Bulvár působí jako anestezie

Co je vlastně bulvár a jakou plní funkci ve společnosti? Jak popisuje realitu a jaký má dopad na konzumenty? „Celé know-how, jak dělat úspěšně bulvár, vychází z elementárních poznatků o základních lidských potřebách a stimuluje i naši potřebu ,vidět za oponu‘,“ míní expert Jaromír Volek.

Bulvár. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bulvár. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Bulvár.

O bulváru i o bulvarizaci takzvaných seriózních médií ČESKÁ POZICE rozmlouvala s Jaromírem Volkem, který přednáší na katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity.

ČESKÁ POZICE: Média, bulvární i mainstreamová, byla a stále ještě jsou zaplněna zprávami o Ivetě Bartošové. Překvapilo mě, jak snadno se Bartošová a její smrt prosadily právě do mainstreamu. Trochu to připomínalo – byť v menším – smrt princezny Diany. I té se chopili všichni.

VOLEK: Ještě v první polovině devadesátých let by taková praxe nebyla běžná. Dnes je přibližování či srůstání bulvárních editoriálních postupů s částí takzvaných seriózních periodik běžné. Jsou k němu vedeni již studenti žurnalistiky. A navíc: voyeurská bulvární logika prosákla nejen do profesní praxe velké části médií, ale skrze ně i do každodenních očekávání velké části populace. Jde v jistém smyslu o circulus vitiosus, ze kterého jde jen těžko vystoupit.

Jaromír Volek

  • Přední český sociolog médií se narodil v roce 1962 v Táboře.
  • Jako mediální expert byl například jmenován do pětičlenné komise, která v České televizi prověřovala stížnost 23 redaktorů na údajné ovlivňování zpravodajství. 

Poptávka významné části publika po takových tématech má dobře zpeněžitelnou hodnotu a větší část médií si nemůže dovolit připravit své vlastníky o „jistotu desetinásobku“ v podobě zvýšené čtenosti, respektive o vyšší zisk za prodej publika inzerentům. Je ale třeba také zdůraznit světlé výjimky – především Česká televize se ve vztahu k dané tragédii zachovala uměřeně. Podobně i Český rozhlas udržel distinkci mezi médii, která si vydělávají prodejem vysílacího času, respektive svých publik, a veřejnou službou.

ČESKÁ POZICE: Může mít takový dlouhodobější zájem o smrt celebrity nějaký širší společenský dopad?

VOLEK: Jedna kauza samozřejmě ne. Ta může pouze stimulovat psychicky disponované jedince k projekci vlastních trablů a depresí do daného příběhu a u některých i spouštět nápodobu takového jednání. Pokud ale vezmeme dlouhodobou „kultivaci“ oněch téměř dvou milionů z populace, které denně konzumují čistý bulvár, je nepochybné, že masově se opakující šokově-voyeurská editace různých skandálů a tragédií má dlouhodobější, desenzitivující dopady na vnímání lidských osudů obecně. Pocit zděšení u masového publika rychle vyprchává a událost se redukuje pouze na estetický rozměr a účinkuje spíše jako anestezie.

Definice bulváru

Pramen: Praktická encyklopedie žurnalistiky

Bulvár (z franc. boulevard = široká třída se stromořadím, promenáda, velkoměstská tepna) – původně označení novin prodávaných přímo kameloty na ulicích, lákajících kolemjdoucí vyvoláváním senzačních titulků. Pouliční prodej se objevil počátkem 19. století, do té doby se noviny a časopisy prodávaly pouze formou předplatného. Noviny tohoto nového typu byly laciné, a v důsledku toho i masově dostupné, nepředpokládaly vyšší vzdělání, mohl jim porozumět každý. Postupně se slovo bulvár stalo synonymem pro neseriózní, neověřený, hovící vkusu ulice, laciný a pokleslý typ novin či časopisů. V některých případech jsou informace i obrazový materiál v bulváru získány rovněž nelegálními či neetickými způsoby: nelegálním odposlechem telefonátu či rozhovorů v soukromí prominentních osob, snímáním skrytou kamerou nebo mikrofonem, dálkovými objektivy, prostřednictvím paparazziů apod.

