Celosvětový boj s koronavirovou epidemií aneb Jak to bylo ve skutečnosti

Zdá se, že v Evropě navzdory ohniskům v jednotlivých zemích koronavirová pandemie polevuje, proto je možné se pokusit o první zpětný pohled. Z různých zemí lze číst rozdílné příběhy. A také se podívat na některé mýty, které v průběhu jara opanovaly prostor.

Jeden z italských pacientů v kritickém stavu byl převezen do nemocnice v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jeden z italských pacientů v kritickém stavu byl převezen do nemocnice v... | foto: Reuters
Jeden z italských pacientů v kritickém stavu byl převezen do nemocnice v...

Jsme prý jedničky. Měli jsme jen kliku. Zachránilo nás očkování proti TBC. Východoevropané tupě poslouchají rozkazy. Roušky nepomáhají. Virus je záminkou k okleštění demokracie. Ukažme si na konkrétních zemích a číslech, jak to bylo ve skutečnosti. Premiér Andrej Babiš se rád chlubí, jací jsme premianti, a jak si z nás zahraničí bere příklad. Je to do značné míry tradiční bušení v hruď nezaložené na tvrdých faktech – existuje mnoho zemí, které mají méně případů na hlavu i méně úmrtí. Polsko je na tom s 31 mrtvými na milion obyvatel stejně dobře jako my, Bulharsko (24) či Řecko (19) ještě lépe.

Premiér má však pravdu v jedné věci: Česko mělo v březnu zaděláno na ohromný malér, ale podařilo se mu utéct hrobníkovi z lopaty. Krásně to vidíme, jak se naše země postupně propadala v žebříčcích počtu nakažených: zatímco začátkem března jsme patřili do první půlky druhé desítky nejohroženějších, v polovině června jsme byli v absolutních počtech na 60. pozici. Spolu třeba s Norskem a Dánskem jsme se katastrofě vyhnuli. Na rozdíl od Belgie, která drží prvenství (861 mrtvých na milion obyvatel, což je zhruba o půlku horší výsledek, než mají Itálie, Španělsko či Británie).

Odstrašující příklad Belgie

Mezi desítkami tisíc turistů vracejících se z italských a rakouských Alp byly nejméně stovky potenciálních přenašečů. Ale právě proto, že šlo o lyžaře (tedy převážně zdravé lidi pohybující se na čerstvém vzduchu), byli mnozí infikováni jen malou dávkou viru, takže měli nulové či jen slabé a nejasné příznaky. Tato masa mohla nevědomky roznášet infekci naprosto nekontrolovatelně. Včasné dupnutí na brzdu, a to při necelé stovce potvrzených případů (a dávno před prvním úmrtím) zachránilo tisíce životů a umožnilo i brzké uvolňování. V rychlosti akce bylo Česko se Slovenskem pionýry.

Nicméně jsme jen využili šanci, již Itálie asi neměla. Na jejím případě jsme pochopili, že ani bohatá země s vyspělým zdravotnictvím se jen léčením epidemii neubrání. Tuto šanci mělo mnoho zemí, jen některé ji ale využily. Jdeme-li do archivních dat Johns Hopkin’s University, vidíme, že 12. března, tedy v den, kdy naše vláda vyhlásila stav nouze, mělo Dánsko 615 nemocných, a Norsko dokonce 701, zatímco Belgie ani ne polovinu: pouhých 314. Navzdory tomu skandinávské země epidemii zvládly, zato z Belgie se stal odstrašující příklad. Proč? Důvodem je zcela překvapivě obyčejná politika.

Z Belgie se stal odstrašující příklad. Důvodem je zcela překvapivě obyčejná politika. Belgičané se porazit zákeřnou infekci vlastně ani nepokoušeli. Na to jsou rozpory mezi frankofonními Valony a nizozemsky hovořícími Vlámy příliš hluboké. Dlouhodobá politická rozdrobenost státu je jedním z důvodů, proč nemohla být v Belgii přijata opatření bránící rychlému šíření nemoci.

Belgičané se porazit zákeřnou infekci vlastně ani nepokoušeli. Na to jsou rozpory mezi frankofonními Valony a nizozemsky hovořícími Vlámy příliš hluboké. Dlouhodobá politická rozdrobenost státu je jedním z důvodů, proč nemohla být v Belgii přijata opatření bránící rychlému šíření nemoci. Země se dělí nejen na tři regiony (Valonsko, Flandry a Brusel), ale i tři jazyková společenství (vlámské, francouzské a německé). Každá z těchto entit má vlastní vládu a v ní zpravidla někoho, kdo má v daném regionu na starosti zdravotnictví či správu zařízení sociální péče.

