Bylo by trestuhodné obětovat nadzvukové know-how

Snad má vláda pro další jednání o gripenech v rukávě lepší eso než argument, že vlastně žádné stíhačky nepotřebujeme, píše Jan Váňa.

Jan Váňa 9.3.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTKČeská pozice

Premiér Petr Nečas ve středu 27. března po schůzi vlády prohlásil, že jednání se švédskou stranou o dalším pronájmu nadzvukových letounů Gripen na úrovni ministrů obrany se již vyčerpala. Česko chce proto vyvolat debatu na úrovni předsedů vlád. Potřebujeme vůbec vlastní stíhačky a jaký je v současné době náš manévrovací prostor? Zamýšlí se odborník na letectví Jan Váňa.

KOMENTÁŘ Jana Váni / Skoro by mi bylo premiéra líto, když se minulý týden snažil přesvědčovat média o tom, že máme v rukávě náhradní řešení pro případ, že se Švédové zaseknou a už dále necouvnou ve vylepšování podmínek na prodloužení pronájmu stíhaček Gripen.

Pokud ovšem tímto esem v rukávě není náhodou rozhodnutí, že na nějakou dobu nadzvuková letadla prostě mít vůbec nebudeme. Jiná alternativa, jak nahradit gripeny okamžitě poté, co v roce 2015 skončí jejich pronájem, se totiž s největší pravděpodobností pohybuje pouze v rovině zbožných přání.

Vyhlásit a ustát výběrové řízení v situaci, kdy je každému potenciálnímu uchazeči jasné, že gripeny mají oproti konkurenci u nás mílový náskok, není triviálníZkrátka se „to“ zase zaspalo anebo se někomu „do toho“ vlastně ve správném čase nechtělo. Správný čas není samozřejmě únor 2012, kdy nové vyjedávání se Švédy odstartoval tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra, ale v tichosti proběhl již nejméně o tři až čtyři roky dříve. Výběr nadzvukových letadel je totiž dlouhým během, a to všude ve světě. Sami jsme si ho na vlastní kůži prožili v letech 1995 až 2003.

Vyhlásit a ustát výběrové řízení v situaci, kdy je každému potenciálnímu uchazeči jasné, že gripeny mají oproti konkurenci u nás mílový náskok, není určitě triviální. Ale je naivní, až trestuhodné, v podstatě rezignovat na soutěž a spolehnout se na to, že Švédové prostě ustoupí z vítězné pozice v situaci, kdy není prakticky možné na ně vyvinout smysluplný tlak prostřednictvím konkurence. Anebo má ministerstvo obrany či vláda v záloze nějaké tajemné eso?

Problém, který nevyhnije

Jistě, stíhačky jsou politicky nevděčné téma skoro vždy. Nejen v době, kdy ekonomika klesá, peníze potřebuje tu zdravotnictví, tu školství, tu penzijní systém nebo dopravní infrastruktura, jeden korupční skandál je přebíjen dalším a reminiscence na poslední stíhačkové tendry jsou pořád mediálně rozbuškovým tématem.

Problémem kauzy „jak dále s našimi nadzvukovými letouny“ je to, že časem nevyhnije, ale naopak narůstá. Partie ve prospěch gripenů byla bezesporu rozehrána v čase, kdy se vlastně nestalo nic. Nikdo z kompetentních nezačal výběrovým řízením, čímž v podstatě rozhodl o výsledku, který pro kapsu daňových poplatníků žádné terno nevěští.

Miliardový obchod

Česká armáda má nyní v pronájmu 14 švédských stíhaček Gripen za 19,6 miliardy korun. V návrhu na pokračování spolupráce jsou podle dostupných informací tři varianty. První počítá s pronájmem na další tři roky za více než pět miliard korun. Druhá představuje pronájem na pět let téměř za osm miliard a třetí obsahuje nabídku na desetiletý pronájem přibližně za 14 miliard korun. Podle premiéra Nečase může česká strana vyjednat výhodnější podmínky.