Bulvární – obecně označení pro něco neseriózního, laciného, vulgárního. Bulvární v tomto širokém smyslu neznamená ani v žurnalistice pouze noviny prodávané na ulici, ale obecně jakékoli neseriózní médium, které přináší neověřené informace, specializuje se pouze na senzace a podává je jednoduchou a zábavnou formou, která nenutí k přemýšlení, ale pouhé konzumaci (novináři bulvárů mají dokonce předepsanou poměrně omezenou slovní zásobu, aby byla pochopitelná co nejširšímu publiku). Bulvár také často směšuje realitu s iluzemi a preferuje skandály a neštěstí, které prezentuje jako nejdůležitější zprávy.

Zvláště bulvární média naplňují tuto esteticko-anestetickou funkci. Neprohlubují niternější, reflexivní sdílení dané situace, ale vyvolávají většinou jen reflex. Víceméně mechanickou reakci na mediální podmiňování. Krvavá titulka prodává. Její empiricky ověřená přitažlivost tkví v tom, že svým způsobem blokuje, alespoň na chvíli, například jako analgetikum, naši hlubinnou existenciální úzkost z konce. Prostě pohled na neštěstí druhého v jistém smyslu uklidňuje a možnost odžít si tragický osud tak říkajíc na dálku, abstraktně, má svou kompenzatorní hodnotu.

ČESKÁ POZICE: Ta zrychleně prožitá tragédie, v tomto případě smrt Bartošové a uragán mediálního truchlení, na který se za pár dnů úplně zapomene – nekoresponduje to s naším způsobem života? Okázalá prchavost bulváru se mi zdá jako symbol dneška a nás samých.

VOLEK: Myslím, že by se zvláště silní konzumenti bulváru bránili tomu, abyste jejich životy ztotožňoval s barvotiskovými příběhy pod velkými titulky. Oni ve svém rozptýleném rozptýlení chtějí vidět, ale nechtějí být viděni. Samozřejmě ale platí, že modernita je ničivá síla, která destruuje a rozpojuje časoprostor, vytrhuje nás ze statických sociálních vztahů, aby nás současně – zvláště za pomoci médií – do tohoto prostoru na jiné, abstraktnější rovině znovu zakomponovala. Zvláště moderní technologie nás v tomto procesu učí věřit na dálku, stále abstraktnějším vztahům, které nejsou vůbec psychologicky komfortní, jelikož si na ně nelze sáhnout.

ČESKÁ POZICE: Média ale právě umí to vytržení, o kterém mluvíte, dost dobře kompenzovat…

VOLEK: Určitě – důrazem na „lidské příběhy“ v barvě a pohybu, za pomoci ikonických znaků, které mluví lidským hlasem. Současně ale platí, že veškerá niternost v procesu takového zobrazování ustupuje. Dominuje velký detail, či spíše výřez z detailu, což ve svém důsledku vede k tomu, že se člověk a okolní svět navzájem odcizují. Mediálně konstruovaný popis vždy do jisté míry navléká oku uniformu a činí z konzumentů analfabety obrazu; to ostatně psal již ve 30. letech minulého století Walter Benjamin.

ČESKÁ POZICE: Napadá mě, že v době, v níž se velmi uvažovalo o zásahu mezinárodního společenství v Sýrii, nic nepohnulo lidmi více než obrazy vyrovnaných řad mrtvých, včetně dětí, po chemickém útoku. Na jedné straně sto tisíc anonymních mrtvých v občanské válce, na druhé „hrstka“ viděných obětí. Nebylo použití těch záběrů v takzvaných seriózních médiích typickým příkladem jejich bulvarizace, navíc bulvarizace s možným manipulativním záměrem?