Kvůli tomu vázlo předávání informací do zbývajících částí státu. Federální vláda měla vyjednávat s regiony a hledat průnik mezi jejich protichůdnými zájmy. Když však i v ústřední vládě sedí na příslušných místech politici, kteří zprvu zpochybňovali závažnost nákazy, bylo na problémy zaděláno. Federální ministryně zdravotnictví Maggie De Blocková nebezpečí vyplývající z infekce zpočátku nejen podcenila, ale dokonce veřejně zlehčovala: koronavirus považovala za projev davové hysterie.

Když na přelomu února a března v Belgii vrcholilo karnevalové veselí a řada Belgičanů pobývala na lyžování v Itálii, ministryně odmítala výzvy lékařů na omezení shromažďování. Nakonec musela některé její pravomoci převzít federální premiérka Sophie Wilmesová. Ta pak neváhala povolat armádu, aby pomohla zajistit dodržování přijatých opatření, například omezení vycházení. Ani to ale nezabránilo, aby se především v domovech důchodců šířila nákaza tak rychle, že Belgie se kvůli tomu dostala v krátké době do čela smutných statistik o počtech obětí covidu-19.

Izraelská zpravodajská technologie

Na počátku karantény bylo často slyšet, že se tu vláda snaží zavádět „čínské metody“, chystá „policejní stát“, že jde o přípravu na totální omezení svobod a cestu k trvalému autoritářství. No, omezení svobody bylo opravdu drastické, ale jak dnes vidíme, takřka vše už je skoro v normálu. A hlavně: v mnohých zemích zasáhly vlády mnohem tvrději. Třeba v Izraeli, Francii či některých částech Ruska, kde jste nemohli z domu bez oficiální propustky a lidé si dlouho mohli nechat jen zdát, že by třeba vyrazili na druhý konec země za příbuznými či přáteli.

„Tomu systému se říká prostě Nástroj (…) Zachránilo to už spoustu životů. Význam Nástroje v boji s terorismem je neocenitelný.“ Těmito slovy pochválil v rozhovoru pro blízkovýchodní online platformu al-Monitor pod podmínkou anonymity jeden z důstojníků Šin Bet (izraelské tajné služby zaměřené na vnitřní bezpečnost) sledovací systém, který izraelští zpravodajci již léta používají. O Nástroji donedávna kolovaly v laické veřejnosti pouze dohady a systém obestíral téměř mytický závoj otazníků; to už dnes ale není docela pravda.

V půlce března izraelská vláda pod premiérem Benjaminem Netanjahuem schválila použití této zpravodajské technologie ke sledování pohybu lidí nakažených koronavirem, případně v domácí karanténě. A na rozdíl od praxe v některých zemích ke „sledovačce“ nebyl třeba souhlas dotyčné osoby.

Až do letošního března jej zpravodajci měli používat pouze ke sledování osob podezřelých z přípravy teroristických útoků. Díky Nástroji zřejmě dokázali předejít mnoha atentátům připravovaným zejména palestinskými radikály a rozbili nejednu teroristickou buňku. Koronavirová krize to změnila. V půlce března izraelská vláda pod premiérem Benjaminem Netanjahuem schválila použití této zpravodajské technologie ke sledování pohybu lidí nakažených koronavirem, případně v domácí karanténě. A na rozdíl od praxe v některých zemích ke „sledovačce“ nebyl třeba souhlas dotyčné osoby.

Podle údajů izraelské policie podnikaly bezpečnostní složky na vrcholu epidemie asi 500 kontrol denně na základě náhodně vybraného vzorku nakažených. Asi 15 procent osob mělo karanténu porušit – několik set lidí bylo kvůli tomu zatčeno. Policisté také takzvaným zpětným trasováním kontaktovali další osoby, s nimiž nakažení v předchozích dnech přišli do styku.

Sledování mobilů sice nebylo jediným zásadním zásahem do základních lidských práv v době koronakrize (Izraelci například několik týdnů nesměli bez doloženého vážného důvodu opustit své bydliště na vzdálenost větší než 100 metrů), vyvolalo však největší odpor mezi veřejností i některými zákonodárci. Ochránci lidských práv podali stížnost k izraelskému Nejvyššímu soudu a výsledkem byl na konci dubna výrok, který sledování polohy pomocí mobilů v současném módu (tedy v rámci nouzových pravomocí vlády) zakázal.

