Byznys s ledem: Když dekorace roztají, voda se vrátí, kam patří

Dobrodružství dvou kamarádů, kteří dokážou vyrobit led jako křišťál, aneb Jak se podniká na vlně populárního trendu zvaného „ice art“.

„Vedle běžné spotřeby ledu v potravinářství se jeho důmyslnější zpracování datuje někdy na přelomu 19. a 20. století,“ říká Marek Košmider. foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

„Vedle běžné spotřeby ledu v potravinářství se jeho důmyslnější zpracování datuje někdy na přelomu 19. a 20. století,“ říká Marek Košmider.

Je to poněkud zvláštní podnikání, dokonce s jistými rysy bizarnosti. Přesto se stává mezi moderními konzumenty čím dál populárnější disciplínou. Jeho předmětem není totiž nic jiného než obyčejná zmražená voda. Z kusu ledu se dají vytvářet hodně zajímavé věci: třeba sochy v životní velikosti, ale i objekty praktické, jako je například ledový bar či ledová křesla.

Na vlně populárního trendu zvaného „ice art“ už několik let zdařile podniká dvojice bývalých číšníků Marek Košmider a Ondřej Benš. Pod firemní značkou Ice Art dodávají na firemní večírky, plesy či narozeninové a svatební oslavy snad všechny možné podoby „ledového“ překvapení – od ovoce či květin až po gramofony nebo firemní loga, samozřejmě zalitá v křišťálově čistém ledu. A že to není letmá hříčka či bizarní trávení času, ale vážně míněný a vcelku úspěšný byznys, dokládá jak nebývalý zájem o „horkou“ novinku mezi českými zákazníky, tak celkem slušný roční obrat ve výši dvou a půl milionu korun.

Trend nejen gastronomický

„Ve světě jsou výtvory z ledu obrovsky populární, hlavně ve Spojených státech. Tam se snad žádná velká oslava bez patřičně stylizovaného ledu neobejde. Jde o zajímavé zpestření jakékoliv společenské události, je to podobné, jako když si kdysi dávno lidé zvali kouzelníka – prostě chtějí mít zážitek, který jen tak nepotkají a který má v sobě prchavou přitažlivost. Jsou okouzleni něčím, co za pár hodin jednoduše roztaje a přestane existovat. Navíc je to opravdu krásná věc. Takový barevně nasvícený ledový bar ozdobený v ledu zalitými předměty ponořený do ledového oparu má rozhodně svoji působivost,“ říká Marek Košmider.

Tím to nekončí – led coby unikátní materiál si ve světě dobývá čím dál větší ohlas i v oblasti umění. Každý rok se pořádají stovky ledových festivalů a karnevalů, během nichž desítky sochařů a řezbářů vytvářejí z ledu rozličné objekty a skulptury.

Na Aljašce se dokonce každoročně koná mistrovství světa, které navštíví i padesát tisíc diváků. „Můžete se celé hodiny procházet mezi úplnými architektonickými skvosty, jako jsou třeba fontány či barokní paláce v životní velikosti, a dokonce i celá fantastická města z průhledného ledu. No něco úžasného, úplně magický svět,“ popisuje Marek Košmider ledové dobrodružství světových festivalů.

A vidět jsou tam doslova zázraky. Třeba do detailu – z ledových bloků i o váze čtyř až dvaceti tun – vyřezané a vysekané sochy v nadživotní velikosti: Elvis Presley či obří Buddha nebo kočár tažený ledovým čtyřspřežím, souprava ledových bicích nástrojů, ale i různá zvířata jako mamut, ptáci, medvědi, vlci či gigantické ryby ve výskoku.

„Není to trend, který se objevil z čista jasna,“ podotýká Marek Košmider, „vedle běžné spotřeby ledu v potravinářství se jeho důmyslnější zpracování datuje někdy na přelomu 19. a 20. století.“ V té době totiž slavný francouzský šéfkuchař – jeden z otců moderní gastronomie a zakladatel takzvané „haute cuisine“ – Auguste Escoffier (který mimo jiné proslavil taková jména jako Ritz či Savoy) využíval k nevšedním kulinářským kreacím právě ledové skulptury.

