Buďme demokraty! Ať to komunisté zkusí ještě jednou.

Proč se na krajské úrovni nepřesvědčit o posunu KSČM od listopadu 1989? Má-li vstoupit do celostátní politiky, je dobré vědět, co nás čeká.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice

KOMENTÁŘ Miroslava Juráska /Jsou ideje, kvůli nimž může člověk přijít o život, pokud na nich trvá. Mistr Jan Hus ani Giordano Bruno se nátlaku nepodvolili a na svou víru a přesvědčení doplatili. Jiní lidé však v sobě nedokázali najít dost morální odvahy hájit svou pravdu „až za hrob“. Výrok Galilea Galilea „a přece se točí“ je příkladem nejen trucovitosti, vzdorovitosti a vnitřní nezlomnosti, ale i nestatečnosti a konformity.

Jsou však i ideje, které po určité době „vyjdou z módy“ a už se „nenosí“ a jež lidé při společenské změně odkládají jako nepotřebné. Kdo to kvůli tvrdošíjné zásadovosti neučiní, je haněn a „popotahován“. Příkladem takové ideje je například komunistické učení o sociálně spravedlivé společnosti.

Je nepochybné, že se značka komunistické strany a její dnešní podoby KSČM v Česku historicky znemožnila. A její představitelé by si ušetřili mnoho ústrků, kdyby hájili stejné ideje pod jinou hlavičkou. U nás se však bohužel až příliš dá na slova – mají mnohem větší sílu a moc než činy, které se s nimi často rozcházejí. Slova tím ztrácejí obsah a pod nánosem „prázdných“ výroků vyprchává transparentnost, po které se dnes tolik volá. Pravověrní komunisté jsou v tomto ohledu dobře čitelní.

Výměna nástrojů diktatury

Mnohem větší pozor bychom se měli dávat na lidi, kteří vstupovali do komunistické strany, když to bylo výhodné, a hromadně z ní vystupovali, když už z toho žádný prospěch nebyl. Jsou totiž čitelní jen v jedné věci – v osobní zištnosti a ctižádostivosti. Možná právě z tohoto důvodu nalezli úlevu v liberalismu a neoliberalismu, které těmto vlastnostem popouštějí uzdu. Proto pro ně byl rok 1989 nejen plných změn, ale i velkým vystřízlivěním. Ještě dnes si mnoho lidí sype popel na hlavu a spílá si za svou mladistvou nerozvážnost, že byli členy komunistické strany.

Dnešní komunisty nelze podezírat, že by si přáli návrat například politické perzekuce, fyzické likvidace svých odpůrců či udavačství

Dnešním komunistům se vyčítá, že se nikdy neomluvili za své zločiny – nevyslyšeli společenský požadavek reformovat se. Přitom stačilo, aby to učinili podle Galileova vzoru. Rozhodli se však pro postoj Giordana Bruna a nyní za svou principiálnost „trpí“.

Vážnou slabinou jakékoli diktatury je legalizace „nízkých lidských pudů“, otvírání prostoru pro uplatnění zla ve společnosti. Dnešní komunisty však nelze podezírat, že by si přáli návrat například politické perzekuce, fyzické likvidace svých odpůrců či udavačství. Rozhodli se udržet vlastní myšlenkovou linii. A možná i z úcty k lidem, kteří v zápalu a nadšení vstupovali do komunistické strany, byť za své přesvědčení zaplatili smrtí kvůli těm (před nimiž je třeba se mít na pozoru i dnes), kdo si prvotní „nezávadné“ učení přizpůsobili obrazu svému.

Komunisté ani nikomu neupírají právo na svobodný názor, byť je namířen proti nim. Zdá se, že během více než 20letého ústraní určitou obrodu prodělali – nástroje diktatury vyměnili za demokratické. Platí však totéž i pro českou společnost?

Výhrůžky v pořádku nejsou

Voltairovi se přisuzuje výrok „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat“. Středoškolští studenti by chtěli mít příštím prezidentem Vladimíra Franze, kvůli čemuž by ten současný Václav Klaus uvažoval o emigraci. Mnoha českým občanům se však v době, kdy byl zvolen, možná také nelíbilo, že je nejvyšším ústavním představitelem naší země, a přemýšleli podobně jako on nyní. U studentů však nejde o nic jiného než o vyjádření demokratického názoru, i když spíše recesistického – a v případě prezidenta možná nemístného.