Rakouský Ischgl

Podobně jako v jiných případech invaze do soukromí přinesla izraelská „sledovačka“ své klady – ale i zápory. Příznivci Nástroje argumentují, že opatření pravděpodobně zachránilo řadu životů a zabránilo přetížení zdravotnického systému. Zdá se, že čísla jim dávají za pravdu, neboť Izrael vychází z koronavirové krize poměrně úspěšně: v zemi zemřely na nemoc covid-19 tři stovky lidí, což je v přepočtu na populaci mnohem méně než v řadě států Evropy. Přiznejme si, krize byla blízko. A jedno z jejích ohnisek bylo od českých hranic necelých 330 kilometrů.

Ještě začátkem roku byla tyrolská obec Ischgl v západním Rakousku synonymem pro luxusní lyžování a party v místních barech. Nyní je slovo „Ischgl“ téměř nadávkou a skvrnou na jinak úspěšné strategii, s níž se Rakousko v uplynulých týdnech vypořádalo s koronavirovou pandemií. Vesnice v údolí Paznaun na západě země čítá 1600 stálých obyvatel, ovšem jeho lůžková kapacita stačí až pro necelých jedenáct tisíc návštěvníků. Během krátké chvíle se lyžařský ráj stal epicentrem nákazy, která zasáhla nejen Rakousko, ale i jiné části v Evropě.

Ještě začátkem roku byla tyrolská obec Ischgl v západním Rakousku synonymem pro luxusní lyžování a party v místních barech. Nyní je slovo „Ischgl“ téměř nadávkou a skvrnou na jinak úspěšné strategii, s níž se Rakousko v uplynulých týdnech vypořádalo s koronavirovou pandemií.

Hygienici odhadují, že se zde na přelomu února a března mohlo nakazit několik stovek Norů, Dánů, Islanďanů a Němců. S odstupem několika týdnů je jasné, že ústředním ohniskem nákazy v Ischglu byl oblíbený lokál Kitzloch. A nevědomým přenašečem viru zdejší barman. Místní úřady reagovaly příliš pozdě. I když už začátkem března měly z Islandu informace o několika desítkách nemocných covidem-19, kteří předtím lyžovali v Ischglu, s rozhodnutím předčasně ukončit sezonu otálely. Spekuluje se, že to mohlo být kvůli napojení vlivných hoteliérů a vlekařů na regionální politiku.

Do Vídně je to sice z Tyrolska okolo 600 kilometrů, takže zdánlivě daleko, ale rakouský kancléř Sebastian Kurz okamžitě nechal šlápnout na pomyslnou brzdu. V polovině března jeho vláda rozhodla o uzavření škol, restaurací a utlumení prakticky veškerého veřejného života. Vycházet z vlastního domova se mohlo jen v nejnutnějších případech, zdržovat se venku nesmělo spolu víc než pět lidí. Vláda také dramaticky apelovala na spoluobčany, aby nenavštěvovali nejbližší, protože by o ně mohli přijít.

Kromě těchto tradičních postupů v podobě restrikcí se v Rakousku se střídavým úspěchem snažili vydat i po neprošlapaných cestách. Jednou z nich byla mobilní aplikace umožňující sledovat pohyb lidí a odhalit nositele nákazy, kteří o ní ani nemuseli vědět. Možná o něco úspěšnější postup se snažil na základě zkoumání reprezentativního vzorku populace odhalit, kolik Rakušanů bylo nákazy. Neboli slovy kancléře Kurze: „Chceme vidět celý ledovec, nikoli pouze jeho špičku.“ Vláda ve Vídni byla jednou z prvních v Evropě, která mohla před Velikonocemi oznámit, že je možné začít uvolňovat.

Krizová manažerka Merkelová

Jeden z důvodů, proč Slovensko, Česko nebo Polsko dopadly lépe než jiné země, spočívá v jednoduché státní struktuře. Centrální orgán (vláda, ministerstvo, hygienik) rozhodne – a je to. Na Belgii jsme viděli, jak komplikovaná správní struktura dokáže zmrazit rychlé rozhodování. Ale federální systém nadělal problémy i zemi, jež je pořádkem a vyspělým zdravotnictvím proslulá: Spolkové republice Německo. Kroky, které podnikali Rakušané v boji proti pandemii, budily pravidelně značnou pozornost u německého souseda.

Německá kacléřka Angela Merkelová byla najednou ve svém živlu a projevila se jako zkušená krizová manažerka. Coby doktorka fyziky navíc na rozdíl od premiérských kolegů rozuměla zákonitostem, jako je exponenciální šíření nákazy. Pod jejím vedením padlo rozhodnutí o utlumení veřejného života v zemi a nastavení pravidel, která měla platit v celé zemi. Jakmile se ale začala čísla o počtu nakažených snižovat a výhledy zlepšovat, začala váha jejích slov klesat.