V té době také začala být obrovská spotřeba ledu jako průmyslově vyráběného produktu: jenom v Americe se běžně vyrábělo skoro tři čtvrtě milionu metrových kvádrů ročně. A začaly být vidět i první pokusy, jak z ledu vyrobit něco zajímavého, třeba filigránsky vyvedenou sochu v secesi tak oblíbené labutě. Z pouhého výstřelku se pak postupně stal regulérní módní trend: zhruba od padesátých let 20. století se led řadí pod umělecké disciplíny a stal se také neodmyslitelnou součástí luxusních tabulí nejslavnějších světových hotelů a restaurací. A právě odsud pramení výchozí inspirace firmy Ice Art.

První kroky

„Poprvé jsme se s tím setkali, když jsme s kolegou pracovali jako obsluha na turistické zaoceánské lodi. Jednou u baru stála ledová socha, která vypadala úplně jako ze skla. Představte si ten kontrast: parné léto, modré moře – a do toho najednou led. Všichni se s ní fotili, měla obrovský úspěch. Pro nás se stala vzorem jak v tak přecpaném oboru, jakým je pohostinství či gastronomie, dělat něco unikátního a zajímavého,“ popisuje Marek Košmider.

Gastronomie také stála úplně na počátku jeho profesní dráhy: rodiče Marka Košmidera totiž pracovali v pohostinství v Ostravě.

„Prostě mě ten pocit, že vás při vaší práci lidé potřebují a vy jim jako dobrý číšník můžete zpříjemnit chvilku odpočinku při drinku či dobrém obědě, nějak chytnul,“ říká. Jenže to už jako dospívající kluk zažil trochu jiné poměry než jeho rodiče za komunismu – za revoluce mu bylo dvanáct let, takže i jeho gastronomické vzdělání mělo už trochu jiný směr a úroveň.

V polovině devadesátých let nastoupil v Opavě na hotelovou školu, kterou v  oborech jako například „řídící funkce v hotelu, složitá obsluha či flambování ryb a masa“ dokončil v roce 1998. „České pohostinství s jeho pošramocenou pověstí z dob komunismu jako oboru plného šmeliny a zlodějíčků jsem ale neřešil a ani jsem se v něm nijak výrazně profesně neangažoval. Pro mě už bylo docela normální výzvou vyrazit na zkušenou za hranice. Ve škole jsme se už učili anglicky a německy, takže to nebyl žádný problém,“ líčí Marek Košmider.

Na zkušené

„Nikdo nám moc nevěřil a kamarádi si dokonce ťukali na čelo, že se chceme vážně zabývat nějakým ledem.“Po dvou letech číšnické praxe na pražské „lávce“ a v jídelních vozech mezinárodní vlakové dopravy Českých drah pak konečně vyrazil už na „opravdovou“ a vcelku zajímavou zahraniční štaci: coby obsluha se nechal najmout na zaoceánskou turistickou loď. „Daly se tam nejen vydělat slušné peníze, ale také se v zahraniční konkurenci naučit dokonale řemeslu. Pro kluka, jakým jsem tehdy byl, to byl strhující zážitek: plul jsem si Karibikem či kolem Ameriky na parádní lodi, a vlastně úplně zdarma,“ usmívá se Marek Košmider.

Nešlo přitom o žádnou práci, která by se dala jen tak odbýt a pak si jít třeba na pláž po svých. Ta obří loď byla plovoucím hotelem o třech a půl tisících pasažérech. „Pracoval jsem v jedné z tamních nesčetných restaurací a obsluhoval zhruba pět set hostů,“ líčí Košmider. Denně prý naběhal takových dvacet kilometrů a pracoval tak víceméně takřka denně sedm měsíců v roce. „Naučíte se stát na vlastních nohou. V takovém fofru se musíte spoléhat jen sám na sebe, svoji dovednost a slušnost,“ popisuje plavbu.