Snadno podléháme strachu z minulosti, přičemž tyto obavy a úzkosti dokážou umně, často velmi manipulativně přiživovat naši politici

V podobném duchu demokratického (beztrestného) práva na vyjádření vlastního názoru se nesou i studentské protesty proti jihočeské radní pro školství a kulturu Vítězslavě Baborové z KSČM. Studenti se dokonce rozhodli držet protestní hladovku. Potud je vše v pořádku – buďme rádi, že takovou možnost máme. V pořádku ale není, pokud je tato demokraticky zvolená radní urážena, napadána a musí čelit výhružkám.

Náš problém spočívá v tom, že snadno podléháme strachu z minulosti, přičemž tyto obavy a úzkosti dokážou umně, často velmi manipulativně přiživovat politici. V každé demokratické společnosti se však musí ctít presumpce neviny. Rasa, sexuální orientace, náboženská příslušnost ani politické přesvědčení (v souladu s demokratickými hodnotami) nemohou předem nikoho diskvalifikovat.

Studentská koroze demokracie

Může nás štvát, že nevládne náš kandidát či nejsilnější strana, nic s tím ale nenaděláme. Pokud není nic horšího než pocit bezmoci, pak je zastupitelská demokracie pro drtivou většinu lidí krutá. Podobně ale jako v těžkých dobách pro křesťany skýtá velkou útěchu slogan: „Boží mlýny melou pomalu (čtyři roky), ale jistě.“

Mezi protestujícími proti návratu komunistů k moci – zatím nikoli celostátní – je mnoho studentů historie. Právě ti by však neměli „jednoduše“ a populisticky manifestovat proti pouhé značce. Poučeni minulostí by měli dokázat identifikovat faktory, které signalizují nástup obávané a zrůdné zvůle ztělesněné komunistickým režimem. A jako věrní strážci demokracie by se měli rozhlížet po celém politickém spektru!

Pokud to neučiní a budou protestovat pouze proti „něčí reputaci“, aniž by konkrétně analyzovali, co se „děje špatně“ (zatím nic, protože se ještě ani nezačalo něco dít), sami se zaslouží o korozi demokracie – budou přispívat k šíření xenofobie, nacionalismu a rasismu. Kdo jiný než studenti historie by totiž měl vědět, že kolektivní posuzování „viny a neviny“ vede k bezpráví, jako je holocaust či tragédie z Vítkova na Opavsku, kde v dubnu 2009 útočníci zapálili dům, v němž žila romská rodina.

Celou skupinu odsoudit nelze

Není přípustné vymiňovat si odstoupení demokraticky zvoleného politika jen proto, že jeho strana nám není po chutiDemonstrace proti komunistickým zástupcům ve vedení krajů jsou namířené proti příslušnosti k určité skupině, nikoli proti konkrétním činům. Odtud je pak už jen krok k tomu, abychom všechny „házeli do jednoho pytle“ a kvůli individuálnímu selhání odsoudili celou skupinu. Lze sice svobodně vyjádřit svůj názor, není ale přípustné vymiňovat si a přímo „vydupávat“ odstoupení demokraticky zvoleného politika jen proto, že jeho strana nám není po chuti.

Říká se, že si každý zaslouží druhou příležitost. Proč se tedy nejdříve na regionální úrovni nepřesvědčit o myšlenkovém posunu komunistů od listopadu 1989? Mají-li vstoupit v odpovědné pozici do celostátní politiky (a současné průzkumy veřejného mínění tomu nasvědčují), pak je dobré vědět, co nás čeká, a dát jim příležitost „projevit se“ na úrovni krajů.

V souvislosti s návratem komunistů k moci na krajské úrovni ČESKÁ POZICE publikovala například články:

Sonja Vladimirovna Kubareva " Co je mi platné  právo, že " Co je mi platné... 12:46 3.1.2013

Počet příspěvků: 17, poslední 5.1.2013 10:46 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.