Již od uprchlické krize mají především konzervativní německá média sklon vidět v Sebastianu Kurzovi „protipól“ k dlouholeté německé kancléřce Angele Merkelové, a tak tomu bylo částečně i během koronavirové krize. Zejména v jejím počátku, v prvních březnových dnech, kdy se Německo rozjíždělo pomaleji. Hodně se to odůvodňovalo federálním uspořádáním a skutečností, že klíčové pravomoci ve zdravotnictví mají spolkové země. Jenže Rakousko má také federální strukturu, navzdory tomu jeho ústřední vláda reagovala rozhodněji a rychleji.

Na straně druhé je třeba připustit, že Německo je z hlediska počtu obyvatel desetkrát větší. Úkol sladit dirigenty 16 orchestrů čili německých zemských premiérů připadl kancléřce Merkelové. Političce, od níž už toho po 15 letech strávených v úřadě nikdo moc nečekal a jejíž konsenzuální politický styl byl považován za překonaný. Jenže Merkelová byla najednou ve svém živlu a projevila se jako zkušená krizová manažerka. Coby doktorka fyziky navíc na rozdíl od premiérských kolegů rozuměla zákonitostem, jako je exponenciální šíření nákazy.

Pod jejím vedením padlo rozhodnutí o utlumení veřejného života v zemi a nastavení pravidel, která měla platit v celé zemi. Jakmile se ale začala čísla o počtu nakažených snižovat a výhledy zlepšovat, začala váha jejích slov klesat. Zemští premiéři se předháněli, kdo jako první znovu otevře školy, restaurace nebo hotely. Kancléřce nepomohl ani povzdech nad „uvolňovacími orgiemi“, pronesený během jednoho zasedání. Málokdo v Česku asi pochybuje, že jedním z důvodů rychlého zastavení nemoci bylo povinné nošení roušek.

Francouzské nošení roušek

Opatření extrémně účinné, leč právně krajně pofidérní: jak můžete přikázat obyvatelstvu, aby plnilo nařízení, pro něž není opora v zákoně? Dokonce „silný muž“ vlády, ministr vnitra Jan Hamáček byl dlouhodobě proti: stát nemůže požadovat nošení ochranných prostředků. Zmatek přidala Světová zdravotnická organizace (WHO), jež roušky napřed nedoporučovala (nejspíš proto, aby nevyvolala jejich nedostatek mezi zdravotníky, které bylo třeba chránit primárně).

Teprve nedávno otočila a dnes už světové studie říkají, že roušky jsou účinné: naposledy studie vědců z Cambridge a Greenwiche. „Dokonce podomácku vyrobené masky dramatický snižují přenos infekce“ a doporučují jejich celosvětové rozšíření jako obranu před případnou druhou vlnou. Nošení roušek ale má úskalí, jak se přesvědčila třeba Francie.

Francie, tvůrce zákazu nošení burky, bojovala proti zakrývání obličejů více než kterákoli jiná západní země. V době, kdy se země dostává z koronavirové pandemie, naopak zavedla povinné nošení roušek na veřejnosti. Francouzi si musejí zakrývat ústa a nos ve školách i ve veřejné dopravě pod pohrůžkou pokuty. Roušky musejí mít i zákazníci všech obchodů, stejně jako zaměstnanci.

Francie, tvůrce zákazu nošení burky, bojovala proti zakrývání obličejů více než kterákoli jiná západní země. V době, kdy se země dostává z koronavirové pandemie, naopak zavedla povinné nošení roušek na veřejnosti. Francouzi si musejí zakrývat ústa a nos ve školách i ve veřejné dopravě pod pohrůžkou pokuty. Roušky musejí mít i zákazníci všech obchodů, stejně jako zaměstnanci. Pařížské metro dokonce ve snaze zlepšit dodržování nových pravidel zaneslo do svého kamerového systému umělou inteligenci, jež vyhledává pasažéry bez zakrytých obličejů.

Pro obyvatele země galského kohouta se situace v polovině května značně zlepšila, začátek pandemie byl ale krušný. Od 17. března směli lidé ven jen s „propustkou“, dokumentem od ministerstva vnitra, na který museli napsat, proč jdou ven (například na nákup či k lékaři). Každý Francouz si mohl „propustku“ stáhnout na stránkách ministerstva a vytisknout. Bezcílné procházky a „krátké fyzické aktivity“ byly povolené pouze v okolí bydliště. Vláda do ulic vyslala na 100 tisíc četníků a policistů, kteří měli na dodržování přísné karantény dohlížet.

