Byly by USA velkou zemí, kdyby nekolonizovaly západ a jih svého území?

Bývalé koloniální velmoci používaly při budování a ovládání svého impéria a sféry vlivu drastické metody. Pokud jde o vyhubení Indiánů a územní anexi, je zapomnění a odvedení pozornosti strategií současných USA. Mohly ale vytvořit moderní civilizaci bez drastických metod?

Václav Makrlík 27.3.2021

Bílý dům ve Washingtonu. foto: Pixabay

Bílý dům ve Washingtonu.

Spojené státy americké do sedmdesátých let 18. století tvořilo jen 13 britských kolonií o 2,5 milionu duší na pobřeží Atlantického oceánu. Odpor osadníků, tehdy ještě britských poddaných, vůči růstu daní, kterými Velká Británie potřebovala uhradit válečné výdaje z koloniálních válek s Francií, je vedl roku 1773 k akci, které se říká Bostonské pití čaje. Británie se rozhodla vzpurné kolonisty potrestat.

Roku 1775 vypukl ozbrojený konflikt amerických kolonií s Britským impériem. Roku 1776 vyhlásil Kongres nezávislé Spojené státy americké – USA. (Tyto události ukazuje film Patriot.) Krvavou britskou koloniální válku a americkou národně osvobozeneckou válku ukončila Pařížská smlouva z roku 1783, jež přisoudila USA území na východ od řeky Mississippi s výjimkou Floridy a Kanady. Vznikl mladý národ Američané, jak ho nazval americký spisovatel Howard Fast (1914–2003).

Násilí a politický kšeft

USA však toužily po velikosti. Třetí americký prezident Thomas Jefferson (1743–1826) koupil roku 1803 od Francie oslabené napoleonskými válkami louisianské teritorium, čímž se velikost USA zdvojnásobila. Tento středozápad dnešních USA tehdy obývalo mnoho indiánských kmenů a v současnosti jej tvoří například státy Kansas, Oklahoma, Nebraska, Dakota či Missouri. Expanze USA na jihozápad pokračovala tlakem na bývalé španělské kolonie, v té době součásti Mexika, které vzniklo roku 1821 rovněž v důsledku oslabení Španělska v napoleonských válkách.

Texas, klíčové území jihozápadu, byl anektován v roce 1845. Následovalo vyhlášení války Mexiku, jež trvala v letech 1846 až 1848 a jejímž cílem bylo začlenit jeho severní provincie do USA – přišlo v ní například o dnešní Kalifornii, Nové Mexiko, Nevadu, Arizonu, Colorado či Virginii. Floridu odstoupilo Španělsko USA v roce 1819.

Expanze USA se proto jeví jako kombinace násilí, respektive války, a politického kšeftu, který kromě koupě teritoria využívá i pomoc zemím usilujícím o nezávislost a demokracii. V současnosti opravňují USA prosazování svých geopolitických zájmů ochranou lidských práv a mezinárodního práva, což se s ohledem na americkou historii může zdát absurdní.

Ve španělsko-americké válce roku 1898 získaly USA v Karibiku ostrovy Portoriko, Kubu a Guam a učinily z nich své kolonie, respektive protektoráty. Na Kubě mají dodnes vojenskou základnu Guantánamo. Havajské ostrovy v Pacifiku anektovaly roku 1898, ostrov Samoa si rozdělily s císařským Německem roku 1899 a původně španělskou kolonii Filipíny anektovaly roku 1898, kolonií USA pak byly v letech 1902 až 1934. Roku 1904 získaly USA kontrolu nad Panamským průplavem za pomoc Panamě v boji za nezávislost.

USA nerostly jen na jih a západ. Roku 1867 koupily od carského Ruska Aljašku. Expanze USA se proto jeví jako kombinace násilí, respektive války, a politického kšeftu, který kromě koupě teritoria využívá i pomoc zemím usilujícím o nezávislost a demokracii. Mistrně využily i oslabení koloniálních velmocí Francie a Španělska za napoleonských válek a po jejich ukončení. V současnosti opravňují USA prosazování svých geopolitických zájmů ochranou lidských práv a mezinárodního práva, což se s ohledem na americkou historii může zdát absurdní.

Expanzi USA na jihozápad lze pochopit. Politické prostředí v Mexiku nebylo stabilní – lavírovalo mezi režimem republikánským a monarchií, revoluce a násilné převraty byly běžné. USA si touto expanzí vytvářely ochranné pásmo proti těmto vlivům. Něco jiného byla expanze na západ k Pacifiku. Roku 1845 označil novinář, diplomat a politik John O’Sullivan (1813–1895) doktrínu, dle níž jsou američtí osadníci předurčeni k expanzi na celý kontinent bez ohledu na Indiány a jejich územní nároky, Manifest Destiny (Manifest osud).