Tehdy prý také pochopil pro práci číšníka veledůležitou věc: v prostředí převážně amerických turistů pochytil, že pokud je člověk přátelský a usmívá se, vděčný zákazník mu to vrchovatě oplatí. „Domů jsem si přivezl sice hodně tvrdě vydělané, ale zato vcelku slušné peníze. Tam je totiž nemáte za co utratit. Což se později ukázalo jako jistá výhoda: našetřené finance mi pomohly rozjet vlastní byznys, aniž bych se musel drasticky zadlužit,“ líčí Marek Košmider situaci, kdy se mu začalo po pěti letech plavby stýskat po domově, a tak se v roce 2005 vrátil do Čech.

Pionýři „ledového“ oboru

Z cest po světových mořích byl plný tak pestrých dojmů, že už se mu nechtělo stát se opět jen prostým zaměstnancem v nějaké české restauraci. Zvítězila samostatnost. „Pochopil jsem, že právě jedině ona znamená jistou volnost a svobodu. Prostě jsem svým vlastním pánem,“ říká Marek Košmider.

Po neúspěšné kapitole zprostředkovatele práce na zaoceánské výletní lodě se pustil do totálního neznáma: v roce 2008 se s kolegou Ondřejem Benšem rozhodnul podstoupit vlastní dobrodružství s dosud – nejen pro ně – neznámou výrobou ledu. Až na pár výjimek totiž takové podnikání v Česku do té doby nikdo nezkoušel, takže Košmider a Benš drží coby výrobci ledových kvádrů dokonce punc pionýrů v oboru.

„Samozřejmě jsme byli jako na trní, jak to celé dopadne. Nikdo nám moc nevěřil a kamarádi si dokonce ťukali na čelo, že se chceme vážně zabývat nějakým ledem. Zvlášť když vstupní náklady byly obrovské: jenom mrazicí box stojí půl milionu a menší mrazicí auto tři sta padesát tisíc korun,“ vzpomíná Marek Košmider na nelehké začátky.

Vyrobit opravdu kvalitní led není věcí jen prostého zmražení vody v nějaké lednici, ale výsledkem poměrně složitého procesu pomocí speciálního mrazicího stroje či boxu. „Jde totiž o to vyrobit led, který je dokonale čirý. Nesmí mít kazy jako třeba bublinky, prasklinky či viditelné šmouhy. Musí být čistý jako dokonalý křišťál. A v tom je ten vtip, vypadá pak úplně neuvěřitelně,“ vysvětluje Marek Košmider.

Jak to funguje? Speciálním mrazicím boxem pomalu protéká dokonale přefiltrovaná voda speciální, hodně výkonnou a kvalitní čističkou, takzvanou reverzní osmózou. Ta z vody odstraní veškeré nečistoty jako třeba těžké kovy, a voda se pak za silného mrazu pomalu ve formě či vaně vrstvičku po vrstvičce ukládá. Celý proces trvá pět dní, na jejichž konci vznikne kýžený výrobek – z jedné várky dvojice ledových kvádrů o rozměru 100 x 50 x 25 centimetrů o váze 125 kilogramů. A v nich podle přání zákazníka ten největší podnikatelský tahák: třeba zalité peníze, automobilové součástky, mrkev, hruška či oblečení. Zkrátka cokoli.

Jako zedníci

„Samozřejmě to nebylo hned. Jenom půl roku jsme zjišťovali, jak se s ledem manipuluje, jaké nástroje si k jeho zpracování musíme pořídit... Žádný vzor prostě k dispozici nebyl,“ vypráví Marek Košmider. K počátečním instalacím či prvním zavážkám ledu do restaurací proto využívali kvádry ledu od velké firmy z Polska.