Ti nakonec rozdali za prvních 14 dní 350 tisíc pokut. Začátkem května začala vláda ostrá opatření uvolňovat: od 13. května se otevřely se obchody, školy i muzea. Roušky však zůstaly. Prezident Emmanuel Macron ještě před největší vlnou uvolnění navštívil jednu z pařížských škol, a aby podpořil „nový normál“, měl na ústech modrou roušku s vyšitou trikolorou. Výsledek? Málokdo dnes ve Francii proti rouškám protestuje. Podle květnového průzkumu BFMTV podporuje tato nařízení 94 procent Francouzů. Podle expertů pomáhá k zastrašení veřejnosti i 28 tisíc úmrtí na covid-19.

Nová pravidla

Pro mnoho muslimů je situace plná ironie. Země, která muslimským ženám roky zakazuje zakrývání obličejů, to po nich najednou požaduje. „Jste-li muslim a skrýváte svou tvář z náboženských důvodů, můžete dostat pokutu a následně musíte navštěvovat státem vedené kurzy, ve kterých vás naučí, jak být ‚dobrým občanem‘,“ vysvětlila Fatima Khemilatová ze Sciences-Po v Aix-en-Provence. „Ale pokud muslim nejste, úřady vás vedou, abyste si jako ‚dobrý občan‘ zakrývali tvář a ochránili tak svou komunitu. Najednou záleží pouze na kontextu a na tom, kdo si obličej zakrývá,“ dodává politoložka.

Ironií je, že nová pravidla francouzské vlády jasně nespecifikují, jak má rouška vypadat. V současnosti je sice možné koupit roušku v lékárnách, ale na počátku pandemie vláda zakázala prodej roušek veřejnosti, aby jich bylo dostatek pro zdravotnický personál, lidé proto mohli nosit jen šátek, aby si zakryli tvář.

V roce 2004 země zakázala nošení jakýchkoli šátků ve školách. Vzdělávací instituce ve Francii jsou totiž absolutně sekulární a není možné nosit jakékoli náboženské symboly (i křížky či jarmulky). O šest let později pak francouzské úřady postavily mimo zákon i nošení nikábu a burky na veřejnosti. Zahalování totiž podle zákonodárců není v souladu se základními hodnotami republiky, „skrývá identitu“, „ohrožuje bezpečnost veřejnosti“ a „představuje odmítavý přístup ke společnosti, kde jsou si všichni rovni“.

„Ve svobodné a demokratické společnosti není možné vybudovat sociální vztahy bez reciprocity pohledů a viditelnosti: lidé se potkávají a vytvářejí vztahy bez zakrytých obličejů,“ stojí ve sněmovní studii k zákonu, který platí od roku 2011. „Zakrývání tváří na veřejnosti přináší efekt rozbíjení společenských vazeb a je projevem odmítání ‚společného života‘,“ pokračuje parlamentní dokument. Ve výsledku tak každá muslimka nosící nikáb musí například před vstupem do pařížského metra sundat část oblečení, která jí zakrývá tvář, a nahradit ji rouškou.

Ironií je, že nová pravidla francouzské vlády jasně nespecifikují, jak má rouška vypadat. V současnosti je sice možné koupit roušku v lékárnách, ale na počátku pandemie vláda zakázala prodej roušek veřejnosti, aby jich bylo dostatek pro zdravotnický personál, lidé proto mohli nosit jen šátek, aby si zakryli tvář. I natolik nepříjemná událost, jako je pandemie koronaviru, může mít pozitivní stránky. V Rusku, v zemi s třetím největším počtem nakažených na světě, boj s nemocí povzbudil občanskou společnost a ukázal, že ani moc Kremlu a její mýty nejsou neotřesitelné.

Ruská cena lidského života

Válečná veteránka Zinajda Korněvová vypráví na domácím videu s neumělými střihy příběhy z doby před více než 75 lety, přitom žádá o pomoc rodinám zdravotníků zemřelých na koronavirus. Čiperná 97letá stařenka inspirovaná britským veteránem Tomem Moorem pronáší „kacířské“ věty, že válečného vítězství dosáhl Sovětský svaz společně s Brity a Američany. Bezelstně pak popisuje život v poraženém Německu, kdy jí spolubojovnice darují tu luxusní kolo, tu dámskou pistoli...

