Byl by listopad 1989 bez agentů Státní bezpečnosti?

Polistopadová mocenská „avantgarda“ našla viníky, kteří za všechno můžou, zatímco obyvatelé, ještě donedávna chodící volit zločinný režim, byli prohlášeni za nevinné oběti zrůdného režimu. Vinna byla StB a její agenti. I po více než 25 letech tématu změny režimu dominují spíše zjednodušené pohledy.

Zpravodajské služby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zpravodajské služby. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Zpravodajské služby.

Nakolik souvisely tajné služby se změnou režimu v listopadu 1989? Na toto téma stejně jako o zpravodajských službách, jejich příslušnících a agentech, toho bylo napsáno dost. Mnoho velmi zajímavého však z toho již bylo zapomenuto. Pak není divu, že po čtvrtstoletí tomuto tématu dominují spíše do krajnosti zjednodušené pohledy, které mají při bližším pohledu k realitě daleko.

Z jednoho pohledu ona změna režimu proběhla vlastně bez účasti státní tajné policie, již prý tak nějak zaskočil vývoj událostí. Tato „grossovsky křišťálová idea“ je však ohrožena jakýmkoliv kontaktem s profánní realitou, nad níž se povznáší jak motýl nad pařeništěm. Pro svůj vnitřní mír ji vyznávají dětsky bezelstné duše, pro nastolení nekomplikované a dělné společenské atmosféry si jí cení prohnaně cyničtí manipulátoři.

Potemněle svraštělým duším však oproti tomu není vůbec nic náhodného. Když intriky státní tajné policie nepostačí ke komplexnímu vysvětlení všeho dění z listopadu 1989 do poslední mrtě, lze je doplnit dalšími komponenty z onoho nekonečného pařeniště. Třeba zahraničními tajnými službami (oblíbená je sovětská GRU), lobby, spolky, bratrstvy a podobným neřádstvem.

Ponechme však stranou jak variantu agentů prostou, tak agentů plnou, a zkusme se zabývat důstojnějšími, byť zdaleka ne natolik vznosnými či naopak přehlubokými úvahami.

Výjimeční lidé

Agent zpravodajské služby je na rozdíl od americké terminologie, kde se takto označuje její kádrový příslušník, osoba, která utajeně spolupracuje se zpravodajskou službou. Může to být spolupráce dobrovolná, vynucená, nebo se může v průběhu doby měnit. Jisté však je, že agenti byli, jsou a budou lidé nějakým způsobem výjimeční – buď schopnostmi či vlastnostmi, místem, kde se pohybují či pracují, nebo svými kontakty a možnostmi.

Agenti byli, jsou a budou lidé nějakým způsobem výjimeční – buď schopnostmi či vlastnostmi, místem, kde se pohybují či pracují, nebo svými kontakty a možnostmi

Zde lze nalézt jeden z motivů ovlivňujících společenský diskurz o agentech. Příliš často jej totiž vedou lidé, kteří asertivním přístupem vůči jiným odvádějí pozornost od vlastní minulosti, možná docela pozoruhodné. Snad ještě častěji jej ale vedou lidé ponížení tím, že se o ně Státní bezpečnost (StB) vůbec nezajímala. Nebyli zajímaví ani trochu. Spíše naopak. Kdyby někoho otravovali, bylo by to ještě dobré, ale oni zřejmě byli příšerně nudní.

Vypráví se, že jeden takový „nudnik“ dokonce skončil u psychiatra. „Doktore, co dělám špatně?“ skučel, „žena se se mnou nebaví, můj syn jakbysmet, pro své přátele nejsem, společník mě přehlíží. Číšník mi nepoděkuje za tringelt, holič mi nedá ani drb, taxikář mi neřekne ani nejlacinější fór. V archívu StB o mně není ani čárka – a to jsem si přitom vskrytu myslel o režimu jen ty nejhorší věci! Prostě ani nepřátele nemám. Jako bych nebyl. Doktore, proč?“ Psychiatr byl minutu zticha, aniž by o „nudnika“ pohledem zavadil, a pak zvolal: „Další!“

A mnozí, typově takoví lidé ucítili po listopadu 1989 možnost si ten strašný mindrák konečně na někom vybít. Jenomže tím se kromě své otravné nudnosti stali chvílemi poněkud nebezpečnými.

Zájem zpravodajských služeb

Agentova spolupráce se může týkat mnoha oblastí, v nichž je zpravodajská služba činná. Obecně platí, napříč dobami a režimy, že zpravodajská služba chce vědět. Má vědět, chce se to od ní. Taktéž obecně platí, že vládce, který ví hodně, se bojí méně, než ten, který něco tuší, a tudíž neví, kolik toho ještě neví. A kdo se hodně bojí, dělá chyby.