VOLEK: Záleží na intenci daných médií. Pokud jim šlo o to, vyburcovat mezinárodní společenství k akci, která by směřovala k ukončení oboustranně nelidských postupů, které se nevyhýbaly civilnímu obyvatelstvu, a dokonce ani dětem, pak je takový postup legitimní. Funkcí válečné fotografie bylo od jejích počátků nejen informovat, ale i burcovat veřejnost. Nezřídka ale i konflikt eskalovat. Samozřejmě hranice mezi apelem a komodifikací tohoto apelu do podoby dobře prodejného násilí je velmi tenká. Ale pokud by pomohlo takové „bulvární“ zobrazení válečných hrůz k jejich zmírnění, pak ať se prodává v nejvyšších nákladech.

ČESKÁ POZICE: Když hovoříte o voyeurismu: někde jsem četl, že každý je vlastně voyeur (chce vidět všechny tajnosti a nechce být viděn). Není i proto bulvár tak úspěšný? Protože jednoduše řečeno brnká na strunku, kterou v sobě lidé mají?

VOLEK: Celé know-how, jak dělat úspěšně bulvární média, vychází z elementárních poznatků o základních lidských potřebách a stimuluje i naši potřebu „vidět za oponu“. Na rozdíl od původního psychiatry popsaného voyeura-šmíráka, který svou vášeň nedokáže kontrolovat, ač to pro něho může mít fatální důsledky, zůstává mediální voyeur skryt v opevněném domácím bezpečí, obklopen různými typy domácích monitorů a projekčních pláten všeho druhu. Ty mu poskytují nebývalý technologický komfort, o kterém se tradičním šmírákům ani nesnilo.

Bulvár není nadávka

Karel Hvížďala

Bulvární noviny se vyznačují velkými titulky a kresbami či fotografiemi a krátkými články. Jazyk není spisovný, pracuje s emotivními výkřiky ulice. Inzerují v nich převážně velké obchodní řetězce levné masové zboží. Proto se bulvár objevil teprve tehdy, když byly založené velké obchodní domy, z jejichž inzerce tyto noviny žijí. Masových nákladů ale dosáhl, až když v Chicagu Richard Hoe vynalezl roku 1845 rotačku a v Americe až po 5. únoru 1895, kdy se v novinách poprvé objevil komiks Yellow Kid (proto se v USA přezdívá bulváru žluťácké noviny). Komiksový strip během krátké doby zvýšil desetitisícové náklady na statisícové.

Bulvární plátky nedodržují hranice privátní sféry, přinášejí tajně pořízené fotografie ze soukromí veřejně známých osobností, jejich úkolem je učinit soukromé veřejným. Těmto fotografům se říká podle jedné postavy Felliniho filmu Sladký život paparazziové. (První fotografie paparazzi autorů Wilhelma Wilckeho a Maxe Christiana Priestera je z roku 1898 a je na ní zobrazen kníže Bismarck na smrtelné posteli.)

Strukturálních znaků bulváru bývá většinou uváděno pět a odpovídají pěti sociálním funkcím, které tyto noviny ve standardní společnosti plní. Za prvé seznamují lidi, kteří většinou moc nečtou, s nejdůležitějšími politickými problémy v přiměřeně zjednodušené formě. Za druhé přinášejí bezplatný právní a sociální servis pro nemajetné vrstvy společnosti, které nemají na právníky. Za třetí stimulují kult úspěšnosti. Za čtvrté kanalizují neukojenou potřebu po krvi a sexu u některých skupin obyvatelstva. Za páté mívají nejlépe redakčně zpracované sportovní rubriky, které někdy tvoří až polovinu rozsahu novin.

Filozoficky lze říci, že bulvár pracuje s aktualitou a napětím, zatímco standardní média s informacemi, analýzou a kontextem, přičemž aktualita je takový druh sdělení, jehož hodnota s časovou vzdáleností od události, kterou popisuje, klesá, zatímco s informací je tomu opačně. Její význam roste s odstupem času (Gadamer). Proto lze také říci, že bulvár je založen na transféru emocí místo informací.

 

Specifický typus představují v tomto ohledu profesionální voyeuři – paparazziové. Záleží samozřejmě primárně na individuální dispozici toho kterého, zda zakouší primárně slast ze šmírování a má tak povolání coby koníček, či zda mu slouží k uspokojení honorář, který za své šmírování obdržel.