„U nich jsme si ověřili, že se s ledem dá docela obstojně obchodovat. Postupně jsme také pochopili, že se musíme s ledovým byznysem přestěhovat do Prahy jako ,mekky‘ turismu a zábavy. A teprve tady že máme šanci prorazit,“ vysvětluje.

Přestěhovali se proto z Ostravy do metropole a pronajali si prostory v průmyslové zóně v Počernicích, protože „to nejde dělat na koleně v obýváku či kuchyni. Musíte mít mrazicí box a pořádný prostor na zpracování a manipulaci.“

Museli se také naučit, jak se s  ledovým „křišťálem“ zachází, aby se nelámal a neštípal. Nebo zda použít pilu, brusku, frézu nebo obyčejný vrták na kámen. „Pracujeme úplně jako zedníci, jen místo montérek nosíme lyžařské oblečení. A také jako na stavbě běžně používáme rudl, vysokozdvižný vozík a jeřáb. Ale třeba vrták si musíme kupovat až v Americe, jiný se použít prostě nedá. Je vyrobený speciálně na led a stojí tři tisíce. Sestavit takový bar, aby byl bezpečný a dobře držel pohromadě, není úplně jednoduchá záležitost,“ konstatuje Košmider.

I s tak fádní věcí, jako je rozdrcený led, se dá zažít spousta dobrodružstvíAť je zima či léto, s ledem musejí přirozeně pracovat za mrazu v klimaticky speciálně upravené místnosti. Musejí pracovat jen v rukavicích, dávat si pauzy, aby nepromrzli. Je také nutné dbát na to, aby byl led dokonale rovný a stavba o váze několika metráků se pak třeba nezřítila. „Kvádry se navzájem spojují vodou a mráz je prostě dokonale spojí,“ popisuje Marek Košmider.

S takovými znalostmi a výbavou pak začali pěkně od píky stejně jako legendární „ledaři“ kdysi v Americe: nejdříve rozváželi metráky nasekaného ledu po restauracích, hotelech, barech, skladech potravin, a dokonce i zdravotnických zařízeních. I s tak fádní věcí, jako je rozdrcený led, se ale dá zažít spousta dobrodružství. Třeba když sloužili o víkendu coby pohotovost – někde třeba vypadl proud a zásoby ledu roztály, jinde zase led došel, ale zábava byla natolik „rozjetá“, že by bez něj a pořádného drinku prostě pohasla. Udali tak doslova tuny rozsekaného ledu; dle ceníku patnáct korun za kilogram.

Od oblečení po gramofonové desky

Postupně se také začali osmělovat: oslovovali reklamní, svatební či zábavní agentury. Své výrobky z ledu tak nejčastěji dodávají na maturitní či profesní plesy třeba pro architekty či oslavy soukromých narozenin, svatby či „loučení se svobodou“. Podle přání zákazníků do ledu také kdeco zalévají: firemní loga, dárky v podobě saxofonu, gramofonových desek či oblečení. Nebo úplné hříčky, například padesátikorunové mince, které pak obdarovaní před očima všech musejí „vydobýt“ z ledu dláty. „Firmy slaví kulatá výročí založení, manželé třeba zlatou svatbu, dědeček či babička se dožívají požehnaného věku nebo si stavebníci sochami chtějí ozdobit veletrh,“ přibližuje Marek Košmider škálu svých zákazníků.

U jeho firmy lze objednat i ledový bar (dle teploty vydrží neporušený zhruba osm hodin) a jako lahůdku dokonce skleničky z ledu. Horkou novinkou v nabídce je „ledová dráha“ na bar – cestička či tunýlek uvnitř ledového kvádru, kterým alkohol pomalu a viditelně hodně složitě a všemožnými zákruty stéká od shora dolů do skleničky. „Dá se vymyslet spousty věcí a drobností, které pak slouží jako hodně překvapivá dekorace. Navíc má práce s ledem ještě i jiný efekt: máme dobrý pocit, že led ničemu neškodí. Nakonec roztaje a voda se vrátí tam, kam patří – do přírody,“ podotýká Marek Košmider.