V dobré víře shazuje naleštěný mýtus válečného vítězství, symbol národní hrdosti i jeden z pilířů režimu Vladimira Putina. K tomu si dovoluje upozornit na citlivý problém nakažených zdravotníků, kteří umírají kvůli nedostatku ochranných pomůcek. Mnozí jiní se přitom ošklivě spálili, třeba záchranář z města Kinešma Sergej Veselkov či endokrinoložka ze Soči Julie Volkovová kvůli videím vyzývajícím k pomoci zdravotníkům čelí přestupkovému řízení. Na Zinu Korněvovou si však jako na válečnou veteránku nikdo netroufne, což povzbuzuje ostatní.

Navzdory veškeré odpudivosti si Putinův režim cenní lidského života víc než mýtu o válečném vítězství. I když nejde až tolik o projev humanity jako spíš o obavy o udržení moci ve světě, kde si díky smartphonům s kamerami mohou lidé do sytosti vyměňovat, přijímat i posílat informace. A vládcům nezbývá než s tím počítat.

Ruské elity zjistily, že koronavirus nezastaví stranická legitimace Jednotného Ruska, peníze ani výjimečné postavení. Nemoc dostal třeba premiér Michail Mišustin, prezidentský mluvčí Dmitrij Peskov i čečenský lídr Ramzan Kadyrov. Také Vladimir Putin před ní kapituloval, když se odhodlal k bezprecedentnímu kroku a odložil přehlídku ke Dni vítězství 9. května. „Datum 9. května je pro nás svaté, ale cena života každého člověka je nevyčíslitelná,“ prohlásil ruský prezident.

A až v posledním květnovém týdnu určil náhradní termín na 24. červen, výročí přehlídky z válečného roku 1945 v čele s maršálem Žukovem na bílém koni... Odložení přehlídky dopadlo na Rusy jako facka. Už vzhledem k tomu, že běloruský diktátor Alexandr Lukašenko přehlídku v Minsku uspořádal, a navíc na ni Putina pozval. „Baťka ukradl Putinovi vítězství a ukázal, že není slaboch z bunkru,“ komentoval to pak například Vitalij Omeljanovskij na portálu Svobodnaja Pressa. Jenže to není vůbec špatné, protože se v Rusku objevuje režim, který má najednou starost o vlastní obyvatele.

A to je překvapivá změna. Ano, navzdory veškeré odpudivosti si Putinův režim cenní lidského života víc než mýtu o válečném vítězství. I když nejde až tolik o projev humanity jako spíš o obavy o udržení moci ve světě, kde si díky smartphonům s kamerami mohou lidé do sytosti vyměňovat, přijímat i posílat informace. A vládcům nezbývá než s tím počítat.

Latinskoamerická válka s covidem

Co se pandemie týče, média se ze zahraničních zemí zajímala především o USA, Rusko či Brazílii. Ne náhodou: právě Latinská Amerika jako celek představovala sud střelného prachu, který co chvíli hrozil explozí nakažených, mrtvých i nepokojů. Když odborníci koncem března varovali, že Mexiku koronavirus zasadí tvrdou ránu a že se celá Latinská Amerika bude kvůli nemoci covid-19 potýkat s hodně velkými problémy, ještě možná netušili, jak moc budou mít pravdu. Podobné obavy tehdy panovaly i v případě Afriky, ty se však prozatím nepotvrdily.

Zato v Jižní Americe se situace skutečně rapidně zhoršila a podle expertů citovaných serverem BBC se nyní může stát novým epicentrem nákazy. Nejhůř je na tom na celém kontinentu Brazílie, kterou následují Peru a právě Mexiko spolu s Chile. Počty nakažených jsou na tom obě země podobně, radikálně odlišný je ale přístup obou zemí: zatímco mexický lídr Andrés Manuel López Obrador nemoc dlouhodobě bagatelizoval a země své obyvatele netestuje, Chile se k nákaze postavilo čelem, zavedlo přísná opatření a ze zemí Latinské Ameriky zatím spolu s Peru provedlo nejvíce testů.

Mexiko a Chile ale „koronakrize“ zasáhla v době, kdy se už tak potýkaly s vlastními problémy. Mexiko sužuje drogové násilí natolik, že prezident povolal do ulic Národní gardu, aby hlídala pořádek. Zemi také děsí narůstající počty vražd žen, krize navíc činy frustrovaných mužů ještě znásobila. A aby toho nebylo málo, konečným důsledkem je ohromná exploze nezaměstnanosti. To Chile zasáhla ekonomická krize už v říjnu loňského roku, kdy lidé masivně protestovali proti zdražení jízdenek na metro, později i proti nízkým platům a zároveň vysokým nákladům na život.

