Café Amandine: sebevědomí, marketing a smutek v porcelánu

Podnik, zašťiťující se často jménem své patronky Chantal Poullain, by si měl dát práci najít dobrého kuchaře a cukráře.

Café Amandine se rychle stalo populární podnikem, jeho patronkou je Chantal Poullain. foto: Česká PoziceČeská pozice

Café Amandine se rychle stalo populární podnikem, jeho patronkou je Chantal Poullain.

Zvědavost se někdy vskutku nevyplácí. Jako v případě nové francouzské kavárny Amandine. Zvenku i na webu vypadá docela lákavě a nadšení hosta přetrvává i při obhlídce vitrín s dorty a ranním pečivem (croissanty, pains au chocolat, šneci, muffiny apod.). Kromě nich jsou na výstavě i nejrůznější marmelády a kuriózně i třeba sardinky značky Connetable, s nimiž se brzy setkáte i v jídelním lístku.

Interiér pojali majitelé tak, aby ve vědomí návštěvníka co nejvíce podpořili klasická klišé ohledně všeho francouzského: na zdech kopie dobových reklamních plakátů a reprodukce Toulouse-Lautreca. Mobiliář sestává z červeně čalouněných lavic a těsně sousedících čtverhranných stolků, bar podpírá dvojice černých sloupů s bílými hlavicemi a u stropu se houpají secesní lampičky. Div že k tomu všemu nezpívá Edith Piaf podbarvená harmonikou. Přimyslete si ještě rámované moderní tapety fluorescentních barev (v ostrém kontrastu k jasně červené na čalounění) a toho času vánočně-silvestrovskou výzdobu. Sedíme na zadním pódiu u falešné vitráže vedoucí přímo do kuchyně, kde se ustavičně flambuje a gratinuje.

Po úvodním entrée s kirem, kdy nám servírka místo inzerovaných 20cl přinesla poloviční dávku a pak renonc „napravila“ obří číší se zcela teplým vínem, si ostražitě objednáváme dýňovou polévku z denní nabídky a klasickou francouzskou cibulačku ze stálého lístku, hyn sa ukáže!

Jídelníček totiž kromě běžných kavárenských sendvičů (s arabským humusem a tuňákem, s carpacciem z kachních foie gras a podobně), baget (s roastbeefem, tuňákem či krůtím masem...), slaných koláčů quiches (provensálský, skandinávský...), palačinek a salátů nabízí i polévky, těstovinové pokrmy (špagety) a speciality podniku, zašťiťující se často jménem své patronky Chantal Poullain. Ostatně kdo má peněz nazbyt či je charitativně naladěn, může si v kavárně zakoupit kalendář Proměny 2011 s vědomím, že výtěžek z prodeje poputuje právě nadaci Archa Chantal.

Cibulačka za horentních 115 Kč je velmi slušnou variantou této proslavené francouzské polévky do zimních dní: obsahuje drobné kousky cibule, omastku je v ní přesně akorát, vína také a silně voní i chutná po tymiánu, naštěstí ne po Maggi. Její hladinu krášlí tři kolečka opečené bílé veky gratinované sýrem. Podává se v bílé porcelánové misce, takže zůstává horká až do konce. Krémová dýňová polévka se vyznačuje překvapivě světlou žloutkovou barvou, takže vypadá spíš jako holandská omáčka. Ani její chuť není příliš výrazná, kuchař patrně použil méně dýně a více brambor, navíc je skoro neslaná. Po mírném dosolení a promíchání se svrchní vrstvou, kterou tvoří pár kapek pistou na základě bazalky, česneku a olivového oleje, se však dojem výrazně zlepšuje a šplhá k slušnému průměru.

Aby nezůstalo jen u polévek, objednaly jsme si v zájmu testu i ratatouille a la Chantal a kuře, opět podle Chantal, s mascarpone a smetanovo estragonovou omáčkou. První sestáva obvykle ze směsi středomořské zeleniny (lilek, cuketa, rajče, paprika) a česneku, k našemu zděšení byla však opět donesena v známé porcelánové misce a opět pokryta krustou rozpečeného sýra. Že by došlo k omylu a servírují nám cibulačku podruhé? Při bližším ohledání ale miska skutečně vyjevuje kousky popsané zeleniny, ovšem téměř neidentifikovatelné neboť totálně rozvařené. Nevábná kaše doslova plove v olejové lázni, a jako kdyby mastnoty nebylo dost, pokrývá ji zmíněná velmi objemná vrstva sýra. Není divu, že dobrá polovina téhle svébytné kreace putuje zpět do kuchyně.