ČESKÁ POZICE: Chtěl bych se vrátit ještě explicitně k bulváru. Vždy jsem si myslel, že bulvár má smysl v tom, že dokáže i tomu „nejposlednějšímu z posledních“ předat zásadní informace (informace přepsané na jeho schopnosti), že proto má nezastupitelnou funkci ve společnosti – jak jinak myslet demokracii bez v zásadě rovného přístupu k informacím?

VOLEK: Otázkou je, zda se ta rovnost v přístupu týká informace, jejíž relevanci může konzument aspoň do jisté míry posoudit. Nebo o rovnost v možnosti být manipulován prostřednictvím simulace reality. Ano, schopnost bulvárního tisku zprostředkovávat informace té části populace, která se téměř nezajímá o politické otázky, dlouhá léta legitimovala jeho existenci. 

  • Vydavatel bulvárních novin The Daily Mail lord Northcliff říkával svým reportérům: „Když kousne pes člověka, není to zpráva pro noviny. Zprávou pro noviny je, když člověk kousne psa!“ 
  • A další americký vydavatel Marshall Field o třicet let později napsal: „Kdyby návštěvník z Marsu přišel náhle na Zemi a chtěl z kterýchkoli našich novin poznat, jaký je americký národ, dospěl by jistě ke zvláštním názorům. Dověděl by se, že pozemšťané jsou samí vrazi, sexuální zločinci, prodejní politikové nebo hrdinové. Ženy by se v jeho představách dělily na dvě kategorie: jedny vždy plačící a oblečené, druhé krásné a usměvavé, ale svlečené.“  

Například britský Sun a Mirror, které představovaly dlouho tu nejkvalitnější bulvární žurnalistiku; koneckonců dodnes zásadním způsobem ovlivňují volební výsledky. Na atrofii jejich kvality se ale zásadním způsobem podepsala konkurence, kterou vnesla na mediální trh televize, a razantní privatizace, liberalizace a denacionalizace medií v 80. letech minulého století. Na konci tohoto procesu je stále se zostřující konkurence, která vyžaduje od bulvárních periodik stále zrůdnější postupy.

ČESKÁ POZICE: Šlo by to nějak ilustrovat?

VOLEK: Dobře je známý příběh nedělníku News of the World, který jeho vlastník přestal vydávat po odhalení neetických postupů, které využívaly odposlechy, uplácení a vydírání. Není přitom bez zajímavosti, že šlo o nejčtenější periodikum Murdochovy News Corp., která začala deformovat britskou mediální scénu právě v období privatizace, liberalizace a denacionalizace mediálního trhu. 

ČESKÁ POZICE: Když mluvíte o úpadku bulváru – vrátím se k té původní otázce: plní ještě bulvár tu nezastupitelnou funkci pro demokracii jako dříve, tj. zprostředkovává méně náročnou formou podstatné informace málo vzdělaným a méně inteligentním lidem? Bez informované společnosti by přece byla demokracie fikcí.

VOLEK: Pokud jde o to, zda ještě bulvár poskytuje publiku informace, pak nepochybně ano. I obsahy získané nezákonnými odposlechy či únik zákonných odposlechů splňují nejen kritérium zpravodajské informace. Jen je někdy těžké rozlišit, kdo je skutečným zdrojem. Otázka stojí spíše tak, zda takový typ informací a způsob, jakým jsou získávány, nediskreditují demokratické možnosti svobody projevu.

ČESKÁ POZICE: A vaše odpověď?

VOLEK: Řekl bych, že naštěstí nelze pojem demokracie redukovat na projevy mediálního systému, byť žijeme v takzvané mediální demokracii a veřejná komunikace s potenciálními voliči probíhá primárně v médiích. Označit stávající mediální demokracii pojmem fikce je příliš kategorické a absolutizuje moc médií. Spíše bych řekl, že stávající verze demokracie se příliš spoléhá na technologické zprostředkování politických idejí a nepostřehla, že komunikační technologie mají schopnost politickou komunikaci simulovat, či přesněji zbavovat ji její klíčové ideové náplně. Extrémní příklad této ideové sterilizace, která je vlastní bulváru, představuje v technologické perspektivě e-demokracie jako „nejvyšší stadium demokracie“.