Nedostatečná reakce vlád

Vláda v reakci na demonstrace slíbila referendum o změnách ústavy, která v Chile platí od dob diktátora Augusta Pinocheta, jenže covid-19 ho překazil: plebiscit se měl konat v dubnu, to ale pandemie neumožnila. Nový termín byl stanoven na říjen. Chile navíc postihl nešťastný vývoj. Ze země, která nákazu zvládala, se velmi rychle stal stát s ne zrovna příznivou bilancí. Po krátkém uvolnění opatření v polovině května totiž opět rapidně narostl počet případů covidu-19 zejména v metropoli Santiagu.

Proto se vláda rozhodla znovu tvrdě zasáhnout, všechny znovuotevřené provozy opět uzavřít a celé sedmimilionové město uvrhnout do karantény – 80 procent nakažených z celé země je právě tam. V nemocnicích podle deníku El Mercurio docházela volná lůžka, země trpěla nedostatkem ventilátorů i zdravotníků a experti bili na poplach před katastrofou – světová média informovala, že na hlavním hřbitově v Santiagu kopou pro oběti epidemie tisíce nových hrobů. V chudé čtvrti El Bosque jihozápadně od centra navíc protestovaly desítky lidí kvůli nedostatku potravin.

„Mám děti, jsem svobodná matka, nemohu pracovat... Nepřišla mi žádná pomoc,“ křičela jedna z demonstrujících na novináře podle španělské mutace agentury AP. Místní úřady sice distribuovaly na dva tisíce balíčků s jídlem, varovaly ale vládu, že poptávka je mnohem vyšší. Prezident Sebastián Pinera následně v televizním projevu slíbil rozdat 2,5 milionu balíčků s potravinami a dalšími potřebami během následujících týdnů. „Upřednostníme ty nejzranitelnější rodiny,“ ujistil.

Právě z ekonomických důvodů se navzdory rozvíjející se epidemii začala v polovině května v Mexiku uvolňovat opatření, když se částečně obnovil provoz ve stavebnictví, v hornictví a v automobilovém průmyslu. Děje se tak i pod tlakem USA, pro něž jsou dodávky z Mexika klíčové. Otvíraly se i obchody a školy ve stovkách obcí a celostátní rozvolňování bylo plánováno na 1. června. Ne všem se to ale líbilo. Někteří guvernéři se centrálnímu plánu návratu do „nového normálu“ brání. Šéfka vlády v hlavním městě Claudia Sheinbaumová byla podle deníku El Excelsior skeptická k otvírání škol.

Země postupovala podle epidemiologického semaforu, jenž má červenou, oranžovou, žlutou a zelenou barvu, a pokrývá šest oblastí života včetně vzdělávání. A v metropoli zatím stále platí červená. A bojí se i lidé. Podle průzkumu deníku Reforma z poloviny května si 67 procent Mexičanů myslelo, že to nejhorší zemi teprve čeká.

Simona Kašparová

Pandemie se nechová demokraticky

„Ačkoli je mé druhé jméno Mesiáš, zázraky dělat neumím,“ odsekl před časem brazilský prezident Bolsonaro novinářům, když se ho ptali na covid-19. A přezíravý postoj nezměnil. „To je osud,“ dodal. Mnozí brazilští pamětníci poslední dobou vzpomínají na historky o ničivé epidemii španělské chřipky, které v dětství slýchali od svých příbuzných. Nemoc zavlečená ze starého kontinentu před více než sto lety zasáhla nebývale tvrdě i nejlidnatější zemi Latinské Ameriky. Dodnes se tradují vyprávění o mrtvých, které místní v noci vynášeli na chodník, aby je ráno povozy odvezly do masových hrobů.

Zavzpomínal na to i Drauzio Varella, proslulý brazilský onkolog a bývalá hvězda tamního televizního pořadu o zdraví. „Koho by to napadlo,“ řekl. „Možná v teoretických úvahách, že by se nějaký takový virus mohl objevit, a i když se to stalo, nemysleli jsme, že by mohl způsobit tragédii takového rozsahu,“ dodal pro britský list Guardian. Čísla, jež Brazílie chrlila o nákaze covidem-19, mu naneštěstí dávala za pravdu. Denně se objevovaly tisíce nově infikovaných pacientů, jejich počet v celkovém součtu dokonce vyšplhal k milionu, což však byla vzhledem k naprostému nedostatku testů hodně zavádějící informace.

