Časovaná bomba státní správy: Nekoncepčnost a decentralizace IT

Rada vlády pro informační společnost by měla spolu s resortem průmyslu a obchodu převzít koordinační roli v informačních technologiích.

V soukromé sféře zažívají informační technologie (IT) nebývalý boom. Šéfové privátních firem běžně kontrolují hospodářské výsledky své firmy v reálném čase na chytrém telefonu. Ve státní správě však tyto IT vyvolávají u veřejnosti spíše vztek a u úředníků strach. Někteří politici mimo záznam dokonce přiznávají, že se už bojí se do jakýchkoli IT tendrů pouštět.

Premiér Petr Nečas se v současnosti snaží situaci změnit s pomocí ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby a místopředsedy Rady vlády pro informační společnost a náměstka ministra financí Zdeňka Zajíčka. Právě tato rada vlády by spolu s ministerstvem průmyslu a obchodu měla převzít koordinační roli v IT ve veřejné správě. Pracovníci státní správy z IT odborů a oddělení tuto snahu zatím hodnotí kladně. Situaci, kdy si každý programuje či nakupuje, co se mu právě hodí, totiž považují za časovanou bombu.

Resortismus

Za jeden z hlavních problémů se ve státní správě označuje „resortismus“. Úředníci každého ministerstva (v některých případech dokonce jednotlivé organizační části jednoho ministerstva) něco budují, aniž by se zeptali kolegů z jiného resortu, zda něco podobného nevytvářejí také, či zda to, co se dělá, se vůbec provádí správně. Výsledkem je obrovský počet různých IT systémů, které sice mohou fungovat sebelépe, ale možnost jejich napojení na jiné systémy je buď nulová, nebo alespoň mimořádně komplikovaná. Příkladem může být nový registr vozidel, který se po připojení k základním registrům málem zhroutil a dodnes nefunguje ideálně.

Úředníci každého ministerstva něco budují, aniž by se zeptali kolegů z jiného resortu, zda něco podobného nevytvářejí také

S resortismem souvisí i ochrana osobních údajů. V praxi státní správy to často vypadá tak, že si údaje nesmějí vyměňovat ani organizace v rámci jednoho resortu. Úředníci, kteří se snaží tento stav změnit, narážejí na oddělení právníků vytvářejících stanoviska, proč něco takového nejde. Občan se s resortismem seznámí tak, že jako družice obíhá úřady, aby jim předával pořád jedny a ty samé údaje, případně sedí u počítače a snaží se si vzpomenout, který úřad akceptuje PDF, který XML a který bere jen podání přes datovou schránku.

Samostatným tématem je dozor, případně certifikace. Posledním úřadem, který vyvíjel nějakou snahu o koordinaci snah v oblasti IT, bylo ministerstvo informatiky. To ale zaniklo v roce 2007 a jeho agendy přešly na další ministerstva a snahy o koordinaci zavádění IT systémů vzaly za své. Úředníci, kteří se pídí po nějaké instituci, s níž by projektový záměr zkonzultovali, se většinou ocitnou v absurdní situaci, kdy je zkušenější kolega odkáže na externího soudního znalce.

„Nové dálnice“

Problémem je samozřejmě i všudypřítomná korupce. Proto se o IT zakázkách otevřeně hovoří jako o „nových dálnicích. Pro šedé eminence jsou IT zakázky ještě zajímavější než dálnice, protože zatímco kubík asfaltu si každý umí představit, pod pojmem ERP systém si něco konkrétního představí málokdo.

O IT zakázkách se otevřeně hovoří jako o „nových dálnicích“

Za příklad správné elektronizace státní správy se často zmiňuje Estonsko, kde se dá přes jeden portál zařídit téměř cokoli. Nicméně Estonci začínali „na zelené louce“. V Česku by podobná konsolidace znamenala, že by se jednotlivé úřady musely svých IT systémů vzdát nebo je kompletně předělat. Navíc je v současných databázích často chaos a zanesené údaje nemají s realitou nic společného. Příkladem opět může být nový registr vozidel – převedením staré databáze se spoustou chyb do nové kupodivu kvalitní data nevznikla.