Zpravodajské služby se za předchozího režimu zajímaly obecně o totéž – a s podobnými úspěchy i přešlapy – jako zpravodajci všude na světě

Zpravodajské služby, ač to srdnatě zatloukají, také mnohé ovlivňují. Činí tak nutně už samotnou svou existencí. Leckdy pak ovlivní situaci i pouhým projeveným zájmem. Někdy tak činí i úmyslně, a je jen věcí dohadů, mají-li nějaké reálné zábrany či hranice.

Zpravodajské služby však také leckdy přímo konají, ať již jde o ataky fyzické, psychologické či kybernetické, nebo o jejich přímou podporu, dodávky zbraní, výcvik útočníků a podobně. A všechny tyto činnosti mohou souviset, prolínat se a podílet se na nich jak samotní zpravodajci, tak jejich spolupracovníci (agenti).

Zpravodajské služby se za předchozího režimu zajímaly obecně o totéž – a s podobnými úspěchy i přešlapy – jako zpravodajci všude na světě. Řečeno trochu provokativně, z historické perspektivy rozdíly byly a jsou nikoliv v existenci, ale v míře a zaměření činností, ať legálních, či nelegálních.

„Přeliv moci“

Vyvinul se v poslední době politologický obor tranzitologie, zabývající se přechodem jedné společensko-politické formace v jinou. Zjednodušeně řečeno, jde o totéž, na co se v jedné anekdotě kdysi jakási královna údajně ptala Alexandera Dubčeka při procházce zahradou: „To je fantastické, pane Dubčeku, to vaše Pražské jaro! Jak jste ho dosáhli?“

Šli právě kolem stromu, Dubček se hlasitě vysmrkal, vrabci vyděšeně odlétli: „Vot asi tak, paní královno.“ Královna třeštila nadšením: „To je fantastické, pane Dubčeku.“ Za chvíli šli zpátky a královna si všimla: „Vždyť tam jsou ti vrabci zpátky!“ Dubček ji uklidnil: „To ano. Ale každý na jiné větvi.“

Struktury Socialistického svazu mládeže sehrály organizací manifestace 17. listopadu 1989 – spolu s Miroslavem Štěpánem a některými „disidentskými“ kruhy – zřejmě rozhodující roli v „přelivu moci“

A po mnoha letech napsal v únoru 1996 v časopise Týden na toto téma István Léko poměrně ojedinělý článek se symptomatickým názvem „Recyklace elit“. Toto téma asi bylo donedávna pro výzkumníky v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) tabu, a nyní na to možná těžko shánějí odborníky.

Jak agenti StB přispěli k „sametovému listopadu“? Ano, možná právě ta tranzitní sametovost jim může být přičtena k dobru. S kým vším jednali, komu všemu sloužili za prostředníky. Co všechno se přitom dozvěděli. Vždyť si stačí uvědomit, že onen slavný 17. listopad 1989 nebyl akcí disentu, ale (alespoň oficiálně) svazáckých struktur.

A struktury Socialistického svazu mládeže (SSM) sehrály právě tou organizací manifestace 17. listopadu 1989 – spolu s Miroslavem Štěpánem a některými „disidentskými“ kruhy – zřejmě rozhodující roli v „přelivu moci“, nastartovaném zásahem na Národní třídě. Nesmíme ovšem zapomenout na příslušníka StB Zifčáka. Na nic nedbal, ledviny sem, ledviny tam, když šlo o revoluci, hrdinně ulehl na chodník, nachladnutí nedbaje, aby markýroval mrtvého studenta. Ta naštěstí nepravdivá nešťastná zpráva pak katapultovala lidi do ulic – a bylo.

Úloha Socialistického svazu mládeže

Vedoucí úloha SSM v „přelivu moci“ byla průběhem času opakovaně nepřímo potvrzena. Nejen materiálně, když se zkoumaly před- a polistopadové finanční a majetkové transakce. Ale i ideologicky, když se SSM v rámci lustračního zákona vůbec nedostal do výčtu totalitních institucí. Členství nebo funkcionaření v SSM nikoho nekompromituje, přestože šlo vlastně o juniorku komunistické strany.

Stejně tak se členství ani funkcionářství v SSM nestalo překážkou ani pro kandidáty navrhované do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Údiv však není na místě protože ÚSTR „vydupal ze země“ bývalý fakultní funkcionář SSM Pavel Žáček. Ostatně, kdo jiný by mohl přijít na myšlenku, tolik připomínající vývoj po Vítězném únoru 1948, že je nezbytně potřeba vytvořit státní instituci pro normativní výklad dějin a zamezení škodlivých interpretací?

Členství nebo funkcionaření v SSM nikoho nekompromituje, přestože šlo vlastně o juniorku komunistické strany

Svým způsobem je tato zvrácená logika pochopitelná – kdo může studovat totalitu a její mechanismy lépe, než ten, kdo se na nich podílel? Paradox podobný tomu, který se stal počátkem devadesátých let, kdy byl z rehabilitačních procesů vyloučen jakýsi prokurátor (jehož jméno už zasul čas, událost však zapomenout nelze), který se na straně moci kdysi podílel na skutcích, jejichž oběti byly nyní rehabilitovány. Prokurátor se bránil logicky, že jeho vyloučení bude na újmu kvality rehabilitací, protože o procesech ví nejvíc.