People žurnály

Pramen: Ramonet, Ignacio, Tyranie médií

Bulvární tisk z valné většiny sestává z toho, čemu se dnes říká people žurnály. Je přímým dědictvím lidového tisku devatenáctého století, který se rozvinul na informačním cimbuří drobných zpráv. Ty zajistily úspěch prvním vysokonákladovým deníkům jak ve Spojených státech, tak v Evropě. People žurnály přidaly k drobným zprávám jinou dimenzi: prožívají je nějací příkladní, slavní lidé, kteří jsou součástí zlaté legendy.

People žurnály, aniž by se úplně zřekly všedních drobných zpráv,“ vysvětluje sociolog Frédéric Antoine, „se zaměřily raději na způsob, jakým současné hvězdy prožívají své vášně, radosti a dramata, jež by mohl zakoušet také čtenář. Prostřednictvím people žurnálů umožňují veřejné osobnosti, královské rodiny a hvězdy čtenáři vstup do univerza, které je zároveň úplně jiné, ale v jistých bodech také intimně blízké jejich světu.“ 

Bulvární televize, která se zajímá spíše o lokální než o mezinárodní témata, spíše o jednotlivce než o skupiny, více o osobní osud než o kolektivní úděl a jež se snaží o to, aby se s ní televizní divák identifikoval, a vytváří efekt zrcadla, má velký vliv na obsah televizních novin. Jejich hlavním objektem i nadále teoreticky zůstává vnější svět. Stačí se podívat na emblematické úvodní titulky nebo na kulisy televizních novin, na kterých skoro vždycky najdeme mapu světa nebo zeměkouli.

Abych zde parafrázoval Slavoje Žižka, e-demokracie se má k demokracii stejně jako pornografie k erotice. Poskytuje skutečně vše, okamžitě, teď a tady, ale jde fakticky jen o simulákrum, které je reálnější než realita sama, ale postrádá reálný referent. Dalo by se říct, že za takovým technologickým, zdánlivě měřitelným transparentním projasněním lidských vztahů a politického jednání, které již nepřipouští nic nedefinovaného, se ohlašuje holá surovost, aby se s lidmi mohlo nakládat jako s věcmi. Tento princip zvěcnění, vytváření obchodovatelných objektů z lidských bytostí a jejich osudů představuje základní princip bulvární fikce, na které ale nestojí princip demokracie. Jen na něm vydělává určitá relativně úzká skupina.

ČESKÁ POZICE: Když jste řekl, že denacionalizace způsobila pokles kvality bulváru, není v českém prostředí jiná příčina? Malý trh, který nutí extremizovat titulky? A není malý trh vlastně i aspektem, proč se tak ráda bulvarizují mainstreamová média?

VOLEK: Je to tak, že posouvání etické hranice, či přesněji porušování elementárních etických principů je spojeno s narůstající konkurencí, tedy se zvyšujícím se počtem mediálních organizací, které mezi sebou soupeří o zmenšující se publikum. Velikost trhu je tak relativní kategorií a je především definována počtem subjektů, které se na něm ucházejí o konzumenty. V tomto smyslu je britský mediální trh zahuštěnější než ten náš a tomu odpovídá i agresivita médií, která je zvláště na úrovni bulvárních médií vyšší než v případě našich médií.

ČESKÁ POZICE: Přece jenom jedna moralistní věc: kolem smrti Bartošové, ale nejen v té souvislosti se bulvár hájil, že lidé to přece chtějí; ten, kdo bulvár tvoří, jen vychází vstříc poptávce, nic víc. Je ta vazba skutečně pouze jednosměrná?