Manifest osud

USA jsou dle této doktríny předurčeny rozšiřovat své území na západ k Pacifiku a Bohem vyvolené civilizovat svět. Tento postup je oprávněný a nevyhnutelný a americká zahraniční politika se o něj opírá i v současnosti, ač jej nedeklaruje jako Manifest Destiny. U americké bílé populace, strmě rostoucí díky přistěhovalectví, se stal okamžitě populární a podporovala jej i americká vláda, jež půdu na západě přidělovala přistěhovalcům zadarmo či za značně výhodných podmínek. Západ, i Louisiana, však byl osídlen původními obyvateli – prérijními Indiány.

Na území dnešních USA jich žilo roku 1492, kdy byla objevena Ameriky, čtyři až deset milionů. V roce 1900 necelých 300 tisíc. Na této jejich redukci se podílely infekce zavlečené bílými přistěhovalci, možná i černými otroky, a bakteriologická genocida, když občas byly Indiánům rozdávané přikrývky infikované neštovicemi. Šlo o střet civilizací. Na jedné straně Indiáni, jejichž hlavním zdrojem obživy byl lov, na druhé bílí osadníci a moderní společnost založená na technologiích, průmyslové a zemědělské velkovýrobě.

USA jsou dle doktríny Manifest Destiny předurčeny rozšiřovat své území na západ k Pacifiku a Bohem vyvolené civilizovat svět. Tento postup je oprávněný a nevyhnutelný a americká zahraniční politika se o něj opírá i v současnosti

Likvidace Indiánů začala v 18. století vyvražděním kmene Mohykánů na území při Atlantiku, což zachytil ve svém díle Poslední Mohykán americký spisovatel James Fenimore Cooper (1789–1851) či film Poslední Mohykán. Organizace United to End Genocida považuje doktrínu Manifest Destiny za rasistickou a násilnou, neboť umožňovala a legalizovala vyvlastňování indiánské půdy. Osadníci vyháněli Indiány z jejich území, ničili tábory a vraždili je včetně žen, dětí a starců, často s pomocí armády USA. Ukazují to filmy Tanec s vlky a Poslední samuraj.

Kolonizace měla standardní postup. Nejprve půdu obsadili přistěhovalci. Pokud se jim v tom snažili zabránit Indiáni či mexická armáda, zasáhla na ochranu těchto amerických občanů armáda USA. Poté bylo území připojeno k USA a následně, v některých případech po letech, vyhlášen stát, který se připojil k USA. Armády USA a Mexika se střetávaly především kvůli nejasné hranici mezi oběma státy. Mexičané ostřelovali americké vojáky, protože nelegálně vstoupili na mexické území. Důsledkem byla válka.

Tento postup amerických osadníků a vlády USA vedl ke krvavým indiánským válkám, které skončily na konci 19. století. Padlo v nich na 20 tisíc bílých Američanů a zhruba 30 tisíc Indiánů a byly do značné míry rasové, neboť až do roku 1871 byli masakrovaní i civilisté. Pokud nebyly indiánské kmeny vyhlazeny, byly přesunuty do rezervací. A na dlouhých pochodech z jednoho konce USA na druhý umírali především děti, ženy a staří lidé. Tyto transfery dostaly i název – Dlouhý pochod Navahů a Cesta slz Čerokiů.

Genocida Indiánů

Americký spisovatel Norman Mailer (1923–2007) ve svém románu Nazí a mrtví, který vyšel těsně po druhé světové válce a patří k nevýznamnějším dílům světové válečné literatury, píše, že Amerika má sklon k fašizaci. Násilí při šíření vlivu ve světě připomínají metody používané v indiánských válkách. USA na základě doktríny Manifest Destiny ve druhé polovině 19. století v podstatě vyvraždily prérijní Indiány. Ještě roku 1890 byli u Wounden Knee zmasakrovaní kavalérií USA Siouxové Lakotové. Mezi zhruba 300 zavražděnými bylo mnoho žen a dětí.

Když doktrína Manifest Destiny vstupovala do povědomí Američanů, v roce 1844 se narodil německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900), autor díla Tak pravil Zarathustra (1885), které se stalo filozofickým základem německého, později árijského nadčlověka. I další země, která usilovala o světovládu, Sovětský svaz, vytvořila svého nového, komunistického člověka. Všechny tyto pokusy o vytvoření panské rasy vycházely z hlavní ideje doktríny Manifestu Destiny – předurčení národa k ovládnutí a civilizování světa k obrazu svému.

Příchod Evropanů na území budoucích USA znamenal začátek dlouhého holocaustu původního obyvatelstva. Z toho možná pramenila i neochota USA ratifikovat konvenci Organizace spojených národů o genocidě, neboť na jejím základě by mohly být pohnány k zodpovědnosti za vyhlazení severoamerických Indiánů.