Přinejmenším jedna otázka se neodbytně vtírá: to si všechno v listopadu 1989 vymysleli zatrachtilí svazáci? A jestli ne, kdo všechno jim byl za parťáky? A kdo je řídil? A neměli by právě z těchto velmi nejasných okolností být členové, především funkcionáři SSM zařazeni mezi rizikové faktory? A jestli tak učiněno nebylo, kdo se o to postaral?

Hledání viníka

Bývá zvykem a národním svátkem či lidovou veselicí, že když se něco pokazí, a pak se to pospraví, hledá se viník. Například v této zemi – navzdory kosmetickým úpravám volebních výsledků – chodilo a kandidáty Národní fronty (NF) volilo jistě 90 procent voličů. Pak byl ovšem jimi volený režim těmi hbitějšími z nich prohlášen za zločinný a totalitní, a ostatním začaly naskakovat pupínky.

Bývá zvykem a národním svátkem či lidovou veselicí, že když se něco pokazí, a pak se to pospraví, hledá se viník

Jak to bylo popsáno v seriálu „Ano, pane ministře“, chcete-li si získat něčí vděčnou oddanost, musíte postupovat asertivně. A tak hbitá polistopadová mocenská „avantgarda“ nejprve dostala obyvatele-voliče NF do úzkých, a pak jim nabídla řešení. Našla totiž viníky, ty, kteří za všechno můžou, zatímco ti ztrápení obyvatelé, kteří ještě donedávna chodili volit zločinný režim, byli hbitě prohlášeni za nevinné oběti zrůdného režimu. Vinna byla StB a její agenti. A bylo vymalováno, všichni si oddychli a začali se zajímat, kdo to ti estébáci jsou. Začal totiž hon na pozitivní lustráty.

Ale ani to nebyla celá pravda. Rozvědčíci byli takzvaným malým lustračním zákonem (č. 279/1992 Sb.) z tohoto smolného procesu vyjmuti, aby mohli sloužit ve zpravodajských a bezpečnostních strukturách. Nikoliv po dobu třeba pěti let, aby to ty nové naučili. Někteří tam jsou už 25 let a při troše štěstí to doklepou do důchodu.

Lustrace

Ještě větší legraci měli asi z novodobých kádrujících lustrátorů příslušníci vojenské rozvědky. O nich prý jejich náhončí neměli ani tuchy. Vojenská rozvědka přešla listopadový přeliv moci úplně suchou nohou. Ani protokoly neuzavřela, jak by se slušelo, když údajně končila jedna historická etapa a začínala jiná.

Symptomaticky v nich pokračovala – až z toho měla problém, když musela ony „předlistopadové“ registry předat do Archivu bezpečnostních složek (podle § 14/1 zákona č. 181/2007 Sb., o ÚSTR a ABS), a ono to jaksi nešlo úplně dočista udělat. A tak lidu zbyli k různým kratochvílím kontrarozvědčíci a jejich agentura.

Podstatná část národa už ani neví, čeho se lustrace týkají – jestli je to něco na způsob neštovic či přechozené pohlavní nemoci

A zase, ani tady to nebyla úplně pravda. Někteří z nich totiž dostali „krátkou cestou“ čisté lustrační osvědčení, jiní byli přímo z databází vyjmuti. Počátkem devadesátých let to prý bylo nabízeno za částky okolo 60 tisíc korun, později šly ceny dolů. To však bylo opatření poměrně povrchní, na něž bylo možné brzy přijít. Několik set, říká se, jich však bylo vyjmuto odborně. A ti musejí tikat jako hodinky dodnes.

To je zřejmě jeden z důvodů, proč tuto společnost trápí úzká skupinka lidí fascinovaných lustracemi po více než čtvrt století. Podstatná část národa už ani neví, čeho se týkají – jestli je to něco na způsob neštovic či přechozené pohlavní nemoci. Ale pro poslušnost vyjmutých agentů (federální ministři vnitra vydali snad stovky bianco negativních lustračních osvědčení) je třeba udržovat smolnou lustrační lázeň vřící. Jinak by se kompromitující skutečnost, že jisté osoby byly v seznamech, a už tam nejsou, dávno proměnila v prach.

Co říci na závěr? Snad jen odpovědět na otázku v titulku. Nejlépe opět otázkou: „Co by byl listopad 1989 bez agentů?“ Ale vážně. Jsou agenti a jejich lustrování opravdu tím jediným, co zbylo z listopadu 1989?

J. Jílek to je blábol.... povídá se.... 23:39 3.3.2015
J. Poděbradský Re: No nevím, teď už víš... 21:01 1.3.2015
M. Frank jo jo... 16:08 28.2.2015

Počet příspěvků: 34, poslední 3.3.2015 11:43 Zobrazuji posledních 34 příspěvků.