VOLEK: Lidé chtějí nezřídka dost podivné věci, které poškozují je i jejich okolí. Jinými slovy zmíněnou argumentací by bylo možné legitimovat i prodej drog či jiné patologické potřeby. Podstatné ale je, že tento typ poptávky je jednak uměle, masově a průmyslově stimulován, a tudíž lze těžko hovořit o jeho přirozenosti. A především, jde o poptávku po něčem, co může mít a často má za následek poškození života konkrétních jedinců, kteří jsou nezřídka nevinní, respektive jsou de facto obětí trestného činu. Jak tomu bylo mezi jinými v případě Michala Viewegha nebo Marka Vašuta nebo Libuše Šafránkové. Donedávna české soudy takové fauly sankcionovaly minimálně. Zdá se, že se tato situace mění. Sankce ale stále nejsou srovnatelné se zeměmi na západ od našich hranic.

Smrt celebrity zválcuje i Putina

Glosa Přemysla Houdy

Sebevražda Ivety Bartošové v bulvárních médiích.

Sebevražda Ivety Bartošové rozpoutala další z řady debat o bulváru a jeho funkcích; moralizovalo se, odsuzovalo se, pohoršovalo se a tak dále, jako obvykle. Důležitější se mi ale zdá jiný jev nebo spíš proces, také dobře popsaný – bulvarizace takzvaných seriózních médií. Kauza „Bartošová“ je v tomto mnohaletém procesu jen zanedbatelnou, ryze českou, epizodou.

  • Když vrcholila aféra Lewinská – Clinton, přijel do Bílého domu předák Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat. Došlo i na tiskovou konferenci, jenže co se nestalo: televizní stanice unisono odvysílaly otázky, které se sypaly na Clintona v souvislosti s jeho milostnou aférou. Arafat postával stranou, média absolutně nezajímal.
  • Když v roce 2001 v Indianě v USA injekcí popravovali atentátníka z Oklahomy Timothyho McVeigha (exekuce se vysílala v přímém přenosu) akreditovalo se na tuto popravu přes tři tisícovky novinářů – více než polovina všech žurnalistů přítomných na olympijských hrách v australském Sydney, které se konaly o rok dříve.
  • Když zemřela princezna Diana, prodal britský bulvár nejvíce výtisků ve své historii: The Sun prodal 3,9 milionu kusů, The Mirror 2,4 milionu kusů nebo Daily Mail 2,3 milionu kusů. Smrt Diany ale ovládla i titulní strany seriózních deníků po celém světě. Pohřeb v přímém televizním přenosu sledovalo 2,5 miliardy diváků.
  • Den po smrti Ivety Bartošové, 30. dubna, evidovala společnost Newton Media monitorující česká média 257 zpráv o této zpěvačce. V tentýž den vyšlo 91 zpráv, v nichž byl zmíněn – rovněž dle Newton Media – ruský prezident Vladimír Putin (ač byla ukrajinská krize v plném proudu), 15 zpráv, v nichž padlo slovo o Baracku Obamovi a například pouze jedna zpráva, která se zmiňovala o syrském prezidentovi Bašáru Asadovi…

Spisovatel a dlouholetý šéfredaktor revue Le Monde Ignacio Ramonet v Tyranii médií zneklidňuje, když píše: „Když jsme se ptali svých rodičů, co dělali proti nacismu, dostalo se nám odpovědi: ,Nevěděli jsme o tom.‘ Skutečnost koncentračních táborů byla opravdu odhalena až v roce 1945 díky fotografiím Margaret Bourke-Whiteové. Ale když se nás naše děti zeptají: ,Co jste dělali proti genocidě ve Rwandě?‘, řekneme: ,Zabývali jsme se monackou princeznou Stephanií‘.“

Když si odmyslíme až příliš velké klišé, že lidé za nacismu „nevěděli“, co se to vlastně děje, které mimochodem velmi hezky vyvracejí třeba zprávy o německém veřejném mínění za války, které pořizovala tajná služba SS, je Ramonetův postřeh trefný.

Co jednou odpovíme vnukům, až se nás budou ptát, co jsme dělali, když se po tisících vraždili lidé v Sýrii a schylovalo se k občanské válce na Ukrajině? Že jsme si četli o tom, jak zemřela Iveta Bartošová?

Počet příspěvků: 1, poslední 23.5.2014 09:08 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.