Kuře je pro změnu trochu vysušené, zato omáčka, která jinak příjemně chutná po estragonu, obsahuje tuku až běda; nápad smíchat mascarpone se smetanou nelze označit jinak než jako vražedný. Zrovna dietní nejsou ani přiobjednané šťouchané brambory s cibulkou (do inzerované bagety se nám nechtělo, jelikož si brousíme zuby na dortíky, ve kterých je mouky habaděj...). Celkový dojem je absurdně mastno-suchý, prostě žádná sláva. Pochybujeme, že by popsané pokrmy patronku podniku potěšily.

K dokreslení dojmu a především v naději na jeho vylepšení volíme dva reprezentanty z esteticky dokonalé výstavy ve vitrině: pekanový koláč a opět typický exemplář francouzské kuchyně – jablečný Tarte Tatin, který se připravuje „dnem vzhůru“, totiž zkaramelizovanými jablky dolů a těstem nahoru, a po upečení se obrátí. Hodování však tentokrát žádným happy endem nevrcholí.

Pekanový dort už od pohledu působí trochu seschle, ovšem jaká je naše konsternace při zjištění, že vidlička není s to jeho povrch na první pokus prorazit! O každé sousto je nutno svést nerovný boj, který posléze vzdáváme. Koláč, k jehož konzumaci by bylo zapotřebí dláta... O chuti nemá smysl se rozepisovat, pamlsek je tak suchý, že se z něj podle babiččiných slov doslova „práší z nosu“. A to nás servírka prve ujišťovala o tom, že zdejší cukrářka všechno pečivo vyrábí denně čerstvé... Ještě že se dívčí část personálu aspoň mile usmívá, i když působí poněkud natvrdle. Vystupování číšníka zato hraničí s arogancí: obsluhovat hosty mu evidentně připadá pod úroveň, nelze než mu doporučit změnu zaměstnání.

A slavný Tarte Tatin? Slušný vzhled bohužel maskuje nepochopitelně tvrdé kusy jablek naprosto nijaké chuti, o nichž rozhodně nelze tvrdit, že by byla alespoň „al dente“. Spojuje je jakási pružná rosolovitá hmota, která ani trochu nepřipomíná zkaramelizovaný cukr. Dezert doplňuje kopeček velmi sladké vanilkové zmrzliny, kterou bychom si klidně odmyslely, a – ó hrůzo! – kopec sprejové šlehačky. Přitom na vídeňské kávě, paralelně přinesené, máme šlehačku pravou...

Škodolibě se tu nabízí citovat webové stránky podniku: „Chcete-li zažít neopakovatelnou atmosféru Paříže, vychutnat si čerstvě upraženou kávu, křupavé pečivo právě vytažené z pece a pochutnat na vyhlášených specialitách, stačí pouze jediné - navštívit Café Amandine“. Ambice a sebevědomí podniku evidentně nechybí. Pokud by však chtěl aspirovat na úroveň Savoye, Imperialu nebo aspoň Louvru, dekor a marketing nestačí. Je třeba se soustředit na kvalitu, čerstvost a dát si práci najít dobrého kuchaře a cukráře. Tento aspekt Amandine evidentně podcenila.

Vzkaz hostům

Pokud se omezíte na polévku, kávu a prakticky nezkazitelné domácí sušenky, máte šanci, že si snad odnesete slušný dojem. My jsme se rozparádily víc, a jsme rozhodnuty naši návštěvu, po níž jsme odcházely o 930 korun lehčí, v dohledné době neopakovat.

Vzkaz kavárně

Kdybyste se chytili za nos, dali si práci najít lepšího kuchaře a cukráře, rády přijdeme. Třeba i kvůli sympatické centrální poloze podniku.

Café Amandine

  • Na Moráni 17, Praha 2.
  • www.cafeamandine.cz,
  • tel.222 524 305
  • Otevřeno: PO-PÁ 8.00 - 21.00, SO-NE 9.00 - 21.00