Nebylo by tedy přece jenom lepší, abychom žádné stíhačky neměli? Vždyť máme vlastní letadla L-159, z velké části zakonzervovaná jako blanické rytíře v Aeru Vodochody. Jsou sice podzvuková, ale nestačilo by to? Vždyť jsme tak malí, že se u nás nadzvuková stíhačka sotva otočí.

Podobné myšlenky určitě napadnou skoro každého, kdo o letadlech cosi zaslechne v médiích a porovná to se svými každodenními „tendry“ na zaplacení hypotéky, složenky za energie nebo letošní dovolené. Vždyť jsme přece v NATO, a navíc v jeho zeměpisném centru, tak na co nám budou tak drahé hračky, místo kterých by šlo pořídit tolik užitečnějších věcí?

To je právě ono. Jsme v NATO a je to dobře. NATO je – s trochou nadsázky – spolek mušketýrů spojených článkem 5 Washingtonské smlouvy. Napadnou jednoho, tak to bereme, jako že napadli všechny.

Nás ale přece nikdo nenapadá? A stíhaček je tak směšně málo, že by nám stejně moc nepomohly… Zase mimo.

Proč zrovna stíhačky?

Členství v NATO s sebou totiž nese i povinnosti. Není to klub, kde se servírují obědy zdarma. A jednou z těch povinností je, že si sami zabezpečíme střežení vzdušného prostoru v době míru. Nikdo sice netvrdí, že tento závazek obnáší automatickou povinnost mít vlastní nadzvuková letadla, ale možnosti, jak závazek naplnit, jsou v zásadě jen dvě:

  1. buď mít nadzvuková letadla vlastní;
  2. nebo si je od někoho pronajmout.

A proč zrovna nadzvuková? Je to opět jednoduché. Žádné podzvukové letadlo totiž nestačí technicky na to, aby bylo schopné v době míru střežit vzdušný prostor. Jednoduše není schopné dohnat standardní dopravní letadlo, které letí v podstatě stejnou rychlostí jako třeba naše L-159.

Čas od času se stane, že se některé civilní letadlo chová nestandardně, a je třeba se podívat, co se děje. A potom nikdo jiný než pilot nadzvukového letadla není schopen přiletět doslova až ke kabině, zkontrolovat co a jak, a pokud je třeba, tak i pomoci dopravnímu letadlu v nouzi. Že se tak stává, se mohli naši piloti gripenů přesvědčit již mnohokrát. Jak u nás, tak třeba v pobaltských státech, kde v nedávné minulosti také působili.

Škoda přijít o know-how

A zde je právě ta druhá možnost pro stát, jak si vše zabezpečit a samozřejmě zaplatit. Když jsme do NATO vstupovali, bylo Lucembursko jediným státem, který vlastní nadzvukové letectvo neměl. Ochranu jeho vzdušného prostoru zabezpečovaly Nizozemsko s Belgií.  Dnes si v NATO pronajímají schopnosti pro střežení vzdušného prostoru i všechny tři pobaltské státy – Lotyšsko, Litva a Estonsko.

Samotná letadla nadzvukové letectvo zdaleka nedělají. Stíhačka je pouze špičkou pyramidy.Samotná letadla totiž nadzvukové letectvo zdaleka nedělají. Stíhačka je pouze špičkou pyramidy, která se skládá z dlouhodobého sytému přípravy a výcviku pilotů i veškerého personálu okolo, moderních leteckých základen, komplexní logistiky a systému zabezpečení provozu. Je to know-how budované po generace a desítky let.

Česká republika bezpochyby nadzvukové know-how má. Je staré v podstatě stejně, jako je dlouhá historie letectví. Je slavné tak, jako byli naši letci v bitvě o Británii. Je moderní tak, jako jsou současné gripeny. Bylo by trestuhodné nadzvukové know-how zahodit a obětovat jen proto, že nestíháme stíhačky.

A tak doufám, že má vláda pro další jednání se Švédy v rukávě lepší eso než argument, že vlastně žádná letadla na x let ani nepotřebujeme.