V USA jsou o tom někteří politici a jejich stoupenci neustále přesvědčeni, například slogan America First (Amerika na prvním místě). Amerického nadčlověka, který přemůže vše a všechny, ukazuje řada filmů. Skutečnost, například války ve Vietnamu, je jiná. Objevují se však i díla, která představují Američany, jací skutečně jsou, kupříkladu televizní seriál M.A.S.H. nebo film Forrest Gump. Americky pojatou likvidaci části populace USA, rasově i kulturně odlišné od té bílé, nazvali někteří američtí vědci genocidou.

Například historik David Stannard ve své knize American Holocaust(Americký holocaust) likvidaci Indiánů považuje za největší genocidu v historii, stejně jako antropolog Russel Thornton. Politolog Guenter Lewy genocidu odmítá. Dle něho jde o tragédii, protože za genocidu vlastních obyvatel lze považovat jen to, co se dělo v nacistických koncentračních táborech a v sovětských gulazích, případně sověty organizované hladomory a vraždění politických odpůrců. Zda se vyvražďování nazve genocidou či tragedií, je mrtvým jedno. Nikoli však přeživším.

Národní kongres amerických Indiánů v roce 2013 přijal rezoluci požadující založení Národního muzea holocaustu amerických Indiánů. Podle zmíněného antropologa Thortona příchod Evropanů na území budoucích USA znamenal začátek dlouhého holocaustu původního obyvatelstva. Z toho možná pramenila i neochota USA ratifikovat konvenci Organizace spojených národů o genocidě, neboť na jejím základě by mohly být pohnány k zodpovědnosti za vyhlazení severoamerických Indiánů.

Velikost a úzkost z ní

Pravdou je, že toto vyhlazení nebylo úplné, část Indiánů přežívá v rezervacích, což ukazuje televizní seriál Walker, Texas Ranger, jenž však zkresluje realitu, neboť texaští rangeři v 19. století často vraždili Indiány. „Historická fakta jsou zřejmá: většina texaských Indiánů byla vyhlazena, nebo převedena na okraj zapomnění Španěly, Mexičany, Texasany a Američany, kteří si často nevážili života Indiána více, než života psa, někdy méně,“ napsal americký antropolog William W. Newcomb (1921–2010) ve své knize The Indians of Texas (Texaští Indiáni).

Zapomnění a odvedení pozornosti je strategií současných USA, pokud jde o vyhubení Indiánů a územní anexi. Zatímco o holocaustu Židů, sovětských gulazích a ruských územních anexích se mluví téměř každý den, o genocidě původních obyvatel Severní Ameriky a územní expanzi USA se v podstatě mlčí.

Velikost, ba přímo velkolepost Ameriky vyjadřuje i hudba skladatele George Gershwina (1898–1937). Již první tón jeho Rhapsody in Blue stoupá vzhůru jako mrakodrapy na Manhattanu, které se tyčí na pozadí Sochy svobody. V řadě jeho dalších skladeb je však cítit i úzkost, jež z této velikosti pramení.

Velké bývalé koloniální velmoci, jako je USA, Rusko, Británie či Francie, případně malá Belgie, používaly při budování a ovládání svého impéria a sféry vlivu drastické metody. Francie vedla krvavou válku v Indočíně (Vietnamu) a v Alžírsku ještě v padesátých letech 20. století. Británie první založila koncentrační tábory v burské válce na začátku 20. století a až do nezávislosti Indie v roce 1947 masakrovala domorodé obyvatelstvo. V Belgickém Kongu se ve druhé polovině 19. století používaly středověké tresty, jako je odsekávání končetin.

„Velké impérium se snadněji vytvoří, než uhlídá,“ píše Karel Čapek (1890–1938) ve svém apokryfu Smrt Archimédova. Otázka zní: Byly by USA velkou zemí, kdyby nekolonizovaly západ a jih?Mohly by vytvořit moderní civilizaci bez drastických metod? Britský básník Rudyard Kipling (1865–1936) to vyjádřil poeticky ve sbírce Písně mužů, konkrétně v básni Toť bělochů je břímě. Je rasistická, ale důležitá pro pochopení dějin velikosti.

Velikost, ba přímo velkolepost Ameriky vyjadřuje i hudba skladatele George Gershwina (1898–1937). Již první tón jeho Rhapsody in Blue stoupá vzhůru jako mrakodrapy na Manhattanu, které se tyčí na pozadí Sochy svobody. V řadě jeho dalších skladeb je však cítit i úzkost, jež z této velikosti pramení.

J. Sedlář Touché 23:47 28.3.2021
pm Možná přesně. 20:21 29.3.2021

Počet příspěvků: 25, poslední 20.4.2021 02:59 Zobrazuji posledních 25 příspěvků.