Pro srovnání, zatímco v nejzasaženějších USA lékaři provedli na 80 tisíc testů na milion obyvatel (či u nás více než 47 tisíc), v Brazílii je na milion obyvatel otestovaných jen necelých osm tisíc lidí. V počtu obětí – s necelými 50 tisíci – však více než dvousetmilionová země nedávno vystoupala na druhé místo po USA, jednoznačně však „vede“ v nelichotivé statistice počtu zemřelých zdravotních pracovníků. Měsíčně jich v Brazílii onemocnění podlehlo bezmála sto, uvedli Lékaři bez hranic.

Převzetí moci armádou

Co na to vládní špičky? Reagovaly po svém. „Je to smutné, ale osud,“ lakonicky reagoval na počty mrtvých brazilský prezident Jair Bolsonaro, jenž nákazu zlehčoval od začátku. Bývalý armádní kapitán stojí v mnoha rozhodnutích proti odborníkům a musel čelit růstu kritiky kvůli naprostému nezvládnutí krizové situace. Brazílie je ohromná země, k jejímž tíživým problémům patří chudoba a nedostatečná zdravotní péče, navzdory tomu ani boj s prasečí chřipkou či virem zika nezabředl do takového chaosu. Dokládá to i fakt, že od půlky března do křesla ministra zdravotnictví usedl již třetí člověk.

První dva (jeden byl sesazen, druhý rezignoval) odešli kvůli neshodám s vedením země. U nynějšího ministra zdravotnictví, generála Eduarda Pazuella, se něco takového nepředpokládá. Coby aktivní vojenský činitel nadřízené poslouchat umí. Ostatně Bolsonaro se rád obklopuje svými kolegy z armády: už nyní vedou 15 z 23 ministerstev (poslední ministerstvo, pro komunikaci, vzniklo teprve před týdnem). V zemi proto sílí obavy, že by armáda mohla převzít moc úplně. Mimochodem, i takové vzpomínky Brazilci uchovávají v mysli: země má zkušenost s vojenskou diktaturou z let 1964 až 1985.

Někteří vrcholní vojáci takové myšlenky podněcují svými výroky, třeba národní bezpečnostní poradce, generál na penzi Augusto Heleno, jenž varoval před „nepředvídatelnými následky pro národní bezpečnost“, nebo jiný generál, ministr obrany Fernando Azevedo e Silva, který uvedl, že je třeba „ignorovat absurdní nařízení“ soudu. Ta mají velkou moc, například bývalý prezident Lula da Silva skončil za mřížemi a jeho následovnice Dilma Rousseffová kvůli tomu přerušila kariéru mnohem dřív, než chtěla.

Nedemokratická pandemie

Azevedo e Silva se pustil do kritiky soudů poté, co Nejvyšší brazilský soud zakázal blokovat webové stránky ministerstva zdravotnictví. Portál, který přinášel informace o aktuálním počtu nakažených a o obětech koronaviru, nejprve nová data uváděl až v pozdních nočních hodinách (po hlavních televizních zprávách a uzávěrkách v novinách), aby se nakonec odmlčel úplně. Ticho však vydrželo jen jeden den, než soud nařídil stránky znovu spustit.

„Takové činy destabilizují zemi přímo uprostřed pandemie,“ uvedl Sérgio Moro, soudce proslulé kauzy Lava Jato (jež pomohla k impeachmentu Rousseffové a odsouzení Luly da Silvy) a někdejší ministr spravedlnosti, jenž se rozešel s Bolsonarem před dvěma měsíci, když prezident pohrozil vojenskou intervencí. Političtí lídři a analytici vojenskou intervenci zpochybňují, navzdory tomu panuje obava, že nad demokratickými institucemi, které mají v hledáčku jak prezidenta, tak jeho dva syny, vyšetřované kvůli údajnému šíření nepravdivých informací, někdo převezme moc.

Ostatně nedávno se Bolsonaro pokusil vyměnit šéfa federální policie. Neuspěl, navíc mnohé rozčílil, že se v době, kdy se pozornost upíná k boji s koronavirem, snaží posílit své slábnoucí postavení. Prezidentova podpora klesá, přičemž země je zřejmě stále před vrcholem nákazy, jež se přesouvá z pobřeží do vnitrozemí.

„Pravda je, že dokonce ani pandemie není zcela demokratická,“ konstatoval Claudio Bertolli Filho, autor knihy o španělské chřipce v Brazílii. Onemocnění totiž drtí především lidi z chudých favel ve velkoměstech nebo naopak hůře přístupné oblasti se špatnou zdravotnickou infrastrukturou jako například v amazonském Manausu, který lámal brazilské rekordy v počtech úmrtí.

Leona Šmelcová

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.