Jeden blok čirého ledu vyjde na tři tisíce korun, zalitý předmět v ledu na čtyři tisíce. Za metr ledového baru se účtuje devět tisíc a za skleničku osm korun. Celá akce s vybudováním baru, ledovou sochou a zalitými předměty tak přijde od pěti tisíc až například do sto padesáti tisíc korun. To jde pak třeba o pětimetrový bar, deset soch a k tomu live show se sochařem přímo na místě. Taková větší instalace někdy trvá s výrobou i deset dní. Co se týče menších akcí, těch firma Ice Art uspokojuje zhruba od deseti do třiceti měsíčně. „Začali jsme v nabídce agentur fungovat jako taková třešnička na dortu. Naším prvním větším kšeftem byl ledový bar pro hospodu u Prince na Staroměstském náměstí v Praze. Stál venku a vydržel tam týden,“ líčí Marek Košmider.

Pro fajnšmekry

Vedle ledových skleniček a baru firma Ice Art začala instalovat i kdysi na parníku vysněné sochyPostupně se tak dostávali k čím dál větším zákazníkům, jako jsou Bosch, Heineken, Jägermeister (ten si objednal obří ledovou kouli), Škoda či Samsung, kteří si mohou dovolit uspořádat pro své zaměstnance nebo v rámci prezentace pořádný ledový „karneval“. Vedle ledových skleniček a baru totiž firma Ice Art začala instalovat i kdysi na parníku vysněné sochy – za cenu zhruba čtyř tisíc korun. „Ty nám samozřejmě vytvářejí profesionální sochaři, v oblasti ledového umění renomovaní umělci Jiří Kašpar a František Bálek. My sami snad pořádně neumíme ani nic nakreslit,“ směje se Marek Košmider.

Na začátku nejistý podnikatelský pokus se tak po pár letech stal vcelku úspěšným podnikem. Dnes totiž databáze firmy čítá desítky stálých zákazníků a dosahuje dvouapůlmilionového ročního obratu. „Možná to není mnoho, pro mě je to ale pořád docela dost peněz. Navíc jsme stále jen dva kamarádi, co se dobře baví, a přitom vydělávají peníze,“ říká Marek Košmider.

„Jenom dva kamarádi“ se přitom stali přitažlivou záležitostí i pro místní fajnšmekry: jejich ledové sochy se ocitají třeba ve foyer hotelu Pupp v rámci karlovarského filmového festivalu, dodávají kvádry pro nejrůznější sochařská sympózia a soutěže, jejich výtvory objednané českými olympioniky symbolicky otvírají zimní olympijské hry. Nebo pořádají akce, jako je team building s ledovým sochařením pro dvě stě padesát účastníků vědecké konference v Praze.

Dojde i na festival?

Na svém kontě mají i jeden unikát: podle vzoru evropských metropolí totiž zhruba před rokem vybudovali na zakázku vůbec první a zatím jediný český stálý ledový bar. Jako hojně navštěvovaná atrakce se nachází vedle Karlových lázní na nejlukrativnější pražské turistické stezce u Karlova mostu.

„Jinak samozřejmě přemýšlíme, co dál, jaké další finesy vymyslet. Třeba jak s ledem zkombinovat oheň či jiné nečekané efekty. Nebo se pokusit uspořádat pořádný ledový festival přímo v Praze,“ říká Marek Košmider. A právě na vlastní kreativitě prý ledový byznys stojí.

„Sice jsme už zavedenou firmou, nicméně něco takového je v Česku pořád nezvyklou novinkou, a jak známo, při nějaké krizi jdou nadstandardy stranou. Takže musíte být pořád v pozoru. Nicméně jsem se skrz led naučil spoustu věcí. Samostatnost vás totiž donutí vážit si svého času a nějak ho smysluplně využít. Také se začnete chovat zodpovědněji a s větší rozvahou rozmýšlíte své kroky. A to není zase tak špatný výsledek,“ dodává pětatřicetiletý Marek Košmider.