Čeká nás „doba depresivní“?

Spotřeba antidepresiv v posledních letech soustavně roste. Jsou ale ti, kdo je užívají, skutečně nemocní?

Deprese (ilustrační obrázek).

Deprese (ilustrační obrázek). foto: Alessandro CanuČeská pozice

Deprese (ilustrační obrázek).

Státní ústav pro kontrolu léčiv zveřejnil statistiku o vývoji užívání antidepresiv v české populaci mezi roky 2002 a 2012 a výsledky by měly inspirovat k řadě zamyšlení. Totiž: Zatímco v roce 2002 se distribuovalo takřka 53 milionů takzvané definované denní dávky, v roce 2012 to bylo už více než třikrát tolik: skoro 178 milionů. Podíváme-li se navíc na nárůst užívání antidepresiv v jednotlivých letech, zjistíme, že spotřeba antidepresiv roste poměrně kontinuálně – kulminace pravděpodobně zatím nenastala a lze očekávat další růst spotřeby.

Co si představit pod necelými 178 miliony definované denní dávky distribuované v Česku? Například to, že zhruba pět set tisíc Čechů by mohlo celý rok den co den trávit na antidepresivech – každý dvacátý člověk, kterého potkáme na ulici. Při jiném přepočtu bychom mohli říci, že na antidepresivech by mohl být každý občan České republiky, včetně nemluvňat, takřka 18 celých dní v roce.

A dále: v roce 2006 činil počet pacientů v psychiatrických ambulancích 458 tisíc, v roce 2011 už to bylo 556 tisíc lidí.

Popsaný trend není českou specialitou. Spotřeba antidepresiv roste i v západní Evropě. Podle zdravotních dat OECD (rok 2007) bralo například ve Velké Británii v roce 1995 definovanou denní dávku antidepresiv necelých dvacet lidí z tisíce, v roce 2005 to již bylo více než 47 lidí. Ještě větší boom antidepresiv byl v téže době indikován na Islandu – 33 lidí z tisíce v roce 1995 stouplo takřka na 95 lidí z tisíce v roce 2005 (takřka každý desátý člověk).

Podobně bychom mohli pokračovat a zjistili bychom, že postkomunistické státy včetně Česka jsou jen v jistém fázovém posunu ve srovnání se západní Evropou – vycházejí z nižších čísel, o to rychleji se ale hodnoty násobí. Česko je v tomto ohledu srovnatelné jak se Slovenskem, tak třeba s Maďarskem.

Člověk na antidepresivech jako záblesk zdraví?

Tolik data. Mnohem komplikovanější jsou odpovědi na otázku po příčinách růstu užívání antidepresiv v České republice, ale i v celoevropském kontextu.

Některé odpovědi signalizují, že může jít i o důsledek pokroku lékařské vědy. Existují podložené teorie, které potenciální mechanismus vzniku deprese dávají do souvislosti s metabolickým syndromem (snížená citlivost tkání na inzulin, porucha tolerance glukózy, která může přejít až v diabetes). Čili cukrovka může být spouštěčem deprese, a jak vzrůstá její výskyt ve společnosti, přirozeně stoupá riziko depresí. A lékaři nyní diskutují, zda to platí i obráceně: nakolik deprese přispívá k onemocnění cukrovkou.

Nakolik jde o problematiku primárně medicínskou? Je to jednoznačně negativní jev?

Naskýtají se však jiné směry tázání, jimž se v tomto textu hodláme věnovat především: Nakolik jde o problematiku primárně medicínskou? A dokonce zdánlivě absurdní otázka: Je to jednoznačně negativní jev?

Experti i laikové přirozeně hledají spojnice mezi užíváním antidepresiv a něčím nekalým v našem životním stylu. Stylu, který v nás plodí úzkosti, obavy ze selhání před našimi blízkými, soustavný stres v době zaměřené na výkon, aspirace neukotvené v realitě, chaos v hodnotových žebříčcích a různé strategie snadného úniku. Jenže nelze náhled obrátit?

Co když je ale psychicky nemocná spíše právě ona moderní doba (a ona potřebuje „antidepresiva“)? A přijmeme-li tento náhled, pak člověk, který nezvládne její tlak a potřebuje tišící účinné látky, je naopak zábleskem zdraví.

Například psychosomatik Jan Hnízdil v souvislosti s antidepresivy vyjádřil pro ČESKOU POZICI právě myšlenku v tomto smyslu:

„Možnost využívat účinných antidepresiv vítám, uchyluji se k nim ale jen v případech, kdy psychoterapie a pohybová léčba na zvládnutí potíží nestačí, a jen krátkodobě, aby pomohly pacientovi odrazit se ode dna k potřebné životní změně. Skutečně beznadějné oběti mentálních nemocí najdeme mezi těmi, kteří vypadají úplně normálně. Jsou ale normální ne v absolutním smyslu tohoto slova, jsou normální pouze ve vztahu k hluboce nenormální a nemorální společnosti. Jejich perfektní přizpůsobení se nenormální společnosti je tak měřítkem jejich mentální – duševní nemoci. Analogicky ten, kdo trpí úzkostí a depresí, je ve vztahu k nenormální společnosti, ještě vlastně mentálně a duševně zdravý. Ještě nebyl normalizován…“

Sociální patologie

Z hlediska společenských vztahů lze na růst užívání antidepresiv hledět také jako na známku pozitivního vývoje, protože společnost dlouhou dobu „člověka na antidepresivech“ dehonestovala, označovala jej za „blázna“ a fakticky jej vylučovala z „dobré“ společnosti. Dnešní doba je ve vnímání antidepresiv rozhodně svobodnější, tolerantnější. Lidé se už nemají zač stydět, když potřebují i takovou pomoc.

