režimů ve směrnicích doporučeno verbovat plnoleté. Jak ale vyplývá z Bártovy odpovědi pro ČESKOU POZICI, i StB výjimečně nezletilé informátory využívala.

Svědčí o tom podle něho například studie Jiřího Plachého „Akce KNĚZ a ZAHRADNÍK“ ve sborníku Securitas Imperii 10 z roku 2003. Zmiňuje se v ní o spolupracovnici s krycím jménem IVANA, s níž byl navázán oficiální kontakt v roce 1980, kdy jí bylo pouhých 16 let. Patřila prý k vůbec nejmladším konfidentům StB. Na Slovensku rozvířila debatu o tomto tématu v roce 2011 kniha Josefa Kollára Bol som detský špion o výcviku malých dětí pro tajnou službu. Její autentičnost nicméně historici zpochybňují.

Nejen kvůli vlastním zážitkům…

Příběh Angely Marquardtové ukazuje, že chvíle pro osobní i společenskou reflexi nazrává až s odstupem času. Považovala jej za důležité vyprávět nejen kvůli vlastním zážitkům, ale i rozšířenému sklonu zamlčovat a bagatelizovat zločiny komunismu a šířit ostalgii – sladkobolný stesk po starých dobrých východoněmeckých časech.

Marquardtová považovala za důležité vyprávět svůj příběh nejen kvůli vlastním zážitkům, ale i rozšířenému sklonu zamlčovat a bagatelizovat zločiny komunismu

V závěru své knihy Marquardtová zdůrazňuje: „Na zemi, která střílela uprchlíky, zavírala kritiky a děti a mladistvé ,vychovávala‘ k denunciantství a vzájemnému špehování, nebylo nic normálního.“ Ze svého nečernobílého příběhu, který poukazuje na morální dilemata, kterým (nejen mladí) lidé čelí v nesvobodných společnostech, vyvozuje jasný závěr: „Trochu bezprávný stát neexistuje, stejně jako nelze být trochu těhotný.“

Pro Marquardtovou nejsou tato slova jen zúčtováním s minulostí. Vyvozuje z nich i aktuální politické závěry. Strana Levice, která na podzim získala premiérské křeslo v historicky první spolkové zemi Durynsku, se podle ní se svojí komunistickou minulostí ještě ani zdaleka nevyrovnala. Proto by se s ní nemělo počítat pro vládnutí na spolkové úrovni. Uvidíme, zda straničtí kolegové ze sociální demokracie po volbách v roce 2017 Angelu Marquardtovou vyslyší.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.