Jakási demokratizace v oblasti antidepresiv je patrná i z toho, že tento lék může předepsat i běžný praktický lékař, nespecialista. Není ale právě tato „laicizace“ jednou z příčin rozmachu antidepresiv? Z tabuizované věci se totiž mění takřka v předmět denní potřeby, který lze dostat skoro stejně snadno jako antibiotika. Symbolem doby je praktický lékař předepisující člověku antidepresivum, aniž by se nějak hlouběji zabýval s možností terapie – tiší symptom, ale nechává stranou příčinu problému.

Psychiatr Radkin Honzák tak třeba v souvislosti s antidepresivy hovoří o tak zvané medicinalizaci sociální patologie, která s proměnou vztahu k antidepresivům koresponduje:

„Myslím, že antidepresiva nejsou ojedinělou skupinou léků, která vykazuje nárůst. Analogický vzestup asi najdeme také u jiných lékových skupin (ČR patří již dlouhá léta mezi největší spotřebitele antibiotik) a ,posypávat všechno pilulemi a prášky‘ je evidentně narůstající trend naší konzumně naladěné společnosti. (...) Je nepochybné, že dochází k medicinalizaci sociální patologie a ,overdiagnostice‘ deprese v případech, kdy se jedná o ,depku‘, sociální diskomfort, neřešené životní situace a podobně. Rovněž se objevují pofidérní ,nové choroby‘ zejména z oblasti závislostí (například já vlastním certifikát Americké lékařské asociace APA, že jsem na základě písemného kurzu expertem na ,závislost na opalování v soláriích‘ – a ten předvádím jako vrchol současné zhovadilosti v tomto směru). Nemyslím, že by přibývalo skutečně ,velké deprese‘, mám za to, že za depresi jsou označovány stavy, které je možné zvládnout krátkodobou psychoterapeutickou podporou a dříve byly zvládány jinými, například sociálními prostředky nebo dokonce svépomocí.“

Psychiatr Cyril Höschl hovoří o několika propojených důvodech, proč užívání antidepresiv narůstá:

„Je to komplex několika problémů. Hraje tu roli za prvé určitá destigmatizace deprese a tedy užívání antidepresiv ve společnosti. Významným faktorem pro rozšíření je ale i snadnější přístup k nim – předepisují se i v ordinacích všeobecných lékařů. A pak samozřejmě: depresí je, zdá se, v této společnosti více. Na druhé straně ale nezapomínejme i na pozitiva užívání antidepresiv – například existují výzkumy, které prokazují vazbu mezi vyšším užíváním antidepresiv a poklesem sebevražd v populaci.“

Je faktem, že dle Českého statistického úřadu počet dokonaných sebevražd v posledních letech roste. Zatímco v roce 2007 sebevraždu „dokonalo“ 1375 lidí, v roce 2011 to bylo 1600. Nutné je ovšem dodat, že v dlouhodobém horizontu počet sebevražd klesl. Nejvíce, zhruba 4000 ročně, jich bylo v roce 1934, po válce jejich počet klesl a v roce 1973 nastal poválečný vrchol – zhruba 2800 sebvražd za rok. Od té doby sebevraždnost soustavně klesala, nicméně od zmíněného roku 2006 se trend obrací. Profesor Höschl se v případě vztahu mezi vyšším užíváním antidepresiv a s tím spojenou menší sebevražedností může odvolávat na provedené výzkumy v západoevropských státech (které tuto vazbu dokladují), v Česku výzkum, jenž by danou korelaci potvrzoval, zatím chybí.

Do jaké míry tkví příčina strmého nárůstu užívání antidepresiv v České republice v životním stylu a do jaké míry je to záležitost jejich pokračující detabuizace, ale i třeba ryze praktických příčin, tedy například toho, že antidepresivum může předepsat všeobecný lékař (a roli mohou hrát i smlouvy s farmaceutickými společnostmi), vlastně nevíme. Neshodne se na tom koneckonců ani lékařská obec mezi sebou.

Základní otázka, tedy proč je ve společnosti tolik lidí, kteří antidepresivum k životu potřebují, však v podstatě přesahuje rámec odborné lékařské diskuse. Možná je to i mnohem více než lékařská otázka téma pro sociology a obecně humanitní vědu, která si jako objekt výzkumu bere moderní společnost. Je-li nemocná i společnost, nevyhneme se otázce, nakolik ztrácíme schopnost její tvářnost a mechamismy ovládat.